3.kapitola

16. prosinec 2011 | 14.55 |
› 

 Vzdorovitá

"Neví, že jde o její nové jméno," zabručel Léčitel.
Zmocnil se mě nový pocit. Cosi příjemného, změna ve vzduchu, když se Léčitel zastavil po mém boku. Vůně, uvědomila jsem si. Cosi jiného než ta sterilní místnost bez sebemenšího záchvatu. Parfém, připomněla mi nová mysl. Květinový, svěží...
"Slyšíš mě?" vytrhla mě Hledačka z hodnocení prožitku. "Jsi už při vědomí?"
"Dopřej jí čas," naléhal Léčitel mírnějším hlasem, než jakým mluvil ještě před chvílí.
Oči jsem neotevřela, nechtěla jsem se dát rozptýlit. Moje mysl mi dodala všechna potřebná slova i tón hlasu, který sdělí, co bych jinak musela vysvětlovat hodně dlouho.
"Vložili jste mě do poškozeného těla, abyste získali požadované informace, Hledačko?"
Ozvalo se lapnutí po dechu – překvapení zabarvené vztekem – a pak se mé kůže dotklo cosi teplého, zakrylo mi ruku.
"To jistě ne, Poutnice," řekl muž konejšivě. "Dokonce i Hledačka má jisté zábrany."
Hledačka opět hlasitě vyjekla. Sykla, opravila mě moje paměť.
"Tak proč tahle mysl nefunguje správně?"
Chvíle ticha.
"Snímky vyšly bezchybně!" prohlásila Hledačka. Neznělo to konejšivě, nýbrž svárlivě. Chce se snad se mnou hádat? "Tělo bylo úplně zahojené."
"Po sebevražedném pokusu, kterému chyběl jen vlásek k úspěchu." Mluvila jsem upjatě, pořád pohněvaně. Na hněv jsem nebyla zvyklá, bylo těžké ho potlačit.
"Všechno bylo v nejlepším pořádku..."
Léčitel jí skočil do řeči. "V čem je problém?" zeptal se mě. "Řeč očividně ovládáš."
"Vzpomínka. Snažím se najít, co potřebuje Hledačka."
I když vládlo ticho, atmosféra se změnila. Atmosféra, jež po mém obvinění byla napjatá, se opět uvolnila. Měla jsem zvláštní pocit, že nevysvětlitelně přijímám víc, než mi zprostředkuje mých pět smyslů – téměř pocit dalšího smyslu, matného, ne zcela vědomého. Intuice? Šestý smysl? To byla skoro správná slova. Jako by některé stvoření potřebovalo víc než pět smyslů.
Hledačka si odkašlala, ale byl to Léčitel, kdo odpověděl.
"Och," začal, "kvůli... potížím s útržky vzpomínek si nedělej žádné starosti. Tedy, není to běžné, ale vzhledem k okolnostem nejde o nic překvapivého."
"Nerozumím, co tím myslíte."
"Tento hostitel patří k hnutí lidského odporu." Hledačka mluvila s neskrývaným vzrušením. "Ti lidé, kteří o nás vědí před implantováním duše, se podrobují obtížněji. Tato žena stále vzdoruje."
Zavládlo ticho, v němž čekali na mou odpověď.
Vzdoruje? Hostitelka blokuje můj vstup? Opět mě zaskočila vášnivost mého hněvu.
"Jsem správně implantovaná?" zeptala jsem se nepřirozeným hlasem, protože jsem ho cedila přes zaťaté zuby.

"Ano," potvrdil Léčitel. "Všech osm set dvacet sedm bodů je bezpečně zakotveno v optimálních polohách."
Tato mysl zaměstnala víc mých schopností než kterýkoliv z předchozích hostitelů a nechala mi jen sto osmdesát jedna volných chapadel. Možná že právě počet vzájemných spojení se zasloužil o tak mocné emoce.
Rozhodla jsem se otevřít oči. Potřebovala jsem si ověřit, že Léčitel říkal pravdu, a ujistit se, že zbytek mě skutečně funguje.
Světlo. Oslnivé, bolestné. Opět jsem zavřela oči. Poslední světlo, které jsem viděla, bylo přefiltrované stovkami metrů oceánských vod. Ale tyhle oči viděly zřetelněji a byly schopné to zvládnout. Nepatrně jsem je pootevřela a škvírku ještě stínila řasami.
"Chcete, abych světla zhasl?"
"Ne, Léčiteli. Oči si zvyknou."
"Výborně," řekl a já pochopila, že mě chválí za samozřejmé využívání nových schopností.
Oba trpělivě vyčkávali, než zvolna rozevřu oči.
Moje mysl poznala obyčejný pokoj v lékařském zařízení. Nemocnice. Strop byl pokrytý bílými, tmavě tečkovanými kazetami. Světla byla čtvercová, velká stejně jako stropní kazety, jejichž místo v pravidelných intervalech vyplňovaly. Stěny měly světle zelený nátěr – uklidňující barva, ale současně barva nemoci. Podle mého bleskově zformulovaného úsudku nešťastná volba.
Lidé, kteří na mě hleděli, byli nesrovnatelně zajímavější než pokoj. Sotva jsem pohledem utkvěla na Léčiteli, v mysli mi vytanulo slovo lékař. Měl na sobě volný modrozelený oděv, který mu ponechával holé paže. Oděv chirurga. Obličej mu pokrývaly vlasy divné barvy, kterou moje paměť nazvala slovem zrzavá.
Zrzavá! Tu a její odstíny jsem naposledy viděla o tři světy nazpátek. Dokonce i tohle narudlé zlato ve mně probudilo stesk.
Jeho obličej nesl obecně lidské rysy, ale zkušenost z mých vzpomínek doplnila slovo laskavý.
Netrpělivý nádech připoutal mou pozornost k Hledačce. Byla velmi drobná. Kdyby zachovala klid, trvalo by mnohem déle, než bych si jí vedle Léčitele povšimla. Nebyla nijak nápadná, jen stín v ozářeném pokoji. Od brady až po zápěstí byla černá – usedlý kostým s hedvábným rolákem vespod. I vlasy měla černé. Rostly jí až do úrovně brady a teď je měla zastrčené za uši. Pleť měla tmavší než Léčitel. Olivovou.
Drobné změny ve výrazu lidských tváří byly tak nepatrné, že se daly jen obtížně rozluštit. Ale moje paměť uměla ženin výraz pojmenovat. Černé obočí šikmo svraštělé nad mírně vypoulenýma očima tvořilo známý výjev. Ne přímo hněv. Soustředění. Podrážděnost.
"Jak často k tomu dochází?" ohlédla jsem se opět po Léčiteli.
"Ne moc často," připustil Léčitel. "Ovšem dospělých hostitelů je beztak málo. Nezralí hostitelé jsou mnohem tvárnější. Ale ty jsi naznačila, že bys raději začala jako dospělá...?"
"Ano."
"Většina žádostí zní přesně opačně. Délka lidského života je mnohem kratší, než jsi zvyklá."
"Všechna fakta znám dokonale, Léčiteli. Už jste se s podobným... s podobným vzdorem setkal dřív?"
"Já osobně jen jednou."
"Popište mi ten případ." Po pauze jsem dodala: "Prosím," protože jsem na své straně vycítila nedostatek zdvořilosti.
Léčitel si povzdechl.
Hledačka si začala prsty klepat do paže. Známka netrpělivosti. Nechtělo se jí čekat na to, co potřebovala.
"Stalo se to před čtyřmi lety," rozhovořil se Léčitel. "Duše z toho případu si jako hostitele vyžádala dospělého muže. První byl k dispozici muž, který žil v ostrůvku odporu už od počátku okupace. Ten člověk... po polapení věděl, co se stane."
"Stejně jako moje hostitelka."
"Echm, ano." Odkašlal si. "Byl to teprve druhý život zmíněné duše. Přišla ze Slepého světa."
"Slepý svět?" Zamyšleně jsem naklonila hlavu k rameni.
"Och, omlouvám se, ty neznáš naše přezdívky. Byl to jeden i z tvých světů, že?" Z kapsy vytáhl přístroj, počítač, a bleskově do něj nahlédl. "Ano, tvoje sedmá planeta. V osmdesátém prvním sektoru."
"Slepý svět?" zopakovala jsem, tentokrát dotčeně.
"Ano, ale někteří jeho obyvatelé mu radši říkají Zpívající svět."
Pomalu jsem přikývla. To se mi zamlouvalo víc.
"A někteří, co tam nikdy nebyli, jí říkají Planeta Netopýrů," zamumlala Hledačka.
Obrátila jsem k ní oči a pak jsem je přimhouřila úsilím, než jsem si z paměti vydolovala patřičný obraz ošklivých létajících hlodavců.
"Předpokládám, že tys tam nikdy nežila, Hledačko," odbyl ji Léčitel. "Tu duši jsme nejdřív pojmenovali Letící píseň – to byl volný překlad jeho jména ve... Zpívajícím světě. Zanedlouho si však vybrala jméno svého hostitele, Kevin. Třebaže Posláním byla vzhledem ke svému původu vycvičená v hudbě, oznámila nám, že je jí příjemnější pokračovat v prvotním povolání svého hostitele, který byl mechanik.
Tyto známky sice dělaly jeho Patronovi určité starosti, ale pořád zůstávali v rámci normálu.
Pak si Kevin začal stěžovat, že občas trpí výpadky paměti. Přivedli ho ke mně a tady jsme provedli řadu testů, abychom měli jistotu, že v mozku hostitele nejsou skryté vady. Během testování si několik Léčitelů všimlo výrazných nesrovnalostí mezi jeho chováním a osobností. Když jsme se ho na to optali, tvrdil, že si na jistá prohlášení ani činy nevzpomíná. Spolu s jeho Patronem jsme ho pozorovali i nadále a nakonec jsme zjistili, že v jistých intervalech ovládá Kevinovo tělo jeho hostitel."
"Ovládá?" vytřeštila jsem oči. "A duše si to ani neuvědomila? Hostitel si vzal tělo zpátky?"
"Bohužel ano. Kevin nebyl dost silný, aby hostitele potlačil."
Nebyl dost silný.
Budou mě také považovat za slabocha? A jsem slabá, když tuhle mysl nedokážu přinutit, aby odpověděla na moje otázky? A nejsem ještě slabší, když její živé myšlenky existují v mé hlavě, kde by nemělo být nic kromě vzpomínek? Odjakživa jsem věřila, že jsem silná. Děsila mě představa vlastní slabosti. Cítila jsem zahanbení.
Léčitel váhavě pokračoval: "Došlo k jistým událostem, a tak padlo rozhodnutí..."
"K jakým událostem?"
Léčitel bez odpovědi sklopil hlavu.
"K jakým událostem?" nepřestávala jsem dotírat. "Jistě mám právo to vědět!"
Léčitel si opět povzdechl. "To máš. Kevin... napadl Léčitelku, když nebyl... sám sebou." Zamžikal. "Úderem pěsti omráčil Léčitelku a vzal jí skalpel. Našli jsme ho v bezvědomí. Hostitel se pokusil vyříznout duši ze svého těla."
Chvíli trvalo, než jsem našla ztracenou řeč, ale i pak jsem dokázala jen šeptat. "Jak to s nimi dopadlo?"
"Hostitel naštěstí omdlel dřív, než si stačil způsobit vážnější zranění. Kevina jsme implantovali znovu, tentokrát do nezralého hostitele. Problémový hostitel byl ve vážném stavu a nakonec jeho záchrana ztratila smysl.
Kevin je dnes ve věku sedmi lidských let a je naprosto normální... až na to, že si nechal jméno Kevin. Jeho pěstouni dbají na to, aby byl hojně vystaven vlivu hudby, a všechno jde dobře..." Poslední informaci sdělil tónem, jako by to byla dobrá zpráva – která nějak smaže všechno předchozí.
"Proč?" Odkašlala jsem si, aby mi hlas víc zněl. "Proč se ta nebezpečí tají?"
"Ve skutečnosti," ozvala se Hledačka, "jsou velmi konkrétně uvedena ve všech náborových materiálech; zdůrazňuje se tam, že adaptace na zbývající dospělé hostitele je mnohem náročnější než na dítě. Výrazně doporučujeme nedospělého hostitele."
"Slovo náročnější zdaleka nevystihuje Kevinův příběh," šeptla jsem.
"Ano, ale ty ses rozhodla doporučení ignorovat." Zvedla ruce v mírotvorném gestu, zatímco moje tělo se napjalo, až tuhé prostěradlo na úzkém lůžku zašustilo. "Ne že bych ti to měla za zlé. Dětství je neobyčejně nudné. A ty jednoznačně nepatříš k průměrným duším. Pevně věřím, že je zcela v tvých silách tuhle situaci zvládnout. Tohle je pouze další z řady tvých hostitelů. Jistě co nevidět nad ním získáš bezvýhradnou vládu."
V této chvíli mě překvapilo, že Hledačka je ochotná smířit se s prodlením, a dokonce proto, abych si zvykla na hostitele. Vycítila jsem, že moje neinformovanost ji zklamala, a to ve mně opět probudilo neznámé pocity hněvu.
"A nenapadlo tě získat odpovědi, které hledáš, tím způsobem, že se do toho těla necháš naimplantovat sama?" zeptala jsem se.
Ztuhla. "Nejsem žádný skokan."
Automaticky jsem povytáhla obočí.
"Další přezdívka," vysvětlil Léčitel. "Pro ty, kdo nedotáhnou život až do konce v těle hostitele."
S porozuměním jsem přikývla. V mých ostatních světech jsme pro to také měli název. Na žádném světě se na to netvářili vlídně. Přestala jsem tedy Hledačku vyslýchat a sdělila jí všechno, co jsem věděla.
"Jmenovala se Melanie Stryderová. Narodila se v Albuquerque, stát Nové Mexiko. Když se dozvěděla o okupaci, byla zrovna v Los Angeles, takže se několik let skrývala v divočině, než zjistila... Hmmm. Omlouvám se, tohle zkusím později. Tělo prožilo již dvacet let. Do Chicaga přijela z..." Potřásla jsem hlavou. "Zažila několik období a nebyla ve všech sama. Vozidlo ukradla. Hledala sestřenici Sharon, protože měla důvod k naději, že je stále člověk. Nenašla ji a s nikým se ani nestačila zkontaktovat dřív, než jsme ji zaregistrovali. Ovšem...," bojovala jsem s další prázdnou stěnou. "Myslím... nejsem si jistá... myslím, že nechala vzkaz... někde."
"Takže počítá s tím, že ji někdo hledá?" vyhrkla Hledačka dychtivě.
"Ano. Budou ji... pohřešovat. Pokud se nesejde s..." Zaskřípala jsem zuby křečovitým úsilím. Stěna byla černá a nedalo se poznat, jak je silná. Bušila jsem do ní, na čele mi perlil pot. Hledačka a Léčitel mlčeli, abych se mohl soustředit.
Snažila jsem se myslet na něco jiného – na hlasité nepovědomé burácení motoru auta, na zpanikařený výtrysk adrenalinu pokaždé, když se na silnici přiblížila světla jiného vozidla. Tohle jsem zvládla a nic mě nebrzdilo. Dovolila jsem vzpomínce, aby mě nesla dál, nechala jsem ji klouzat po studeném bloudění městem pod záštitou noční tmy, nechala jsem ji prokličkovat až k budově, kde mě objevili.
Ne mě, ji. Zamrazilo mě po těle.
"Nepřepínej..." začal Léčitel.
Hledačka ho umlčela.
Chvíli jsem si připomínala hrůzu odhalení, spalující nenávist Hledačů, která přebila skoro všechno. Nenávist byla zlo; byla bolest. Připadala mi nesnesitelná. Ale já ji nechala proudit v naději, že otupí vzdor, oslabí obranný val.
Pozorně jsem sledovala, jak se snaží skrýt, a pochopila jsem, že marně. Vzkaz, načmáraný na kus odpadu zlomenou tužkou. Chvatně podstrčený pod dveřmi. A ne jen tak nějakými dveřmi.
"Jde o páté dveře na páté chodbě v pátém patře. Tam je její vzkaz."
Hledačka držela malý telefon a cosi do něj tiše drmolila.
"Budova měla být bezpečná," pokračovala jsem. "Věděli, že je určená k demolici. Ona netuší, jak ji objevili. Našli Sharon?"
Na pažích mi zděšením vyrazila husí kůže.
Tu otázku jsem nepoložila já.
Tu otázku jsem nepoložila já, ale ze rtů mi sklouzla tak přirozeně, jako kdyby ano. Hledačka si nevšimla, že něco je v nepořádku.
"Tu sestřenici? Ne, dalšího člověka nenašli," odpověděla a moje tělo se vzápětí uvolnilo. "Tuto hostitelku zahlédli vcházet do budovy. Občan, který si toho všiml, si dělal starosti, protože budova byla určená k demolici. Zavolal nám a my budovu sledovali, zda nechytíme víc než jednu osobu, ale když tomu nic nenasvědčovalo, zahájili jsme akci. Najdeš místo, kde se má konat schůzka?"
Snažila jsem se.
Tolik vzpomínek, všechny pestré a ostré. Viděla jsem stovku míst, kde jsem nikdy nebyla, poprvé jsem slyšela jejich názvy. Dům v Los Angeles, lemovaný vysokými stromy s vějířovitými listy. Louka v lese, se stanem a ohništěm, za městem Winslow v Arizoně. Opuštěná skalnatá pláž v Mexiku. Jeskyně, vchod strážený prudkým lijákem, kdesi v Oregonu. Stany, chatrče, primitivní přístřešky. Jak ubíhal čas, názvy byly stále konkrétnější. Netušila, kde je, a bylo jí to jedno.
Teď se jmenuji Poutnice, ale její vzpomínky navenek vypadají jako moje. Až na to, že pouť jsem si vybrala dobrovolně. Ty záblesky vzpomínek jsou bez výjimky poznamenány strachem štvané kořisti. Ne pouť, ale útěk.
Snažila jsem se necítit soucit. Místo toho jsem se soustředila na vzpomínky. Nepotřebovala jsem vidět, kde byla, jenom kam měla namířeno. Probírala jsem se výjevy, jež se vázaly ke slovu Chicago, ale všechno to byly jen náhodné obrazy. Rozšířila jsem síť. Co je mimo Chicago? Zima, pomyslela jsem si. Zima a nějaká obava, která se toho týká.
Kam? Naléhala jsem a stěna se vrátila.
Prudce jsem vydechla. "Za městem – v divočině... ve státním parku, mimo všech stavení. Předtím tam nikdy nebyla, ale zná cestu."
"Kdy?" vyzvídala Hledačka.
"Brzy." Odpověď přišla automaticky. "Jak dlouho jsem tady?"
"Hostiteli jsme dopřáli devět dní na uzdravení, abychom měli jistotu, že se plně zotavil," řekl mi Léčitel. "Implantace byla dnes, desátý den."
Deset dní. Tělo mi ochablo úlevou.
"Příliš pozdě," vyhrkla jsem. "Dojít na místo schůzky..., dokonce i nechat vzkaz." Cítila jsem hostitelčinu reakci – až příliš silnou. Hostitelka byla skoro... vítězoslavná. Dovolila jsem, aby slova, která si myslela, zazněla nahlas, abych se z nich mohla poučit. "On tam nebude."
"On?" Hledačka zdůraznila zájmeno. "Kdo?"
Černá zeď vyrostla, mnohem prudčeji než předtím. Ona měla zpoždění o zlomek vteřiny.
Opět jsem v duchu spatřila ten obličej. Překrásnou tvář s opálenou pletí a očima se zářícími skvrnkami. Pronikavě zřetelnou tvář, která ve mně probudila zvláštní, propastnou slast.
A třebaže zeď se vynořila současně s pocitem zuřivého vzdoru, nebyla dost rychlá.
"Jared," odpověděla jsem. A stejně rychle, jako by vyšla ze mě, mi ze rtů splynula věta, kterou jsem nepronesla já: "Jared je v bezpečí."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře