2.kapitola

16. prosinec 2011 | 14.54 |
› 

 Odposlechnuto

Hlasy zněly tiše a blízko, a třebaže jsem si je uvědomila až nyní, zřejmě už chvíli vedly šeptem rozhovor.
"Obávám se, že je toho na ni moc," říkal jeden hlas tlumeně, ale byl hluboký, mužský. "Bylo by to příliš na každého. Taková krutost!" Zhnusený podtón.
"Vykřikla jen jednou," připojil vyšší, tenčí ženský hlas s náznakem potěšení, jako by žena v té diskusi vyhrávala.
"Já vím," připustil muž. "Je velmi silná. Ostatní prožili mnohem větší trauma z mnohem menších příčin."
"Určitě bude v pořádku, přesně jak jsem říkala."
"Možná ses minula svým Posláním." Mužský hlas zazněl ostře. Jízlivost, pojmenovala to moje paměť. "Možná jsi správně měla být Léčitel jako já."
Žena vyrazila pobavený zvuk. Smích. "Pochybuji. My Hledači dáváme přednost jiným diagnózám."
Moje tělo znalo to slovo, ten titul: Hledač. Strachy mě z něj zamrazilo podél páteře. Zbytková reakce. Pochopitelně, já ke strachu neměla důvod. Hledači.
"Občas si říkám, jestli se vaše profese nenakazila infekcí lidstva," pravil muž, hlas pořád ještě zakyslý rozhořčením. "Součástí vaší životní volby je i násilí. Že by ve vás přežívala původní povaha a umožňuje vám těšit se z hrůz?"
Překvapilo mě to jeho obvinění, jeho tón. Celý rozhovor připomínal skoro... hádku. Pro moji hostitelku známá věc, pro mě zcela nová zkušenost.
Žena se hájila: "My si žádné násilí nezvolili. Volíme ho jen tehdy, když není jiná možnost. Pro vás ostatní je výhodou, že někteří z nás jsou dost silní, aby zvládli i tak nepříjemné situace. Bez naší práce byste jen těžko žili v takovém míru."
"To bývalo. Hádám, že vaše povolání se co nevidět zařadí k dalším přežitkům."
"Důkaz tvého omylu leží na tomhle lůžku."
"Jedna lidská dívka, osamělá a neozbrojená! Ano, ta jistě představuje hrozbu pro náš mír."
Žena zhluboka vydechla. Povzdech. "Ale odkud přišla? Jak se objevila uprostřed Chicaga, už dávno zcivilizovaného města, stovky kilometrů od míst, kde se objevují vzbouřenci? Jak to mohla tak dlouho a sama zvládnout?"
Vyslechla tu otázku bez toho, že by na ni zkusila hledat odpověď, jako by ji vyslovila už mnohokrát.
"To je tvůj problém, ne můj," odporoval muž. "Mým posláním je pomoct téhle duši zabydlit se v novém hostiteli bez zbytečné bolesti a utrpení. A ty mě v té práci vyrušuješ."
Jen zvolna jsem se nořila ze tmy, zvykala si na nový svět smyslů, takže až teď jsem si uvědomila, že rozhovor se týká mě. Já byla ta duše, o které mluvili. Já byla další význam toho slova, slova, jež pro moji hostitelku znamenalo mnoho dalších věcí. Na každé planetě jsme přijímali jiné jméno. Duše. Ten termín mi připadal přiléhavý. Neviditelná síla, která řídí tělo.
"Odpovědi na moje otázky jsou stejně důležité jako tvoje povinnosti k duši."
"To je sporné."
Zvuk pohybu a ženin hlas náhle přešel do šepotu. "Kdy začne reagovat? Účinek sedativa už jistě vyprchává."
"Až bude připravená. Nech ji v klidu. Má právo zvládnout situaci tak, jak pro ni bude nejpříjemnější. Jen si představ ten šok po probuzení – v těle vzbouřenecké hostitelky, smrtelně zraněné při pokusu o útěk! V čase míru by nikdo neměl podstoupit takovou trýzeň!" Pod návalem emocí zvýšil hlas.
"Je silná." Žena teď hovořila chlácholivě. "Vidíš, jak dobře překonala první vzpomínku, tu nejhorší. Ať už čekala cokoliv, zvládla to."
"Ale proč je to vůbec nutné?" zamumlal muž, ale s odpovědí zřejmě nepočítal.
Žena však přesto odpověděla: "Chceme-li získat informace, které potřebujeme..."
"Potřebujeme? To říkáš ty. Já bych vybral slovo chceme."
"Pak někdo musí vydržet i nepříjemné věci," pokračovala žena, jako by ji muž nepřerušil. "A osobně si myslím, aspoň podle všeho, co vím o téhle duši, že kdyby existoval způsob, jak ji požádat, sama by po té výzvě sáhla. Jak jsi ji pojmenoval?"
Muž dlouho mlčel a žena čekala.
"Poutnice," odpověděl nakonec neochotně.
"Výstižné," přisvědčila žena. "Nemám oficiální statistiky, ale musí být jednou z mála, pokud ne přímo jediná, kdo doputoval tak daleko. Ano. Poutnice stačí až do doby, kdy si sama vybere nové jméno."
Muž mlčel.
"Samozřejmě může přijmout i jméno své hostitelky... Ale její otisky prstů ani snímek sítnice jsme v záznamech neobjevili. Nemůžu ti tedy říct, jak se jmenuje."
"Lidské jméno by nepřijala," zamumlal muž.
Žena reagovala velmi smířlivě: "Každý hledá útěchu po svém."
"Tahle Poutnice bude útěchy potřebovat víc než většina ostatních, a to jen díky vašemu způsobu Hledání."
Ozvaly se ostré zvuky – kroky, staccato na tvrdé podlaze. Když žena opět promluvila, její hlas zazněl z opačného konce místnosti, než stál onen muž.
"Počátky svého povolání jsi zřejmě snášel hodně špatně."
"Ty zase podle všeho nesnášíš mír."
Žena se zasmála, ale ten zvuk byl falešný – nečišelo z něj žádné veselí. Moje mysl byla podle všeho dobře navyklá k určování skutečného významu podle tónu a modulace hlasu.
"Nemáš správnou představu, co moje Poslání vlastně obnáší. Dlouhé hodiny sezení nad spisy a mapami. Skoro samá úředničina. Boj a násilí jen zřídkakdy, i když si myslíš opak."
"Před deseti dny jste se vyzbrojili vražednými nástroji a uštvali jste tohle tělo."
"Výjimka, věř mi, zdaleka ne pravidlo. Nezapomínej, že právě ty zbraně, které si hnusíš, se obrátí proti nám pokaždé, kdykoliv my Hledači polevíme v ostražitosti. Lidé nás s největší radostí zabíjejí při sebemenší příležitosti. Ti z nás, kterým jejich nepřátelství poznamenalo život, v nás vidí hrdiny."
"Podle tvých řečí by se zdálo, že zuří regulérní válka."
"Pro zbytek lidské rasy to tak je."
Ta slova mi udeřila do uší a moje tělo na ně zareagovalo; cítila jsem, jak se mi zrychlil dech, srdce mi bušilo hlasitěji než obvykle. Přístroj vedle mého lůžka ohlásil zvýšení hodnot tlumeným pípáním, ale Léčitel a Hledačka byli příliš zabraní do svého sporu, než aby si toho všimli.
"Ale jistě jim už došlo, že pro ně je ta válka dávno ztracená. Jaký je poměr sil? Milion ku jedné v náš prospěch? Ale to jistě víš sama."
"Odhadujeme, že početní převaha hovoří značně pro nás," připustila zdráhavě.
Léčitel se zřejmě rozhodl, že tahle informace mu stačí jako tečka za sporem. Chvíli bylo ticho.
Ten prázdný čas jsem využila na zhodnocení své situace. Řada faktů byla zcela jasná.
Byla jsem v Léčitelském ústavu a zotavovala se po neobvykle traumatickém přenosu. Nepochybovala jsem, že než mi dali to tělo, dokonale ho uzdravili. Poškozený hostitel by putoval do odpadu.
Zamyslela jsem se nad protichůdnými názory Léčitele a Hledačky. Podle informací, které mi poskytli před rozhodnutím sem vstoupit, měl pravdu Léčitel. K nepřátelským střetům s několika přežívajícími skupinkami lidí už téměř nedocházelo. Planeta zvaná Země byla stejně mírumilovná a klidná, jak vypadala z vesmíru, vstřícně zelená a modrá, ovinutá pruhy neškodných bílých par. Pokud duše mohla soudit, v celém vesmíru vládla harmonie.
Slovní půtka mezi Léčitelem a Hledačkou do toho nezapadala. Na náš druh byla nezvykle útočná. Vyvolávala ve mně otázku, zda není něco pravdy na těch pokradmu šířených pověstech, které jako vlny prorážely myšlenkami toho... toho...
Chvíli jsem se snažila rozpomenout se na jméno mého posledního hostitelského druhu. Jméno jsme měli, to jsem věděla, ale když už jsem nebyla s hostitelem propojená, to slovo mi unikalo. Používali jsme mnohem jednodušší jazyk, než byl tenhle, němý jazyk myšlenek, spojující nás všechny do jedné obří mysli. Užitečná vymoženost, když je jedinec nepřetržitě zavrtaný do vlhké černé hlíny.
Svým novým lidským jazykem bych ten druh dokázala popsat. Žili jsme na dně velkého oceánu, jenž pokrýval celý povrch našeho světa; i ten svět měl jméno, ale také zmizelo. Každý z nás měl stovku paží a na každé paži bylo tisíc očí, takže díky propojení našich myslí neexistoval v těch nedozírných vodách jediný výjev, který by nám unikl. Zvuk jsme nepotřebovali, proto nám chyběl sluch. Rozlišovali jsme chuť vody, což nám spolu se zrakem sdělilo všechny potřebné informace. Cítili jsme chuť všech sluncí převysoko nad vodou a jejich chuť jsme přetvářeli v potravu.
Uměla jsem nás popsat, ale pojmenovat už ne. Zalitovala jsem ztraceného poznání a pak se opět zamyslela nad tím, co jsem právě zaslechla.
Duše neměly schopnost říkat cokoliv jiného než pravdu. Samozřejmě na Hledače kladlo jejich Poslání jiné požadavky, ale mezi dušemi nikdy neexistoval důvod ke lži. V jazyku mého posledního druhu bylo vyloučeno lhát, i kdybych chtěla. Ovšem vzhledem ke své nehybnosti jsme si na zaplašení nudy vyprávěli příběhy. Vypravěčské umění patřilo k nejcennějším ze všech nadání, jelikož přinášelo potěšení všem.
Občas se fakta promísila s fantazií tak důkladně, že – i když nepadla jediná lež – dalo se jen těžko pamatovat, co je vlastně pravda.
Kdykoliv jsme pomysleli na novou planetu – Zemi, tak vyschlou, tak rozmanitou a osídlenou tak násilnickými, destruktivními obyvateli, že se vymykali našim představám – pocit hrůzy občas vystřídalo vzrušení. Kolem tak napínavého tématu se v rychlém sledu rodily historky. Války – války, protože náš druh musel bojovat! – jsme nejdřív popisovali přesně a pak zveličovali a vylepšovali. Když se báchorky dostávaly do rozporu s oficiálními informacemi, které jsem si vyhledala, přirozeně jsem věřila reálným zprávám.
Šeptem se však šířily poplašné zvěsti: že lidský hostitel je tak silný, že přinutí duše zase odejít; že jsou hostitelé, jejichž mysl se nedá kompletně potlačit; že některé duše přijmou osobnost v těle místo naopak. Pověsti. Zběsilé šuškandy. Šílenství.
Ale to skoro odpovídalo obviněním z úst Léčitele...
Honem jsem tu myšlenku zaplašila. K jeho odsuzujícímu postoji zřejmě přispěl odpor, který ve většině z nás vyvolávalo Poslání Hledačů. Kdo by si dobrovolně vybral život plný svárů a štvanic? Koho by lákala povinnost stopovat vzpurné hostitele a odvádět je do zajetí? Kdo z nás by měl žaludek čelit násilí ze strany nepřátelského lidského druhu, který zabíjel tak bez zábran, tak bezmyšlenkově? Tady, na téhle planetě, se Hledači proměnili skoro na... profesionální vojsko – můj nový mozek mi pro neznámý pojem pohotově nabídl správný termín. Většina z nás věřila, že pouze nejméně civilizované duše, nejméně rozvinuté, ty méně cennější mezi námi, to láká k dráze Hledače.
Přesto si tady na Zemi Hledači vysloužili lepší pověst. Ještě nikdy předtím nebylo jejich povolání tak úděsné. Ještě nikdy se jeho náplň nesestávala ze zuřivého, krvavého boje. Nikdy předtím nepadlo za oběť tolik duší. Hledači fungovali jako bezpečný štít a duše tohoto světa jim vděčily trojnásob: za bezpečí, které vybojovali z chaosu vyvolaného vzbouřenci, za risk vlastní konečné smrti, které dobrovolně čelili každý den, a za nová těla, která stále zajišťovali.
Nyní se však nebezpečí stalo minulostí a vděčnost viditelně vyprchávala. A, přinejmenším pro tuto Hledačku, ta změna nebyla vůbec příjemná.
Snadno jsem si uměla představit, na co by se mě ptala. Léčitel se mi sice snažil zajistit dost času, abych si zvykla na nové tělo, ale já věděla, že se budu ze všech sil snažit pomoct Hledačce. Občanská zodpovědnost patřila k podstatě každé duše.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se připravila. Monitor ten pohyb zaznamenal. Uvědomovala jsem si, že trochu otálím. Přiznávala jsem si to jen nerada, ale měla jsem strach poskytnout informaci, kterou Hledačka potřebovala. Musela bych propátrat vzpomínky plné násilí, z něj jsem řvala hrůzou. A víc než to, měla jsem strach z hlasu, který jsem předtím tak hlasitě slyšela v hlavě. Ale ona teď už mlčela, což bylo správné. I ona se zařadila mezi vzpomínky.
Neměla bych se bát. Koneckonců, teď se jmenuju Poutnice. A to jméno jsem si zasloužila.
Opět jsem se zhluboka nadechla a po hlavě se vrhla do těch děsivých vzpomínek, postavila jsem se jim čelem, se zaťatými zuby.
Konec jsem dokázala přeskočit – teď už mě nezahltil. Zrychleně jsem si přehrála běh tmou, svíjela se bolestí, snažila se necítit. Za chvíli to bylo odbyté.
Když jsem překonala tuhle bariéru, už bylo snazší proplouvat skrz méně děsivé zážitky a místa a pátrat po té informaci, kterou jsem chtěla. Viděla jsem, jak ona přišla do tohoto studeného města, jak v noci jela v ukradeném autě, které si vybrala pro jeho nenápadnost. Ve tmě procházela ulicemi Chicaga a pod kabátem se chvěla.
Prováděla vlastní pátrání. Byli tu další jako ona, či aspoň v to doufala. A především jeden člověk. Přítel... ne příbuzný. Sestra, ne... sestřenice.
Slova stále zpomalovala a já zpočátku nechápala důvod. Zapomněla je? Ztratila se vinou traumatu z toho, že téměř zemřela? Jsem pořád ještě zpomalená po předchozím bezvědomí? Usilovně jsem se snažila myslet jasněji. Byl to naprosto neznámý pocit. Je tělo ještě pořád pod vlivem sedativ? Cítila jsem se zcela bdělá, ale mysl mi neúspěšně tápala po odpovědi, kterou jsem chtěla.
Zkusila jsem jiný směr pátrání v naději, že se dočkám konkrétnějšího výsledku. Co vlastně bylo jejím cílem? Našla by... Sharon – vylovila jsem jméno – a pak by...
Narazila jsem do zdi.
Byla to temnota, nicota. Pokusila jsem se ji obejít, ale nedokázala jsem najít hranice té prázdnoty. Jako kdyby právě ta informace, kterou jsem hledala, byla pečlivě vymazaná.
Jako kdyby tenhle mozek byl poškozený.
Probleskl mnou hněv, žhavý a nespoutaný. Překvapeně jsem zírala na tu nečekanou reakci. O emocionální nestabilitě lidských těl jsem už slyšela, ale tohle se vymykalo mému chápání. Za plných osm životů jsem nikdy nepoznala emoci, která by mě zasáhla s takovou silou.
Cítila jsem krev, jež mi tepala skrz šíji, bušila mi za ušima. Zaťala jsem pěsti.
Přístroje vedle mě ohlásily zrychlený srdeční rytmus. V místnosti na to zareagovali: ostré cvakání Hledaččiných podpatků se ke mně blížilo za doprovodu šoupavých kroků, které musely patřit Léčiteli.
"Vítej na Zemi, Poutnice," pravil ženský hlas.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře