17.kapitola

14. prosinec 2011 | 01.56 |

 Nevěděla jsem kam jedu, ale doufala jsem, že mě Damon nebude sledovat. Už jsem toho měla vážně dost. Je to přece můj život. Vždy se každý rozhoduje za mě, tak aspoň jednou to chci udělat sama. Jak jsem tak přemýšlela, úplně jsem zapomněla na to, že jedu v autě a přestala sledovat cestu. Najednou auto dostalo smyk. Nedokázala jsem tomu zabránit a řítila se přímo do stromu. Nemohla jsem točit volantem, ani zabrzdit. Nešlo to. Vypadalo to, že se řítím napříč smrti. Když jsem tam tak bezmocná seděla, proběhl mi před očima celý můj život a jediné co jsem věděla, bylo, že ještě umřít nechci.

17. Kapitola
Doufala jsem v zázrak a litovala jsem toho, že jsem nechtěla, aby mě Damon sledoval. Kdyby tady byl, určitě by mě zachránil. Byla jsem čím dál tím blíž a auto stále zrychlovalo. O pár sekund později se naplnily mé nejhorší obavy. Jediné co jsem vnímala, byla obrovská rána. Přední sklo bylo vysypané a po celé sedačce byli střepy. Snažila jsem se posadit, ale když jsem se o to pokusila ucítila jsem silnou, pronikavou bolest, která mi procházela celím tělem a já spadla zpátky to střepů. Znovu už jsem se o to nepokoušela. Ležela jsem tam a pomalu ztrácela vědomí. Před očima se mi stmívalo a pak už nastala úplná tma a já byla ztracená.
**
Když jsem se probrala, cítila jsem se jinak. Zvláštně. Posadila jsem se a rozhlédla se okolo. Přední sklo bylo vysypané a z auta se kouřilo. Vylezla jsem ven a když jsem se na auto podívala znovu vyděsila jsem se.
Jak jsem to mohla přežít? Říkala jsem si sama pro sebe a pořád upřeně zírala na auto. Nepřipadalo mi, že bych byla zraněná, tak jsem se ještě jednou prohlédla, ale nenašla jsem ani škrábnutí. Vůbec jsem tomu nerozuměla. "Z auta nezbylo skoro nic a já jsem celá." Řekla jsem si zase sama pro sebe, ale tentokrát hlasitěji. Když jsem to dořekla, polkla jsem a přitom ucítila obrovskou žízeň. Naposledy jsem takovou měla když mi bylo pět a byla jsem na táboře. Vydali jsme se na celodenní výlet a já si sebou zapomněla vzít pití. Usmála jsem se nad touto vzpomínkou a rozhlížela se po okolí. Všude kolem mě byly jen stromy a pole. Tak jsem se poraženě posadila a doufala v zázrak. Asi po 20 minutách jsem uslyšela auto. Bylo to nákladní auto a řidič v něm byl starý, fousatý muž. Když uviděl co se tady stalo okamžitě zastavil.
" Jste v pořádku? Nepotřebujete pomoct?"
" No..vlastně bych si potřebovala zavolat." Řekla jsem prosebně. Řidič vylezl z auta a já jsem zase ucítila to spalující bolest v krku. Muž mi podal mobil a já jsem vyťukala Damono číslo.
" Haló?" ozvalo se.
" To jsem já, Elena."
" Pořád se snažíš spáchat sebevraždu?" řekl sarkasticky Damon.
" O čem to mluvíš Damone?" divila jsem se. " Potřebuji pomoct. Sjela jsem z cesty a mám rozbité auto."
" Jsi v pořádku?" vyděsil se Damon.

" Jsem. Nemám ani škrábnutí. Jen potřebuji odvézt."
" Kde si?"
" No...to přesně nevím. Všude je les a pole. Ale moc dlouho jsem nejela."
" Najdu tě. Za pár minut jsem tam."
" Dobře. Díky." Řekla jsem a mobil vrátila.
" Zvládnete to tu?"
" Za chvíli pro mě přijedou." Řekla jsem a usmála se. Muž se otočil se sedl si do auta. Když odjel, úplně jsem se uvolnila. Nevím proč, ale měla jsem v jeho blízkosti divný pocit. A to byl tak rozrušený, že mu tak nahlas tlouklo srdce?! Vždyť se skoro nic nestalo. Když jsem se šla zase posadit, objevil se přede mnou Damon. Tohle bylo snad poprvé co jsem se nepolekala a on si té malé změny určitě taky všiml. Bez váhání jsem se mu vrhla kolem krku. " Hrozně moc jsem se bála."
" Bála? Takže jsi to už vzdala?" podívala jsem se na Damona a přikývla. Ten se nadšeně usmál a já jsem se k němu zase přitiskla. U něho jsem se taky cítila jinak než obvykle, ale rozhodně né tak
" hladově" jako u toho muže.
" Mám dotaz." Řekl zvláštním tónem Damon.
" Co se děje?"
" Jak si to auto dokázala tak zlikvidovat?" divil se.
" Já...já ani nevím. Ale už odsud chci pryč." Damon se na mě ustaraně podíval, vzal mě do náručí a už jsme běželi lesem. Když jsme se konečně zastavili, byli jsme u domu Salvatorů.
" Já myslela, že mě vezmeš domů."
" Dneska budeš spát tady."
" Nemusíš mě hlídat." Protestovala jsem. Pak jsem se podívala na dveře domu a zase na Damona.
" Máte aspoň něco k jídlu?" Když jsem to dořekla Damon se zarazil.
" K jídlu?" divil se. "Dneska se chováš vážně divně."
" Už mě můžeš pustit." Řekla jsem nasupeně. Já? Že se chovám divně?! Damon zřejmě pochopil nad čím přemýšlím. " Něco tam najdeme." Řekl a šli jsme dovnitř.
" Je tu Stefan?" ptala jsem se Damona. Pořád jsem se ještě cítila provinile za to, co jsem mu udělala. Doufám, že mi někdy odpustí, ale teď to asi nebude.
" Nikdo tu není. Ty si zatím sedni a já ti dojdu pro to jídlo."
" Dobře." Řekla jsem a posadila se na gauč. Seděla jsem tam a netrpělivě čekala. Bylo to horší a horší. Když už jsem to nemohla vydržet stoupla jsem si s úmyslem jít do kuchyně, ale něco mě zastavilo. Z opačně strany jsem cítila lahodnou vůni. Byla jsem tak hladová, že jsem se otočila a šla za ní. Když jsem šla chodbou, zastavila jsem se přede dveřmi do sklepa. Ta vůně šla odsud. Nedočkavě jsem otevřela dveře, ale nic tam nebylo. Tak jsem se rozhodla, že půjdu dovnitř. Tu vůni jsem pořád cítila, ale nic jsem neviděla. Zklamaně jsem se opřela o mrazák a čekala, kdy mě objeví Damon a bude se mě vyptávat co tu dělám. " Mrazák." Vykřikla jsem a otevřela ho. Byl plný dárcovské krve. Damonovi dácovské krve. Chtěla jsem se otočit a jít pryč, ale nemohla jsem od ní odtrhnout oči. Pak mě něco napadlo. Vzala jsem jeden balíček do ruky a napila se. Bylo to skvělé. Takový pocit jsem nikdy nezažila. Za chvílí jsem ho měla vypitý, tak jsem si brala další a další. Klečela jsem na zemi a snažila se vymáčknou co nejvíc krve. Najednou se otevřeli dveře a dovnitř vtrhl Damon. Nejdřív měl nechápavý a vyděšený výraz, ale po chvíli se tvářil nenávistně a rozčíleně.
" Katherine!" řekl pohrdavě. Chytil mě za krk a silně mě přitiskl ke zdi. Byla jsem v šoku, nevěděla co dělat a už vůbec ne proč na mě Damon útočí, nebo co tu vůbec dělám já. Damon chvíli pozoroval můj vyděšený výraz a krev kterou jsem měla úplně všude. Pak se zarazil a pustil mě.
" Eleno?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře