Grafomanka za katedrou

28. duben 2012 | 08.16 |

Rozhovor s Jitkou Neradovou – píšící učitelkou, autorkou románu Odnikud nikam

Jak jste se dostala ke psaní?

Psala jsem už jako dítě, je to moje velká záliba, jsem takový grafoman, závislý na psaném slově. Moje první literární díla byly básničky a povídky. V současnosti přerůstá psaní spíš v terapii, která mi pomáhá odreagovat se od všedních starostí.

Váš druhý román Odnikud nikam se věnuje vystěhování Neveklovska za druhé světové války, následnému socialismu a končí současností. Proč jste se rozhodla psát zrovna o tomto časovém úseku?

Z mnoha důvodů. Jako učitelce dějepisu je mi toto období blízké. Ve své první knize o Janu Heřmanovi se také pohybuji ve dvacátém století. Pak znám dobře kraj vystěhovaný za druhé světové války s cílem, že zde bude zřízena německá střelnice. Hrůzný plán.
Také mám dlouhodobý pocit, že se minulý režim buď idealizuje, nebo na druhou stranu démonizuje, a nemluví se o něm tak, jak to doopravdy bylo. 
Normalizační socialismus jsem navíc prožila na vlastní kůži, takže vím, o čem mluvím. Lépe se mi píše o věcech, které znám a mám s nimi své zkušenosti.
A v neposlední řadě bych to celé dramatické století ráda přiblížila mladší generaci, aby lépe pochopili, v čem vyrůstali jejich rodiče a prarodiče. Je mi líto, že se hodně zapomíná na lidi, kteří v té době žili, prožili si své a s komunistickým molochem bojovali každý den.

Co bylo pro vás hlavním impulsem k napsání příběhu Marie a Františka?

Připomenout, že všechno je jinak. Naším neblahým zvykem totiž je idealizovat si minulost - dřív bylo lépe, slunce svítilo jasněji, tráva byla zelenější, lidé přátelštější. Prvotním impulsem k napsání příběhu Odnikud nikam proto byla snaha ukázat, že lidská paměť je věc ošidná a nespolehlivá. Už jako dítě školou povinné jsem se totiž setkávala s pojmem vystěhování Neveklovska. Ve vnímání dítěte hotový pravěk. Nudná záležitost 
z učebnic, kterou jsem se nehodlala zabývat. Pak ale čas oponou trhnul...
Naskytla se mi neopakovatelná příležitost mluvit s lidmi z vystěhovaného kraje, vystudovala jsem historii, zažila kus totalitního režimu. Pochopila jsem pravdu, a že všechno je jinak. 
Aby to pochopili i jiní, zejména mladí lidé, zachytila jsem konkrétní lidský příběh rámovaný naší tolik idealizovanou minulostí, cestu Odnikud nikam pod kuratelou fašismu a komunismu. To je můj hlavní impuls.

Proč ale tak dlouhé časové období? Nebylo by lehčí věnovat se jen jednomu z úseků?

Ano, možná by to bylo lehčí. Ale v tomto případě vše vzešlo samo. Moje původní myšlenka byla totiž psát jen příběh z války, zachytit vystěhování a s ním spojené osudy. Dokonce jsem si knihu pracovně nazvala: "Válečný román”. Jenže postavy si začaly žít svým vlastním životem a do válečného období se nevešly. Doslova se naskýtala příležitost rozvinout jejich další osud. V podstatě za to mohou samotní hrdinové knížky, kteří si chtěli dožít svůj příběh až do konce.

Kde jste hledala inspiraci?

Částečně v životě svých prarodičů, kteří pocházejí z Neveklova a první část knihy, tedy vystěhování Neveklovska a všechny tváře socialismu, si prožili na vlastní kůži. Znala jsem to z vyprávění. Neveklov je podobných příběhů plný. Je to kompilace příběhů a osudů různých lidí, které znám, kteří to vyprávěli, o kterých jsem četla a kteří sami podobné příběhy zažili. Moji fiktivní Marie a František to mají všechno v jednom ranečku. 

Proč tak záhadný název Odnikud nikam?

Odnikud nikam je vlastně osa příběhu, protože se stále motá v kruhu, hrdinové v podstatě nikam nedošli. Mám pocit, že vystihuje celou složitou anabázi postav. Vždycky jim něco cestu přehradí a oni musí začít znova. Je to trochu filosofický podtext celého názvu. Všichni vlastně jdeme odnikud nikam. 
Navíc vymyslet název je to nejtěžší na celé knize. Její hrdinové si žijí svůj vlastní příběh, ale jak ho nazvat, aby to zaujalo potencionálního čtenáře? Zvlášť, když v dnešní záplavě knih dobrý název je první krok k úspěchu. Těžká práce. Nakonec po mnoha dramatických peripetiích, jako například Zrádné století či Století smrti, zvítězil nápad pana nakladatele. Trochu tajuplný název snad knížce umožní cestu ne odnikud nikam, ale někam – ke čtenářům.

Román je zasazen na vesnici. Proč nemapujete raději městské prostředí?

Příběh sám si říká o venkovské kulisy. Jde tam o zemědělce a o koně, které komunisti dávali do salámu. A pak – ráda bourám stereotypy. U nás je totiž hluboce zakořeněná představa venkovské idyly, že tam všechno funguje, lidi se mají rádi a problémy tam vlastně neexistují. Je to takový archetyp české vesnice. Ale ten už dávno nefunguje, vesnice je v podstatě velmi drsné prostředí. Je to jiný úhel pohledu na český idylický venkov.

Jak vy jste prožívala dobu, o které píšete? Jaké jste měla tehdy pocity z toho, co se u nás dělo?

Úplně celou dobu, o které píšu, jsem neprožila. Válku znám jen z vyprávění. Navíc jako dítě jsem si myslela, že byla někdy v předminulém století - přišla mi hodně vzdálená. 
Čím jsem starší, tím více si ale uvědomuji, že jsem vlastně skoro poválečná generace. Dvacet pět let od války je v historickém kontextu jako mrknutí oka. Prožila jsem socialismus jako Husákovo dítě. Dobu jsem tehdy ale nijak neřešila. Rozdíl jsem poznávala až na gymnáziu, kdy jsem se začala dovídat trochu více o tom, jak všechno doopravdy bylo. Začala jsem vnímat vyprávění prarodičů o těžkých padesátých létech. Zjistila jsem, že ve škole to vypráví trochu jinak. Začala jsem se o vše víc zajímat, ale než jsem si stačila vytvořit radikální názory, tak přišla revoluce. Tu jsem pak prožívala jako každý v obrovské euforii. Ale zásadní poznání přišlo teprve až pak. Mluvila jsem s lidmi, kteří v té době žili a pomalu chápala, co se vlastně dělo. 

A jaké pocity máte z válečného a následného socialistického období dnes?

Zpětně vidím, že tehdejší doba byla těžká a rozporná. Dnešní mladí lidé si jí asi těžko dovedou představit. Byla to doba několika pravd, kdy se jinak mluvilo doma, jinak ve škole a na veřejnosti. Bylo nutno "držet hubu a krok”, pokud chtěl člověk normálně žít. Nelíbí se mi, že se na to zapomíná a že mnozí lidé volají po zlatých socialistických časech, když oni tak zlaté nebyly. 

Jak stíháte psát při Vaší učitelské profesi?

Píši hlavně o prázdninách a víkendech. Snažím se, abych čas měla, protože psaní je pro mě terapie. Ráda dělám i něco jiného, než je jen opravování písemek.

Neláká Vás psaní na plný úvazek?

Lákalo by, ale je to hodně těžké. Je mi bohužel jasné, že dnes by mě psaní neuživilo.
A také nevím, jestli by potom nepřerostlo ze zábavy v povinnost, kdy bych od románu ráda utíkala zase k těm písemkám. 

A jaký máte vztah k současným moderním médiím?

Pokud máte na mysli internet, tak k němu mám vztah vyloženě kladný. Nejenže si s ním rozumím, ale mám i své www stránky ( www.jitkaneradová.cz), kde je odkaz i na můj blog. Snažím se i svým čtenářům usnadnit přístup k mým příběhům a navíc tam také avizuji své další knihy.

Na jakou knížku se tedy mohou čtenáři těšit příště?

Do budoucna bych chtěla vydat historický román se vším všudy o životě ve středověku. Mám už jeden připravený - přes pět set stran o mých oblíbených Přemyslovcích.. Pro odlehčení chystám i úsměvné povídky ze života ve školním prostředí - takovou cestu do současné študákovy duše. V hlavě a v šuplíku mám různé nápady. Možná se vrátím zase zpátky do 20. století. Záleží na zájmu čtenářů. A samozřejmě na Nakladatelství Jalna, kde své knihy vydávám. 

Děkuji vám za rozhovor.

Veronika Rakušanová

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář