4.kapitola

16. prosinec 2011 | 14.55 |
› 

 Snění

Je příliš velká tma, aby bylo takové horko, nebo je možná příliš horko, aby byla taková tma. Jedna z těch dvou věcí není v pořádku. Krčím se ve tmě za chabou ochranou začouzeného ježatého keře a potím se tak, že ve mně za chvíli nezbude žádná voda. Auto vyjelo z garáže před patnácti minutami. Nerozsvítilo se žádné světlo. Arkádové dveře jsou na pět centimetrů pootevřené a dovolují chladu z močálu volně pronikat dovnitř. Umím si představit ten vlhký pach, ledový průvan vanoucí sítí ve dveřích. Lituji, že neovane i mě.
Zakručí mi v břiše a já honem zatnu břišní svaly, abych ten zvuk přidusila. V tomhle tichu se do dálky nese i šepot.
Mám příšerný hlad.
A ještě jedna touha je silnější – další hladový žaludek ukrytý bezpečně ve tmě, osaměle čeká v hrubé jeskyni, která slouží jako náš dočasný domov. Stísněný prostor zavalený lávovými balvany. Co si počne, pokud se nevrátím? Všechna tíha mateřství bez špetky znalosti či zkušenosti. Připadám si nechutně bezmocná. Jamie má hlad.
Nikde poblíž nejsou další domy. Tuhle budovu pozoruji od chvíle, kdy slunce ještě pálilo na obloze, a podle mě tu není ani pes.
Vstanu z dřepu, ztuhlá lýtka zabolí, ale zůstávám skloněná v pase, abych nepřevyšovala keř. Břeh je z jemného písku, bledá cesta vzhůru ve svitu hvězd. Od silnice není slyšet jediné auto.
Vím, co si po svém návratu domyslí, ty zrůdy, které vypadají jako příjemný pár něco po padesátce. Přesně jim dojde, co jsem zač, a okamžitě začnou s pátráním. To už musím být daleko odtud. Upřímně doufám, že si na večer vyjeli do města. Myslím, že je pátek. Dodržují naše zvyky tak dokonale, že skoro nenajdete rozdíl. To byl taky hlavní důvod jejich vítězství.
Plot kolem dvora sahá jen do výše pasu. Přelezu snadno, nehlučně. Ale dvůr je vysypaný štěrkem a tak musím jít velmi opatrně, aby mi neskřípal pod nohama. Dojdu na dlážděnou přízemní terasu.
Žaluzie jsou vytažené. Světlo hvězd stačí, abych viděla, že v místnostech se nic nehýbe. Tenhle pár si potrpí na spartánskou strohost a já jsem za to vděčná. Hůř by se tu někdo schoval. Samozřejmě bych se tu hůř schovala i já, ale pokud jde o tohle, je beztak už příliš pozdě.
Nejdřív otevřu síťové dveře a pak ty prosklené. Oboje jsou nehlučné. Opatrně šlápnu na dlažbu, ale to spíš z nezvyku. Nikdo tu na mě nečíhá.
Chladný vzduch mi připadá jak z ráje.
Kuchyně je vlevo. Vidím, jak se ve tmě lesknou žulové desky pultu.
Z ramene shodím plátěný pytel a začnu s ledničkou. Když otevřu dveře a uvnitř se rozsvítí světlo, zažiju okamžik strachu, ale najdu tlačítko a přidržím ho palcem. Na okamžik nic nevidím; nečekám, až si oči zvyknou na tmu, řídím se hmatem.
Mléko, plátky sýra, zbytky v plastové misce. Doufám, že to je kuře s rýží, které jsem ho viděla vařit k večeři. To sníme ještě dnes.
Džus, sáček jablek. Baby karotky. Ty vydrží až do rána.

Skočím ke spíži. Potřebuju věci s delší trvanlivostí.
Už vidím líp a nakládám si do pytle, kolik jen unesu. Mmm, čokoládové sušenky. Umírám touhou otevřít balíček hned tady, ale zaskřípu zuby a snažím se zapomenout na křeče v prázdném žaludku.
Pytel ztěžkne až příliš rychle. Tohle nám vydrží jenom na týden, i když budeme opatrní. A já nemám chuť být opatrná; nejradši bych hltala. Do kapes si nacpu müsli tyčinky.
Ještě poslední věc. Skočím ke dřezu a naplním láhev vodou. Pak skloním hlavu pod proud vody a lokám přímo z něj. Voda mi do prázdného žaludku divně žbluňká.
Teď, když mám hotovo, podlehnu panice. Chci být odtud pryč. Civilizace je smrtelně nebezpečná.
Cestou ven se dívám na podlahu, abych s tím těžkým pytlem neklopýtla, a proto si černé siluety všimnu až v okamžiku, kdy položím ruku na dveře.
Když mi z úst unikne hloupé kviknutí strachu, současně slyším tlumenou kletbu. Prudce se obrátím, abych tryskem zkusila doběhnout k přednímu vchodu, a v duchu se modlím, aby zámek nebyl zamčený nebo aspoň aby v něm byl klíč. Nestihnu víc než dva kroky, když mě hrubé ruce popadnou za ramena a strhnou mě dozadu na jeho tělo. Ruce jsou příliš velké a silné, než aby patřily ženě. Hluboký hlas potvrdí, že hádám dobře.
"Jen pípni, a je po tobě!" vyhrožuje chraptivě. S hrůzou cítím tenké ostří, jež se mi tiskne na kůži hned pod bradou.
"Udělej to!" vyplivnu mezi zuby. "Tak to udělej! Nechci být jen sprostý parazit!"
Čekám na nůž a srdce mi puká. Každý jeho úder má jméno. Jamie, Jamie, Jamie. Co s tebou teď bude?
"Chytré," mumlá muž a já mám dojem, že nemluví ke mně. "Určitě to je Hledačka. A to znamená léčku. Jak se o tom dozvěděli?" Ocel se mi odtáhne od krku, ale vzápětí ji vystřídá ruka pevná jako ocel.
V tom sevření sotva dýchám.
"Kde jsou ostatní?" naléhá muž a zesílí stisk.
"Jsem tu jenom já!" zasípám. Nemůžu ho zavést k Jamiemu. Co si Jamie počne, až se nevrátím? Jamie má hlad!
Vrazím mu loket do břicha – a to hnusně bolí. Břišní svaly má stejně ocelové jako ruku. To je divné. Takové svaly jsou důsledkem dřiny nebo posedlosti cvičením, a pro parazity ani jedno z toho neplatí.
Po mé ráně dokonce ani nelapne po vzduchu. Zoufale ho kopnu patou do nártu. To ho zaskočí, zavrávorá. Vykroutím se mu, ale zachytí můj pytel, strhne mě zpátky k sobě a opět mě chytí pod krkem.
"Na mírumilovného lovce těl jsi dost divoká, co?"
Ta slova nedávají smysl. Myslela jsem, že vetřelci jsou všichni stejní. Ale podle všeho mají taky své blázny jako my.
Kroutím se a drápu, snažím se vyrvat z jeho sevření. Nehty mu zabořím do paže, ale dosáhnu tím jen toho, že mi hrdlo sevře ještě silněji.
"Zabiju tě, ty ničemná zlodějko těl! Myslím to vážně."
"Tak to udělej!"
Náhle lapne po dechu a mě napadne, že jsem ho možná zasáhla jednou z máchajících paží. Ale necítím bolest po úderu do jeho těla.
Pustí mou paži a popadne mě za vlasy. Teď to přijde. Teď mi podřízne krk. Připravím se na řez čepele.
Ale ruka na mém hrdle povolí a pak mi drsnými a teplými prsty začne hrabat na zátylku.
"Vyloučeno," zachraptí.
Cosi s žuchnutím sletí na podlahu. Upustil snad nůž? Snažím se vymyslet způsob, jak se k němu dostat. Co kdybych upadla? Ruka na zátylku mě nedrží tak pevně, abych se nevytrhla. Myslím, že tuším, kde nůž přistál.
Prudce mě otočí tváří k sobě. Cvaknutí a levé oko mi oslepí světlo. Vyjeknu a automaticky se snažím odvrátit. Přidrží mě za vlasy ještě pevněji a pak mi světlo zabliká do pravého oka.
"To je k nevíře!" šeptá. "Jsi pořád ještě člověk!"
Oběma rukama mi sevře obličej a dřív, než se stihnu vyrvat, tvrdě přitiskne rty k těm mým.
Na zlomek vteřiny zkamením. Ještě nikdy mne nikdo nepolíbil. Ne doopravdy. Jen rodiče mi dávali rychlé pusy na tvář nebo na čelo, ale to bylo před mnoha lety. Myslela jsem, že tohle v životě nepoznám. Ale nejsem si úplně jistá, jaký to je pocit. Jsem příliš plná paniky, děsu, adrenalinu.
Prudce vykopnu kolenem nahoru.
Zalkne se sípavým vyjeknutím a já jsem volná. Nerozběhnu se však k přednímu vchodu, jak čeká, ale proklouznu mu pod paží a skočím k otevřeným dveřím. Věřím, že mu zvládnu utéct i se svým nákladem. Mám náskok a on ještě pořád heká bolestí. Vím, kam běžím – nenechám po sobě stopy, které by dokázal potmě objevit. To jídlo jsem nepustila, to je dobře.
"Počkej!" huláká.
Trhni si, odseknu v duchu, ale nahlas neřeknu nic.
Řítí se za mnou, slyším, jak se jeho hlas přibližuje. "Nejsem jeden z nich!"
To jistě. Oči mám přilepené k písku a letím. Můj tatínek říkával, že utíkám jak gepard. Byla jsem nejrychlejší v běžeckém oddílu, šampionka, tehdy před koncem světa.
"Poslouchej přece!" Pořád huláká z plných plic. "Koukni! Dokážu ti to. Jen se zastav a podívej se na mě!"
To si počkáš. Seskočím z břehu a prodírám se podrostem.
"Myslel jsem, že už nikdo nezbyl! Prosím, vážně s tebou potřebuju mluvit!"
Jeho hlas mě překvapí – zní příliš blízko.
"Omlouvám se, že jsem tě políbil! To bylo hloupé. Ale když já byl tak dlouho sám!"
"Drž hubu!" Nepronesu to zvlášť hlasitě, ale vím, že mě slyší. Pořád se přibližuje. Ještě nikdy mě nikdo nepředběhl. Snažím se víc vybičovat nohy.
S tichým zavrčením taky zrychlí.
Do zad mě udeří cosi velkého, upadnu. V ústech cítím chuť hlíny. Na těle mi leží tak velká tíha, že sotva dýchám.
"Počkej. Minutku," funí.
Zvedne se a překulí mě. Pak se mi rozkročmo posadí na prsa, paže mi uvězní pod koleny. Drtí moje jídlo. Vrčím a snažím se zpod něho vykroutit.
"Hele, hele, hele!" drmolí. Z kapsy vytáhne malý váleček a pootočí horním koncem, z kterého vyrazí paprsek světla.
Baterkou si posvítí do obličeje.
Ve světle má žlutou pleť. Vidím výrazné lícní kosti po stranách dlouhého, úzkého nosu a pravoúhle hranatou bradu. Rty se mu roztáhly úsměvem, ale vidím, že na muže jsou nezvykle plné. Obočí a řasy má vyrudlé od slunce.
Ale tohle mi neukazuje.
Jeho oči, osvětlená tekutá hněď, zářily jednoznačně lidskými odlesky. Střídavě si posvítil na levé i pravé oko.
"Vidíš? Vidíš? Jsem stejný jako ty."
"Ukaž mi zátylek." Z hlasu mi čiší podezření. Nesmím si připustit, že to je něco jiného než lest. Nechápu smysl té šarády, ale něco tím jistě sleduje. Nemá cenu dělat si naděje.
Zkřiví rty. "No... To nic nevyřeší. Copak nestačí oči? Už víš, že nejsem jeden z nich."
"Ale proč mi neukážeš zátylek?"
"Protože tam mám jizvu," přizná.
Znovu se pokusím zpod něho vykroutit; jednou rukou mě přidrží za rameno.
"Udělal jsem si ji sám," vysvětluje. "Myslím, že jsem odvedl dost dobrou práci, i když to pekelně bolelo. Já nenosím žádnou dlouhou hřívu, aby mi krk zakryla. Pomáhá mi to splynout s ostatními."
"Slez ze mě."
Váhá, pak se jediným plavným pohybem vytáhne do stoje. Vůbec si při tom nepomáhá rukama. Jednu z nich natáhne ke mně, dlaní nahoru.
"Prosím, neutíkej. A, uch, byl bych rád, kdybys mě už znovu nekopla."
Nehnu se. Vím, že když zkusím utéct, zase mě chytí.
"Kdo jsi?" zeptám se šeptem.
Úsměv se mu rozšíří. "Jmenuju se Jared Howe. S lidskou bytostí jsem nemluvil už přes dva roky, takže chápu, že ti musím připadat jako... cvok. Ale odpusť mi a pověz, jak se jmenuješ ty."
"Melanie," šeptnu.
"Melanie," zopakuje. "Ani netušíš, jakou mám z našeho setkání radost."
Pevně svírám pytel s jídlem, nespouštím z něho oči. Pomalu natáhne ruku až ke mně.
A já ji uchopím.
A teprve když vidím, jak se má ruka ochotně ovine kolem jeho dlaně, uvědomím si, že mu věřím.
Pomůže mi vstát, ale ruku mi nepustí ani potom.
"Co teď?" zeptám se ostražitě.
"No, moc dlouho tu zůstat nemůžeme. Doprovodíš mě zpátky do domu? Nechal jsem tam svůj pytel. K ledničce ses dostala dřív než já."
Zavrtím hlavou.
Zřejmě mu dojde, jak jsem vyděšená, jak blízko mám k zhroucení.
"Počkáš tedy na mě?" naléhá chlácholivým hlasem. "Budu rychlý jako blesk. Jen počkej, abych nám donesl víc jídla."
"Nám?"
"Vážně si myslíš, že tě zas nechám zmizet? Půjdu za tebou, i kdybys mi to zakázala."
Nechci mu zmizet.
"Já..." Další lidské bytosti přece musím bezvýhradně věřit. Jsme rodina – oba patříme do bratrstva vymírajících. "Nemám čas. Čeká mě dlouhá cesta a... Jamie čeká."
"Nejsi sama," dovtípil se. Poprvé viditelně znejistí.
"Můj bratr. Je mu teprve devět, a když jsem pryč, je strachy bez sebe. Celou dobu neví, jestli mě nechytili. A má příšerný strach." Jakoby na potvrzení těch slov mi hlasitě zakručí v břiše.
Jared se zase usměje, zářivěji než předtím. "A pomůže, když tě odvezu?"
"Odvezeš?" opakuju tupě.
"Uzavřeme dohodu. Ty tu počkáš, než donesu další potraviny, a já tě svým džípem hodím, kam jen budeš chtít. Je to rychlejší než běh – dokonce i než tvůj běh."
"Ty máš auto?"
"Jistě. Myslíš snad, že jsem přišel pěšky?"
Vzpomenu si, že cesta sem mi trvala šest hodin, a svraštím čelo.
"U tvého bratříčka budeme za chvilku," slíbí. "Nehni se odtud, ano?"
Přikývnu.
"A prosím tě, něco sněz. Nerad bych, aby nás tvůj žaludek prozradil." Zazubí se, kolem koutků očí mu vyskočí vějíře vrásek. Srdce mi hlasitě buchne a já vím, že tu budu čekat třeba celou noc.
Ještě pořád mě drží za ruku. Pomalu ji pustí, pevně se mi dívá do očí. O krok ucouvne, zastaví se.
"Prosím, nekopni mě," zažadoní, předkloní se a vezme mě za bradu. Opět mě políbí a tentokrát to cítím. Rty má hebčí než ruce a horké, dokonce i v té teplé pouštní noci. V břiše se mi zblázní roj motýlů a vyrazí mi dech. Instinktivně k němu vztáhnu ruce. Dotknu se jeho teplé tváře, drsných vlasů na zátylku. Prsty sklouznu přes linii svraštělé kůže, dlouhý hrbol těsně pod čárou vlasů.
Zaječím.
Probudila jsem se zalitá potem. Ještě než se stačila úplně probrat, prsty jsem se dotkla zátylku, přejela po krátké jizvě, která zbyla po implantaci. Bříškem prstu jsem ji nahmatala jen s obtížemi. Léčitelovy léky splnily účel.
Jaredova špatně zahojená jizva mu velké bezpečí zajistit nemohla.
Rozsvítila jsem lampičku u postele a počkala jsem, až se mi zklidní dech. Žíly jsem po tom realistickém snu měla plné adrenalinu.
Nový sen, ale podstatou skoro stejný jako mnoho z těch, které mě sužovaly v posledních měsících.
Ne, ne pouhý sen. Určitě vzpomínka.
Stále jsem cítila žár Jaredových rtů na svých ústech. Ruce mi bez mého vědomí začaly šátrat po zmuchlaném prostěradle, hledaly a nenacházely. Srdce mi pukalo bolestí, když to vzdaly a ochable zůstaly ležet na posteli.
Mrkáním jsem zaplašila trapnou vláhu z očí. Netušila jsem, kolik toho ještě vydržím. Jak vůbec někdo dokáže přežívat v tomhle světě, v tělech, jejichž vzpomínky odmítají zůstat v minulosti, kde je jejich místo? S tak silnými emocemi, že už ani nepoznám, co cítím já sama?
Věděla jsem, že zítra budu vyčerpaná, ale spánek utekl tak daleko, že se nejspíš nevrátí hezkých pár hodin. Zatím bych mohla splnit svou povinnost a mít to za sebou. Slibovala jsem si, že mi to pomůže zapomenout na věci, na které jsem nechtěla myslet.
Skulila jsem se z postele a odklopýtala k počítači na jinak prázdném psacím stole. Pár vteřin trvalo, než se monitor rozsvítil a po dalších pár vteřinách jsem si otevřela e-mailovou schránku. Najít adresu Hledačky bylo snadné; měla jsem pouze čtyři kontakty: Hledačku, Léčitele, svého nového zaměstnavatele a jeho manželku, která byla mou Patronkou.
S mou hostitelkou Melanií Stryderovou byl další člověk.
Začala jsem rovnou psát, žádným pozdravem jsem se nezdržovala.
Jmenuje se Jamie Stryder; je to její bratr.
Na okamžik mě zahltila panika; žasla jsem nad jejím sebeovládáním. Taková doba, a já o chlapcově existenci neměla vůbec tušení – ne proto, že by jí na něm nezáleželo, ale protože ho chránila mnohem zuřivěji než ta další tajemství, jež jsem odhalila. Skrývá přede mnou ještě jiná, stejně důležitá tajemství? Pro ni tak posvátná, že mi je nevpustí ani do snů? Je vážně tak silná? Třesoucími se prsty jsem napsala zbytek informace.
Myslím, že teď je na začátku puberty. Přibližně třináct let. Žili v improvizovaném táboře; domnívám se, že to bylo severně od města Cave Creek, stát Arizona. Od té doby však uběhlo několik let. Přesto tím můžete doplnit mapu s fakty, na které jsem si vzpomněla už dříve. Až zjistím další souřadnice, jako vždy se ozvu.
Odeslala jsem zprávu. Vzápětí mě zahltil děs.
Ne Jamie!
Její hlas mi zněl v hlavě stejně zřetelně, jako kdybych sama promluvila nahlas. Otřásla jsem se hrůzou.
A zatímco jsem bojovala se strachem z toho, co se děje, zmocnila se mě šílená touha poslat Hledačce další e-mail a omluvit se, že ji obtěžuji svými potrhlými sny. Vysvětlit jí, že jsem napůl spala a ani si pořádně neuvědomila, jaký nesmysl vlastně odesílám.
Ta touha nevycházela ze mě.
Vypnula jsem počítač.
Nenávidím tě, zavrčel mi hlas v hlavě.
"V tom případě bys radši měla vypadnout!" vyštěkla jsem. A při mé hlasité odpovědi mě znovu zamrazilo v zádech.
Nepromluvila na mě od prvních okamžiků, co jsem do ní vstoupila. Nebylo pochyb, že je pořád silnější. Stejně jako ty sny.
A nebylo nejmenších pochyb, že zítra budu muset zajít za svou Patronkou. Při tom pomyšlení mi vyhrkly slzy zklamání a ponížení.
Vrátila jsem se do postele, na obličej si přitiskla polštář a snažila se vůbec nemyslet.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře