14.kapitola

14. prosinec 2011 | 01.53 |

 " Damone!" zavolala jsem. Damon se zastavil a udiveně se na mě podíval. Vrhla jsem se mu kolem krku a políbila ho. Nejprve něžně a pak tvrdě a hladově. Jeho rty se vpalovaly do mých. Tiskla jsem se k němu těsněji a těsněji a bylo mi úplně jedno, že se na mě spoustu lidí nevěřícně dívá. Dokonce mi bylo jedno i to, že se na mě nejspíš dívá i Stefan. V tu chvíli jsem vnímala jedině Damona a cítila se po dlouhé době naprosto šťastná.

14. Kapitola
" Eleno?" řekl nevěřícně Stefan. Trochu jsem se zděsila, ale svého rozhodnutí jsem nelitovala. Po chvilce jsem si všimla, že jsem pořád ještě v Damonově objetí. Pustila jsem ho a podívala se Stefanovi do očí. " Promiň." Špitla jsem.
" Já...já to nechápu." Divil se Stefan.
" Není to dost jasné? Prostě si prohrál. Elena si vybrala mě." Řekl Damon a šibalsky se usmál. Podívala jsem se na Damona a drbla jsem ho loktem do žeber.
" Auu." Zaúpěl.
" Takže ty miluješ Damona? Zrovna Damona?!"
" Stefane já..."
" Damona?!" opakoval pořád dokola.
" Já....ano." odpověděla jsem nakonec a sklopila oči do země, protože po tom dramatu nemělo smysl se vymlouvat. Když jsem se zase podívala před sebe, Stefan už tam nebyl.
" Eleno,.." začal Damon.
" Jsem v pořádku."
" Vážně?"
" Jo. Musela jsem to udělat."
" Víš, že tě miluju." S úžasem jsem se na Damona podívala. Nikdy předtím mi tohle neřekl. Říkal mi, že mu na mě záleží, že mě nechce ztratit, ale do očí mi ještě nikdy neřekl, že mě miluje.
" Je pěkné to slyšet." Řekla jsem a znovu ho objala. " Už budu muset jít."
" Dobře. Uvidíme se později." Obrátila jsem se k odchodu a snažila se projít skrz dav. Už jsem byla na parkovišti když v tom jsem zahlédla Caroline.
" Caroline." Zavolala jsem na ni.
" Myslela jsem, že už jsi šla domů." Řekla.
" Jak vidíš, tak jsem pořád ještě tady." V tom jsem se zarazila.
" Takže ty jsi to neviděla?" divila jsem se.
" Co jsem měla vidět?"
" Jak já...a Damon...no..Ty jsi to vážně neviděla?"
" Celou dobu jsem byla s Tylerem. Co se stalo? Řekli mi úplně všechno." Naléhala Caroline. Tak jsme šli zase pomalu dovnitř a já jí podrobně popisovala celou situaci.
Když jsem se vracela domů, bylo už skoro ráno, ale pořád byla tma. Šla jsem po chodníku kolem domů a na každém rohu svítila pouliční lampa. Asi po deseti minutách chůze, domů i světel ubývalo až nakonec zmizeli úplně. Byl tam ale ještě jeden dům.

Měl rozbitá okna a místo omítky byli vidět cihly. Působil na mě děsivě. Už jako malá jsem se tudy bála chodit. Dokonce se o tomhle domě šířili různé historky. Když jsem kolem toho domu procházela, snažila jsem se na to nemyslet. Byla jsem ale ostražitá a srdce mi nadskočilo pokaždé, když jsem uslyšela šustnutí. Už jsem se viděla na konci a v bezpečí, ale najednou jsem uslyšela divný zvuk. Neznělo to jako zašustění, znělo to jako člověk. Člověk, který potřebuje pomoct. Zastavila jsem se a snažila se rozhodnout jestli mu mám pomoct, nebo mám co nejdřív utéct pryč. Přece jen to může být upír, ale kdyby byl, tak by už asi bylo po mě. Nakonec jsem se rozhodla, že tam aspoň nakouknu. Tak jsem opatrně a odhodlaně šla. Dostat se tam nebyl problém, protože tento dům neměl plot a dveře byli odemčené. Prodírala jsem se vysokou trávou a jen jsem doufala, že si nezničím boty. Jenna by mě asi zabila, protože jsou její. Když jsem se konečně dostala ke dveřím a chytila za kliku, dveře se s vrznutím odevřeli. Udělala jsem krok dovnitř a zavolala: " Haló? Je tu někdo?" Ale nikdo se neozval. " Haló?!" zavolala jsem ještě jednou. Tentokrát jsem uslyšela ten samý zvuk jako předtím venku. Následovala jsem ten zvuk a šla za ním. Byl slyšet víc a víc až jsem nakonec došla do obrovské místnosti. Ani jsem nevěděla, že je ten dům tak velký. Rozhlédla jsem se po pokoji, ale nic jsem neviděla. Napadlo mě, že by tu mohlo být světlo tak jsem se otočila ke dveřím a nahmatala vypínač. Byl špinavý a starý. Divila jsem se, že ještě funguje. Když jsem rozsvítila byla jsem hrůzou bez sebe. Místnost byla celá od krve. U dveří byli jen kapky a ty se pořád zvětšovali. Podívala jsem se kam vedou. Vedly k posteli. Teď už jsem byla vážně vyděšená. Každých pět sekund na mě rozum volal ať okamžitě běžím pryč, ale srdce mi z nějakého důvodu bránilo opustit místnost. "Haló?" špitla jsem potichu a pokračovala k posteli. Když jsem k ní přišla uviděla jsem něco ještě děsivějšího než jsem si kdy uměla představit. Byl tam Damon. Už vím jak se Damon musel cítit, když mě zachránil v lese. Když jsem ho tam tak viděla, málem jsem se rozbrečela. Ležel za postelí celý od krve a v sobě měl kolík. Hlavou mi problesklo milión otázek. Kde se tady vzal? Proč se nedokázal ubránit? Vždyť je to Damon. Není už pozdě? Co mám dělat? Ale na otázky nebyl čas. Klekla jsem si k němu a začala jsem s ním třást. "Damone? Damone! No tak..." Ale nic. Pak mě napadlo, že vytáhnu ten kůl. Chytila jsem ho oběma rukama a zatáhla. Byl zaražený docela hluboko, takže mi to dalo dost zabrat, ale vytáhla jsem ho. "Damone?" zavolala jsem ještě jednou. Teď už prosebně. Najednou se Damon nadechl.

" Eleno?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře