5.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.15 |

 Milý deníčku, dneska ráno jsem se vybudila a cítila jsem se tak divně. Nevím, jak to mám popsat. Na jednu stranu jsem byla tak slabá, že když jsem se pokusila postavit, nohy mě neunesly. Ale na druhou stranu jsem se cítila... příjemně. Tak pohodlně a uvolněně, jako bych se vynášela na koberci jatého světla. Bylo by mi jedno, i kdybych se už nikdy nepohnula. Pak jsem si vzpomněla na Stefana a pokusila jsem se vstát, ale teta Judith mě přinutila zůstat ležet. Řekla, že Bonnie a Meredith odešly už před několika hodinami a že jsem spala tak tvrdě, že mě nedokázaly vybudit. Řekla, že potřebuju hodně odpočívat. Takže ležím. Teta Judith mi přinesla do pokoje televizi, ale já se nechci dívat. Radši ležím a píšu, nebo prostě jenom ležím. Čekám, že Stefan zavolá. Slíbil to. Nebo možná neslíbil. Nedokážu si vzpomenout. Až zavolá, musím neděle 3. listopadu, 22:30 Právě jsem si přečetla včerejší zápis a jsem v šoku. Co to se mnou jenom bylo? Přerušila jsem psaní v půlce věty a už ani nevím, co jsem to vlastně chtěla napsat. A ani jsem nevysvětlila, jak je to s mým novým deníčkem. Musela jsem být úplně mimo. Takže, tohle je opravdový začátek mého nového deníčku. Koupila jsem si tuhle knížečku v obchodě. Není tak pěkná, jako ta minulá, ale bude muset stačit. Už jsem se vzdala naděje, že svůj starý deníček ještě uvidím. Ať už ho vzal kdokoli, nehodlá ho vrátit. Ale když pomyslím, že ho někdo čte, všechny moje soukromé myšlenky na Stefana, mám chuť ho zabít. Ale přitom sama umírám hanbou. Nestydím se za to, co cítím ke Stefanovi. Ale je to soukromé. A jsou tam různé věci o tom, jak jsme se líbali a jak mě držel v objetí, které nechci, aby kdokoli četl. Samozřejmě tam není nic o jeho tajemství. To jsem ještě nic nevěděla. A dokud jsem to nezjistila, tak jsem mu nedokázala plně porozumět, teprve potom jsme se konečně dali opravdu dohromady. A teď jsme součástí jeden druhého. Mám pocit, jako bych právě na něj celý život čekala. Možná si myslíš, že jsem hrozná, když ho miluji, přestože je tím, čím je. Umí být agresivní a vím, že jsou některé věci v jeho minulosti, za které se stydí. Ale nikdy by nedokázal být agresivní vůči mně a minulost je pryč. Cítí takovou vinu a tolik uvnitř trpí. Chci ho uzdravit. Nevím, co se bude dít dál; jsem jen hrozně šťastná, že je v bezpečí. Dneska jsem zašla do pensionu a ujistila jsem, že tam byla včera policie. Stefan byl pořád slabý a nedokázal použít Síly, aby se jich zbavil, ale z ničeho ho neobvinili. Jen se vyptávali. Stefan říká, že se chovali přátelsky, ale mně to připadá podezřelé. Všechny ty otázky směřovaly k jedinému tématu: kde byl té noci, co někdo napadl staříka pod mostem, a v tu noc, kdy byla napadena Vickie Bennettová ve zřícenině kostela, a také tu noc, kdy byl pan Tanner zavražděn ve škole. Nemají proti němu žádné důkazy. Ke zločinům začalo docházet poté, co se objevil ve Fell's Church - a co má být? To nic nedokazuje. Pohádal se tu noc s panem Tannerem. Ale znovu - co má být? S panem Tannerem se hádal každý. Zmizel poté, co se našlo tělo pana Tannera. Ale nyní je zpátky a je naprosto jasné, že byl sám napaden stejnou osobou, která se oněch počinů dopustila. Mary policii řekla o tom, v jakém byl stavu. A pokud se zeptají nás, Matt, Bonnie i Meredith mohou dosvědčit, jak jsme ho našli. Nemají na něj vůbec nic. Povídali jsme si o tom se Stefanem, i o dalších věcech. Bylo to tak krásné s ním znovu být, i když vypadal unavený a slabý. Pořád si nepamatuje, jak skončil čtvrteční večer, ale většina se určitě odehrála podle mých předpokladů. Stefan se vydal hledat Damona poté, co mě ve čtvrtek večer odvedl domů. Pohádali se. Stefan skončil polomrtvý ve studni. Člověk nemusí být génius, aby si domyslel, co se dělo mezi tím. Pořád jsem se nepřiznala, že jsem v pátek ráno vyrazila hledat Damona na hřbitov. Raději to udělám až zítra. Vím, že ho to rozčílí, zvlášť až uslyší, co mi Damon řekl. No, to je asi všechno. Jsem unavená. A tenhle deníček si velmi dobře schovám... ze zřejmých důvodů. Elena dopsala a podívala se na poslední řádek. Pak doplnila: P.S. Zajímalo by mě, kdo bude náš nový učitel evropských dějin. Zastrčila deníček pod matraci a zhasla světlo. Elena prošla školní chodbou v podivném vakuu. Ve škole byla obvykle zavalená ze všech stran pozdravy: samé ‚čau, Eleno' a ‚ahoj, Eleno', kamkoli šla. Ale dnes před ní nenápadně uhýbali očima nebo byli najednou hrozně zaneprázdnění různými činnostmi, které nezbytně vyžadovaly, aby k ní byli otočeni zády. A tak to pokračovalo po celý den. Zastavila se ve dveřích třídy, kde měli mít evropské dějiny. Několik studentů tu již sedělo a u tabule stál cizí člověk. Sám vypadal skoro jako student. Měl poněkud přerostlé pískové vlasy a atletickou postavu. Přes celou tabuli napsal Alaric K. Saltzman. Když se otočil, Elena si všimla, že má i klukovský úsměv. Stále se usmíval, když si Elena sedla a další studenti proudili do třídy. Mezi nimi i Stefan. Setkal se s ní očima a sedl si vedle ní, ale nemluvili spolu. Nikdo nemluvil. Ve třídě bylo hrobové ticho. Bonnie si sedla k Eleně z druhé strany. Matt byl jen o několik lavic dál, ale hleděl přímo dopředu. Jako poslední vešli Caroline Forbesová a Tyler Smallwood. Přišli spolu. Eleně se vůbec nelíbil výraz na Carolinině tváři. Ten kočičí úsměv a zúžené zelené oči znala až příliš dobře. Tylerovy hezké, poněkud masité rysy zářily uspokojením. Barvy pod okem, které způsobila Stefanova pěst, již skoro zmizely. "Takže, co kdybychom na začátek uspořádali všechny lavice do kruhu?" Elena opět přenesla pozornost na cizince v čele třídy. Stále se usmíval. "No tak, pusťme se do toho. Tak si budeme navzájem vidět do tváře, až si budeme povídat," vyzval je. Studenti tiše poslechli. Nový učitel se neposadil za katedru pana Tannera; místo toho si přitáhl židli opěradlem napřed ke kroužku lavic a obkročmo se na ni usadil. "A teď," prohlásil, "je mi jasné, že na mě všichni musíte být zvědaví. Mé jméno máte na tabuli - jmenuji se Alaric K. Saltzman. Ale přeji si, abyste mě oslovovali křestním jménem. Řeknu vám o sobě víc později, ale nejprve bych vám chtěl dát také příležitost mluvit. Dnešek je pro většinu z vás pravděpodobně těžký den. Někdo, na kom vám záleželo, už tu není. A to musí bolet. Chci vám dát možnost se otevřít a podělit se o své pocity se mnou i s ostatními. Chci, abyste svou bolest dali najevo, pak můžeme začít budovat náš vztah na důvěře. Takže, kdo to zkusí první?" Všichni na něj zůstali zírat. Nikdo nehnul ani brvou. "No, tak co třeba ty?" Stále s úsměvem povzbudivě pokynul hezké světlovlasé dívce. "Řekni nám svoje jméno, a jaký máš pocit z toho, co se tu stalo." Dívka nervózně povstala. "Jmenuji se Sue Carsonová a... ehm..." Zhluboka se nadechla a houževnatě pokračovala. "A cítím se vyděšená. Protože ať už je ten maniak kdokoli, je stále na svobodě. A příště se to může stát mě." Posadila se. "Děkuji ti, Sue. Jsem si jistý, že mnoho tvých spolužáků tyto starosti sdílí. A teď, rozumím tomu dobře, že někteří z vás byli u toho, když k oné tragédii došlo?" Lavice skřípaly, jak se studenti začali nervózně vrtět. Ale Tyler Smallwood se postavil a ukázal své silné zuby v úsměvu. "Většina z nás tam byla," řekl a pohlédl na Stefana. Elena si všimla, že ostatní sledují směr jeho pohledu. "Já jsem se tam dostal hned potom, co Bonnie objevila tělo. A cítím starost o naše společenství. Po ulicích pobíhá nebezpečný zabiják a nikdo zatím neudělal nic, aby ho zastavil. A..." Zarazil se. Elena si nebyla jistá, jak to poznala, ale věděla, že to Caroline mu naznačila, aby přestal. Zatímco si Tyler opět sedal, Caroline pohodila zářivou kaštanovou hřívou a zkřížila své dlouhé nohy. "Aha. Děkuji vám. Takže většina z vás u toho byla. Tím je to dvojnásob těžké. Můžeme si to poslechnout od toho, kdo objevil tělo? Je tu Bonnie?" Rozhlédl se kolem. Bonnie pomalu zvedla ruku a postavila se. "Já myslím, že jsem objevila tělo," řekla. "Tedy, chci říct, že jsem byla první, kdo si uvědomil, že je skutečně mrtvý, že to jenom nehraje." Alaric Saltzman vypadal poněkud zaraženě. "Nehraje? On si často hrál na mrtvolu?" Ozvalo se hihňání a on opět vyloudil svůj klukovský úsměv. Elena se obrátila a pohlédla na Stefana, který se mračil. "Ne, ne," bránila se Bonnie. "Chápejte, on hrál oběť. Ve Strašidelném domě. Takže už byl pomazaný krví - teda, falešnou krví. A částečně to byla i moje vina, protože on ji na sobě nechtěl a já jsem mu řekla, že to musí. Měl představovat krvavou mrtvolu. Jenže on pořád říkal, že to je moc upatlané a dokud nepřišel Stefan a nepohádal se s ním...," zarazila se. "Chci říct, že jsme si s ním o tom promluvili, a on nakonec souhlasil, že to udělá, a pak začal program Strašidelného domu. A o chvíli později jsem si všimla, že se nezvedá a nestraší děti, jak to měl dělat, tak jsem k němu zašla a zeptala se ho, co se děje. A on neodpověděl. On jenom... on jenom zíral na strop. A pak jsem na něho sáhla a on... bylo to hrozné. Hlava mu tak jako žuchla." Bonniin hlas se zachvěl a umlkla. Ztěžka polkla. To už Elena vstávala a stejně tak Stefan a Matt a několik dalších lidí. Elena stiskla Bonniinu ruku. "Bonnie, to bude v pořádku. Bonnie, nebreč, bude to v pořádku." "A na ruce se mi dostala krev. Krev byla všude, tolik krve..." hystericky zavzlykala. "Dobře, dáme si pauzu," uklidňoval je Alaric Saltzman. "Omlouvám se; nechtěl jsem vás tak rozrušit. Jen si myslím, že tyto pocity budete potřebovat zpracovat a vyrovnat se s nimi. Je zřejmé, že to byla velice zničující zkušenost." Vstal, začal přecházet kolem středu kruhu a nervózně svíral ruce. "Přál bych si," řekl a klukovský úsměv se mu vrátil v plné síle, "aby navzdory této atmosféře náš vztah učitele a studentů začal dobře. Co kdybyste dnes večer přišli ke mně a popovídali bychom si neformálně? Prostě se jen začneme vzájemně poznávat, možná budeme i mluvit o tom, co se stalo. Můžete si i přivést přátele, pokud budete chtít. Co si o tom myslíte?" Následovalo dalších asi třicet sekund zírání. Pak se kdosi zeptal: "K vám domů?" "Ano... jo, zapomněl jsem. To je ode mě hloupé. Bydlím v Ramseyovic domě na Magnolia Avenue." Napsal adresu na tabuli. "Ramseyovi jsou moji přátelé a pronajali mi dům, zatímco budou na dovolené. Pocházím z Charlottesvillu a váš ředitel mi v pátek zavolal a zeptal se mě, jestli bych nemohl převzít vaši výuku. Takovou příležitost jsem uvítal, protože je to moje první práce jako učitele." "Aha, tím se to vysvětluje," zašeptala Elena. "Opravdu?" odpověděl Stefan otázkou. "Co si teda myslíte? Je to dobrý plán?" Alaric Saltzman na ně pohlédl. Nikdo neměl to srdce odmítnout. Ozývala se všelijaká ‚ano' a ‚jasně'. "Výborně, takže jsme domluvení. Postarám se o občerstvení a doufám, že se vzájemně lépe poznáme. A mimochodem..." Otevřel třídní knihu a chvíli ji studoval. "... v tomto předmětu bude aktivita z poloviny rozhodovat o konečné známce." Opět vzhlédl a usmál se. "Teď můžete jít." "Ten má teda nervy," zamrmlal někdo, když šla Elena ke dveřím. Bonnie šla hned za ní, ale Alaric Saltzman ji zavolal zpět. "Mohli by se prosím ti studenti, kteří mluvili před třídou, chvíli zdržet?" Stefan musel také odejít. "Měl bych radši dohlédnout na fotbalový trénink," řekl. "Asi ho zrušili, ale měl bych se přesvědčit." Elena byla znepokojená. "Jestli ho nezrušili, myslíš, že už se na to cítíš?" "Budu v pořádku," odpověděl vyhýbavě. Ale všimla si, že má stále vyčerpanou tvář a pohyboval se jako v bolestech. "Sejdeme se u skříněk," dodal. Přikývla. Když došla ke své skřínce, všimla si poblíž Caroline, jak si povídá se dvěma dalšími dívkami. Tři páry očí sledovaly každý Elenin pohyb, když odkládala učebnice, ale když vzhlédla, dva z nich se náhle odvrátily. Jen Caroline na ni zírala dál s hlavou mírně nakloněnou a něco šeptala druhým dívkám. Elena už toho měla dost. Přibouchla dvířka své skřínky a přešla přímo ke skupince. "Ahoj Becky, ahoj Sheilo," pozdravila. A pak, s důrazem na každém slově: "Čau Caroline." Becky a Sheila zamumlaly ‚ahoj' a dodaly něco o tom, že musejí jít. Elena se ani neohlédla, aby se podívala, jak mizí pryč. Vytrvale upírala pohled na Caroline. "Co se děje?" dožadovala se vysvětlení. "Děje?" Caroline si celou situaci zjevně užívala a pokoušela se ji protahovat co nejdéle. "Děje s kým?" "S tebou, Caroline. Se všema. Nepředstírej, že nemáš nic v plánu, protože já vím, že máš. Všichni se mi celý den vyhýbají, jako bych měla mor, a ty se tváříš, jako bys vyhrála v loterii. Co jsi udělala?" Caroline shodila masku nevinné zvědavosti a vyloudila opět svůj kočičí úsměv. "Když začala škola, tak jsem ti přece říkala, že letos bude všechno jinak, Eleno," odpověděla. "Varovala jsem tě, že tvůj čas na trůně se chýlí ke konci. Ale to není moje práce. To, co se tu děje, je prostě přirozený výběr. Zákon džungle." "A co přesně se tedy děje?" "No, řekněme, že chodit s vrahem může mít negativní vliv na společenský život." Eleně se sevřel hrudník, jako by ji Caroline uhodila. Na okamžik bylo pokušení ránu vrátit skoro neodolatelné. Cítila, jak jí krev buší ve spáncích, a pak prohlásila skrze stisknuté zuby. "To není pravda. Stefan nic neudělal. Policie ho vyslechla a byl očištěn." Caroline pokrčila rameny a blahosklonně se usmála. "Eleno, znám tě už od školky," řekla, "takže ti kvůli starým časům dám jednu dobrou radu: vykašli se na Stefana. Pokud to uděláš hned teď, možná se dokážeš ještě vyhnout tomu, aby se z tebe stala společensky totálně vyřízená osoba. Jinak si rovnou můžeš jít koupit zvoneček, abys měla čím vyzvánět po ulicích." Elena jen soptila vzteky, zatímco se Caroline otočila a kráčela pryč. Kaštanové vlasy se jí pod světly vlnily jako tekutý kov. Pak se Eleně konečně vrátila řeč: "Caroline!" Dívka se otočila. "Přijdeš na ten večírek u Ramseyů dneska večer?" "Předpokládám, že ano. Proč?" "Protože já tam budu. Se Stefanem. Nashledanou v džungli." Tentokrát to byla Elena, kdo se obrátil k odchodu. Důstojnost jejího odchodu poněkud utrpěla, když zahlédla štíhlou postavu ve stínu na konci chodby. Její krok na okamžik znejistěl, ale když došla blíž, poznala, že je to Stefan. Věděla, že úsměv, který mu věnovala, působí nuceně, a když spolu odcházeli ze školy, Stefan se ohlédl ke skřínkám. "Takže fotbalový trénink zrušili?" zeptala se. Přikývnul. "Co se tam stalo?" otázal se tiše. "Nic, ptala jsem se Caroline, jestli přijde večer na tu párty." Elena zvedla hlavu a pohlédla na šedivou a ponurou oblohu. "A o tomhle jste celou tu dobu mluvily?" Vzpomněla si na to, co jí řekl u sebe v pokoji. Dokáže vidět a také slyšet lépe než obyčejní lidé. Stačí to, aby vyslechl slova pronesená dvanáct metrů od něj? "Ano," řekla vzdorovitě a stále si prohlížela mraky. "A kvůli tomu jsi tak navztekaná?" "Ano," řekla znovu stejným tónem. Cítila na sobě jeho pohled. "Eleno, to není pravda." "No, pokud dovedeš číst moje myšlenky, nepotřebuješ se na nic ptát, ne?" Nyní se dívali jeden na druhého. Stefan byl napjatý a ústa měl sevřená do přísné linky. "Víš, že bych to neudělal. Ale měl jsem pocit, že ty jsi ta, které tolik záleží na upřímnosti ve vztazích." "Dobře. Caroline se chovala svým obvyklým způsobem - jako mrcha. Pouštěla si hubu na špacír o té vraždě. No a co? Proč by ses o to staral?" "Protože," odpověděl Stefan prostě a krutě, "může mít pravdu. Ne o té vraždě, ale o tobě. O tobě a o mě. Měl jsem si uvědomit, že k tomuhle dojde. A není to jenom ona, že? Celý den cítím všude nepřátelství a strach, ale byl jsem příliš unavený, než abych se to pokoušel analyzovat. Oni si myslí, že já jsem vrah, a mají ti za zlé, že za mnou stojíš." "Nezáleží na tom, co si myslí! Mýlí se a nakonec si to uvědomí. A pak bude všechno jako dřív." Stefanovi se na rtech objevil mírný melancholický úsměv. "Ty tomu opravdu věříš?" Pohlédl stranou a obličej mu ztvrdnul. "A co když si to neuvědomí? Co když to bude jen čím dál horší?" "Co to říkáš?" "Možná by bylo lepší..." Stefan se zhluboka nadechnul a opatrně pokračoval: "Možná by bylo lepší, kdybychom se chvíli nevídali. Když si budou myslet, že spolu nechodíme, nechají tě být." Zůstala na něj zírat. "A ty myslíš, že bys to dokázal? Nevidět se se mnou a nemluvit se mnou bůhvíjak dlouho?" "Pokud to bude nezbytné - ano. Mohli bychom předstírat, že jsme se rozešli," řekl se zaťatou čelistí. Elena ještě chvíli zírala. Pak se k němu naklonila tak, až se skoro dotýkali. Musel na ni pohlédnout, oči měl jen pár centimetrů od jejích. "Existuje jenom jediný způsob," odpověděla, "jak celé škole oznámit, že jsme se rozešli. A to je, když mi řekneš, že už mě nemiluješ a že mě už nechceš vidět. Řekni mi to, Stefane, hned teď. Řekni mi, že už se mnou nechceš být." Přestal dýchat. Jen na ni hleděl těma svýma zelenýma očima se stopami smaragdových a malachitových odstínů zelené jako u kočky. "Řekni to," vybízela ho. "Řekni mi, jak to beze mě zvládneš, Stefane. Řekni mi..." Větu už nedokončila. Umlčely ji jeho rty, které překryty její.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře