7.kapitola

14. prosinec 2011 | 01.46 |

 " Můžu ti to dokázat." řekl a s odhodláním mě políbil. Nejdřív jsem se bránila, ale nakonec jsem se poddala a přitiskla se k němu, ovanula mu ruce kolem

krku a polibky mu opětovala. Nechtěla jsem přestat a bylo jasné, že Damon taky ne, ale musela jsem. Odtrhla jsem se od něj se slovy: " Stefan."
7. Kapitola
Damon si jen povzdechl. Pak se zadíval ke dveřím. " Stefan tady bude každou chvíli. Slyším ho."
Ještě jednou mě políbil. Bylo to tak rychle, že jsem nestihla ani protestovat a zmizel. Stála jsem uprostřed místnosti a ještě se zpamatovávala z toho co se stalo. "Eleno." zavolal Stefan.
" Jsem tady." Odpověděla jsem.
" A kde je Damon?"
" Já nevím." Připadala jsem si opravdu hrozně. A i když se mě Stefan ptal, protože se o mě bál. Znělo mi to jako výslech.
" No, samozřejmě. Co jsem si myslel. Damon už se prostě nezmění."
" Já, já už radši půjdu domů." Řekla jsem pořád ještě trochu rozhozená.
" Ale vždyť si tady měla zůstat." Divil se Stefan.
"No, ale...nechci tam Jerremyho nechávat samotného."
" Dobře. Ale buď opatrná." Otočila jsem se ke dveřím a šla. Když jsem došla domů byla už tma. Ale zarazilo mě to, že bylo všude zhaslé světlo. Napadlo mě, že asi Jerremy ještě nebude doma, tak jsem odemkla dveře a rozsvítila světlo. Sundala jsem si bundu a šla do kuchyně. Na stole ležel lísteček, tak jsem ho vzala do ruky a četla.
Eleno,
Nemysli si, že mi unikneš. Jak jsem říkal. Zrada. ZRADA se trestá smrtí. Víš, když jsem se u vás stavil a Jerremy mě pustil dál...
Stála jsem tam, v ruce pořád držela lísteček a nemohla jsem se pohnout. Když mi došlo, co se stalo, rychle jsem si obula boty a vyběhla ven k lesu. Nevím proč zrovna tam, ale běžela jsem dál a dál do lesa. Jako bych čekala, že tam něco najdu. Po chvíli jsem už opravdu nemohla a tak jsem zastavila. Když jsem se rozhlédla okolo, připadalo mi všechno úplně stejné. Pak se ale vzadu u stromů něco šustlo. Tak jsem zpozorněla a uviděla stín. Abych vůbec poznala co to je musela jsem pořádně zaostřit. Poznala jsem ho. Byl to ten upír co mě unesl. Málem jsem začala křičet a panikařit, ale někdo mě zezadu chytit tak, že jsem nemohla mluvit. Snažila jsem se mu vyškubnout z jeho sevření, ale marně. Pak mě přitiskl ke stromu a podíval se na mě.
" Damone." Špitla jsem nadšeně i rozrušeně zároveň.
" pššt."
" To je..." snažila jsem se Damonovi říct kdo to je, ale nenechal mě domluvit.
" Já vím Eleno. Musíme odsud zmizet." Řekl. Vzal mě do náručí a už jsme mizeli na opačnou stranu. Když
jsme byli už hodně
daleko Damon zastavil. Stáli jsme uprostřed ničeho. Všude byl jen les a kamení, které tvořilo malou skálu. Takže jsem usoudila, že jsme asi hodně daleko od domu.
" Damone.."
" Tady ne." řekl a ukázal na tu skálu. Nechápavě jsem se na něj podívala.
" Pod tou skálou je jeskyně. Tam budeme tuto noc v bezpečí a za světla se vrátíme zpátky. Teď je to moc riskantní." Damon mě popadl za ruku a táhl mě do jeskyně. Bylo tam docela světlo na to, že byla venku tma. Na zemi byla hlína a úplně vzadu byli mříže. Z tohoto místa šel strach.
" Musím se vrátit Damone."
" Proč?"
" Má Jerremyho. Prostě musím."
" Dneska Jerremymu určitě nepomůžeš."
" Musím to aspoň zkusit!" už zase jsem na Damona křičela a snažila jsem se dostat k východu.
" Já tě nepustím Eleno."
" Já se tě na to taky neptám." Říkala jsem a snažila jsem se Damonovi vykroutit, ale marně.
" Eleno!" zakřičel Damon.
" Teď mě dobře poslouchej. Dneska Jerremymu k ničemu nebudeš a já nedovolím aby se ti něco stalo. I kdyby to mělo znamenat, že ten vchod zavalím kamenem. Rozumíš?!"
Jen jsem kývla a můj pokus o útěk radši zavrhla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře