8.kapitola

14. prosinec 2011 | 01.46 |

 " Eleno!" zakřičel Damon.

" Teď mě dobře poslouchej. Dneska Jerremymu k ničemu nebudeš a já nedovolím aby se ti něco stalo. I kdyby to mělo znamenat, že ten vchod zavalím kamenem. Rozumíš?!"
Jen jsem kývla a můj pokus o útěk radši zavrhla.
8. Kapitola
Seděli jsme tam a ani jeden z nás nic neřekl. Připadalo mi to jako věčnost. Už byli asi dvě hodiny ráno a tak jsem se pokusila usnout aspoň na chvilku. Sice byla všude hlína, ale byla jsem tak unavená, že mi to bylo jedno. Když jsem se probudila už svítalo. Ale než jsme mohli vyrazit na cestu, musela jsem udělat ještě jednu věc. Vím, že mě Stefan miluje a i když asi něco cítím i k Damonovi...když jsem si v mysli vybavila Damonovo jméno moje myšlenky se obrátili úplně jiným směrem. Jak dokonale vypadá, jak krásné jsou jeho oči a nakonec se mi vybavilo to jak jsme se líbali... tohle musí přestat! Nesmíš na něj myslet. Nesmíš! Přikazovala jsem si. Musím to zarazit. Hned.
" Damone."
" Neboj Eleno, za chvíli vyrazíme." Ujišťoval mě.
" O tom jsem s tebou mluvit nechtěla." Řekla jsem a Damon zpozorněl.
" A o čem teda?" ptal se zvědavě.
" Víš, chtěla jsem s tebou mluvit o tom, co se včera stalo. Předtím než...přišel Stefan." Nechtělo se mi o tom mluvit, ale musela jsem. Když jsem to dořekla, Damon se začal usmívat.
" Proč? Chceš to snad zopakovat? Řekl a šibalsky se na mě usmál.
" Ne Damone. To rozhodně nechci. Myslím, že bys na to měl zapomenout stejně jako jsem to udělala já." Tak tohle pravda opravdu nebyla. Nemohla jsem na to přestat myslet. Přesněji řečeno jsem nemohla přestat myslet na Damona.
" Ale no tak, Eleno. Vždyť se ti to líbilo."
" Byla jsem unavená a všechno co se během těch pár dní stalo se na mě sesypalo. Byl to omyl."
" Nebyl Eleno a ty to dobře víš."
" Damone, prosím. Nech to být."
" Nenechám, protože vím, že mám pravdu."
" Nemáš Damone. Tak už to prosím tě pochop." Snažila jsem se to říct co nejpřesvědčivěji.
" Vážně?" řekl a políbil mě. Chtěla jsem to. Strašně moc jsem chtěla, aby tahle chvíle trvala věčně. Chtěla jsem aby mě líbal a nikdy nepřestal, ale nemohla jsem. Nesmím být sobecká. Stefan mi dal všechno a já? Aspoň tohle rozhodnutí musím udělat správně. Odtrhla jsem se od Damona.
" Přestaň. Damone..dost." Damon se na mě jen nevěřícně díval.
" Mám tě ráda Damone, ale miluji Stefana." Tohle byla pravda jen z poloviny. Nebo, že by to bylo naopak...? Podívala jsem se na Damona, ale snažila jsem se mu nedívat do očí.
" Dobře." Řekl nakonec. Pohladil mě po vlasech a přitom mi odhrnoval pramínek vlasů z obličeje.

" Ale chci abys věděla, že já, já na to nikdy nezapomenu." Když to dořekl, otočil se a šel ven. Posadila jsem se a opřela o stěnu jeskyně. Bylo to příšerné. A zužoval mě divný pocit. O tom, že máme dělat správná rozhodnutí se píše všude, ale nikde nenapsali, že správná rozhodnutí můžou tak bolet. Když už jsem se trochu uklidnila, šla jsem za Damonem. Venku už bylo opravdu světlo a tak jsme mohli vyrazit. Podívala jsem se na Damona, ale ten se díval někam do lesů.
" Damone?" Damon se na mě otočil a když jsem uviděla ten jeho utrápený obličej, cítila jsem se ještě hůř.
" Můžeme?"
" Jistě. Nebudu tě přece zdržovat. Určitě už chceš být se Stefanem." Nic jsem na to radši neříkala. Během hodinky jsme byli doma. Už tam na mě čekal Stefan a Bonnie. Když jsem se objevila ve dveřích, všichni ztichli a těkali očima střídavě na mě a na Damona. " Ahoj." Řekla jsem a pak jsem uslyšela schody. Někdo běž se schodů dolů, ale nenapadlo mě kdo by to mohl být. " Eleno?" okamžitě jsem poznala, že to byl Jerremy. Rozběhla jsem se k němu. " Jsi v pořádku? Jak..jak..? nemohla jsem popadnout dech. " Proč bych neměl?"
" Vždyť tě unesli!" " Eleno? Jsi v pořádku!?"
" Ne. Nejsem. Ten lísteček. Bylo tam, že tě unesli a pak jsem v lese viděla toho upíra..."
" Byl jsem celou dobu u Bonnie."
" Počkat jaký upír? Ptal se Stefan."
" Ten co mě unesl. Viděla jsem ho a Damon taky." Když jsem řekla Damonovo jméno všichni se na něj podívali. " Takže je to pravda." Poznamenal Stefan. " Co?" divila jsem se.
" To proto jsem byl včera u Bonnie." " A samozřejmě si mi nic neřekl. Jako vždy."
" Ale no tak Eleno, chtěl jsem tě chránit." " Chránit? Damon, Damon mě ochránil. Né ty." Křičela jsem na něj. " Taky to bylo naposled." Řekl Damon suše a odešel ven. Nevím proč, ale rozběhla jsem se za ním. " Damone stůj!." " Proč Eleno, proč? Copak tě zajímám? I kdybych zmizel navždy bude to všem úplně jedno." " Co? ale,..."
"Nad tím jsem taky uvažoval." " Damone ne, to nesmíš." zakřičela jsem a málem mi vytryskly i slzi.
" Eleno?" ozval se hlas za mou. Otočila jsem se a uviděla Stefana. Když jsem se otočila zpátky, Damon už tam nebyl. Stefan ke mně přišel a objal mě. Ještě jednou jsem se podívala na chodník kde stál Damon a pak jsem se rozbrečela.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře