4.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.15 |

 A le on musí k doktorovi. Vždyť vypadá na umření!" přela se Bonnie. "To nejde. Teď ti to nemůžu vysvětlovat. Prostě ho odvezeme domů, dobře? Je promočený a mrzne tu. Pak si o tom můžeme promluvit." Dostat Stefana přes les dalo dost práce, aby na chvíli nepřemýšleli vůbec o ničem jiném. Zůstával v bezvědomí, a když ho konečně položili na zadní sedadlo Mattova auta, byli všichni vyčerpaní a potlučení a taky mokří od jeho promočených šatů. Elena si položila jeho hlavu na klín a zamířili k penzionu. Meredith a Bonnie jely za nimi. "Je tam rozsvíceno," upozornil Matt, když zaparkovali před velkou rezavou budovou. "Paní Flowersová je asi vzhůru, ale dveře budou zřejmě zamčené." Elena jemně položila Stefanovu hlavu a vyklouzla z auta. V jednom z oken problesklo světlo, jak něčí ruka odsunula závěs. Pak zahlédla siluetu hlavy a ramenou, jak se kdosi díval dolů. "Paní Flowersová!" zavolala a mávala. "To jsem já, Elena Gilbertová. Našli jsme Stefana a potřebujeme otevřít!" Postava u okna se nepohnula ani nezareagovala na její slova. Přesto se z jejího postoje dalo usoudit, že stále hledí na ně dolů. "Paní Flowersová, máme Stefana," zavolala znovu a posunky ukazovala na osvětlený interiér auta. "Prosím!" "Eleno! Už je odemčeno!" ozval se Bonniin hlásek z terasy a Elena se odpoutala od postavy v okně. Když pak opět vzhlédla, viděla už jen, jak závěs padá zpět na své místo, a pak světlo v patře zhaslo. Bylo to divné, ale neměla čas nad tím dumat. Pomohla s Meredith Mattovi zvednout Stefana a vynést ho po schodech ke vchodu. Dům byl uvnitř tmavý a tichý. Elena vedla ostatní po schodech proti dveřím a pak do druhého patra. Pak vešli do pokoje a Elena požádala Bonnie, aby otevřela dvířka na neosvětlené úzké schodiště. "Kdo by po tom všem... co se nedávno stalo... nechával vchodové dveře otevřené?" hekal Matt, jak vlekli své bezvládné břemeno. "Musí bejt cvok." "Ona je cvok," poznamenala Bonnie shora a otevřela dveře na vrcholu schodiště. "Když jsme tu byly posledně, mluvila o nejpodivnějších..." zalapala po dechu úlekem. "Co se stalo?" zeptala se Elena. Ale když přišli nahoru, uviděla to sama. Zapomněla, v jakém stavu pokoj minule opustili. Truhly plné šatstva byly zpřevracené a poházené, jako kdyby si s nimi nějaký obr házel ode zdi ke zdi. Jejich obsah byl rozesetý po celé podlaze, spolu s předměty z toaletky a stolů. Nábytek byl převrácený a vyražené okno pouštělo dovnitř ledový vítr. Byla rozsvícená jen jedna lampa v rohu, která vrhala groteskní stíny na strop. "Co se tu stalo?" vydechl Matt. Elena neodpověděla, dokud nepoložili Stefana na postel. "Nevím to jistě," odpověděla a byla to pravda, i když jen tak tak. "Ale bylo to takhle už včera. Matte, pomůžeš mi? Musíme ho převléct do suchého." "Najdu ještě jednu lampu," řekla Meredith, ale Elena rychle zaprotestovala. "Ne, vidíme dobře.

Spíš zkus rozdělat oheň." Z jedné dokořán otevřené truhly koukal froté župan tmavé barvy. Elena ho zvedla a začali s Mattem Stefana svlékat z mokrých šatů. Když mu stahovala promočený svetr, všimla si jeho krku a úlekem strnula. "Matte, mohl bys... mohl bys mi podat ten ručník?" Jakmile se Matt otočil, honem stáhla svetr a zabalila Stefana do županu. Když jí Matt podal ručník, uvázala ho Stefanovi kolem krku jako šálu. Puls se jí rozeběhl a mysl uháněla jako o závod. Není divu, že je tak slabý a bez života. Panebože. Musí ho prohlédnout a zjistit, jak je to zlé. Ale to nejde, když je tu Matt a ostatní. "Jedu pro doktora," oznámil Matt napjatým hlasem a upíral oči na Stefanovu tvář. "Potřebuje pomoc, Eleno." Elena zpanikařila. "Matte, prosím tě ne. On... on má hrůzu z doktorů. Nevím, co by se stalo, kdybys sem nějakého přivedl." Opět to byla pravda, i když ne celá. Měla tušení, co by Stefanovi pomohlo, ale nemohla mu pomoci, dokud tu budou ostatní. Naklonila se nad Stefanem, třela mu ruce svými a pokoušela se přemýšlet. Co má dělat? Chránit Stefanovo tajemství i za cenu jeho života? Nebo ho zradit, aby ho zachránila? A zachránilo by ho vůbec, kdyby všechno řekla Mattovi, Bonnie a Meredith? Pohlédla na své přátele a pokoušela si představit jejich reakci, kdyby se dozvěděli pravdu o Stefanovi Salvatorovi. Nebylo to k ničemu. Tohle nemůže riskovat. Šok a hrůza z toho zjištění skoro přivedly k šílenství samotnou Elenu. A pokud ona, která Stefana miluje, málem s křikem utekla, co by udělali tihle tři? A taky je tu vražda pana Tannera. Kdyby věděli, co je Stefan zač, dokázali by vůbec uvěřit v jeho nevinu? A nebo by ho v hloubi srdce už navždycky podezřívali? Elena zavřela oči. Je to prostě příliš nebezpečné. Matt, Bonnie a Meredith jsou jejími přáteli, ale tuhle jedinou věc s nimi sdílet nemůže. Na celém světě není nikdo, komu by tohle tajemství mohla svěřit. Musí si ho nechat jen pro sebe. Napřímila se a pohlédla na Matta. "Bojí se doktorů, ale zdravotní sestra by možná prošla." Obrátila se ke krbu, kde se činily Bonnie a Meredith. "Bonnie, co tvoje sestra?" "Mary?" Bonnie pohlédla na hodinky. "Tento týden slouží na klinice prodloužené směny, ale teď už by měla být doma. Jenže..." "Takže to půjde. Matte, jeď prosím tě s Bonnie a poproste Mary, jestli by se nepřišla podívat na Stefana. Pokud si bude taky myslet, že potřebuje doktora, přestanu se hádat." Matt zaváhal a pak prudce vydechl. "Tak dobře. Pořád si myslím, že nemáš pravdu, ale dobře - pojďme Bonnie. Zkusíme porušit pár dopravních předpisů." Když vyrazili ke dveřím, Meredith zůstala u krbu a pozorovala Elenu svým klidným tmavým pohledem. Elena se přiměla do nich pohlédnout. "Meredith... myslím si, že byste měli jít všichni." "Opravdu?" Ty tmavé oči se dál bez zakolísání vpíjely do jejích, jako kdyby se pokoušely proniknout skrz a číst v její mysli. Ale Meredith už nepoložila žádné další otázky. Po chvíli přikývla a beze slova se vydala za Mattem a Bonnie. Když Elena uslyšela bouchnutí dveří pod schody, spěchala pro převrácenou lampu a rozsvítila ji u postele. Konečně alespoň může prohlédnout Stefanova zranění. Měl horší barvu než předtím; byl doslova bílý jako plátno, na kterém ležel. I rty měl bílé a Elena si náhle vzpomněla na Thomase Fella, zakladatele Fell's Church. Nebo spíš na sochu Thomase Fella, jak leží vedle své ženy, vytesaný do kamenného víka jejich hrobky. Stefan měl barvu onoho mramoru. Škrábance na rukou sice byly jasně rudé, ale již nekrvácely. Něžně mu natočila hlavu, aby mu mohla prohlédnout krk. A byly tam. Automaticky se dotkla stejných ranek na vlastním krku, jako by si chtěla potvrdit jejich totožnost. Ale Stefan neměl jen maličké ranky. Byly to hluboké surové rýhy do masa. Vypadal, jako by ho potrhalo nějaké zvíře, které se mu pokoušelo prokousnout hrdlo. Zděšené Eleny se opět zmocnil doběla rozžhavený hněv. A s ním i nenávist. Uvědomila si, že navzdory znechucení a zlobě předtím k Damonovi necítila skutečnou nenávist. Ne doopravdy. Ale teď... teď ho nenáviděla. Cítila nenávist s takovou intenzitou, jako nikdy v životě nepociťovala vůči nikomu jinému. Chtěla mu ublížit, přála si, aby za to zaplatil. Kdyby měla v tu chvíli po ruce dřevěný kolík, proklála by jím Damonovi srdce bez nejmenšího slitování. Ale právě teď musela myslet na Stefana. Byl tak děsivě nehybný. To pro ni bylo nejhorší - ta naprostá nepřítomnost jakéhokoli napětí v jeho těle, ta prázdnota. To je ono. Jakoby opustil tohle tělo a zanechal jí jen prázdnou nádobu. "Stefane!" Zatřásla s ním bez nejmenšího účinku. Rukou zkoušela na jeho studené hrudi najít puls. Pokud nějaký měl, byl příliš slabý, než aby ho cítila. Klid, Eleno, poroučela si a vzdorovala náporu paniky. Vzadu v mysli se jí ozýval hlásek: "A co když je mrtvý? Co když je opravdu mrtvý a nic, co uděláš, už ho nezachrání?" Rozhlédla se po pokoji a všimla si rozbitého okna. Pod ním na podlaze ležely úlomky skla. Přešla tam a jeden z nich zvedla. Všimla si, jak se ve světle ohně třpytí. Hezká věc, ostrá jako žiletka, pomyslela si. A pak zatnula zuby a úmyslně se řízla do prstu. Zalapala po dechu bolestí. Po chvíli se z ranky začala valit krev a stékala jí po prstu, jako vosk po svíci. Rychle si klekla ke Stefanovi a přiložila prst k jeho rtům. Druhou rukou mu tiskla bezvládnou dlaň, cítila tvrdost jeho stříbrného prstenu. Nehybná jako socha klečela vedle něho a čekala. První jemný náznak reakce málem nepostřehla. Upírala pohled na jeho tvář a tak postřehla lehké nadzvednutí hrudníku jenom periferním viděním. Ale pak se rty dotýkající se jejích prstů malinko zachvěly a rozevřely a Stefan reflexivně polknul. "To je ono," zašeptala Elena. "Do toho, Stefane." Zachvěly se mu řasy a s přívalem radosti si uvědomila, že jí vrací stisk prstů. Znovu polknul. "Ano." Počkala, dokud nezamrkal a pomalu neotevřel oči, a pak se teprve posadila k němu. Jednou rukou bojovala s vysokým límečkem své mikiny a odhrnula látku stranou. Ty zelené oči byly ještě omámené a unavené, ale už v nich opět byla stará známá tvrdohlavost. "Ne," protestoval Stefan drsným šepotem. "Ale ty musíš, Stefane. Ostatní se za chvíli vrátí a přivedou zdravotní sestru. Musela jsem s tím souhlasit. A pokud na tom nebudeš natolik dobře, abys je přesvědčil, že nepotřebuješ do nemocnice..." Ani větu nedokončila. Sama nevěděla, co by lékař nebo laboratorní technik mohl zjistit, kdyby Stefana vyšetřil. Ale viděla, že pochopil a že má obavy. Ale Stefan vypadal ještě tvrdošíjněji a odvrátil od ní tvář. "Nemůžu," zašeptal. "Je to příliš nebezpečné. Už jsem vzal... příliš mnoho... včera v noci." Copak to bylo teprve včera v noci? Zdálo se jí, že od onoho zážitku uběhl snad celý rok. "Zabije mě to?" zeptala se. "Stefane, odpověz mi! Zabije mě to?" "Ne...," připustil zasmušilým hlasem. "Ale..." "V tom případě to musíme udělat. A nehádej se se mnou!" Elena se sklonila k němu, držela mu ruku ve své a cítila jeho pronikavou potřebu. Byla překvapená, že se vůbec snažil odolávat. Cítil se jako vyhladovělý před hostinou, který není schopen odtrhnout zrak od kouřících pokrmů, ale přesto odmítá jíst. "Ne," opakoval Stefan a Elenu zalil pocit marnosti. Byl jediným člověkem, kterého znala, který byl stejně tvrdohlavý jako ona sama. "Ale ano. A jestli nebudeš spolupracovat, říznu se ještě někam jinam, třeba na zápěstí." Předtím tiskla prst do prostěradla, aby zastavila krvácení, ale teď mu ho ukázala. Rozšířily se mu zorničky a pootevřely rty. "Příliš mnoho... už," zamumlal, ale očima sledoval její prst, jasně rudou kapku na jeho špičce. "A já se nedokážu... ovládat..." "To bude v pořádku," zašeptala. Přiložila mu prst opět ke rtům. Cítila, jak se rozevřely. A pak se naklonila nad něj a zavřela oči. Cítila jeho suchá a chladná ústa na svém hrdle. Podepřela mu dlaní temeno a jeho rty hledaly dvě ranky, které již měla od včerejška. Elena se přinutila neucuknout při chvilkovém bodnutí bolesti. Pak se usmála. Předtím cítila jeho zoufalou potřebu a urputný hlad. Nyní, skrze pouto, které spolu sdíleli, cítila jen divokou radost a uspokojení. Hluboké uspokojení, když byl hlad postupně utišen. Ona sama cítila potěšení z dávání, z toho, že pomáhá Stefanovi svou vlastní životní silou. Vnímala, jak do něj proudí síla. Po čase ucítila, jak intenzita jeho potřeby klesá. V žádném případě nebyla ještě zažehnaná, a tak nechápala, co se děje, když se ji pokusil odstrčit. "To už stačí," zarazil ji a přinutil ji se zvednout. Elena otevřela oči, ona snová blaženost se vytratila. Měl oči zelené jako listy mandragory a ve tváři mu četla hlad šelmy. "Ještě to není dost, pořád jsi slabý..." "Ale je to dost pro tebe." Opět ji odstrčil a v jeho zelených očích zahlédla zákmit zoufalství. "Eleno, když si vezmu hodně, začneš se měnit. A jestli neustoupíš, jestli ode mě neustoupíš hned teď..." Elena se stáhla k nohám postele. Dívala se, jak se posadil a upravil si tmavý župan. V svitu lampy si všimla, že se mu opět trochu vrátila barva, jemný ruměnec nyní oživil jeho bledou pokožku. Vlasy mu usychaly jako převalující se moře tmavých vln. "Chyběls mi," řekla tiše. Náhle ji zaplavila úleva, která byla skoro stejně bolestivá jako předtím strach a napětí. Stefan je naživu a mluví s ní. Všechno bude nakonec v pořádku. "Eleno," jejich pohledy se setkaly, opět ji uchvátil ten zelený oheň. Podvědomě se k němu vydala, ale zarazila se, když se nahlas zasmál. "Nikdy jsem tě ještě takhle neviděl," řekl a ona se na sebe podívala. Boty a džíny měla umazané rudým bahnem, které také hojně zdobilo i všechno ostatní. Z roztržené bundy vykukovala vycpávka. A vůbec nepochybovala, že i její tvář je umazaná a špinavá. Věděla, že má rozcuchané a zamotané vlasy. Elena Gilbertová, dokonalá a elegantní jako ze žurnálu, královna plesu střední školy Roberta E. Leea, vypadá jako vandrák. "Líbí se mi to," dodal Stefan a tentokrát se zasmála s ním. Pořád ještě se smáli, když se otevřely dveře. Elena ztuhla ostražitostí, popotáhla si rolák a rozhlédla se po pokoji, zda tam není něco, co by je mohlo prozradit. Stefan se posadil vzpřímeněji a olízl si rty. "Je mu líp!" zazpívala Bonnie, když vkročila do pokoje a uviděla Stefana. Matt a Meredith šli hned za ní a tváře se jim rozzářily překvapením a radostí. Za nimi vešla čtvrtá osoba, jen o málo starší než Bonnie, ale měla již auru určité autority, která neodpovídala jejímu mladému věku. Mary McCulloughová přešla přímo ke svému pacientovi a nahmatala mu puls. "Tak ty jsi ten, co se bojí doktorů," oslovila ho. Stefan na chvíli vypadal zmateně, ale pak mu to došlo. "Je to taková fobie z dětství," řekl zahanbeně. Pohlédl úkosem na Elenu, která se nervózně usmívala a neznatelně přikývla. "Ale myslím, že už žádného nepotřebuju, jak vidíš." "Proč to nenecháš na posouzení mně? Puls máš v pořádku. Vlastně je překvapivě pomalý, dokonce i na sportovce. Myslím, že už nemáš hypotermii, ale pořád ještě jsi prochladlý. Změříme teplotu." "Myslím, že to nebude nutné," oponoval Stefan hlubokým uklidňujícím hlasem. Elena ho už slyšela použít tenhle hlas dřív a věděla, o co se snaží. Ale Mary si protestů nevšímala. "Tak ukaž, prosím tě." "Já to udělám," nabídla se Elena a natáhla se, aby si vzala od Mary teploměr. Ale skleněná tubička jí přitom nějak vyklouzla, spadla na podlahu z tvrdého dřeva a rozletěla se na kusy. "Ach ne, to jsem nešika. Je mi to hrozně líto!" "To nevadí," ozval se Stefan. "Cítím se už mnohem líp, než předtím. Každou minutou je mi tepleji." Mary přejela hodnotícím pohledem nepořádek na podlaze a pak se rozhlédla po pokoji a zkoumala jeho žalostný stav. "Tak dobře," souhlasila, ale začala se otáčet s rukama v bok a dožadovala se vysvětlení: "Co se tu proboha stalo?" Stefan ani nemrknul. "Nic hrozného. Paní Flowersová prostě není dobrá hospodyňka," řekl a podíval se jí nevinně do očí. Elena měla sto chutí se rozesmát a všimla si, že Mary také. Starší dívka ale místo toho udělala obličej a založila si ruce na prsou. "Předpokládám, že nemám šanci se dočkat přímé odpovědi," zareagovala. "A je jasné, že nejsi vážně nemocný. Nemůžu tě nutit, abys jel na kliniku. Ale důrazně doporučuji, aby sis zítra zašel na kontrolu." "Děkuju ti," odpověděl Stefan, což, jak si Elena povšimla, nebylo to samé jako souhlas. "Eleno, zato ty vypadáš, že by se ti hodil doktor," prohlásila Bonnie. "Jsi bílá jako stěna." "Jsem prostě unavená," odpověděla Elena. "Byl to dlouhý den." "Radím ti, abys jela domů a šla do postele - a zůstala tam," prohlásila Mary. "Nemáš snad anémii, že ne?" Elena odolala impulsu sáhnout si rukou na tvář. Opravdu je tak bledá? "Ne, opravdu jsem jenom unavená," zopakovala. "Jestli je Stefan v pořádku, můžeme teď jet domů." Konejšivě přikývnul a v jeho očích si přečetla soukromý vzkaz jen pro ni. "Dopřejte nám minutku, ano?" poprosila Mary a ostatní a oni zamířili ke schodišti. "Ahoj, a opatruj se," řekla Elena nahlas a objala ho. A do ucha mu zašeptala. "Proč jsi nepoužil na Mary Síly?" "Zkusil jsem to," odpověděl stejně potichu. "Ale asi jsem pořád ještě moc slabý. Neboj se, zlepší se to." "Samozřejmě, že ano," souhlasila Elena, ale žaludek se jí stáhnul. "Ale jsi si jistý, že bys měl zůstat sám? Co když..." "Budu v pořádku. To ty bys neměla být sama." Stefanův hlas byl něžný, ale naléhavý. "Eleno, neměl jsem možnost tě varovat. Mělas pravdu, že Damon je ve Fell's Church." "Já vím. Tohle ti udělal on, že ano?" Elena raději nezmínila, že ho sama vyhledala. "Já si nepamatuju. Ale je nebezpečný. Eleno, ať s tebou dneska v noci zůstanou Bonnie a Meredith. Nechci, abys byla sama. A dávej si pozor, aby nikdo do vašeho domu nepozval nikoho cizího." "Půjdeme rovnou spát," slíbila Elena a usmála se na něj. "Nehodláme si nikoho zvát." "Dej si na to pozor." Z jeho tónu bylo patrné, že si vůbec nedělá legraci. Pomalu přikývla. "Rozumím, Stefane. Budeme si dávat pozor." "Dobře." Políbili se, jen se letmo dotkli rty, ale jejich spojené ruce se oddělily jen neochotně. "Poděkuj za mě ostatním," dodal ještě. "Poděkuju." Připojila se k ostatním před penzionem. Matt se nabídl, že zaveze Mary domů, aby Bonnie a Meredith mohly jet rovnou k Eleně. Bylo vidět, že Mary je stále krajně podezřívavá ohledně nočních událostí, ale Elena jí to rozhodně nemohla vyčítat. A také nemohla přemýšlet. Byla příliš unavená. "Mám vám všem vyřídit poděkování," vzpomněla si poté, co Matt odjel. "Nemá... zač," prohlásila Bonnie a oddělila obě slova mohutným zívnutím, zatímco jí Meredith otvírala dveře auta. Meredith neříkala nic. Od chvíle, kdy nechala Elenu samotnou se Stefanem, byla velmi tichá. Bonnie se najednou zasmála. "Na jednu věc jsme všichni zapomněli," řekla. "Na to proroctví." "Jaké proroctví?" zeptala se Elena. "O mostě. Jak jste tvrdili, že jsem říkala. Vidíš, šla jsi na ten most a smrt tam nakonec nečekala. Možná jste to špatně pochopily." "Ne," bránila se Meredith. "Slovům bylo jasně rozumět." "Tak je to možná jiný most. Nebo... mmm..." Bonnie se zachumlala do kabátu, zavřela oči a neobtěžovala se pokračovat. Ale Elenina představivost větu dokončila za ni. Nebo jiný čas. Když Meredith nastartovala auto, venku zahoukal sýček.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře