23.kapitola

16. prosinec 2011 | 14.41 |
› 

 Přestaň kňučet. Je ti osmnáct a chováš se jako štěně.

Měl to být více méně žert, přesto jsem trochu podrážděná opravdu byla. Lov vyžaduje soustředění.
Já za to nemůžu, bránil se Shay. Dodneška jsem neměl ocas a pořád jsem ještě nepřišel na to, co s ním mám dělat. Hrozně mě rozptyluje.
Zastavila jsem se na vrcholu útesu a pročesávala pohledem širokou louku pod námi. Necelý kilometr od nás se páslo menší stádo vysoké, které se mi podařilo zavětřit. Vítr foukal od nich k nám, takže o nás neměli tušení.
Jestli do toho chceš jít, měl bys s tím něco udělat, a to hned, odsekla jsem v duchu.
Přiskočil ke mně a vyplázl jazyk ve vlčím úsměvu. Zvládnu to.
To se uvidí. Zvedla jsem čenich a znovu zavětřila. Zapamatoval sis, co jsem tě učila? S divokou je to jiný než s králíkama. Musíme zaútočit koordinovaně, jinak srnu nebo jelena nestrhneme.
Vlk s hnědou srstí, prokvetlou zlatavými proužky, nervózně přešlápl, očividně podrážděný mým učitelským tónem. No jo, já vím. Já mu jdu po nohách, ty po krku.
Přesně tak. Přelétla jsem očima zvířata. Ten jednoroček vzadu vpravo. Toho oddělíme od stáda a zabijeme.
Podíval se daným směrem. Je jako za groš kudla, nezdá se ti?
Jsme na to jen dva, Shayi. Nepotřebujeme dospělýho jelena, právě jsme snědli králíka. Jak velký máš hlad?
Vrhl po mně vyčítavý pohled. Hlavně když nenarážíš na to, že jelena bych strhnout nedokázal.
Zastříhala jsem rozčileně ušima. Není to soutěž, snažíme se jenom sehnat něco k snědku.
Vycenil zuby. Jestli to není soutěž, tak proč mě pořád kritizuješ?
Nekritizuju tě, ale učím. Sledovala jsem, jak kolem mě pomalu krouží.
Nemohl bych aspoň jednou za čas dostat jedničku, slečno Torová? Přiskočil a jemně mě kousl do lopatky.
Dej pokoj. Ohnala jsem se po něm, ale včas uskočil.
Zatvářil se šokovaně a ublíženě.
Pohrdavě jsem začenichala. Jsi nemožnej.
Ale no tak, vždyť se ti to líbí. Protáhl si přední nohy.
Původně jsem na něj chtěla vycenit zuby, místo toho jsem se ale usmála. Tak jdeme, Mauglí, zabijeme Bambiho.
V duchu se rozesmál. Uvědomuješ si, žes právě obrátila Disneyho svět vzhůru nohama? To je vážně smutný, Callo.
Otočila jsem se a začala kradmo sestupovat po útesu. Shay mě následoval. Opatrně jsme se proplétali mezi stromy. Plížili jsme se ve stínu borovic, které obklopovaly malou paseku. Stádo o nás ještě pořád nevědělo a bušilo kopýtky do sněhu ve snaze najít pod závějemi potravu.
Můžeme? Ani jsem se na Shaye neohlédla, jen jsem k němu vyslala myšlenku.
Jasně.
Vyběhla jsem z lesa. Vylekané stádo se rozprchlo. Zaměřila jsem se na jednoročka a odehnala ho od ostatních. Chňapla jsem po vyděšeném zvířeti a donutila ho prudce zatočit doleva. Shay se bleskurychle přiřítil, vyskočil a zahryzl se kolouchovi do šlach na zadních bězích.

Kolouch zanaříkal a padl k zemi. Sníh kolem něj se zbarvil do ruda. Zvíře se marně snažilo vyskočit a navzdory zranění uniknout. Soustředilo se jen na zlatohnědého vlka a nevšimlo si, že jsem ho oběhla. Jeho další výkřik uťalo ve chvíli, kdy jsem mu rozervala hrdlo, bublavé chrčení. V tlamě jsem ucítila horkou krev a zakousla se ještě vehementněji. Mladý kolouch se otřásl a bylo po něm.

Shay doběhl k mrtvé kořisti a začal vrtět ocasem.
Dobrá práce. Ještě pořád jsem cítila na jazyku horkou krev, zakručelo mi v břiše. Podívala jsem se na Shaye.
Dámy mají přednost. Sklonil uctivě hlavu.
Vyplázla jsem jazyk a hned nato se do koloucha zahryzla. Shay se usadil na protější straně a začal ze zvířete trhat teplé maso.
Po chvíli si olízl tlamu.
Je to dobrý.
Lepší než králík? Utrhla jsem si další sousto.
Shay to chvíli zvažoval. Lepší než večeře a kino. Vycenil spokojeně zuby a vrátil se k žrádlu.
Když jsem mu poprvé navrhla, že si můžeme spolu zalovit, vylekal se, ale jak jsem předpokládala, stačil první králík, aby pochopil, že u vlků je instinkt zabíjet pro potravu a hltat syrové maso naprosto přirozený.
Poté co jsme se oba dostatečně nacpali, rozhlédla jsem se. Začínalo se rozednívat, zbytky noci se zbarvily do růžova.
Měli bychom se vrátit. Nervózně jsem obíhala kolouchovo torzo.
Asi bude dost hodin. Shay mě následoval.
Mám obavy, že za chvíli vyjde slunce. Vrátíme se k autu.
Byli jsme ještě hodný kus od konce stezky, když se Shay převtělil. Překvapilo mě to, ale udělala jsem totéž. Nechápala jsem to, vlčí podoba skýtala v takových podmínkách mnohem větší pohodlí, žádné oblečení nehřeje tolik jako srst. Utáhla jsem si bundu těsněji, protože se do mě dala zima.
"Co se děje?"
"Chci s tebou něco probrat." Nervózně si rozepínal a zapínal bundu. "Jde o Haldis. Musíme zjistit, co to je."
Zadívala jsem se na jeho kapsu, do níž tu podivnou věc uschoval. "Knihovna není bezpečná, ti Hledači nás tam zjevně sledovali už nějakou dobu."
Roztřásla jsem se a zamnula si paže.
"Promiň, já vím, že je zima," řekl a najednou vypadal unaveně. "Potřebuju ale vidět, jak se tváříš. Ve vlčí podobě toho pořád ještě moc nepoznám."
"Nač potřebuješ vidět, jak se tvářím?" Chtěla jsem jít k němu, ale couvl, tak jsem zůstala stát.
"Protože tohle se ti nebude líbit a já bych rád včas poznal, že se na mě chceš vrhnout."
Zasmála jsem se, on se však tvářil vážně.
"Myslíš si, že se na tebe vrhnu?" Zvědavě jsem ho pozorovala.
"Potřebujeme rozlousknout tu záhadu, ne?"
Ušklíbla jsem se a přikývla.
"Ale v knihovně to nepřipadá v úvahu a ve škole taky ne."
"To je fakt." Byla jsem čím dál zvědavější.
Shay zacouval co nejdál ode mě.
"Takže máš plán," zabručela jsem.
"Slib mi, že si to poslechneš až do konce, než vybuchneš." Zalétl očima ke stezce, která vedla zpátky na parkoviště, jako by odhadoval, jak dlouho mu potrvá, než doběhne k autu.
Nasadila jsem nebezpečný úsměv. "Slibuju."
"Paráda." Nevypadal vůbec přesvědčeně. "Co kdybychom z toho zdroje, kterej mám na mysli, mohli získat všechny informace, co Strážci mají?"
"Z jakýho zdroje?"
"Z jejich knih."
Zamračila jsem se. "Asi tě nechápu."
Napřímil se. "Musíme prozkoumat knihovnu v Rowanově vile."
Teď už jsem se netřásla zimou. "Řekni, že si děláš srandu."
"Dobře víš, že nedělám."
"Já do Rowanovy vily ani nepáchnu."
"Proč ne?"
"Jak se na to vůbec můžeš ptát!"
Nepatrně se ke mně přiblížil. "Callo, poslouchej, strejda je pořád pryč, doma není skoro nikdy. Nechytí nás a my ty informace potřebujeme. Řekl bych, že Válka všech proti všem nebude jediná kniha, kterou přede mnou schovává."
"Přesně proto je taky nebezpečný tam čmuchat," opáčila jsem.
"Bosque neví, že ten zámek dokážu odemknout," poukázal. "Jsem tam pořád sám, úklidová četa přichází jenom v úterý a v neděli. V úterý tam nepůjdeme a v neděli máš stejně hlídku. Když se tam porozhlídneme jindy, nikdo to nezjistí."
"Já nevím..."
"Logan říkal, že se mnou máš trávit víc času, ne?"
"Ano, ale..."
"Nemyslíš, že by bylo podezřelý, kdybych tě k nám domů nikdy nepozval?"
"Možná." Zamračila jsem se.
Shay se zašklebil. "Ne možná, určitě."
"Ty nedáš pokoj, viď?"
"Ne."
Povzdechla jsem si.
"Takže, jak se dohodneme?" chtěl vědět.
"Asi radši vytáhnu ten svůj seznam," kapitulovala jsem. "Vypadá to, že na něj můžu připsat další prohřešek."
"Hodná holka."
"Vůdkyně."
"Jasně."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře