5.kapitola

16. prosinec 2011 | 14.56 |
› 

 Zneklidnění

"Vítám tě, Poutnice! Posaď se a udělej si pohodlí!"
Váhala jsem na prahu Patrončiny kanceláře, s jednou nohou uvnitř a s druhou na chodbě.
Usmála se, jen nepatrně pohnula koutkem úst. Ve výrazech tváří jsem se vyznala lépe než dřív; pohyby a cukání těch drobných svalů jsem po měsících pozorování znala docela důvěrně. Poznala jsem, že moje váhání Patronku trochu pobavilo. Současně jsem vycítila i její zoufalství, že pořád ještě sem nechodím bez zábran.
S tichým rezignovaným povzdechem jsem vešla do malé místnosti pestrých barev a posadila se na své obvyklé místo – na červené vycpané křeslo, co nejdál od ní.
Našpulila rty.
Abych se vyhnula jejímu pohledu, zadívala jsem se otevřeným oknem na mráčky pádící kolem slunce. V místnosti to slabounce vonělo po mořské soli.
"Tak, Poutnice. Nebyla ses za mnou podívat už hezky dlouho."
Provinile jsem k ní vzhlédla. "Ale z té poslední schůzky jsem se omluvila. Jeden ze studentů potřeboval, abych se mu věnovala..."
"Ano, já vím," předvedla opět ten nepatrný úsměv. "Ten vzkaz jsem dostala."
Na starší ženu byla ještě přitažlivá, po lidském způsobu. Nechávala si svoje přirozené šediny, byly jemné, spíš bílé než stříbrné, a nosila je dlouhé, stažené do splývavého ohonu. Oči měla v zajímavě zeleném odstínu, jaký jsem u nikoho ještě neviděla.
"Omlouvám se," řekla jsem, protože jsem měla dojem, že čeká na reakci.
"To je v pořádku. Chápu to. Chodit sem je pro tebe těžké. Byla bys radši, kdyby to nebylo nutné. Dříve to pro tebe nikdy nutné nebylo. Děsí tě to."
Civěla jsem do dřevěné podlahy. "Ano, Patronko."
"Jsem si jistá, že jsem tě požádala, ať mi říkáš Kathy."
"Ano..., Kathy."
Pobaveně se zasmála. "Lidská jména ti ještě nejdou snadno přes rty, je to tak, Poutnice?"
"Je. Po pravdě, připadá mi to... jako kapitulace."
Zvedla jsem oči a zjistila, že zvolna přikyvuje. "Ano, naprosto rozumím, proč, a obzvlášť ty, máš podobný pocit."
Při jejích slovech jsem hlasitě polkla a opět se zadívala do podlahy.
"Pojďme se chvíli bavit o něčem snazším," navrhla Kathy. "Ještě pořád ti tvoje Poslání přináší uspokojení?"
"Ano." Bylo to snazší. "Začala jsem nový semestr. Bála jsem se, že to třeba bude nuda, opakovat stejnou látku, ale prozatím to nehrozí. Noví posluchači dodávají příběhům novou svěžest."
"Od Curta jsem na tebe slyšela samou chválu. Tvoje přednášky prý na univerzitě patří k nejžádanějším."
Při té chvále mi trochu zrudly tváře. "To ráda slyším. Jak se má tvůj partner?"
"Curt je na tom báječně, děkuji za optání. Naši hostitelé jsou na svůj věk v dokonalé kondici.

Myslím, že můžeme počítat ještě s mnoha lety do budoucna."

Zajímalo mě, jestli chce zůstat v tomhle světě, jestli až přijde čas, se přestěhuje do dalšího člověka, nebo odejde. Nechtěla jsem však položit žádnou otázku, která by nás zavedla k náročnějším tématům.
"Učení se mi líbí," řekla jsem místo toho. "Je trochu podobné mému Poslání s Mořskými chaluhami, takže mi připadá snazší než úplně neznámá práce. Jsem vděčná Curtovi, že si mě vyžádal."
"Mají štěstí, že tě sehnali," usmála se Kathy vřele. "Víš, jak je vzácné, když profesor historie má zkušenosti aspoň ze dvou planet, o kterých přednáší? A tys prožila vždy celý život skoro na všech z nich! A navíc i na planetě Zdroj! Na téhle planetě neexistuje škola, která by tě s největší radostí nepřetáhla k sobě. Curt vymýšlí, jak tě co nejvíc zaměstnat, abys neměla čas přemýšlet o přesunu."
"Jsem jenom honorární profesor," opravila jsem ji.
Kathy se usmála, ale pak se zhluboka nadechla a zvážněla. "Nezašla jsi za mnou hodně dlouho, tak jsem si říkala, že se tvé problémy možná vyřešily samy od sebe. Ale pak mě napadlo, že důvodem tvé nepřítomnosti je zřejmě fakt, že se ještě zhoršily."
Civěla jsem na vlastní ruce a mlčela.
Ruce jsem měla světle hnědé; to opálení nevybledalo, ať jsem chodila na slunce nebo ne. Těsně nad levým zápěstím jsem měla tmavší znaménko. Nehty jsem měla ostříhané nakrátko. Hnusilo se mi mít dlouhé nehty. Když nesprávně přejely po kůži, byl to nepříjemný pocit. Prsty jsem měla nezvykle dlouhé a tenké – a když je prodloužily nehty, vypadalo to divně. Dokonce i u člověka.
Po chvilce si Kathy odkašlala. "Hádám, že intuice mě nezklamala."
"Kathy," pronesla jsem zvolna. Získávala jsem čas. "Proč sis nechala lidské jméno? Cítila ses... víc propojená? Se svou hostitelkou, myslím?" Ráda bych se dozvěděla, jestli si Curt vybral stejně, ale to byla velmi osobní otázka. Nebylo by správné položit ji komukoliv jinému než Curtovi osobně; ani jeho partnerce ne. Bála jsem se, že už beztak jsem nezdvořilá, ale Kathy se zasmála.
"Proboha, to ne, Poutnice. Copak jsem ti to ještě nevyprávěla? Hmmm. Možná ne, protože mou povinností není mluvit, ale naslouchat. Většina duší, se kterými jednám, nepotřebuje tolik pobízení jako ty. Věděla jsi, že na Zemi jsem přišla během jednoho z prvních výsadků, ještě dřív, než si lidé uvědomili naši přítomnost? Po obou stranách jsme měli lidské sousedy. S Curtem jsme několik let předstírali, že jsme naši hostitelé. Dokonce i poté, co jsme osídlili určitou oblast, nedalo se s určitostí říct, že poblíž se nevyskytuje člověk. Kathy se tedy nakonec stala mnou. Kromě toho, překlad mého původního jména se skládá ze čtrnácti slov a nedá se moc snadno zkrátit." Zazubila se. Slunce dopadající šikmo oknem se zachytilo v jejích očích a na stěně roztančilo stříbřitě zelené odlesky. Na okamžik ty smaragdové zornice duhově zaplály.
Neměla jsem potuchy, že tahle něžná, příjemná žena patřila k předvoji. Chvíli trvalo, než jsem to strávila. Překvapeně jsem na ni zírala, tentokrát s větší úctou. Nikdy jsem Patrony nebrala moc vážně, protože jsem je sama nikdy nepotřebovala. Byli určeni pro duše, které bojovaly s problémy, pro ty slabé, a já se styděla, že tu sedím. Pochopení Kathyiny historie ve mně odbouralo aspoň trochu rozpaků. Věděla, co je to síla.
"Obtěžovalo tě to?" zeptala jsem se po chvíli. "Předstírat, že jsi jedna z nich?"
"Ne, ani ne. Pochop, že zvyknout si na tuhle hostitelku bylo náročné; toho nového bylo tolik! Všechny smysly zahlcené. Zpočátku jsem se musela soustředit jen na to, abych vůbec zvládla zaběhnutou rutinu."
"A Curt... Sama ses rozhodla zůstat s hostitelčiným partnerem? Když osídlení skončilo?"
Šlo o konkrétnější otázku a Kathy si to rázem uvědomila. Zavrtěla se, zvedla nohy a složila je pod sebe. Odpovídala s pohledem upřeným kamsi nad mou hlavu.
"Ano, vybrala jsem si Curta – a on si vybral mě. Nejprve to byla samozřejmě náhoda, úkol. Trávili jsme však spolu tolik času a čelili tolika nebezpečím, že nás to přirozeně sblížilo. Pochop, jako prezident univerzity měl Curt hodně kontaktů. V našem domě byl operační sálek, kde se prováděly implantace. Často jsme pořádali večírky. Dveřmi přicházeli lidé a odcházeli jako příslušníci našeho rodu. Všechno muselo probíhat velmi rychle a tiše – však víš, že tihle hostitelé mají sklony k násilí. Každý den jsme žili s vědomím, že kdykoliv může přijít konec. Život byl plný vzrušení a často i strachu.
A tyhle důvody by samy o sobě stačily k tomu, abychom si s Curtem vytvořili vzájemně oddaný vztah a rozhodli se zůstat spolu, i když už utajení nebylo dál nutné. A mohla bych ti lhát, rozptýlit tvoje obavy, kdybych ty důvody uvedla jako jediné. Ale..." Potřásla hlavou; jako by se v židli svezla hlouběji a přitom mě provrtávala očima. "Ani po tolika tisíciletích se lidé nenaučili spočítat lásku. Kolik je z ní fyzického, kolik v mysli? Kolik je náhoda a kolik osud? Proč se dokonalé vztahy rozcházejí a ty nepravděpodobné vzkvétají? Ty odpovědi neznám o nic líp než lidé. Láska je prostě tam, kde je. Moje hostitelka milovala Curtova hostitele a ta láska nevyhasla ani poté, co se v nich vyměnila mysl."
Pečlivě mě pozorovala, a když jsem svěsila ramena, maličko se zachmuřila.
"Melanie pořád ještě teskní po Jaredovi," konstatovala.
Cítila jsem, že hlava mi sama od sebe přikývla.
"Ty po něm teskníš."
Zavřela jsem oči.
"Sny pokračují?"
"Každou noc," zamumlala jsem.
"Vyprávěj mi o nich." Mluvila mírně, přesvědčivě.
"Nevzpomínám na ně ráda."
"Já vím. Zkus to. Třeba to pomůže."
"Jak? Jak pomůže, když ti prozradím, že jeho tvář vidím pokaždé, když zavřu oči? Že po probuzení pláču, protože není se mnou? Že ty vzpomínky jsou tak silné, že je nedokážu oddělit od těch svých?"
Prudce jsem se odmlčela a zaťala zuby.
Kathy vytáhla z kapsy bílý kapesník a nabídla mi ho. Když jsem se nepohnula, vstala, došla ke mně a položila mi ho do klína. Pak se posadila na opěrku mého křesla a vyčkávala.
Půl minutky jsem vzdorovala, pak jsem vztekle popadla bílý látkový čtverec a otřela si oči.
"Nenávidím to."
"První rok propláče každý. Zdejší emoce jsou příšerné. Všichni jsme trochu dětmi, ať chceme, nebo ne. Já zase slzela pokaždé, když jsem viděla hezký západ slunce. Občas mi to dělá i chuť burákového másla." Pohladila mě po hlavě a pak prstem jemně sjela po kadeři, kterou jsem nosila zastrčenou za uchem.
"Máš moc hezké zářivé vlasy," poznamenala. "Kdykoliv tě vidím, máš je o kousek kratší. Proč si je stříháš?"
Už beztak v pláči jsem usoudila, že mi moc důstojnosti nezbylo. Nemělo cenu tvrdit, že je snazší zvládat všechno sama, i když to patřilo k mým oblíbeným rčením. Koneckonců, přišla jsem se svěřit a najít pomoc – tak proč bych to nezkusila?
"Ji to štve. Má je ráda dlouhé."
Nevykulila oči úžasem, jak jsem zčásti počítala. Kathy svou práci zvládala dokonale. Odpověď se zdržela jen o vteřinku a nesouvislá byla jen trošku.
"Ty... Ona... Ona je pořád... přítomná?"
Ze rtů mi vytryskla úděsná pravda. "Když sama chce. Naše historie ji nudí. Když pracuji, většinou se neprojevuje. Ale je tady, pořád. Občas mám dojem, že je tu přítomná stejně jako já." Poslední větu jsem dořekla šeptem.
"Poutnice!" vykřikla Kathy zděšeně. "Proč jsi mi neřekla, že to je tak zlé? Jak dlouho to už trvá?"
"Zhoršuje se to. Spíš sílí, místo aby postupně mizela. Není to ještě tak špatné jako ten Léčitelův případ; o Kevinovi jsme už mluvili, pamatuješ? Nepřevzala kontrolu. Nedovolím, aby se to stalo!" Zvýšila jsem hlas.
"Samozřejmě že se to nestane," ujistila mne. "Samozřejmě. Jenomže pokud jsi tak hodně... nešťastná, měla ses mi svěřit mnohem dřív. Musíme tě dopravit k Léčiteli."
V tom citovém zmatku mi chvíli trvalo, než jsem pochopila. "K Léčiteli? Vy chcete, abych přeskočila?"
"Nikdo tě kvůli tomu kroku nebude odsuzovat, Poutnice. Logicky, pokud se ukáže, že hostitelka je vadná..."
"Vadný? Ona není vadná. To já! Já jsem příliš slabá pro tenhle svět!" Zahanbeně jsem spustila hlavu do dlaní. Z očí mi vytryskly další slzy.
Kathy mě objala kolem ramen. Zoufale jsem zkoušela potlačit rozrušení, takže jsem se neodtáhla, třebaže mi to gesto připadalo přehnaně důvěrné.
A vadilo i Melanii. Objetí vetřelce se jí vůbec nelíbilo.
V tu chvíli Melanie pochopitelně byla více než přítomná; když jsem teď konečně přiznala, že si zachovala sílu, projevovala se náramně samolibě. Jásala. V podobném rozrušení jsem ji vždycky zvládala hůř.
Honem jsem se snažila uklidnit, abych ji odkázala tam, kam patří.
Ty jsi na mém místě. Její myšlenka byla slabá, ale srozumitelná. Zhoršovalo se to hrozně rychle; už měla dost síly mluvit ke mně, kdykoliv se jí zachtělo. Bylo to stejně zlé jako v těch prvních minutách po nabytí vědomí.
Běž pryč. Teď je to moje místo.
Nikdy.
"Poutnice, drahoušku, to ne. Ty přece nejsi slabá, to víme obě."
"Hmf."
"Poslouchej. Jsi silná. Překvapivě silná. Členové našeho rodu se od sebe skoro neliší, ale ty vyčníváš nad průměr. Jsi tak statečná, až mě to ohromuje. O tom svědčí tvoje minulé životy."
Moje minulé životy možná, ale tenhle život? Kde je v téhle chvíli moje síla?
"Ovšem lidé jsou individualizovanější než my," pokračovala Kathy. "Existuje široká škála rozdílů a řada lidí je silnější než ostatní. Upřímně věřím, že kdyby do téhle hostitelky naimplantovali někoho jiného, Melanie by ho rozdrtila během několika dní. Možná to je náhoda, možná osud, ale zatím se zdá, že ti nejsilnější z nás sídlí v nejsilnějších hostitelích."
"To ovšem nevyznívá v náš prospěch, že?"
Z mých slov správně vyčetla narážku. "Ale ona nevyhrává, Poutnice. Ta krásná bytost vedle mě jsi ty. Ona je pouhý stín v koutku tvé mysli."
"Mluví ke mně, Kathy. Stále si myslí svoje vlastní myšlenky. Pořád si uchovává tajemství."
"Ale za tebe nemluví, je to tak? Pochybuju, že kdyby byla na tvém místě, mohla by tvrdit totéž."
Neodpověděla jsem. Na to jsem se cítila příliš bídně.
"Měla bys uvažovat o reimplantaci."
"Kathy, právě jsi řekla, že jinou duši by rozdrtila. Nevím, jestli tomu mám věřit, zřejmě mě jenom utěšuješ, jak je tvou povinností. Ale i kdyby byla tak silná, nebylo by fér předat ji někomu jiného proto, že já ji nedokážu zkrotit. Koho byste pro ni vybrali místo mě?"
"Nebyla to jen útěcha, drahoušku."
"Tak co..."
"Nevěřím, že tahle hostitelka se hodí pro další využití."
"Och!"
Po zádech mi sjel blesk mrazivého děsu. A nebyla jsem to jenom já, kým ta představa otřásla.
A taky se mi hnusila. Nebyla jsem žádný srab. Na své poslední planetě – což byl svět Mořských chaluh – jsem trpělivě čekala po všechny dlouhé oběhy sluncí. I když trvalé zakořenění na jednom místě mě znudilo dřív, než jsem počítala, i když délka života ve světě Mořských chaluh by se na tomhle světě měřila na staletí, neunikla jsem ze svého hostitele před koncem jeho existence. Bylo by to plýtvání, zlo, nevděk. Popřelo by to samu podstatu toho, čím jsme jako duše. Dělali jsme z našich světů lepší místo; to bylo nezbytné, protože jinak bychom si je nezasloužili.
Ale my skutečně ničím neplýtvali. Každý dobytý svět jsme udělali lepší, klidnější a krásnější, než byl původně. A lidé byli suroví a nezvladatelní. Zabíjeli se navzájem tak často, že vražda se stala uznávanou součástí života. Nejrůznější mučení, která lidstvo vymyslelo během těch tisíciletí, po které existuje, byla i na mě moc. Nesnesla jsem ani suchá oficiální shrnutí. Války zuřily skoro na každém kontinentu. To byly posvěcené vraždy, objednané a vražedně účinné. Lidé, kteří zrovna žili v míru, se dívali jinam, zatímco u jejich dveří umírali hladoví jedinci jejich vlastního druhu. Neexistovalo spravedlivé rozdělování obrovského bohatství zdejší planety. A co hůř, jejich potomci – mladá generace, kterou můj rod doslova zbožňuje pro naději, již ztělesňuje – se až příliš často stávali obětí strašlivých zločinů. A nešlo jen o zločiny cizích lidí, ale často je páchali i lidé, kterým byly děti svěřeny. Svými lhostejnými a chamtivými chybami ohrozili dokonce i celou obrovskou planetu. Kdo porovnal Zemi tehdy a nyní, musel přiznat, že Země je lepším místem díky nám.
Vyvraždíte celý druh a pak se tím budete chlubit.
Zaťala jsem pěsti.
Mohla bych se tě zbavit, připomněla jsem jí.
Klidně. Moje vražda bude aspoň oficiální.
Blufovala jsem, ale Melanie zrovna tak.
Och, věřila, že chce zemřít. Přece skočila do té výtahové šachty. Ale to bylo ve chvíli, kdy byla zpanikařená a poražená. Uvažovat o smrti z pohodlného křesla bylo něco úplně jiného. Když padl návrh, abych se přestěhovala do poslušnějšího těla, ucítila jsem, jak mi do údů vstříkl adrenalin – důkaz jejího strachu.
Bylo by hezké být zase sama. Mít myšlenky jen pro sebe. Tenhle svět byl příjemný v mnoha směrech, které pro mě představovaly novinku. Bylo by skvělé užívat si to bez nahněvané a zapuzené ne-duše, která mohla mít víc rozumu, než aby překážela tam, kde o ni nikdo nestojí.
Melanie se zavrtěla, obrazně řečeno, v dutinách mé lebky, protože jsem se pokusila zhodnotit situaci racionálně. Možná bych to měla vzdát...
Už to pomyšlení se mi hnusilo. Já, Poutnice, a vzdát se? Utéct? Přiznat prohru a zkusit to znovu se slabým bezpáteřným hostitelem, který by mi nedělal žádné potíže?
Zavrtěla jsem hlavou. Odmítala jsem na to třeba jen pomyslet.
A... tohle bylo mé tělo. Už jsem si na něj zvykla. Líbilo se mi, jak svaly kloužou po kostech, jak ohýbá klouby a napíná šlachy. Znala jsem jeho odraz v zrcadle. Sluncem opálená pleť, vysoké ostré lícní kosti, krátká hedvábná čapka mahagonových vlasů, tmavě zelenohnědé oči – to jsem byla já.
Chtěla jsem sebe. Nedovolila bych, aby zaniklo moje já.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře