6.kapitola

8. prosinec 2011 | 19.16 |

 Stefan seděl u Gilbertů v obývacím pokoji a vyjadřoval zdvořilý souhlas se vším, co teta Judith řekla. Teta byla nesvá z toho, že tam je - na to člověk ani nepotřeboval umět číst myšlenky, aby to poznal. Ale snažila se, a tak se Stefan snažil také. Chtěl, aby byla Elena šťastná.

Elena. I ve chvílích, kdy se na ni nedíval, vnímal její přítomnost intenzivněji, než cokoli jiného v místnosti. Její živoucí přítomnost zalévala jeho pokožku jako slunce. A když na ni pak pohlédl, bylo to jako sladký šok pro všechny jeho smysly.
Tolik ji miluje. Už v ní neviděl Katherine; už málem zapomněl, jak moc se podobá mrtvé dívce. Rozhodně tu však byla řada rozdílů. Elena měla stejné světle zlaté vlasy a smetanovou pleť a stejné jemné rysy jako Katherine, ale tady veškerá podoba končila. Její oči právě teď vypadaly ve světle ohně fialkové, ale běžně byly tmavomodré jako ten kámen lapis lazuli a rozhodně nepůsobily plaše ani dětsky jako u Katherine. Na druhou stranu to však byla okna do její duše, která z nich vyzařovala jako palčivý plamen. Elena byla prostě Elena a její podoba nahradila v jeho srdci něžného ducha Katherine.
Avšak její síla vnášela do jejich lásky nebezpečí. Minulý týden nebyl schopen odolat, když mu nabídla svou krev. Samozřejmě, že bez ní by mohl zemřít, ale bylo to příliš brzy, než aby to bylo pro Elenu bezpečné. Posté vyhledal pohledem Eleninu tvář a hledal zrádné příznaky změny. Není její smetanová pleť o něco bledší? Její výraz malinko vzdálenější?
Od nynějška budou muset být opatrnější. On bude muset být opatrnější. Dbát na to, aby se často krmil, aby uspokojil potřebu zvířaty a nebyl tolik v pokušení. Nesmí nikdy nechat svou potřebu příliš zesílit. I nyní, když o tom přemýšlel, pociťoval hlad. Suchá pálivá trýzeň se mu šířila podél horní čelisti a dráždila ho v žilách a cévách. Měl by být někde venku v lesích - smysly zbystřené, aby zaznamenaly i to nejjemnější zapraskání suchých větviček, svaly připravené k lovu - a ne tady u ohně pozorovat jemný ornament modravých žil na Elenině hrdle.
Štíhlý krk se otočil, když se na něho Elena podívala.
"Chceš jít dneska na ten večírek? Mohli bychom si vzít auto tety Judith," zeptala se.
"Ale nejdřív byste měli ještě zůstat na večeři," ozvala se rychle teta.
"Můžeme si dát něco cestou." Elena tím míní, že něco koupí pro sebe, pomyslel si Stefan. On sám dokázal žvýkat a polykat obyčejné jídlo, když musel, ale nebylo mu to k ničemu dobré. A už dávno ztratil schopnost rozlišovat chutě. Ne, jeho... chutě... jsou nyní specifičtější, pomyslel si. A pokud půjdou na ten večírek, bude to znamenat ještě dlouhé hodiny, než se bude moci nakrmit. Ale přikývl Eleně na souhlas.
"Jestli chceš," odpověděl.
A ona chtěla; byla k tomu rozhodnutá. Viděl to už od začátku. "Tak dobře, měla bych se asi převléknout."
Následoval ji k patě schodiště.

"Vezmi si něco s rolákem, nějaký svetr," poradil jí tichým hlasem.

Pohlédla dveřmi do prázdného obývacího pokoje a řekla. "To je v pořádku, už se skoro zahojily, podívej." Poodhrnula si límeček a otočila hlavu ke straně.
Stefan okouzleně hleděl na dvě rudé ranky na její jemné pleti. Byly lehce nafialovělé jako vodou ředěné víno. Zatnul zuby a přinutil se odvrátit pohled. Kdyby se díval o něco déle, asi by ho to přivedlo k šílenství.
"To jsem nemyslel," řekl stroze.
Zářivý závoj vlasů opět přikryl ranky a schoval je "Aha."
"Pojďte dál."
Když vešli do pokoje, hovor ustal. Elena pohlédla do tváří, které se k nim obrátily, vnímala zvědavé kradmé pohledy a ostražité výrazy. To nebyl ten druh pohledů, na který byla zvyklá, když vstoupila do místnosti.
Dveře jim otevřel jiný student; Alarica Saltzmana nebylo nikde vidět. Ale Caroline ano, usadila se na barové stoličce, kde mohla nejlépe vystavit své nohy. Věnovala Eleně výsměšný pohled a pronesla jakousi poznámku ke klukovi vedle sebe. Zasmál se.
Elena cítila, jak jí úsměv tuhne a do tváří se vkrádá ruměnec. Pak se ozval známý hlas. "Eleno, Stefane! Tady."
Vděčně zamířila k Bonnie, která seděla s Meredith a Edem Goffem na pohovce v rohu. Se Stefanem se uhnízdili na ohromném otomanu naproti nim a konverzace v místnosti se pomalu znovu rozproudila.
Podle nevyslovené dohody nikdo nezmínil rozpaky při příchodu Eleny a Stefana. Elena byla rozhodnutá předstírat, že je všechno jako obvykle.
A Bonnie a Meredith ji podpořily. "Vypadáš výborně," řekla Bonnie vřele. "Ten červenej svetr je prostě skvělej."
"Opravdu jí to sluší, že jo, Ede?" přidala se Meredith a Ed, poněkud zaskočeně, souhlasil.
"Takže vaši třídu sem taky pozval," řekla Elena Meredith. "Říkala jsem si, že se to možná týká jen sedmé hodiny."
"Nevím, jestli bych použila zrovna slovo pozval," odpověděla Meredith suše. "Vzhledem k tomu, že půlku známky dostaneme za aktivitu."
"Ty máš dojem, že to myslel vážně? To přece nemohl myslet vážně," ozval se Ed.
Elena pokrčila rameny. "Podle mě to vážně myslí. Kde je Ray?" zeptala se Bonnie.
"Ray? Ahááá, Ray. Nevím, někde tu asi bude. Je tu spousta lidí."
To byla pravda. Ramseyovic obývák byl nacpaný k prasknutí, a pokud Elena viděla, dav přetékal až do jídelny, do salónu a pravděpodobně i do kuchyně. Elena cítila, jak se jí neustále otírají o vlasy lidé, kteří chodili kolem.
"Co vám vlastně Saltzman po hodině chtěl?" zeptal se Stefan.
"Alaric," opravila ho Bonnie škrobeně. "Chtěl, abychom mu říkali Alaric. A jenom se chtěl omluvit. Prý ho hrozně mrzelo, že mě donutil znovu prožít tu strašnou zkušenost. Nevěděl přesně, jak pan Tanner zemřel, a neuvědomil si, že jsem tak citlivá. Samozřejmě, že on sám je taky hrozně citlivý, takže chápe, jaké to je. A prý je vodnář."
"Typické seznamovací větičky," poznamenala Meredith. "Bonnie, přece těm kecům nevěříš, že ne? Je to učitel, neměl by to takhle zkoušet na studenty."
"On nic nezkoušel! Přesně totéž řekl Tylerovi a Sue. Řekl, že bychom měli vytvořit podpůrnou skupinu, kde bychom byli jeden druhému k dispozici, nebo napsat esej o té noci, abychom ty pocity ze sebe dostali. Říkal, že všichni teenageři jsou velmi senzitivní a že nechce, aby ta tragédie měla trvalý dopad na naše životy."
"Ach, hotový otec zpovědník," poznamenal Ed a Stefan zamaskoval smích kašlem. Ale nebavil se a tu otázku Bonnie nepoložil jen z čiré zvědavosti, to Elena poznala. Cítila, jak to z něj vyzařuje. Stefan měl z Alarica Saltzmana stejné pocity, jaké většina lidí v místnosti chovala vůči němu. Opatrnost a nedůvěra.
"Je to divné. Dělal, jako by ho myšlenka na ten večírek napadla spontánně při naší hodině," řekla, čímž podvědomě reagovala na Stefanova nevyřčená podezření, "a přitom to měl evidentně naplánované."
"A ještě divnější je, že by škola najala nového učitele a ani ho neinformovala, jak předchozí učitel skonal," dodal Stefan. "Všichni o tom přece mluvili; muselo to být i v novinách."
"Ale tam nebyly všechny podrobnosti," odporovala Bonnie. "Vlastně je několik věcí, které policie ještě nezveřejnila, protože si myslí, že jim to pomůže chytit vraha. Například...," ztišila hlas, "víte, co říkala Mary? Dr. Feinberg mluvil s kýmsi, kdo prováděl pitvu, se soudním lékařem. A ten řekl, že v těle nezůstala vůbec žádná krev. Ani kapička."
Elena pocítila, jak jí srdce sevřela ledová ruka - jako kdyby opět stála na hřbitově. Nedokázala promluvit. Ale Ed se zeptal: "A kam se poděla?"
"No, asi všude po podlaze, předpokládám," odpověděla Bonnie klidně. "Po oltáři a všude. To právě teď policie vyšetřuje. Ale je neobvyklé, když v těle nezbude žádná krev; obvykle se nějaká usadí ve spodní části těla. Vypadá to jako velké fialové modřiny. Co se děje?"
"Z tvé neuvěřitelné citlivosti je mi na zvracení," prohlásila Meredith přiškrceným hlasem. "Nemohli bychom mluvit o něčem jiném?"
"Ale ty jsi neměla krev všude po sobě," začala Bonnie, ale Stefan ji přerušil.
"Došli vyšetřovatelé k nějakému závěru na základě toho, co našli? Přiblížili se nějak k dopadení vraha?"
"To nevím," odpověděla Bonnie a pak se jí rozjasnila tvář. "Ale bude to v pořádku, ty jsi, Eleno, přece říkala, že víš..."
"Sklapni, Bonnie," přerušila ji Elena zoufale. Pokud bylo nějaké místo, kde by se o tomhle neměly bavit, rozhodně to byl pokoj přeplněný lidmi, kteří nenávidí Stefana. Bonnie vykulila oči a pak přikývla a zmlkla.
Ale Elena se nedokázala uvolnit. Stefan pana Tannera nezabil, a přesto tytéž důkazy, které vedou k Damonovi, mohou snadno vést i k němu. A k němu také povedou, protože nikdo kromě ní a Stefana neví o Damonově existenci. Je tam někde venku, ve stínech. Čeká na svou příští oběť. Možná čeká na Stefana - nebo na ni.
"Je mi horko," prohlásila náhle. "Myslím, že se půjdu podívat, jaké nám Alaric připravil občerstvení."
Stefan se začal zvedat, ale Elena na něj mávla, ať se posadí. Jemu by bramborové hranolky a punč nebyly k ničemu. A ona chtěla být chvíli sama, chvíli se místo sezení hýbat, uklidnit se.
Ta chvíle s Bonnie a Meredith ji ukolébala ve falešném pocitu bezpečí. Ale když se od nich odpojila, opět byla konfrontována s postranními pohledy a náhle odvrácenými tvářemi. Tentokrát ji to rozzlobilo. Pohybovala se davem s úmyslnou bezostyšností a opětovala každý pohled, který náhodou zachytila. Už jsem neblaze proslulá, pomyslela si, takže můžu být klidně i drzá.
Měla hlad. V Ramseyovic jídelně někdo přichystal občerstvení, které vypadalo překvapivě dobře. Elena si vzala papírový talíř, naložila si na něj několik kousků mrkve a ignorovala ostatní kolem světlého dubového stolu. Nehodlala na nikoho promluvit, pokud ji neosloví první. Věnovala plnou pozornost jídlu, nakláněla se kolem ostatních, aby si nabrala sýrové trojhránky a keksy, vzala si trochu hroznového vína a pátravě se rozhlížela po stole, jestli něco nepřehlédla.
Úspěšně upoutala pozornost všech přítomných, to cítila, aniž zvedla oči. Zakousla se do krajíčku chleba, držela ho v ústech a pak se odvrátila od stolu.
"Nevadí, když si kousnu?"
Úlekem se jí rozšířily oči a dech se jí zadrhl. Mozek se zasekl a odmítal pochopit, co se právě děje. Zůstala bezbranná a zranitelná, vydaná na milost. I když nedokázala racionálně myslet, smysly dál nemilosrdně zaznamenávaly okolní dění: tmavé oči zaplňovaly její zorné pole, ucítila závan jakési kolínské, dva dlouhé prsty jí zvedly bradu. Damon se naklonil a úhledně a elegantně odkousl opačný konec krajíce.
V ten okamžik byly jejich rty jen centimetry od sebe. Natahoval se již pro další sousto, než se Elenina vzpamatovala natolik, že dokázala ucuknout dozadu. Rukou uchopila krajíc a zahodila ho. Zachytil ho v letu - virtuózní ukázka bystrých reflexů.
Stále se očima vpíjel do jejích. Elena konečně popadla dech a otevřela ústa, ačkoli si nebyla jistá k čemu. Pravděpodobně k výkřiku. Aby varovala všechny lidi okolo, že mají utéct do noci. Srdce jí bušilo jako kladivo a vidění měla rozmazané.
"Klid, klid." Vzal jí talíř a uchopil ji za zápěstí. Držel ji zlehka, stejným způsobem, jakým Mary kontrolovala Stefanovi puls. Když nepřestávala zírat a lapat po dechu, jemně ji pohladil palcem, jako by ji chtěl utišit. "Klid. To je v pořádku."
Co tu sakra děláš? pomyslela si. Celá scéna kolem jí připadala strašidelně jasná a nepřirozená. Bylo to jako jedna z těch nočních můr, kdy všechno vypadá normálně, jako v bdělém stavu, a pak se najednou stane něco bizarního. On je všechny zabije.
"Eleno? Jsi v pořádku?" oslovila ji Sue Carsonová a vzala ji za rameno.
"Myslím, že se zakuckala nebo tak něco," řekl Damon a pustil Eleně zápěstí. "Ale už bude v pořádku. Proč nás nepředstavíš?"
On je všechny zabije...
"Eleno, tohle je Damon... ehm..." Sue omluvně rozhodila pažemi a Damon za ni dokončil: "Smith." Pozvedl směrem k Eleně papírový pohárek. "Na zdraví."
"Co tu děláš?" zašeptala.
"Studuje vysokou," ozvala se Sue, když se Damon neměl k odpovědi. "Na univerzitě ve Virginii, že? Kolej William and Mary?"
"Kromě jiného," poznamenal Damon a stále hleděl na Elenu. Na Sue se nepodíval ani jednou. "Rád cestuju."
Svět kolem Eleny zapadl zpět na své místo, ale byl to mrazivý svět. Všude okolo byli lidé, fascinovaně sledovali jejich rozhovor, takže nemohla říct, co by chtěla. Ale také byla díky nim v bezpečí. Ať už k tomu měl jakýkoli důvod, Damon rozehrál hru a předstíral, že je jedním z nich. A pokud chce v této maškarádě pokračovat, neudělá jí nic před ostatními... aspoň doufala.
Hra. Ale on určil pravidla. Stojí tu v Ramseyovic jídelně a hraje si s ní.
"Je tu teprve pár dnů," pokračovala Sue snaživě. "Na návštěvě u - přátel, říkal jsi to tak? Nebo u příbuzných?"
"Ano," odpověděl Damon.
"Máš štěstí, že můžeš odfrčet, kdy se ti zachce," řekla Elena. Nevěděla, co to do ní vjelo, že se ho pokouší odhalit.
"Štěstí s tím nemá moc co dělat," odvětil Damon. "Tancuješ ráda?"
"Co děláš za obor?"
Usmál se na ni. "Americký folklór. Vědělas například, že mateřské znamínko na krku znamená, že budeš bohatá? Vadilo by ti, kdybych se podíval?"
"Mně by to vadilo," ozval se hlas za Elenou. Byl tichý, zřetelný a chladný. Elena slyšela Stefana takovým hlasem promluvit jen jednou: když našel Tylera, jak ji obtěžuje na hřbitově. Damonovy prsty na jejím hrdle strnuly a ona rychle ustoupila dozadu.
"A záleží na tom, co tobě vadí?" zeptal se.
Stáli proti sobě v chvějivém žlutém světle mosazného lustru.
Elena si uvědomovala různé vrstvy svých myšlenek, jako vrstvy zmrzliny s ovocem. Všichni na ně hledí: tohle je lepší než kino... neuvědomila jsem si, že Stefan je vyšší... tamhle jsou Bonnie a Meredith, zvědavé, co se to děje... Stefan má vztek, ale je stále slabý, stále má bolesti... pokud půjde po Damonovi teď, prohraje...
A před všemi těmito lidmi. Myšlenky se jí s hlasitým cvaknutím zastavily a vše zapadlo do správných kolejí. Tak proto tu Damon je. Chce, aby ho Stefan napadl, zjevně bez důvodu. A bez ohledu na to, co se stane pak, Damon vyhraje. I kdyby ho Stefan přepral, bude to jen další důkaz jeho ‚sklonů k násilí'. Další důkaz, který bude vodou na mlýn těm, kdo Stefana obviňují. A jestli Stefan v souboji prohraje...
To by znamenalo, že přijde o život, pomyslela si Elena. Ach Stefane, právě teď je mnohem silnější, než ty; prosím nedělej to. Nenahrávej mu do rukou. On tě chce zabít; jen k tomu hledá příležitost.
Donutila své údy k pohybu, ačkoli byly ztuhlé a nemotorné jako u loutky. "Stefane," řekla a vzala jeho studenou ruku do své, "pojďme domů."
Vnímala napětí v jeho těle, jako by mu pod kůží probíhal elektrický proud. Plně se soustředil na Damona a v očích mu zářilo světlo jako oheň odrážející se na ostří dýky. Takhle ho neznala, nepoznávala ho. Děsil ji.
"Stefane," volala na něj, jako by se ztratila v mlze a nemohla ho najít. "Stefane, prosím."
A pomalu, pomalinku cítila, jak na ni reaguje. Slyšela, jak se nadechnul, a cítila, jak v něm povolilo napětí, přepnul na jakousi nižší energetickou hladinu. Smrtící soustředění jeho mysli bylo odvráceno, pohlédl na ni a viděl ji.
"Tak dobře," řekl jemně a pohlédl jí do očí. "Pojďme."
Když se otočili k odchodu, stále se ho držela - jednou rukou mu svírala dlaň a druhou zastrčila pod jeho rámě. Silou vůle se přiměla neohlédnout, když odcházeli, ale vzadu na krku jí vstávaly chloupky a mravenčilo jí, jako by očekávala bodnutí nožem.
Místo toho zaslechla Damonův hluboký ironický hlas: "A slyšels, že polibky zrzek léčí opary?" A pak Bonniin přehnaný a polichocený smích.
Cestou ven konečně potkali svého hostitele.
"Odcházíte už tak brzy?" zeptal se Alaric. "Ještě jsem ani neměl příležitost si s vámi popovídat."
Vypadal zároveň dychtivě i vyčítavě, jako pes, který velmi dobře ví, že nepůjde na procházku, ale stejně vrtí ohonem. Elena cítila, jak se jí zmocňuje starost o něj i o všechny ostatní v domě. Nechávají je se Stefanem na pospas Damonovi. Musí jen doufat, že její předchozí odhad byl správný a že Damon bude chtít pokračovat v šarádě. Právě teď měla dost co dělat s tím, aby odsud Stefana dostala, než si to rozmyslí.
"Necítím se úplně dobře," řekla a brala si kabelku z otomanu, kde ji předtím zanechala. "Je mi to líto." Zesílila tlak na Stefanovu paži. Teď by stačilo jen málo, aby se otočil a zamířil rovnou do jídelny.
"Mně je to líto," odpověděl Alaric. "Nashledanou."
Už byli mezi dveřmi, když si všimla malého útržku fialového papírku, který čouhal z její kabelky. Automaticky ho vytáhla a rozložila, myslela přitom na jiné věci.
Byl tam nějaký nápis, prostým tlustým a neznámým rukopisem. Pouhé tři řádky. Přečetla si je a svět se s ní otřásl. Tohle už na ni bylo moc, nic dalšího už nezvládne.
"Co to je?" zeptal se Stefan.
"Nic," vrazila papír zpátky do postranní kapsy kabelky a prsty ho zatlačila dolů. "Nic to není, Stefane. Pojďme pryč."
Vykročili ven do provazců deště.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře