3.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.14 |

 Bonnie zůstala zírat. "Nevzpomínám si na nic o mostu. Neměla jsem pocit, že je to most." "Ale sama jsi to řekla, na konci. Myslela jsem, že si pamatuješ..." Eleně odumřela slova na rtech. "Tuhle část si nepamatuješ," řekla nevýrazně. A nebyla to otázka. "Pamatuju si, že jsem byla sama na nějakém tmavém a studeném místě a cítila jsem slabost... a žízeň. Nebo to byl hlad? Nevím, ale potřebovala jsem... něco. A skoro jsem si přála umřít. A pak jsi mě probudila." Elena a Meredith si vyměnily pohled. "A potom, Bonnie, jsi řekla ještě jednu věc, takovým divným hlasem. Říkalas, abychom nechodily k mostu." "Řekla, abys ty nechodila k mostu," opravila ji Meredith. "Právě ty, Eleno. Řekla, že tě tam čeká smrt." "Je mi jedno, co tam čeká," odpověděla Elena. "Pokud je tam Stefan, tak tam půjdu." "Půjdeme tam všechny," prohlásila Meredith. Elena zaváhala. "Nemůžu to od vás žádat," odpověděla pomalu. "Může se tam skrývat nebezpečí - takové povahy, které neznáte. Asi bude nejlepší, když tam půjdu sama." "To si děláš srandu?" rozčílila se Bonnie a vystrčila bradičku. "My milujeme nebezpečí. Chci být v hrobě mladá a krásná, vzpomínáš?" "To neříkej," rychleji zarazila Elena. "Ty sama jsi nás upozorňovala, že tohle není hra." "Není to hra ani pro Stefana," připomněla jim Meredith. "Pokud tu budeme postávat, moc mu nepomůžeme." Elena už si svlékla kimono a mířila k šatníku. Pak se zarazila. "Robert," připomněla. "Nedostaneme se kolem něj ke vstupním dveřím, i kdyby spal." Všechny tři najednou se otočily k oknu. "Paráda," vydechla Bonnie. Když vylézaly z okna na strom, Elena si uvědomila, že přestalo sněžit. Ale studený vzduch na tvářích jí připomněl Damonova slova. Zima je nelítostné období, pomyslela si a zachvěla se. Všechna světla v domě byla zhasnutá, včetně těch v obýváku. Robert už šel zřejmě spát. I přesto Elena zadržovala dech, když se kradli kolem setmělých oken. Meredith měla auto o kousek dál po silnici. Na poslední chvíli se Elena rozhodla vzít s sebou i kus provazu a tak potichoučku otevřela dveře od garáže. Drowning Creek má silný proud a brodění by mohlo být nebezpečné. Jízda na kraj města probíhala napjatě. Když míjely okraj lesa, vzpomněla si Elena, jak na ni foukaly listy na hřbitově. Zvlášť dubové listy. "Bonnie, mají dubové listy nějaký zvláštní význam? Neříkala o nich něco tvoje babička?" "No, prý byly posvátné pro druidy. To byly všechny stromy, ale duby byly nejposvátnější. Mysleli si, že jim duch stromů přináší moc." Elena o tom v duchu uvažovala. Když přijely na most a vystoupily z auta, věnovala dubům na pravé straně silnice nejistý pohled. Ale noc byla jasná a podivně klidná, žádný větřík nerozechvíval suché hnědé listy, které ještě zůstaly na větvích. "Hlídejte, jestli se neobjeví ten havran," upozornila Bonnie a Meredith.

"Havran?" podivila se Meredith. "Jako ten havran před Bonniiným domem tu noc, co umřel Jang-ce?" "Tu noc, co byl Jang-ce zabit. Ano." Elena se blížila k tmavým vodám Drowning Creeku s prudce rozbušeným srdcem. Navzdory svému jménu to nebyl potok, ale dravě proudící říčka s jílovitými břehy. Nad ní se klenul Wickery Bridge, dřevěná konstrukce stará skoro celé století. Kdysi bývala dost pevná, aby unesla vozy, teď to byl už jenom most pro pěší, který skoro nikdo nepoužíval, protože byl stranou všech hlavních cest. Je to holé, opuštěné a nevlídné místo, pomyslela si Elena. Místy ležel na zemi sníh. Navzdory svým statečným slovům se Bonnie držela zpátky. "Pamatujete, jak jsme šly přes tenhle most naposledy?" zeptala se. Až moc dobře, pomyslela si Elena. Naposledy, když přecházely most, pronásledovalo je... něco... ze hřbitova. Nebo někdo, uvažovala. "Ještě přes něj nepůjdeme," zarazila je. "Nejdřív se pod něj musíme podívat z téhle strany." "Kde našli toho staříka s rozsápaným hrdlem," zamumlala Meredith, ale pokračovala v cestě. Světla auta osvětlovala pouze malý úsek břehu pod mostem. Když Elena vystoupila z úzkého pruhu světla, pocítila studený závan zlé předtuchy. Smrt čeká, řekl ten hlas. Je Smrt tam dole? Chodidla jí podklouzla na vlhkých zabahněných kamenech. Slyšela jen šumění vody a jeho dutou ozvěnu odrážející se od mostu nad její hlavou. Ačkoli napínala zrak, jediné, co dokázala v té tmě vidět, byl holý břeh a dřevěné vzpěry mostu. "Stefane?" zašeptala a byla skoro ráda, že hučení vody ta slova pohltilo. Cítila se jako člověk, který volá v prázdném domě ‚Je tu někdo?' a přitom se bojí odpovědi. "Tohle není správně," ozvala se za ní Bonnie. "Co tím myslíš?" Bonnie se rozhlížela, mírně vrtěla hlavou a tělo měla napjaté soustředěním. "Prostě mám špatný pocit. Já ne... no, předtím jsem řeku neslyšela. Neslyšela jsem nic, jen mrtvé ticho." Eleně pokleslo srdce úděsem. Nějaká část hluboko v ní věděla, že Bonnie má pravdu, že Stefan není na tomhle divokém a opuštěném místě. Ale jiná část byla příliš vyděšená, než aby naslouchala. "Musíme se přesvědčit," prohlásila sevřeným hlasem a pokročila dál do tmy. Hledala cestu hmatem, protože nic neviděla. Ale nakonec musela připustit, že tu není žádná známka, že by tu někdo v poslední době byl. Ani žádná tmavá hlava ve vodě. Otřela si studené zablácené dlaně o džíny. "Můžeme ještě zkontrolovat druhou stranu Wickery Bridge," řekla Meredith a Elena mechanicky přikývla. Ale ani nepotřebovala vidět Bonniin výraz, aby věděla, co najdou. Jsou na špatném místě. "Pojďme odsud vypadnout," prohlásila a šplhala porostem k pruhu světla za mostem. Když se tam dostaly, Elena ztuhla. Bonnie zalapala po dechu: "Ach Bože..." "Zpátky," zasyčela Meredith. "Nahoru po břehu." Proti autu se jasně rýsovala temná postava. Elena zírala s divoce bušícím srdcem a nedokázala rozlišit nic jiného, než že jde o mužskou postavu. Tvář skrývala tma, ale měla z něj děsivý pocit. Blížil se k nim. Skrčily se mimo jeho dohled a přitiskly se k bahnitému břehu pod mostem. Snažily se být úplně neviditelné. Elena cítila, jak se Bonnie vedle ní třese a jak Meredith jí svírá paži. Odsud neviděly nic, ale náhle uslyšely na mostě kroky. Sotva se odvažovaly dýchat a tiskly se jedna k druhé. Zvedly tváře a naslouchaly těžkým krokům kráčejícím po dřevěných prknech. Pomalu se vzdalovaly. Prosím, ať pokračují dál, přála si Elena. Prosím... Kousla se do rtu a pakl Bonnie tiše zanaříkala a její ledová ruka našla Eleninu. Kroky se vracely. Měla bych odsud vypadnout, pomyslela si Elena. Chce mě, ne moje kamarádky. Sám to řekl. Měla bych odsud vylézt a postavit se mu, možná by pak nechal Bonnie a Meredith odejít. Ale ten žhavý vztek, který ji spaloval ráno, už shořel na popel. Ani veškerou silou své vůle se nedokázala pustit Bonniiny ruky, nedokázala se jí vytrhnout. Kroky teď zněly přímo nad nimi. Pak na chvíli nastalo ticho, které následoval klouzavý zvuk na břehu. Ne, pomyslela si Elena a celé tělo se jí chvělo strachy. On jde dolů. Bonnie zasténala a schovala hlavu Eleně na rameni. Elena cítila, jak jí tuhne každý sval v těle, když zahlédla pohyb - chodidla a nohy - vynořující se ze tmy. Ne... "Co tam dole proboha děláte?" Elenina mysl nejprve tu informaci odmítla zpracovat. Stále ještě byla naplněna děsem, takže málem vykřikla, když Matt učinil ještě jeden krok po břehu a nahlédl pod most. "Eleno? Co to děláte?" zopakoval. Bonnie s trhnutím zvedla hlavu. Meredith prudce vydechla úlevou. Elena sama měla pocit, že ji zradí kolena. "Matte," vydechla. Na víc se nezmohla. Bonnie se projevila výrazněji. "A co tu děláš ty?" Mluvila stále hlasitějším hlasem. "Chceš nám způsobit infarkt? Proč se tu proboha plížíš uprostřed noci?" Matt vrazil ruku do kapsy a zazvonil drobnými. Když vylezly zpod mostu, viděly, že hledí na řeku. "Sledoval jsem vás." "Cože?" nevěřícně se zeptala Elena. Zdráhavě k ní otočil tvář. "Sledoval jsem vás," zopakoval. Měl napjatá ramena. "Domyslel jsem si, že vymyslíte, jak se dostat přes tetu a znovu vyrazíte ven. Takže jsem si počkal v autě naproti přes ulici a sledoval váš dům. Jsem si jistý, že jste vylezly oknem. A pak jsem vás sledoval sem." Elena nevěděla, co říct. Zlobila se na něj. Samozřejmě, bylo dost pravděpodobné, že to udělal, jen aby dostál slibu, který dal Stefanovi. Ale představa, jak Matt sedí venku ve svém otřískaném starém Fordu, bez večeře, k smrti mrzne... pocítila bolestivé sevření, které raději nechtěla blíže zkoumat. Opět pohlédl na řeku. Přikročila k němu a tiše řekla: "Omlouvám se, Matte. Za to, jak jsem se chovala doma i... i za...," asi minutu hledala slova a pak to vzdala. Za všechno, pomyslela si zoufale. "No, já se zas omlouvám, že jsem vás vyděsil." Obrátil se a pohlédl jí do tváře, jako by se tím vše urovnalo. "A teď mi řekněte, co tu proboha děláte?" "Bonnie myslela, že by tady mohl být Stefan." "Bonnie si to nemyslela," opáčila Bonnie. "Bonnie řekla rovnou, že jsme na špatném místě. Hledáme místo, kde je ticho, kde nejsou žádné zvuky. A uzavřené. Cítila jsem se... obklopená," vysvětlila Mattovi. Matt na ni opatrně hleděl, jako by ho mohla uštknout. "Ano, to určitě ano." "Kolem mě byly kameny, ale ne jako ty z řeky." "Ehm, to asi nebyly." Pohlédl tázavě na Meredith, která se nad ním slitovala. "Bonnie měla vidění," vysvětlila. Matt o kousek ustoupil a Elena zahlédla jeho profil ve světle reflektorů. Z jeho výrazu poznala, že neví, zda má odejít, nebo je odvézt do nejbližšího sanatoria pro duševně choré. "To není žádný vtip," potvrdila. "Bonnie je médium, Matte. Vím, že jsem vždycky říkala, že na tyhle věci nevěřím, ale mýlila jsem se. Ani nevíš, jak moc jsem se mýlila. Dnes večer se... se nějak naladila na Stefanovu mysl a zahlédla místo, na kterém je." Matt se zhluboka nadechl. "Aha, dobře..." "Nechovej se tak blahosklonně! Já nejsem pitomá, Matte, a říkám ti, že to tak bylo. Byla tam se Stefanem, říkala věci, které ví jen on. A viděla místo, kde je uvězněn." "Uvězněn," řekla Bonnie. "To je ono. Rozhodně to nebylo nic tak otevřeného jako řeka. Ale byla tam voda, sahala mi až po krk. Jemu po krk. A kolem byly kamenné zdi, pokryté hustým mechem. Voda byla ledově studená a nehybná a páchla." "Ale co jsi viděla?" ptala se Elena. "Nic, bylo to, jako bych byla slepá. Nějak jsem věděla, že kdyby se tam dostal i ten nejslabší paprsek světla, viděla bych, ale nešlo to. Byla tam tma jako v kobce." "Jako v kobce..." Elenou projel mráz. Pomyslela na ten zřícený kostel na kopci nad hřbitovem. Tam byla kobka, kobka, o které si jednou myslela, že se otevřela. "Ale v kobce by nebylo tak mokro," oponovala Meredith. "Ne... ale pak už mě nenapadá, co by to mohlo teda být," přemýšlela Bonnie. "Stefan nebyl úplně při smyslech; byl slabý a zraněný. A měl hroznou žízeň..." Elena chtěla Bonnie přerušit, ale udělal to za ni Matt. "Já ti povím, jako co mi to připadá," řekl. Dívky na něj pohlédly, jak tam tak stál kousek od nich jako tajný špeh. Skoro na něj zapomněly. "Jako co?" zeptala se Elena. "Jako studna." Elena zamžikala a vzedmulo se v ní vzrušení. "Bonnie?" "To by mohlo být ono," pronesla Bonnie pomalu. "Velikost a ty zdi a všechno, to by sedělo. Ale studna je otevřená, to bych viděla alespoň hvězdy." "Ne, pokud byla zakrytá," pokračoval Matt. "Spousta starých farem v okolí má studny, které se už nepoužívají, a někteří farmáři je zakrývají, aby do nich nespadly děti. Moji prarodiče to tak dělají." Elena už nedokázala skrývat své vzrušení. "To by mohlo být ono. To musí být ono. Bonnie, vzpomeň si, přece jsi říkala, že je tam pořád tma." "Ano, čišel z toho takový jakýsi podzemní pocit." Bonnie byla také vzrušená, ale Meredith je přerušila věcným dotazem. "Kolik studní myslíš, že je ve Fell's Church, Matte?" "Zřejmě desítky," odpověděl. "Ale zakrytých? Těch tolik není. A pokud naznačujete, že někdo Stefana strčil do zakryté studny, nemůže to být nikde, kde by to lidé viděli. Spíš nějaké odlehlé místo..." "Jeho auto se našlo na téhle cestě," připomněla Elena. "Tak to by mohla být na pozemcích starýho Franchera," uvažoval Matt. Pohlédli jeden na druhého. Francherova farma byla zřícená a opuštěná tak dlouho, kam paměť sahá. Stála uprostřed lesů a lesy si ji vzaly zpět už skoro před celým stoletím. "Jedem," dodal Matt prostě. Elena mu položila ruku na paži. "Tak ty věříš...?" Na okamžik pohlédl stranou. "Nevím, čemu mám věřit," přiznal nakonec. "Ale pojedu." Rozdělili se do obou aut; Matt s Bonnie jeli vepředu, za nimi Meredith s Elenou. Matt odbočil na nepoužívanou cestu vedoucí do lesů a pokračoval po ní, dokud se úplně nevytratila. "Odsud už musíme pěšky," oznámil. Elena byla šťastná, že ji napadlo vzít provaz; budou ho potřebovat, pokud je Stefan doopravdy ve Francherově studni. A pokud není... O tom nebude přemýšlet. Nebylo snadné dostat se skrz les, zvlášť potmě. Podrost byl hustý a větve se natahovaly a lapaly je za šaty. Kolem nich poletovaly můry a otíraly se Eleně o tvář neviditelnými křídly. Konečně došli na mýtinu. Základy staré farmy byly ještě rozeznatelné, kameny nyní poutaly k zemi ostružinové šlahouny a plevel. Komín byl z větší části ještě nedotčený, jen v místech, kde ho kdysi spojoval cement, nyní zely duté díry - vypadal jako rozpadající se pomník. "Studna bude někde vzadu," prohlásil Matt. Nakonec ji našla Meredith a zavolala ostatní. Shromáždili se okolo a hleděli na plochý kamenný kvádr, který byl skoro v úrovni země. Matt se sklonil a zkoumal rostliny a půdu kolem. "Nedávno s tím někdo hýbal," oznámil. Eleně začalo srdce tlouct zoufalou nadějí. Cítila tep až v hrdle i v konečcích prstů. "Tak to sundáme," prohlásila hlasem sotva silnějším než šepot. Kamenný blok byl tak těžký, že jím Matt nedokázal ani pohnout. Nakonec všichni čtyři tlačili a zapírali se patami o zem, dokud se blok s neochotným zasténáním o kousek neposunul. Jakmile se mezi kamenem a studnou objevila škvírka, mohl Matt použít větev jako páčidlo a mezeru rozšířit. Pak všichni znovu zatlačili. Když už byla mezera dost velká, aby se tam vešla hlava a ramena, Elena se sklonila a nakoukla dovnitř. Skoro se bála doufat. "Stefane?" Těch několik sekund, kdy se nakláněla nad tím tmavým prostorem, pokoušela se zrakem proniknout temnotu a slyšela jen rachocení kamínků, které uvolnila, bylo zoufale trýznivých. Pak se však ozval i jiný zvuk. "Kdo to...? Eleno?" "Ach Stefane!" Hlava se jí zatočila úlevou. "Ano, jsem tu, všichni jsme tady a pomůžeme ti ven. Jsi v pořádku? Nejsi zraněný?" Jediné, co jí zabránilo skočit tam za ním, byla Mattova ruka, která ji uchopila vzadu za oděv. "Stefane, vydrž, máme s sebou provaz. Řekni, že jsi v pořádku." Ozval se matný, skoro neznatelný zvuk, ale Elena poznala, co to bylo. Smích. Stefanův hlas byl slabý, ale srozumitelný. "Už mi bylo... líp," řekl. "Ale jsem... naživu. Kdo je to s tebou?" "To jsem já, Matt," ozval se Matt, pustil Elenu a naklonil se přes okraj sám. Elena byla skoro v extázi nadšením, ale všimla si, že má lehce zmatený výraz. "A taky Meredith a Bonnie. Hodím ti dolů provaz... tedy, pokud tě Bonnie nepřemístí telekinezí." Stále ještě na kolenou se Matt ohlédnul po Bonnie. Plácla ho přes hlavu. "O tomhle nevtipkuj! Vytáhněte ho ven." "Ano, madam," přikývnul Matt poněkud zmateně. "Tady, Stefane, musíš si to uvázat kolem sebe." "Ano," přikývnul Stefan. Nediskutoval o prstech znecitlivělých zimou nebo o tom, zda dokážou zvednout jeho váhu. Jinak to prostě nepůjde. Příští čtvrthodina byla pro Elenu příšerná. Všichni čtyři museli napnout své síly, aby dostali Stefana ven, ačkoli Bonnie přispívala hlavně mohutným povzbuzováním, kdykoli zastavili, aby nabrali dech. Ale nakonec se Stefanovy ruce konečně zachytily okraje studny a Matt se natáhnul, aby ho uchopil pod rameny. A pak ho již Elena držela v náručí, objímala pažemi jeho hruď. Dokázala poznat, jak moc je to špatné, podle jeho nepřirozené nehybnosti a ochablého těla. Využil posledních zbytků sil, aby jim pomohl dostat ho ze studny; ruce měl pořezané a krvavé. Ale co Elenu znepokojovalo nejvíce, byla skutečnost, že tyto ruce nereagovaly na její zoufalé objetí. Když ho konečně pustila, aby se na něj mohla podívat, všimla si, že má voskovou pleť a černé kruhy pod očima. Pokožku měl tak studenou, až ji to vyděsilo. Nervózně pohlédla na ostatní. Matt se ustaraně mračil. "Raději bychom ho měli co nejrychleji dopravit na kliniku. Potřebuje doktora." "Ne!" Slabý a drsný hlas vydala ochablá postava v Elenině náručí. Cítila, jak se Stefan dává dohromady a pomalu zvedá hlavu. Jeho zelené oči se ponořily do jejích a všimla si, jaká naléhavost se v nich skrývá. "Žádní... doktoři." Očima se vpaloval do jejích. "Slib mi to... Eleno." Elenu pálily oči, které byly zalité slzami. "Slibuji," zašeptala. Pak ucítila, že cokoli ho drželo při síle, ten proud čiré vůle a odhodlání zkolaboval. Zhroutil se v bezvědomí do jejího objetí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře