Rozhovor s Elizabeth Gilbertovou

28. duben 2012 | 08.26 |

vdobremizlem

Nedávno vyšla v nakladatelství Jota autobiografická kniha Elizabeth Gilbertové V dobrém i zlém, která navazuje na titul Jíst, meditovat, milovat, který můžete znát také z filmového zpracování s Julií Roberts v hlavní roli. Přečtěte si rozhovor s autorkou...


Když jsme se setkali naposledy, právě jste v Jíst, meditovat, milovat ukončila cesty po Itálii, Indii a Indonésii. Na konci onoho příběhu se na Bali zamilujete do muže jménem Felipe. A právě tento vztah vás přivedl k myšlence napsat novou knihu – V DOBRÉM I VE ZLÉM. Můžete nám alespoň stručně nastínit důvody, které Vás k práci na knize přivedly?

Jak by Vám jistě pověděl každý autor, existují knihy, které chcete napsat, a pak knihy, které napsat musíte. V DOBRÉM I VE ZLÉM patří zcela jednoznačně do druhé kategorie. Protože se americké ministerstvo vnitra začalo angažovat v našem milostném vztahu s Felipem, náš dosavadní způsob společného života se během jediné noci zcela změnil. Najednou nás – dvě komplikovaně rozvedené osoby s bytostně negativním postojem k manželské instituci – vláda k manželství v podstatě "odsoudila". Doufala jsem, že se mi podaří se s novou situací vnitřně smířit, a jako nejlepší cestu jsem viděla studium dějin manželství. A navíc o sobě vím, že nejlépe dokáži proniknout k jádru věci právě tehdy, když o daném tématu začnu psát knihu.

Které mýty o manželství, ať už osobní nebo kulturní, se Vám při psaní a studiu tohoto tématu rozplynuly?

Především si nemyslím, že bych vstupovala do tohoto projektu zatížená romantickými mýty o manželství (můj rozvod všechny romantické představy už dávno rozbil), ale nesla jsem si v sobě jakýsi instinktivní předsudek, že manželství je společností uměle vykonstruovaná instituce, která má fungovat jako represivní nástroj státu či náboženství. Jenomže tenhle příběh je opravdu mnohem komplikovanější. Ve skutečnosti u zrodu manželství nestál ani stát ani žádné náboženské instituce, ale jednotlivci a rodiny, které chtěly vytvořit jakýsi ochranný svazek svého druhu, jejž by uznal a respektoval každý člen dané společnosti. Nejvíce mne šokovalo a udivilo zjištění, jak urputně a rozhodně některé represivní vlády či instituce (např. v sovětském Rusku nebo v počátcích křesťanské víry) bojovaly proti manželství a snažily se zlomit přirozené milostné a rodinné vazby, aby měly nad lidmi větší moc. V tomto světle mi pak manželství připadá najednou hned mnohem přitažlivější, jaksi "protistátnější", což je mně osobně dost sympatické.

Od vydání Vaší první memoárové knihy, která se dočkala enormního úspěchu, jste se stala veřejnou osobností. V knize V DOBRÉM I VE ZLÉM jste opět dokázala psát o svém osobním životě zcela upřímně a otevřeně. Není těžké psát o sobě takto intimně, když víte, že kniha bude mít obrovskou čtenářskou obec?

Myslím, že už nikdy nenapíšu další knihu, jež by byla tak syrová, intimní a otevřená jako Jíst, meditovat, milovat, u níž mne ani ve snu nenapadlo, že si ji přečtou miliony lidí. A i když má V DOBRÉM I VE ZLÉM podobně memoárovou strukturu, je to kniha mnohem méně osobní a mnohem více meditativní a hloubavá a týká se velmi širokého historického tématu. V podstatě jsem v ní sebe a Felipa použila jako zástupné postavy pro čtenáře a čtenářky, kteří si kladou podobné otázky o manželství jako já a kteří mají podobné pochyby o instituci manželství. Takže nemám pocit, že bych se v tomto případě nějak zvlášť odhalovala či svěřovala. Naopak mi připadá, že Felipe a já jsme dosti reprezentativní model moderních milenců a náš příběh – s výjimkou onoho dramatického zásahu ministerstva vnitra – se neliší od příběhu kohokoli jiného.

Studovala jste instituci manželství opravdu do hloubky. Pomohlo Vám to lépe pochopit, zda je pro Vás manželství vhodné, nebo ne, nebo jste se cítila ještě zmatenější?
Hm, to je dost sporná záležitost, protože jsem opravdu neměla jinou volbu. Když jsem chtěla pokračovat ve vztahu s milovaným mužem, s nímž jsem chtěla žít v Americe, musela jsem si jej vzít za manžela. Jinak bych o něj přišla. Takže jsem vlastně byla rozhodnutá již od samého počátku. Pokoušela jsem se však najít způsob, jak se s manželstvím vnitřně srovnat – a tato kniha mi v tom rozhodně pomohla. Dost jsem se však obávala, že čím více se toho o manželství dozvím, tím silněji ho budu nenávidět. Stal se ale pravý opak – čím více jsem o manželství věděla, tím více jsem ho respektovala. A když na tomto místě používám slovo "respekt", tak ho vnímám téměř na darwinistické úrovni. Začala jsem respektovat, že tahle "věc" stále existuje navzdory mnoha staletím plným změn. A o manželství jsem zjistila, že je schopno se proměňovat, adaptovat na jakékoli podmínky, aby přežilo. A to se děje právě proto, že to nejspíš chceme a potřebuje my. Naše touha po právně podložené osobní intimitě znamená, že neustále, generace po generaci, tuto věc reformujeme a přetváříme, abychom se s ní mohli ztotožnit. A pro mne osobně je tato představa velmi dojemná a inspirativní. I já jsem – stejně jako my všichni jsme a potřebujeme být – součástí této historie.

Protože jste si chtěla být jistá, že činíte s Felipem správné rozhodnutí, dokonce jste vytvořila seznam vlastních chyb, aby Váš přítel lépe pochopil, co "dostane", až se vezmete. Čím to je, že je Váš vztah s Felipem tak upřímný a úspěšný?

Nu, jsme manželé teprve dva a půl roku, takže je trošku předčasné používat slovo "úspěšný", ale co se týká oné upřímnosti, tak to je snadné. Z osobní bolestné zkušenosti vím velmi dobře, že cokoli jiného než upřímnost vede ke katastrofě pro všechny zúčastněné.

Manželství a děti jakoby šly ruku v ruce. Jako někdo, kdo o děti nestojí, jste odpovědi hledala u matky a babičky. Které jejich zkušenosti Vás překvapily?

Jsem žena zcela nové, jiné generace, než byly moje matka i babička, a mám možnosti, které ony nikdy neměly. (Čímž nechci říct nic jiného, než že já ty možnosti mám.) Moje babička má sedm dětí, protože v podstatě jinou volbu neměla (a to ani z biologického hlediska). Celý život bojovala s chudobou a vyčerpáním. Moje matka má děti dvě, obě byly chtěné, ale velmi se kvůli nim obětovala. Ukončila i svou profesní kariéru, kterou milovala, aby s námi mohla zůstat doma – uvědomila si tehdy totiž, že všechno dělat nemůže. Otázka, zda mít děti, byla v mém životě velmi významná – moje první manželství se rozpadlo z velké míry (byť ne pouze) kvůli této záležitosti. Rozhodla jsem se, že zůstanu bezdětná, což je rozhodnutí, které odráží můj vlastní život, moje touhy a můj osud. Přesto jsem považovala za důležité hovořit s matkou i babičkou o jejich volbě, abych vylíčila své rozhodnutí v širší perspektivě. Největší překvapení mi nejspíš způsobila chvíle, kdy se mi babička svěřila, že byť své děti samozřejmě milovala a díky mateřství zažila nejšťastnějším chvíle svého života, modlila se, abych já děti nikdy neměla a svůj život věnovala psaní knih a cestování. To, co mi babička svěřila, mi připadlo opravdu velmi něžné a dojemné.

V knize V DOBRÉM I VE ZLÉM, jež je pokračováním téměř pohádkové romance Jíst, meditovat, milovat, najdeme celou řadu aspektů tvrdého každodenního života včetně byrokratických postupů a opatření ministerstva vnitra. Bylo pro Vás jako pro autorku těžké zařadit zcela jinou "rychlost" a věnovat se podstatně méně romantickým tématům?

Ráda bych řekla, že rozdíl vypravěčského tónu v Jíst, meditovat, milovat a v knize V DOBRÉM I VE ZLÉM je rozdílem v tónu mezi milostným vztahem a manželstvím. Jíst, meditovat, milovat je v každém ohledu romantický příběh plný úniků, tužeb, citových zkoumání i rozechvění z citové nevyrovnanosti. Tento tón byl vhodný k onomu roku sebezkoumání, protože takový ten rok prostě byl. Během své pouti s Jíst, meditovat, milovat jsem postupně nabírala vnitřní odvahu, snad až jistou troufalost, a začaly se přede mnou otvírat nové, nečekané možnosti. A přesně to jsem potřebovala, abych znovu rozproudila svůj život po období ztrát a trápení. Troufám si však říct, že manželství od nás lehce pragmatičtější duševní rozpoložení vyžaduje. A události, které předcházely V DOBRÉM I VE ZLÉM byly natolik vážné (dalo by se klidně říct, že naše "romance" s Felipem skončila přesně v oné minutě, kdy mu uniformovaní policisté nasadili pouta a odvedli jej do vězení), že bylo opravdu zapotřebí mít chladnou hlavu a stát oběma nohama na pevné zemi, abychom situaci vyřešili moudře a uvážlivě. Pocit střízlivosti a zacílení odpovídá podle mne tónu, který je vlastní celé knize. A napsat tuto knihu takovým způsobem nebylo ani bolestné ani omezující – cítila jsem, že tento styl odpovídá danému tématu i situaci. Cokoli jiného by mi přišlo nepřípadné a neprospělo by to nikomu, nejméně mně samotné.

Cestování napříč jihovýchodní Asií v době exilu, tak jak je popisujete v knize V DOBRÉM I VE ZLÉM, se velmi liší od putování v Jíst, meditovat, milovat. Přinejmenším jste byla při tvorbě druhé knihy citově vázána. Jak tato nová situace změnila Vaši zkušenost s cestováním?

Mezi cestováním, které chcete a plánujete, a cestováním, které pramení z toho, že se nemůžete vrátit domů, je obrovský rozdíl. Zažili jsme s Felipem během společné emigrace úžasné chvíle, ale nikdy jsme nedokázali na delší dobu zapomenout, že máme zakázáno vrátit se domů, navíc jsme ani neměli tušení, kdy naše exilové období skončí. Toto vědomí mi přinášelo silný stesk po domovu, který jsem nikdy dřív během svých cest nezažila, a nejspíš mi už navždy změnil pohled na cestování. (Přinejmenším už nikdy nepřekročím žádné hranice s lehkým srdcem.) A je také pravda, že jsme s Felipem prožívali právě první fázi velmi sladkého období experimentálního rodinného života, když nás vnější okolnosti z onoho domova vyhnaly, takže i v tomto ohledu to bylo bolestivé – ale též transformující. Když jsme se konečně vrátili do Ameriky, oba jsme cítili silnou potřebu vybudovat si opravdu bezpečný a stabilní domov. Usadili jsme se na maloměstě, mám úžasného manžela, starý dům s velkou zahradou a domácími zvířaty. Cítím se tam naprosto zakořeněně. Nikdy dříve ve svém životě jsem se takto necítila a vlastně bych si ani nikdy nemyslela, že o něco takového mohu stát. Ale je to něco, co oba chceme, tedy přinejmenším teď, a tak si tuto stabilitu náležitě vychutnáváme.

A na čem nyní pracujete?

Na románu! A strašně se mi ulevilo, že si po třech nebeletristických titulech za sebou mohu postavy a děj opět vymýšlet.

Copyright Elizabeth Gilbertová
Foto: Deborah Lopez

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář