26.kapitola

16. prosinec 2011 | 14.43 |
› 

 Dostala jsem se do poloviny schodů u Rowanovy vily, jenže tam mě strach přimrazil na místě. Zbytek cesty mě Shay musel táhnout.

"Rozmyslela jsem si to." Nohy se mi smekaly po dlažebních kostkách.
"Pozdě."
"Neměla jsem tě proměnit," litovala jsem. "Bez toho bys mě nikam odtáhnout nedokázal."
"Rozhodně mi to neulehčuješ." Zaťal zuby a táhl mě dál. "Dlužíš mi to. Minulej týden jsi mě nechala samotnýho v tom baru. Ren podle mě celej zbytek večera plánoval, v jakým pořadí mi zpřeráží kosti."
"To je dost možný."
"Máš vlastně štěstí, že tu ještě jsem a můžu tě vzít na prohlídku."
"Jsem ti za to nekonečně vděčná. Určitě je to úchvatný dům." Snažila jsem se mu vykroutit. "A teď mě pusť."
"No tak, Callo. Souhlasila jsi s tím. To tě mám dovnitř odnýst?"
Upřela jsem oči na masivní ebenové dveře. "Možná."
"V tom případě si tě hodím přes rameno jako pytel brambor." Ušklíbl se. "Nebude to vůbec vypadat hezky."
Přimhouřila jsem oči. "To by se ti líbilo, co?"
"Chceš to vidět?"
Vykroutila jsem se mu a vyrazila po schodech nahoru.
Shay vytáhl z bundy ohromný mosazný klíč. Zatímco odemykal, prohlížela jsem si průčelí domu.
Impozantní sídlo se rýsovalo proti obloze, fasáda měla smutnou barvu šedavé mlhy. Táhla se donekonečna na obě strany, se třemi řadami dělených oken. Štíty zdobily kamenné sochy svinutých hadů, vzpínajících se koní, řičících gryfů a šklebících se chimér. Podél střechy se krčily okřídlené chrliče, které jako by mohly každou chvíli z římsy odletět.
"Tak jdeš?" Shay mi podržel dveře.
Odtrhla jsem oči od těch soch, zhluboka se nadechla a vešla do ohromné haly. Dvě kamenná schodiště odsud vedla do prvního poschodí, kde se po celé délce haly táhl ochoz. Ze stropu visel masivní křišťálový lustr. Od jeho křišťálů se odráželo sluneční světlo, které sem pronikalo okny a zalévalo schodiště duhovou září. Nebyl tu žádný nábytek, zato plno uměleckých předmětů, od překrásných porcelánových váz, které mi sahaly až do pasu, po kompletní brnění s halapartnami a palcáty.
"Jak jsem říkal," ozval se Shay, "je to hrozně opulentní." Jeho hlas se odrážel od stěn.
S tím se nedalo než souhlasit.
"Do knihovny vedou támhlety dveře v prvním patře," pokračoval, "u schodiště do východního křídla domu. Chceš se hned pustit do pátrání, nebo si nejdřív dáme prohlídku?"
"Já bych se nejdřív ráda přesvědčila, že se opravdu nic nestane, když tu budeme," zabručela jsem.
"Takže prohlídka," rozhodl a vedl mě ke schodišti napravo. "Žiju ve východním křídle."
Naposledy jsem se ohlédla a vyrazila za ním.

Dům byl ponořený do přízračného ticha, které rušila jen ozvěna našich kroků.

"Jak se dá na tohle zvyknout?" Uvědomila jsem si, že šeptám.
"Vlastně nedá." Pokrčil rameny. "Je mi dost nepříjemný, jak jsem tu pořád sám."
"Je tu hrozný ticho."
"Někdy u sebe v pokoji pustím muziku na plný pecky a otevřu dveře dokořán, aby byla všude slyšet. Trochu to pomáhá."
Zahnuli jsme do dlouhé chodby. Na stěnách visely v pravidelných rozestupech podobizny v životních velikostech. Na jednu jsem se podívala. V tu chvíli jsem ztuhla. Z černé prázdnoty vystupovala postava muže s tváří zrůzněnou agónií. Mužovi mučitelé se v tmavém pozadí nedali rozeznat. Otočila jsem se na obraz na protější zdi. Byl v podobném duchu, jen zachycoval ženu.
"Nemůžeme jít rychleji?" zeptala jsem se.
"Promiň, měl jsem tě varovat. Bosque má dost morbidní vkus, co se umění týče," řekl.
"To teda má." Šli jsme dál a já upírala oči na podlahu. "Co to je vůbec za obrazy?"
"Nevím," přiznal. "Mohly by to být obrazy mučedníků, ale nemají žádný podpis ani datování a způsob mučení neodkazuje na žádného křesťanského mučedníka, co znám."
"Jemu se líbí obrazy trpících lidí?"
"Možná. Spousta obrazů zachycuje utrpení a smrt. V muzeu bys takovejch našla spousty."
"To asi jo."
Zahnul doprava a já pospíchala za ním do boční chodby. Když jsem ale zatočila za roh, málem jsem se srazila s mužem. Byl krásný, se širokými kožnatými křídly. Překvapeně jsem vykřikla a okamžitě jsem se převtělila. Vycenila jsem zuby.
"Co se děje?" nechápal Shay jako by smrtící hrozbu vůbec nezaregistroval.
Připlížila jsem se blíž a nespouštěla z toho vysokého okřídleného tvora oči. V jedné ruce držel kopí, jehož hrot mířil přímo na nás. Inkubus nehybně stál, připravený vrhnout svou zbraň.
"Je to jenom socha," rozesmál se Shay. "Vrčíš na sochu."
Připlížila jsem se k němu a očichala inkubovu mramorovou nohu. Shay se ještě pořád smál, když jsem na sebe znovu vzala lidskou podobu a probodla ho pohledem.
"Mohl jsi mě varovat, že jsou v domě sochy inkubů."
"V tomhle domě jsou stovky soch a v zahradě jich je ještě víc."
"Všechny jsou jako tahle?"
"Většina," odpověděl. "Někdy to jsou okřídlený ženský, ne chlapi, ale všichni mají zbraně jako tenhle. Jsou tu taky zvířata – teda spíš bájní tvorové než skutečný zvířata."
Zachvěla jsem se.
"Proč tě tak vyděsil?" vyzvídal. "Myslel jsem, že se bojíš jen přízraků."
"Jsou i jiný věci, kterých je dobrý se bát."
"Chceš říct, že tahle socha vznikla podle něčeho skutečnýho?" Dotkl se špičky křídla.
"Ano."
Rychle ucukl. "Kruci."
"Takže, kam jdeme teď?" zeptala jsem se, jen abychom už byli pryč.
"Myslel jsem, že ti ukážu svůj pokoj." Ostýchavě se usmál. "Je na konci týhle chodby."
Vedl mě dál, až jsme nakonec zastavili před posledními dveřmi napravo.
"Tak co je?" Čekala jsem, až je otevře.
"Jenom se snažím rozpomenout, kdy jsem tam naposled uklízel," řekl.
"Bosqueovi lidi ti neuklízejí?" Šťouchla jsem ho do boku.
Zavrtěl hlavou. "Požádal jsem je, aby sem nechodili. Nechci, aby se mi ve věcech přehrabovali cizí lidi."
"Zvlášť když čteš místo pohádky před spaním zakázanou knihu?"
"To taky." Usmál se a otevřel.
V jeho pokoji bylo tak napůl uklizeno a napůl nepořádek. Na posteli se vršila hromada knih, na židli viselo několik mikin. Kniha Strážců ležela otevřená na starožitném psacím stole, vedle ní vydával tlumenou záři Haldis. Ale bylo vidět podlahu a nikde se nevršily haldy špinavého prádla, což by se o mém pokoji říct nedalo.
Shay se rozhlédl. "Není to tak zlý."
"Kdyby to takhle vypadalo u mě doma, byla bych spokojená," podotkla jsem.
"Těší mě, že jsem nepobouřil tvou případnou skrytou úklidumilovnou stránku."
Musela jsem se rozesmát. Shay přistoupil blíž.
"Takže..." pronesl tiše.
Pokoj jako by byl najednou nabitý elektřinou. Až moc dobře jsem si uvědomovala, že jsme tu sami. Vzpamatuj se, Cal. Copak nedokážeš ovládnout svoje hormony ani na pět minut?
Rozhlédla jsem se nervózně po pokoji. Sice bych chtěla, aby se mě dotkl, ale po rozepři s Renem jsem se přece jen neodvažovala riskovat. Zavadila jsem pohledem o velký lodní kufr, napůl zakrytý odloženými džíny.
"Co je to?" Došla jsem k němu.
"Celkem nic," odpověděl, "jenom věci, co jsem sbíral a celý ty roky tahal s sebou."
Ušklíbla jsem se. "To ti tak budu věřit."
"Hele!" Nestihl mě zarazit, když jsem si klekla ke kufru a zvedla těžké víko.
Vzápětí jsem se rozesmála. "Je plnej komiksů."
"No dobře." Sehnul se a začal je urovnávat. "Ale jsou fakt dobrý, některý jsou hodně vzácný."
Pár jsem si jich prohlédla. Když jsem vytahovala jeden zespoda, dotkla jsem se něčeho měkkého. Odhrnula jsem komiksy stranou a nahmatala nějakou tkaninu. Vytáhla jsem ji a zjistila, že je to vlněná deka.
Shay si odkašlal. "Tu mi pletla máma."
"Já vím." Pohladila jsem hebkou přízi. "Jediný, co ti po ní zůstalo."
Vzal mi deku z ruky.
"Co je?" zeptala jsem se v obavách, že se ho to nějak dotklo.
"Já nevím, ale je to divný," šeptal.
"Co?"
"Ta deka," vydechl. "Je to jako... zdá se mi, že je cítit jinak, přitom ji ani nemám u nosu."
"Aha," kývla jsem. "Jo, připadá ti jiná, protože ty jsi jinej. Máš teď mnohem ostřejší čich, čili vnímáš mnohem jemnější nuance."
Zamračil se. Zvedl si deku k nosu a přičichl k ní. Vyskočila jsem, protože najednou zavřel oči a klopýtl.
"Shayi, co se děje?"
"Já..." Jako by nemohl mluvit. "Vzpomínám si... vidím její tvář. Slyším její smích."
"Ach, Shayi." Přitáhla jsem ho k sobě.
Otevřel oči. "To nemůže bejt skutečný."
"Ale může," řekla jsem posmutněle. "Pach a vzpomínky jsou propojený. Smysly Ochránce ti otevřely cestu ke vzpomínkám."
Mračil se. "Možná."
"Připadalo ti to skutečný?" naléhala jsem. "Známý?"
"Přímo neuvěřitelně."
"Pak je to opravdu tvoje máma."
Sevřel deku v rukou. "Počkej chvíli... ne, to není možný."
"Shayi?"
Popadl mě za loket a táhl mě z pokoje a pak dál chodbou.
"Co se děje?" chtěla jsem vědět, když jsme v podstatě doběhli na odpočívadlo před hlavním schodištěm.
Neodpověděl. Zastavil se až před vysokými dřevěnými dveřmi do knihovny. Vytáhl cosi, co připomínalo švýcarský nožík, a chvíli zápolil se zámkem. Ozvalo se cvaknutí a dveře se otevřely.
Bez jediného slova vešel dovnitř. Ostražitě jsem ho následovala. Byla to stoprocentně největší místnost, jakou jsem kdy viděla, leda s výjimkou školní tělocvičny. Knihovna byla tak vysoká, že sahala až do druhého poschodí domu. Tři stěny zakrývaly od podlahy až ke stropu vestavěné regály. Spirálovité kovové schodiště u každé ze stěn vedlo na jakýsi ochoz, který se ovíjel kolem horní řady polic s knihami. V životě jsem jich neviděla tolik pohromadě.
Nebylo divu, že se sem Shay chtěl mermomocí dostat. Knihovna byla nádherná i děsivá zároveň. Vypadala až moc dokonale na to, abych se v ní cítila bezpečně, připomínala mi masožravé rostliny, které lákají hmyz na nádherně zbarvené květy.
"To je neuvěřitelný," vydechla jsem.
Shay zůstal stát a hleděl na vnější zeď, která jako jediná nebyla obložená knihami. Byla v ní zasazená vysoká vitrážová okna, mezi nimiž se vyjímal ohromný krb. Shay upíral oči na podobiznu visící nad krbem.
Na rozdíl od bizarních portrétů v chodbách působila tato podobizna tradičněji, ačkoli se vyobrazené postavy tvářily nepřirozeně vážně, až stroze. V křesle seděla žena v jednoduchých bílých šatech, vlasy barvy hořké čokolády jí splývaly přes rameno. Ve světle zelených očích jako by jí stály slzy. Muž, který stál za ní, ji držel za ramena. Tvářil se přísně, ale také neuvěřitelně smutně, jeho obličej rámovaly vlnité zlatohnědé vlasy.
Přestože jsem je neznala, při pohledu na ně se mi sevřelo hrdlo. Snad ještě nikdy jsem neviděla tolik smutku. Stoupla jsem si vedle Shaye.
"Proč mi to neřekl?" zamumlal.
"Co ti kdo neřekl?"
"Strýc." Odtrhl oči od portrétu. "Tohle je moje matka... a vedle ní můj otec, myslím."
Připadalo mi to neuvěřitelné. "Víš to jistě?"
"Pokud je pravda, co jsi tvrdila, totiž že ve mně ten pach vyvolal skutečnou vzpomínku," odtušil. "Tuhle ženu jsem viděl, když jsem očichával tu deku."
"Ale Bosque ti nedovolil nechat si jejich fotky," vzpomněla jsem si.
"Přesně tak. Proč by teda měl mít v knihovně jejich portrét? A proč ho nesmím vidět?"
"Možná se bál, že by sis časem na něco vzpomněl, kdybys měl fotky rodičů pořád na očích. Napadá tě něco, když se teď díváš na tenhle obraz?"
Znovu se na něj zahleděl. "Ne."
Vzala jsem ho za ruku. "Jak ti je?"
"Nevím." Přejel mi palcem po dlani. "Bylo by hezký, kdyby aspoň něco v mým životě dávalo smysl."
Stiskla jsem mu ruku. "Tomu rozumím." Oběma se nám podařilo odvalit až moc balvanů, pod kterými číhala ošklivá tajemství. "Co teď?"
"Teď se dáme do toho, proč jsme sem přišli," rozhodl.
"Takže jdeme pátrat?"
"Přesně tak."
Rozhlédla jsem se po nekonečných policích s knihami. "Máš představu, kde bychom měli začít? Nebo jestli má tvůj strejda nějakej katalog?"
"To by bylo moc jednoduchý, ne?" opáčil.
"Začneme teda náhodně," řekla jsem a ignorovala jeho potměšilý pohled.
Uličnicky se usmál. "Jedno vodítko by tu bylo – jeden regál je zamčenej."
"To vypadá slibně. Už ses do něj někdy díval?"
Zčervenal a zamnul si zátylek. "Nerad to přiznávám, ale měl jsem tak trochu výčitky, že jsem se do knihovny vloupal. Takže jsem to bral tak, že když ten zamčenej regál vynechám, trochu to tím napravím. Karmický kompromis."
"Ty jsi fakt zvláštní," broukla jsem.
"Přesně to se ti na mně líbí." Zazubil se a vydal se na druhou stranu.
Vyřezávaný mahagonový regál stál v rohu u vnější zdi, vedle vysokých kyvadlových hodin, které tiše tikaly. Shay si bez problémů poradil se zámkem a za chvíli už byla dvířka otevřená. Uvnitř jsme objevili šest polic se svazky vázanými v černé kůži. Vytáhl knihu z horní police.
"Je to psaný rukou, jako deník."
"Má to nějaký název?"
Nalistoval první stranu. "Kronika Haldisu."
To mi bylo povědomé, ale měla jsem dojem, že tyhle knihy nepotřebujeme.
"Jsou tu data," pokračoval. "Od roku 1900 do roku 1905."
Vytáhla jsem svazek z nižší police. "Tenhle začíná v roce 1945."
Pustila jsem se do čtení a mé podezření se brzy potvrdilo. Šlo o genealogii, úplnou historii smeček Ochránců.
"Já to nechápu," mračil se Shay. "Je to jen seznam jmen, něco jako rodokmen. U rodinných příslušníků jsou tu různý zápisy."
"Tohle nám nebude k ničemu." Zavřela jsem svazek a vrátila ho na polici. "Měli bychom se zaměřit na jiný knížky."
Překvapeně se na mě podíval. "Jak to myslíš?"
"Tyhle se netýkají Haldisu, o kterej nám jde," ujistila jsem ho.
"A čeho teda?"
"Jsou to záznamy o smečkách Ochránců."
"Fakt?"
Kývla jsem, vzala mu svazek z ruky a vrátila ho na místo.
"Můžeš to zase zavřít a zamknout."
"Copak si to nechceš přečíst?" divil se. "Je to přece tvoje minulost."
"Já svou minulost znám dobře. Zbytečně bychom se nad tím pohádali."
"Proč?"
"Protože tyhle zápisy se netýkají jenom toho, co se dělo ve smečkách," vysvětlovala jsem. "Jde tu hlavně o to, jak byly smečky sestavený, kdo má být jejich pánem, a jak Strážci vybírali budoucí partnery."
"Budoucí partnery?" Zalétl pohledem ke spodní polici. "Takže v jedny z nich budou i podrobnosti o tom, jak dali dohromady tebe s Renem."
"Jo. Taky o dalších párech v historii smečky."
Zvědavě se na knihy zahleděl.
"Vykašli se na to, Shayi."
"Ale –"
"Stejně se s tím nedá nic dělat, jen by tě to naštvalo. Tak už tu skříň zavři."
Něco si pro sebe zabručel, ale zavřel ji a zamknul.
"Máš pro mě nějaké další rozkazy, ó velká vůdkyně?"
"Nechovej se jako pitomec." Mávla jsem rukou k ohromným regálům plným knih. "Máme dost práce i bez toho, abychom z toho dělali melodrama."
"Melodrama?" Chvíli se na mě díval, pak se najednou rozběhl, popadl mě do náruče a povalil mě na zem. Cítila jsem, jak se třese.
"Shayi?"
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že se směje. Pak už jsem se ale smála s ním, až mě rozbolelo břicho a po tvářích mi stékaly slzy. Leželi jsme vedle sebe a náš smích se odrážel od kamenné podlahy do všech koutů rozlehlé knihovny.
Než jsem poznala Shaye, nikdy jsem se takhle nesmála, tak praštěně a uvolněně, až jsem se celá třásla radostí místo zlostí. Ale i když mi ten smích zvedal náladu, nedokázala jsem nemyslet na to, že blížící se sňatek dost možná znamená, že Shay brzy zmizí z mého života a já už tohle nikdy nezažiju.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře