O upírech sukkubech a inkubech

10. březen 2012 | 10.14 |
› 

 Již v románu Tam dole dotkl se mistr mystické literatury theorie inkubátů. Podle Del Ria, Bodina, svatého Tomáše a historiografa erotiky Sinistrariho d'Amena jsou inkubové, katolicky řečeno, démony mužské povahy, kteří se spojují s ženami, sukkuby jsou démony povahy ženské, mučící vášní muže, který jest v tomto případě pasivní.

A věříme-li Sinistrarimu, nejsou tito tajemní návštěvníci podobou věčného svůdce, ale pohanskými bůžky, fauny a satyry, nebo farfadety, proti nimž bojoval slavný Berbiguier trochu bláznivým exorcismem.
Zvířecí duše, polozvířecí, toužící po zlidštění, požírači fluidů vyššího stupně vývoje, duše zvířecí, bažící po pohlavní energii která jim má pomoci přes hranice zvířectví až k bránám lidskosti.
Huysmans jde ještě dále: obnovuje středověký inkubát evokací mrtvých, která se nepřestala praktikovati po všechna staletí. Sukkubát se stává posedlostí u oběti, magickým rozkazem vycházejícím od nekromanta, jenž vysílá na dálku živý šíp upírství. Tyto úkazy byly dobře známy papežskému dvoru, ale dnešní kněží jich neznají, jako téměř všechny mystické zjevy. Církev raději se nezmiňuje o vyvolávání mrtvých, zakázaném již Mojžíšem, neboť vulgarisace této znalosti byla by nejničivějším útokem na její moc.
Svatí a zvláště první kajícníci byli pokoušeni ovzduším zemřelých antických kurtizán, vanem milostné říje, vycházejícím z pootevřených hrobů, synem pohanství, kterého tak dlouho představoval Eros s pochodní v ruce, jako symbol života na světě a s pochodní obrácenou k zemi, symbolem to života posmrtného. Zlatá Legenda vypráví o knězi, pokoušeném nahou ženou. Aby se zachránil, vhodil na ni štolu a pod posvátným šatem našel mrtvolu, kterou Satanova lest na několik hodin oživila.
Boj živého proti mrtvé milence, zápas, který často končil milostným oddáním se ve skutečnosti datuje od příchodu Kristova. Od toho okamžiku se věří spíše v další život a nepřátelství mrtvoly vůči živému. Pro pohana bylo vše životem. Stíny, rozdělené v ostrovech záhrobí, neznaly katolického pekla, těch temnot zevnitřních, do nichž proroci posílají hříšné lidi a padlé anděly.
A vystupuje již Ďábel, postupující se svým vojskem ozbrojeným příkrovy, k lůžkům smrtelným, jež nyní děsí a odstrašují. Lidová obrazotvornost mění brzo tu neviditelnou armádu v dav upírů a můr. A tyto zavržené duše přicházejí nejen ze hřbitovů, ale i z klášterů, mystických zahrad odříkání, odkud byly vyhnány a kde též byly zrozeny ve fluidických výronech kajícníků.
Nejnemilosrdnější byli dle Goerresa upíří srbští. Škrtili své oběti, ssáli jim krev a když byli exhumováni, byl jejich obličej svěží a rty zrosené krví. Lidé jimi zabití se stávali též upíry a tak prostřednictvím smrti se rozmnožovalo ďábelské bratrstvo. Posmrtný život upíra uchoval mrtvolu neporušenu a zabraňoval tlení. Upír se usmrtil jen tím, že mu bylo probodeno srdce kopím, uťata hlava a tělo pak spáleno. Neučinilo-li se to, byla zničena jeho působením celá města a i zvířata zemdlívala (podrobnosti v druhé části románu La Douleur d'aimer).
Je to podivný stav mrtvoly, téměř žijící ve svém hrobě, na který však není vázána. Duše i životní síla ji opustila, zůstal jen tajemný a vegetální princip, život podobný životu zoofyta. Krev není již teplá, ale podobá se studené šťávě rostlin. Přece však líce jsou červené smrtonosnou rudou barvou a tělo, zavalité, zůstává nepohnuto.
Aniž by opustila hrob, škodí lidem tajemnou mocí, jež jí přináší prospěch a možnost dalšího života. Navštěvuje své bližní na světě, nejdříve příbuzné a k nimž je vázáno magnetickými pouty a tloustne, zatím co ubohé oběti zemdlívají. Spíše než krev, jíž má nadbytek, vysává neviditelnými sondami nervovou sílu, ač nepohrdne ani krví, vzpomeneme-li na modré skvrny údu nemocného, umdlévajícího bez zjevné příčiny. Taková tajemná nemoc se obyčejně přisuzuje upíru, jehož staří nazývali efialtes.
Obyčejně se zjevuje jako bílý a mlčelivý fantom, stahující hrdlo, tísnící žaludek a ovíjející se kolem páteře a beder a dusící oběť, jež se obyčejně nesmírně mnoho potí. Máme-li věřit Goerresovi, jsou upíři většinou slovanského rodu.
Inkubistky a sukkubisty můžeme rozděliti ve dvě skupiny: jedni podléhají útoku přízraků bezprostředně, cestou přirozenou, mohli bychom také říci, jsouce k tomu náchylní svou povahou. Smutek vzbuzující organismy, vysílené astrální neřestí, odsouzené k úbytím, enervaci a sebevraždě.
Ostatní jsou nakaženi působením satanistických společností nebo jednotlivců. Pro moderního učence jsou pouze erotomany a namísto, aby je poslal exorcistovi, zavírá je do blázince. Přece však někteří thaumaturgové ochraňují od upírského zla pomoci talismanů, napsaných na kousku pergamenu a třikrát posvěceného.
První skupina podléhá démonům za bdění, druhá v satanistické extasi, buď ve spánku nebo také ve bdění. V tomto případě katalepsie způsobuje stav, ve kterém se oběť nemůže brániti. Doktor theologie Johannes pravil, že zachránil jeptišky, které byly trýzněny inkuby bez přestání a bez oddechu dva, tři i čtyři dni.
Sabatské opojení vyvolává zázraky, které může přinésti jen snění, právě proto, že se jedná jen a jen o orgány neskutečné. Vášeň inkubova se zmnožuje, rozděluje jako východní božstva, ruce i hlava se stávají nespočetnými a to co jest inkubovým znamením rozkoše a smyslnosti, se úžasně zvětšuje.
zdroj: www.deti-noci.cz

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře