Moje-kniha | 12.kapitola

"Eleno?!" zavolal někdo vystrašeně. " Eleno!" Už jsem ten hlas začínala poznávat. Znělo to opravdu jako Damon. Najednou mě napadla jedna myšlenka. To už jsem v nebi? Nebo se spíš řítím do pekla?

12. Kapitola

" Eleno!" uslyšela jsem ten hlas znovu a teďka už jsem si byla na sto procent jistá, že je to Damon. Což odpovědělo na mojí otázku. Asi jsem v pekle, protože v nebi bych na Damona už dávno zapomněla. " Cos to provedla?" říkal Damon. V jeho hlase bylo tolik soucitu a lásky jakoby se ten rozhovor předtím nikdy nestal. " Damone." Zašeptala jsem slabě a vyčerpaně. " To už jsem v pekle?"

" V pekle?" divil se Damon a k mému údivu se zasmál. " Ach Eleno. Je mi to tak líto. Brzy budeš zase v pořádku. Slibuji."

" Nebudu v pořádku nikdy."

" Ale budeš. Věř mi."

" Copak ty to nechápeš? Nebudu. Zlomil si mi srdce a to se nespraví nikdy. Pořád na něm zůstanou šrámy." Když jsem to dořekla už jsem nic neslyšela, protože jsem pomalu upadala do bezvědomí.

**

Otevřela jsem oči a uvědomila si, že už nejsem v lese. Nejdřív jsem si myslela, že to byl jen sen, ale když jsem se chtěla posadit všechno mě začalo bolet. Přestala jsem věnovat pozornost veškeré bolesti a pořádně se podívala po pokoji. Vedle obrovské postele na které jsem byla, bylo okno. Na zemi byl koberec a na stole jsem uviděla pytlík s krví. Teď mi to došlo. Byla jsem v Damonově pokoji. Připadala jsem si tu v bezpečí a dokonce i šťastná.

" Je tu někdo?" zavolala jsem a v mžiku tu byl Damon.

" Konečně ses probrala. Měl jsem o tebe strach."

" Strach? Myslela jsem, že už mě nechceš vidět." Špitla jsem.

" Myslel jsem, že to tak bude nejlepší. Kdyby si byla se Stefanem byla bys šťastná."

" Ale já nechci Stefana.." odmlčela jsem se. "...chci tebe." Damon si povzdychl.

" Kéž by to bylo tak jednoduché."

" Je. Nikdy to nebylo jednoduší."

" Eleno..."

" Takže ty už mě vážně nechceš?"

" Když jsi mi řekla, že mě miluješ byl to pro mě ten nejlepší okamžik v životě, ale věděl jsem, že bude lepší když mě budeš nenávidět než milovat. Ale nedokázal jsem na tebe zapomenout ani na minutu a proto jsem se tě vydal hledat. A když jsem tě našel...." Odmlčel se. "...když jsem tě našel a uviděl tě zraněnou...jediné na co jsem myslel bylo, že už tě nikdy nesmím ztratit. Vím, že je to sobecké, ale je to tak."

" Vážně?" usmála jsem se.

" Vážně." Naklonila jsem se k němu blíž i přes to, že mě všechny svaly a kosti v těle boleli jsem ho políbila. Náš polibek se začal stupňovat a já jsem se ho nemohla nabažit. Byla jsem jako v ráji. Nic mi nechybělo a byla jsem naprosto šťastná, ale všechno má nějaký háček. Najednou bouchly dveře a já se od Damona vzdálila. Byl to Stefan.

" Řekneš mu to?" ptal se Damon.

" Já...já nevím. Nechci mu ublížit."

" Eleno tohle je jediná možnost jak můžeme být spolu."

" A co Stefan?"

" Stefan? Myslel jsem, že už sis rozhodla."

" Já..." začala jsem, ale Damon mi do toho skočil."

" Až se rozhodneš, tak mi dej vědět." Řekl a zmizel.

" Damone?" volal Stefan.

" Damon tady není."

" Eleno? Co tu děláš?" divil se Stefan. " A v Damonově pokoji?" dodal.

" Já ani nevím." Řekla jsem a zdvihla se k odchodu."

" Stefane? Chci ti něco říct." Začala jsem. A Stefan napjatě čekal.

" Jsem...jsem ráda, že už jsi tady." Řekla jsem a objala ho. Nemohla jsem mu to udělat. Prostě nemohla. Když jsem ho objímala, přivřenými dveřmi jsem udivila Damona. Už je to tady zase. Předtím jsem se kvůli tomu rozhodla pro Stefana, ale teď když jsem si konečně přiznala- a né jen sobě, že miluji Damona bylo to ještě horší. Nejsem Katherine. Nechci mít oba bratry, ale nevím kterého se vzdát. Nechala jsem se pohltit myšlenkami a doufala, že najdu správnou odpověď jak pro srdce tak pro rozum.