16.kapitola

14. prosinec 2011 | 01.55 |

 " Je mi jedno jestli tobě připadá, že by mi bylo líp bez tebe. Tohle bych si měla rozhodnout sama. Takže mi neříkej, že to děláš kvůli mně. Víš čím vším jsem si už prošla?! Už tě nechci ztratit znovu. To by bylo mnohem horší než se nechat zabít. A navíc..." řekla jsem. " ...existuje způsob jak tomu zabránit." Když jsem to dořekla, Damon se na mě podíval. Vím, že jsem mu právě navrhla proměnit mě v upíra, ale takový výraz jsem nečekala.

16. Kapitola
Nejdřív nemohl popadnout dech a jen se na mě nevěřícně díval. " Copak ses úplně zbláznila?" řekl nakonec.
" Stejně by jsi to dřív nebo později musel udělat. A navíc...už jsi proměnil spoustu lidí. Tak proč ti to tak vadí?!"
" Protože na těch lidech mi nezáleželo!" teď už po mě taky křičel.
" Nechci..." řekl pomalu a zřetelně. " ...abys byla monstrum.!"
" Monstrum?" divila jsem se. Musím uznat, že takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Vždy mi vadilo když Damon někoho zabil, ale jako "monstrum" jsem ho nikdy nebrala.
" Ty nejsi monstrum Damone. Záleží ti na lidech. Záleží ti na mě."
" Eleno, zabíjím lidi a líbí se mi to."
" Damone.." začala jsem, ale skočil mi do řeči.
" Nebudu s tebou vyjednávat Eleno. Moje odpověď je NE." řekl a zase se otočil k odchodu. Nerada jsem se s ním hádala, ale nechtěla jsem, aby vyhrál.
" Fajn." Řekla jsem. " Nejsi jediný upír ve městě." Damon se na mě podíval a bylo vidět jak mu cukají koutky. Pak se hlasitě rozesmál. Z jeho hlasu čišelo vítězství. " Chci vidět jak prosíš Stefana, aby s tebe udělal upíra."
" A co třeba Caroline?" řekla jsem naštvaně. Když jsem dořekla její jméno, Damonův úsměv potemněl.
" To ti nedovolím."
" Já tě ale o souhlas nežádám." Řekla jsem a šla k domu. Když jsem chtěla vzít za kliku, Damon se objevil těsně přede mnou. Naklonil se ke mně a skoro mi šeptal do ucha. " Nedovolím ti to a zabráním tomu i kdybych měl Caroline zabít." Nic jsem na to neřekla, ale snažila jsem se vypadat odhodlaně. Otevřela jsem dveře a zavřela je Damonovi před nosem.
**
Celou noc jsem nespala a přemýšlela, jestli by opravdu Caroline zabil, nebo proč mu tak vadí, že by semnou byl navždy. Ale nedokázala jsem si odpovědět ani na jednu otázku. Kdyby neřekl, že Caroline zabije, už bych jí dávno volala, aby přijela. Ale přece jen, proč bych se ho měla bát? Vzala jsem do ruky mobil a vytočila její číslo.
" Haló?" ozvalo se.
" Potřebuji s tebou mluvit."
" Nepočká to?"
" Je to naléhavé."
" Co se děje Eleno?" Zpozorněla Caroline.

" Řeknu ti to, až tu budeš."
" Dobře, už jdu."
" Caroline..." zavolala jsem naléhavě.
" No?"
"...dávej na sebe pozor." Řekla jsem a mobil položila.
Během pár minut stála Caroline přede dveřmi. " Už jdu." Zavolala jsem. A šla otevřít. Když jsem otevřela dveře, rozhlédla jsem se okolo, jestli náhodou neuvidím Damona. Ale nikdo nikde nebyl.
" Co se děje Eleno?"
" Já...." Začala jsem. " Chci...chci, aby jsi mě proměnila v upíra." Když jsem to dořekla, provrtávala jsem očima podlahu.
" Co?" divila se Caroline. " Eleno ty ses už úplně zbláznila! Jak tě to vůbec napadlo?!"
" Chci být s Damonem. To by jsi snad mohla pochopit."
" Tak proč neřekneš Damonovi?"
" Protože...protože..."
" ...protože s tím nesouhlasil." Dokončila za mě Caroline.
" Damon neví, co je pro mě nejlepší, nebo co chci. Caroline prosím..." škemrala jsem.
" Tohle není správné."
" Caroline..." " Tak dobře. Ale chci, aby jsi věděla, že s tím nesouhlasím."
" Děkuji, děkuji moc." Jásala jsem nadšeně a vrhla se jí kolem krku.
" Vážně na to jsi připravená?" ptala se mě Caroline a přitom doufala, že si to rozmyslím.
" Jsem." Řekla jsem odhodlaně. Caroline vzdychla a odhalila své tesáky. Když si prokousla kůži na ruce, přeběhl mi mráz po zádech. Pevně jsem chytla její ruku a začala pít. Byla jsem na to zvyklá od Stefana a Damona, protože upíří krev léčí a já to potřebovala docela často. Pořád se mě někdo pokoušel zabít. Jak z pomsty, tak se zábavy. Ale pít krev od Caroline mi připadalo zvláštní a trochu i divné.
" Eleno já nemůžu." řekla Caroline a škubla s rukou. " Promiň, ale nejde to."
" Né, to já se omlouvám. Byla hloupost, chtít to." Caroline se na mě usmála.
" Vy si to s Damonem vyřešíte."
" Snad." Řekla jsem a taky se usmála. Najednou se otevřeli dveře a v nich stál Damon. Rozhlédl se po pokoji a sarkasticky se usmál. " Že mě to nepřekvapuje." Řekl si sám pro sebe.
" Už...už musím jít." Řekla Caroline a zmizela. " Ty to nikdy nevzdáš, že ne?!"
" Damone...já..." chtěla jsem mu říct, že už jsem to vzdala, ale vždy když mě rozčílí, tak nechci, aby měl navrch. " Proč bych měla. Je to můj život."
" Právě proto." Řekl rozzuřeně.
" Dneska se o tom s tebou nebudu bavit zase já." Řekla jsem se šla pryč.
" Kam jdeš?" divil se Damon.
" Nevím. Ven." Řekla jsem se šla směrem k autu. Sedla jsem si rozzuřená do auta a jela pryč. Nevěděla jsem kam jedu, ale doufala jsem, že mě Damon nebude sledovat. Už jsem toho měla vážně dost. Je to přece můj život. Vždy se každý rozhoduje za mě, tak aspoň jednou to chci udělat sama. Jak jsem tak přemýšlela, úplně jsem zapomněla na to, že jedu v autě a přestala sledovat cestu. Najednou auto dostalo smyk. Nedokázala jsem tomu zabránit a řítila se přímo do stromu. Nemohla jsem točit volantem, ani zabrzdit. Nešlo to. Vypadalo to, že se řítím napříč smrti. Když jsem tam tak bezmocná seděla, proběhl mi před očima celý můj život a jediné co jsem věděla, bylo, že ještě umřít nechci.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře