1.kapitola

16. prosinec 2011 | 14.07 |
› 

 Vždycky jsem vítala souboj,jen těžko jsem krotila svůj zápal.

   Řev medvěda mi burácel v uších,jeho horký dech útočil
na mé nozdry a rozdmýchával ve mně touho po krvi. Za se-
bou jsem zaslechla chlapcovo zasípění. Znělo tak zoufale,
že jsem musela zabořit drápy do hlíny. Znovu jsem na velkou
šelmu zavrčela a vyzvala ji, ať se přese mě zkusí dostat.
   Co to kruci dělám?
Riskovala jsem ohlédnutí a okamžitě se mi zrychlil tep.
Pravou ruku si tiskl k ranám na stehně. Mezi prsty mu vyté-
kala tmavá krev, nasákla do džínoviny, takže to vypadalo, že
má kalhoty polité černou barvou. Rozervaná košile stěží za-
krývala rudé šrámy na prsou. Z hrdla se mi vydralo zavrčení.
   Skrčila jsem se, svaly napjaté, připravená zaútočit. Grizzly
se zvedl na zadní . Nehnula jsem se z místa.
   Callo!
   V mysli mi rezonoval Brynin výkřik. Z lesa vyběhl mrštný
hnědý vlk a vrhl se na medvědův nechráněný bok. Grizzly se
otočil a spustil se na všechny čtyři. Z tlamy mu odletovaly sli-
ny,jak pátral po neviditelném  útočníkovy. Bryn byla rychlá
jako blesk a stihla včas uskočit. Grizzly máchal tlapami tlustý-
mi jako klády a ona jim mrštně uhýbala, pokaždé byla o zlo-
mek  vteřiny rychlejší než on. Pak přišla další šance a Bryn
zvíře znovu bolestivě kousla. Jakmile se ke mně medvěd oto-
čil zády, vrhla jsem se vpřed a uhryzla mu kus masa ze zadní
tlapy. Medvěd se na mě obrátil a v agonii zakoulel očima.
   Kroužila jsem s Bryn kolem něj, čenichy těsně nad zemí.
V tlamě jsem cítila chuť jeho horké krve. Napjala jsem se.
Pokračovaly jsme ve výhružném tanci a náš kruh se postupně
zužoval. Medvěd nás sledoval. Cítila jsem jeho pochybnos -
ti, sílící strach. Krátce a ostře jsem štěkla a obnažila tesáky.
Grizzly zafrkal, obrátil se a odvalil se do lesa.
   Zvedla jsem čumák a vítězoslavně zavyla. Vzápětí se ozva -
lo  zasténání  a já se vzpamatovala. Turista na nás vytřeštěně
zíral. Zvědavost mě táhla k němu. Zradila jsem své pány ,po-
rušila jejich zákony. Jen kvůli němu.
   Proč?
   Sklopila jsem hlavu a zavětřila. Krev mu stékala po těle,
odkapávala  na zem a její výrazný měďnatý pach obestíral
mou mysl jako opojná mlha. Bojovala jsem s pokušením
ochutnat ji.
   Callo? Bryn byla vyplašená. Odtrhla jsem oči od ležícího
mladíka.
   Zmiz odsud. Vycenila jsem na menšího vlka zuby. Skrčila
se a plazila se ke mně. Pak zvedla čenich a olízla mi čelist.

 

   Co chceš dělat? Ptaly se mě její modré oči.
   Vypadala vyděšeně. Možná si myslí, že chci toho kluka
zabít pro vlastní potěšení. Zaplavily mě výčitky a zahanbení.
   Bryn, nemůžeš tu zůstat. Běž pryč. Hned.
   Zakňučela, po chvíli však přece jen zmizela mezi boro -
vicemi.
Došla jsem k turistovi. Stříhala jsem ušima. Přerývavě dý -
chal, z jeho tváře čišela bolest a hrůza. Na stehně a na prsou
měl hluboké šrámy po grizzlyho drápech , které dosud krvá -
cely. Poznala jsem, že tyhle už se nezahojí. Zavrčela jsem,
zoufalá z křehkosti jeho lidského těla.
   Vypadal asi tak stejně starý jako já, čili na sedmnáct, mož-
ná  osmnáct. Měl husté hnědé vlasy se světlejšími pramínky,
které se mu lepily na zpocené čelo a tváře. Byl štíhlí a sval-
natý, člověk, který si v horách dokáže poradit. Sem nahoru
se dalo dostat jedině příkrou a náročnou stezkou. 
Pokrýval ho pach strachu, který dráždil mé dravčí instinkt-
ty, pod tím ale bylo něco víc – vůně jara, pučících listů a hlíny
při jarním tání. Vůně plná naděje, možností, jemná a lákavá.
   Přiblížila jsem se k němu o další krok. Uvědomovala jsem
si, k čemu se chystám. Znamenalo to druhé a mnohem závaž-
nější porušení zákonů Strážců. Pokusil se odsunout, vzápětí
zasténal a padl k zemi. Prohlížela jsem si jeho tvář s ostře ře-
zanými rysy, staženými v bolestné grimase. I tak byl krásný.
Svaly se mu napínaly a povolovaly, předváděly souboj, jaký
Tělo svádí v posledních vzepětí sil. Stravovala mě touha za –
chránit ho.
   Nemůžu se dívat, jak umírá.
   Převtělila jsem se dřív, než sem si to uvědomila. Chlapec
vytřeštil oči, když se z bílého vlka bez varování stala dívka
se zlatýma vlčíma očima a platinově blond vlasy. Došla jsem
k němu a poklekla. Celý se třásl. Napřáhla jsem k němu ruku,
ale pak jsem zaváhala. Překvapilo mě, že i já se chvěju. Ještě
nikdy jsem nemněla takový strach.
   Jeho sípavé nádechy mě vytrhly z rozjímání.
   ,, Co jsi zač? ´´ Hleděl na mě. Jeho oči měly barvu zimního mechu, nádherný zelenošedý odstín. Na chvíli jsem se za –
razila, fascinovaná otázkami, které se mu přes závoj bolesti
odrážely v očích.
   Zvedla jsem paži k ústům, soustředila se na své špičáky,
aby se zostřily, a poté jsem se zakousla do měkké vnitřní stra-
ny předloktí. Čekala jsem, až na jazyku ucítím krev. Pak jsem
napřáhla paži k němu.
   ,, Pij. Jedině tohle tě může zachránit, ´´ řekla jsem tiše, leč
neústupně.
Roztřásl se ještě víc, přesto zavrtěl hlavou.
,, Musíš, ´´ zavrčela jsem a ukázala mu špičáky, dosud ostré
Jako břitvy. Doufala jsem, že vzpomínka na mou vlčí podobu
ho zastraší a on se podvolí. Jenže v jeho tváři se neobjevilo zděšení, nýbrž úžas. Zamžikala jsem a nutila se zůstat v kli –
du. Po ruce mi stékala krev a odkapávala na spadané listí.
Při dalším náporu bolesti křečovitě zavřel oči a zašklebil
se. Přitiskla jsem mu krvácející předloktí k pootevřeným
rtům. Ten dotek byl elektrizující, pálil, rozproudil mi krev.
Ovládla jsem se a nevydala ani hlásku, plná údivu a strachu,
Které ve mně vyvolávaly ty zvláštní pocity, co se mi rozlévaly
do celého těla.
   Ucukl, ale já ho vzala druhou rukou za zátylek a držela ho
tak, aby mu má krev natekla do úst. Přestože mé tělo reago-
valo naprosto nevypočitatelně, dokázala jsem ovládat ales-
poň jeho. Zachvěla jsem se, když mě chytil za paži. Začal dý-
chat klidněji. Pomalu, rovnoměrně.
   Hluboko ve mně procitla jakási neznámá bolest, která mi vyrazila dech. Zatoužila jsem hladit ho, dotýkat se hojících
se ran, cítit pod kůží jeho svaly.
   Kousla jsem se do rtu a odolala pokušení. No tak Call,
vzpamatuj se. Tohle vůbec nejsi ty.
   Vymanila jsem se mu a z jeho rtů se vydral zklamaný po –
vzdech. Sama jsem se musela potýkat s pocitem ztráty, když
se náš dotek přerušil. Vzchop se, staň se vlkem. To je tvoje
pravé já.
   S varovným zavrčením jsem zavrtěla hlavou,utrhla z jeho
rozervané košile pruh látky a ovázala si ránu. Mechově zele-
nýma očima sledoval každý můj pohyb.
   Zvedla jsem se na nohy. Překvapilo mě, když udělal to-
též, i když se přitom nepatrně zakymácel. Zamračila jsem se
a ucouvla. Prohlédl si své potrhané oblečení. Dotkl se zuba-
tého okraje košile. Když se mi podíval do očí, zatočila se mi
hlava. Pootevřel rty. Nedokázala jsem se na něj přestat dívat.
Zaujatě mě sledoval, beze známky zděšení , které jsem čeka-
la. Pohled plný otázek.
   Musí odsud pryč. ,,Dostaneš se z toho. A teď zmiz a už se
Sem nikdy nevracej, ´´ řekla jsem a odvrátila se.
   Šokovalo mě, když mě chytil za rameno. Vypadal překva-
peně a ani trochu ustrašeně. To nevěstilo nic dobrého. Z mís-
ta, kde mě držel, se mi po těle šířilo horko. Počkala jsem
déle, než bylo nutné, dívala se na něj, vrývala si jeho rysy do paměti, teprve pak jsem jeho ruku konečně setřásla.
   ,,Počkej,´´ řekl a přistoupil blíž.
   Třeba bych mohla počkat, zastavit na okamžik svůj život.
Co kdybych si ukradla tuhle krátkou chvíli a ochutnala, co
mi  je tak dlouho odpíráno? Bylo by to tak špatné? Už ho víc-
krát neuvidím. Co by se stalo, kdybych se tu zdržela a zjistila,
jestli se mě pokusí dotknout tak, jak bych si přála?
   Z jeho pachu jsem poznala, že nejsem daleko od pravdy.
V žilách mu vřel adrenalin a jeho pižmo prozrazovalo touhu.
Nechala jsem situaci zajít příliš daleko, překročila bezpeč-
nou hranici. S lítostí jsem zaťala pěst. Očima sem klouzala
po jeho těle, odhadovala, vybavovala si dotek jeho rtů na
kůži. Váhavě se usmál.
   To stačí.
   Prudce jsem ho udeřila do čelisti. Sesul se k zemi a už se
nepohnul. Sklonila jsem se, zvedla ho do náruče a hodila si
jeho batoh na rameno. Ve vzduch se nesla vůně zelené louky
a rosou smáčených stromů, jako by potrhovala tu zvláštní
bolest, kterou sem cítila v útrobách, jakousi fyzickou připo-
mínku  doteku zrady. Hory obestíraly stíny, začínalo se stmí-
vat, počítal jsem ale, že než přijde soumrak, budeme dole.
   U zurčícího potoka, který ohraničoval posvátné území,
parkoval opuštěný a otlučený pickup. Podél břehu byly roz-
místěny černé cedule se zářivě oranžovými nápisy: ZÁKAZ
VSTUPU. SOUKROMÝ POZEMEK.
   Ford Ranger nebyl zamčený. Když sem otevírala dveře,
málem jsem je tomu prorezlému krámu urvala. Položila jsem
chlapcovo bezvládné tělo na sedadlo řidiče. Hlava mu pře-
padla dopředu a já si všimla tetování, které měl vzadu  na
krku .Tmavý, zvláštně vykreslený kříž.
   Leze kam nemá, a ještě k tomu honí módu. Aspoň že
jsem přišla na něco, co mi na něm vadí.
   Jeho batoh sem hodila na sedadlo spolujezdce a zabouch-
la dveře. Vůz zasténal. Ještě pořád jsem se chvěla, když jsem
na sebe vzala vlčí podobu a rozběhla se zpátky do lesa. Ulpěl
na mně jeho pach, znemožňoval mi jasně uvažovat. Zavětřila
jsem a nakrčila čenich, protože v tu chvíli jsem zaregistrovala
nový pach. Ulevilo se mi.
   Vím, že tu jsi, zavrčela jsem v duchu.
   Jsi v pořádku? Brynina ustaraná otázka jen zesílila mé
obavy. Vzápětí už běžela vedle mě.
   Neopustila bych tě. Bez obtíží se mnou srovnala tempo.
Víš, že tě nezradím.
   Zrychlila jsem, hnala se houstnoucí mi stíny lesa. Přesta-
la jsem se pokoušet utéct strachu, převtělila se a klopýtala
vpřed, dokud jsem se nezastavila o kmen stromu.
   ,,Proč jsi ho zachránila?´´ zeptala se. ,,Lidi pro nás nic ne-
znamenají.´´
   Objímala jsem kmen, ale otočila hlavu k ní. I ona se pře-
vtělila, hubené ruce dala v bok. S přimhouřenýma očima
čekala na odpověď.
   Zamžikala jsem, přesto se mi nedařilo zarazit to pálení.
Po tvářích mi začaly stékat horké a nežádoucí slzy.
   Bryn jen zírala. Nikdy jsem neplakala. Nebo aspoň v ničí
přítomnosti.
   Odvrátila jsem se, přesto jsem cítila, že mě mlčky pozoruje.
Neodsuzovala mě. Nemohla jsem jí však dát žádnou odpověď
Ani sobě.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře