6.kapitola

16. prosinec 2011 | 14.57 |
› 

 Špehování

Světlo za okny konečně pohasínalo. Na březen to byl horký den a nezvykle se vlekl, jako by neměl chuť skončit a osvobodit mě.
Popotáhla jsem a zkroutila vlhký kapesník do ještě tvrdšího uzlu. "Kathy, jistě máš jiné povinnosti. Curt se po tobě bude už shánět."
"On to pochopí."
"Nemůžu tady zůstat navždy, a k řešení jsme se ani nepřiblížili."
"Kvapná rozhodnutí nepatří k mým specialitám. Nového hostitele odmítáš..."
"Ano."
"Takže řešení celé věci zřejmě bude chtít čas."
Zoufalstvím jsem zaťala zuby.
"A půjde to rychleji a snáz, když ti s tím někdo pomůže."
"S dodržováním schůzek se polepším, slibuji."
"To není to, co jsem přesně měla na mysli, i když to uvítám."
"Myslíš pomoc... někoho dalšího?" Zatrnulo v ní už při pouhé představě, že dnešní trápení si bude muset znovu prožít s někým neznámým. "Jsem si jistá, že jsi stejně kvalifikovaná jako ostatní Patroni – možná ještě víc."
"Já ale nemyslela dalšího Patrona." Poposedla a unaveně se protáhla. "Kolik máš přátel, Poutnice?"
"Myslíš lidi v zaměstnání? Skoro denně se vidím s několika dalšími učiteli. Pak je tu pár studentů, s kterými se bavím na chodbách..."
"A mimo školu?"
Nechápavě jsem na ni zírala.
"Lidští hostitelé potřebují interakci. Nejsi zvyklá na samotu, drahoušku. Máš znalosti ze všech našich světů..."
"My nikam moc nechodíme." Můj pokus o vtip nezabral.
Sice se pousmála, ale pokračovala: "Pereš se s tím svým problémem tak zarputile, že se už nedokážeš soustředit na něco jiného. Možná by pomohlo, kdyby ses tím problémem tolik nezabývala. Zmínila ses, že Melanie se během tvé pracovní doby nudí.... že se drží v pozadí. Možná by ji nudily i tvoje přátelské kontakty."
Zamyšleně jsem našpulila rty. Melanie, unavená po celodenním sezení u Patronky, zřejmě nebyla tím nápadem dvakrát nadšená.
Kathy přikývla. "Zaměř se spíš na život než na ni."
"To dává smysl."
"A ještě jsou tu tělesné touhy lidských těl. S ničím podobným jsem se dosud nesetkala. Jedna z nejobtížnějších věcí, kterou jsme během první vlny museli vyřešit, byl kopulační pud. Věř mi, že lidé si všimli, když ho někdo neměl." Pobaveně zakoulela očima nad nějakou vzpomínkou. Nezareagovala jsem však podle jejího očekávání, takže si nakonec jen s povzdechem založila paže na prsou. "Ale no tak, Poutnice. Tohle ti jistě neušlo."
"Echm, samozřejmě," zamumlala jsem. Melanie se neklidně zavrtěla. "Vždyť jsem ti líčila sny..."
"Ne, nemyslím jenom vzpomínky. Copak se ti nikdy nestalo, že tvoje tělo zareagovalo na něčí přítomnost – ryze na chemické úrovni?"
Zvážila jsem Kathyinu otázku trochu pečlivěji.

"Nemyslím. Nebo jsem si toho aspoň nevšimla."

"Věř mi," pravila Kathy suše, "že by sis všimla." Potřásla hlavou. "Možná bys měla otevřít oči a hledat konkrétně tohle. Určitě by ti to udělalo proklatě dobře."
Moje tělo tu představu tvrdě odmítalo. Zachytila jsem Melaniino zhnusení, stejné jako to moje.
Kathy si můj výraz vyložila přesně. "Nenech si od ní diktovat, jak mají vypadat tvé styky s vlastním rodem, Poutnice. Nenech se od ní ovládat."
Chřípí se mi podrážděně zachvělo. S odpovědí jsem počkala, dokud jsem nezkrotila hněv, na který jsem si zatím příliš nezvykla.
"Ona mě neovládá."
Kathy povytáhla obočí.
Vzteky se mi svíralo hrdlo. "Ty sama sis za svého partnera vybrala toho, kdo patřil k tvé hostitelce. Ovládal tě při tom výběru někdo?"
Můj hněv nekomentovala, ale nad otázkou se poctivě zamyslela.
"Snad," připustila nakonec. "Těžko říct. Ale máš pravdu." Zatahala za nitku u lemu sukně, ale zřejmě si hned uvědomila, že uhýbá před mým pohledem, takže si ruce rázně složila do klína a napřímila se v ramenou. "Kdo ví, kolik toho zůstává od každého konkrétního hostitele na každé konkrétní planetě? Jak už jsem uvedla, nejspíš to vyřeší čas. Jestli se u ní postupně objeví apatie, až se nakonec odmlčí a dovolí ti vybrat si někoho jiného než Jareda, či... No, Hledači umějí svou práci skvěle. Už teď po něm pátrají a ty si možná vzpomeneš na další detaily, co by pomohly."
Poslouchala jsem ji bez jediného mrknutí. Nejspíš si ani nevšimla, že jsem doslova zkameněla.
"Třeba skutečně najdou Melaniina milého a pak byste mohli žít spolu. Pokud ji miloval stejně vášnivě jako ona jeho, nová duše by se tomu nejspíš podřídila."
Celá roztřesená jsem vstala. Tentokrát bez slz, které mi jindy vyhrkly až moc snadno. Křečovitě zaťaté pěsti jsem měla celé roztřesené.
"Poutnice?"
Ale já se otočila a rozběhla se ke dveřím; cestou jsem bojovala se slovy, která jsem nesměla vypustit z úst. Se slovy, jež nemohla být mými slovy. Se slovy, která nedávala smysl, pokud nepatřila jí, ale přesto jako by byla moje. Nemohla být moje. Nesměla jsem je vyslovit.
To ho zabíjí! To znamená jeho konec! Nechci někoho jiného! Chci Jareda, ne cizince v jeho těle! Bez něho to tělo neznamená vůbec nic.
Když jsem vybíhala na ulici, zaslechla jsem, jak za mnou Kathy volá moje jméno.
Nebydlela jsem příliš daleko od Patrončiny kanceláře, ale tma v ulicích mě zmátla. Až po dvou blocích jsem si uvědomila, že běžím špatným směrem.
Lidé se po mně ohlíželi. Nebyla jsem sportovně oblečená a neklusala jsem, přímo jsem prchala. Ale nikdo mě neobtěžoval, všichni zdvořile koukali jinam. Domnívali se, že jsem v hostiteli nová a vyvádím jako malé dítě.
Přešla jsem do chůze a zabočila na sever, abych při návratu obešla Kathyinu kancelář obloukem.
Moje chůze se tempem moc nelišila od běhu. Slyšela jsem, jak mi podrážky cvakají o chodník příliš rychle, jako by se snažily udržet rytmus bujaré taneční písně. Cvak, cvak, cvak do betonu. Ne, nepřipomínalo to rytmus bicích, znělo to příliš zuřivě. Jako fyzické násilí. Cvak, cvak, cvak. Jako rvačka na pěsti. Z té děsivé představy se mi zvedal žaludek.
Světlo nad mými domovními dveřmi svítilo. Došla jsem tam za minutku, ale ulici jsem nepřešla.
Bylo mi zle. Pamatovala jsem si, jaké je zvracet, i když mě samotnou to ještě nepotkalo. Na čele mi perlila studená vláha, v uších mi dutě bušilo. Byla jsem si krutě jistá, že teď ten zážitek poznám přímo.
Vedle chodníku se táhl travnatý pruh. Kolem sloupu pouliční lampy se vinul pečlivě zastřižený živý plot. Neměla jsem čas hledat lepší místo, doklopýtala jsem k lampě a podepřela se o ni. Z nevolnosti se mě zmocnila závrať.
Ano, stoprocentně poznám pocity při zvracení.
"Poutnice, jsi to ty? Poutnice, je ti zle?"
Matně povědomý hlas jsem nedokázala zařadit, ale bylo mi ještě hůř při vědomí, že mám obecenstvo, když jsem s obličejem nakloněným ke keři zběsile vydávila své poslední jídlo.
"Kdo je tady tvým Léčitelem?" naléhal hlas. Přes to hučení v uších jsem ho slyšela jen vzdáleně. Na sehnutých zádech jsem ucítila dlaň. "Nepotřebuješ záchranku?"
Dvakrát jsem zakašlala a zavrtěla jsem hlavou. Poznala jsem, že to je za mnou; žaludek jsem měla prázdný.
"Nejsem nemocná," vyhrkla jsem, když jsem se napřímila; dál jsem se přitom opírala o lampu. Ohlédla jsem se, abych zjistila, kdo byl svědkem mého ponížení.
Hledačka z Chicaga držela v ruce mobil a zřejmě se nemohla rozhodnout, kam zavolat. Sotva jsem ji poznala, hned jsem se zase sklonila nad listí. Prázdný žaludek nebo ne, tohle byla poslední osoba, kterou jsem teď toužila vidět.
Ovšem zatímco se mi žaludek svíjel naprázdno, uvědomila jsem si, že sem jistě nepřišla bezdůvodně.
Och, ne! Och, ne, ne, ne, ne, ne, ne!
"Proč?" lapla jsem po dechu; panika a nevolnost mě málem okradly o hlas. "Co tu chceš? Co se stalo?" V hlavě se mi rozléhala slova Patronky, která mě zdaleka neuklidnila.
Celé dvě vteřiny jsem zírala na dvě ruce svírající límeček Hledaččina černého kostýmku, než jsem si uvědomila, že patří mně.
"Nech toho!" okřikla mě rozzlobeně. Hlas jí přeskakoval.
Třásla jsem s ní.
Prudce jsem povolila sevření a přitiskla si dlaně k tvářím. "Promiň!" vyhekla jsem. "Omlouvám se, vůbec nevím, co mě to popadlo."
Hledačka se na mě zaškaredila a uhladila si klopy kostýmku. "Není ti dobře a já tě zřejmě vylekala."
"Nečekala jsem tě tady," přiznala jsem šeptem. "Co tu hledáš?"
"Než si promluvíme, dopravím tě na Léčitelskou kliniku. Máš-li chřipku, musíš se léčit. Není důvod nechat si ničit tělo."
"Nemám chřipku. Nejsem nemocná."
"Snědla jsi něco špatného? Musíš nahlásit, kde to bylo."
Její dotírání mi lezlo na nervy. "Ne, nic špatného jsem nesnědla. Jsem zdravá."
"Ale proč se nenecháš vyšetřit Léčitelem? Blesková prohlídka; neměla bys zanedbávat svého hostitele. Je to nezodpovědné. Zvlášť když zdravotní péče je tak dostupná a účinná."
Zhluboka jsem se nadechla a potlačila touhu s ní znovu zalomcovat. Byla o celou hlavu menší než já. Rvačku bych vyhrála.
Rvačka? Odvrátila jsem se od ní a rázně zamířila domů. Byla jsem nebezpečně rozrušená. Potřebovala jsem se rychle uklidnit, než provedu něco neomluvitelného.
"Poutnice? Počkej! Léčitel..."
"Nepotřebuji žádného Léčitele," štěkla jsem, ani jsem se neohlédla. "Tohle byl jen projev... emocionální nevyváženosti. Už jsem úplně v pořádku."
Hledačka neodpověděla. Zajímalo mě, co si o mé odpovědi myslí. Slyšela jsem její střevíčky s vysokými podpatky klapat za mnou, takže jsem nechala otevřené dveře, protože bylo jasné, že půjde dovnitř. Zamířila jsem k dřezu a napustila si sklenici vody. Mlčky vyčkávala, až si vypláchnu ústa a vyplivnu. Potom jsem se opřela o kuchyňský pult a civěla do dřezu.
Za chvíli ji to přestalo bavit.
"Tak tedy, Poutnice... Pořád ještě používáš tohle jméno? Nechtěla bych tě tím oslovením urazit."
Nepodívala jsem se na ni. "Pořád ještě stačí Poutnice."
"Zajímavé. Měla jsem tě za typ, který si vybere vlastní jméno."
"Ale já si vybrala. Vybrala jsem si Poutnici."
Už dávno mi bylo jasné, že tu rozmíšku, kterou jsem zaslechla toho prvního dne, co jsem se probudila na Léčitelské klinice, zavinila právě Hledačka. Byla to ta nejsvárlivější duše, na jakou jsem v průběhu svých devíti životů narazila. Můj první Léčitel, Hluboký brod, byl klidný, laskavý a moudrý, v čemž vynikal dokonce i mezi dušemi. Přesto si nemohl pomoct, aby na ni nereagoval. Trochu mě to utěšilo, že se svou podrážděností nejsem sama.
Obrátila jsem se k ní. Seděla na mé malé pohovce, pohodlně uvelebená, jako by počítala s dlouhou návštěvou. Tvářila se samolibě, z vystouplých očí jí čišelo pobavení. Potlačila jsem chuť se zaškaredit.
"Proč jsi přišla?" zeptala jsem se opět. Hlas mi zněl monotónně. Odměřeně. Před touhle ženskou se už nesmím přestat ovládat.
"Už ses mi delší dobu neozvala, tak mě napadlo, že si tě zkontroluju osobně. V tvém případě jsme ještě neudělali žádný pokrok."
Křečovitě jsem sevřela okraj pultu za svými zády, ale přesto jsem hlasem neprozradila svou propastnou úlevu.
"To mi připadá... až moc horlivé. Kromě toho, včera v noci jsem ti poslala zprávu."
Svraštila obočí ve svém typickém výrazu, napůl vzteklém a napůl podrážděném, jako by za její hněv mohl ten druhý, ne ona sama. Vytáhla kapesní počítač a několikrát ťukla do monitoru.
"Och," sykla upjatě. "Dnes jsem maily ještě nepročítala."
Mlčky přelétla pohledem, co jsem jí napsala.
"Poslala jsem to hodně brzy ráno," vyhrkla jsem. "Vlastně jsem byla v polospánku. Nejsem si jistá, kolik z toho, co jsem napsala, byla vzpomínka či sen, nebo třeba náměsíčné psaní."
Odříkávala jsem ta slova – Melaniina slova – jak mi sama od sebe splývala ze rtů; dokonce jsem je zakončila svým vlastním bezstarostným smíchem. Bylo to ode mě nečestné. Ostudné. Nechtěla jsem však Hledačce prozradit, že jsem slabší než moje hostitelka.
Výjimečně se mi Melanie neposmívala, že má nade mnou navrch. Cítila příliš velkou úlevu, příliš velkou vděčnost, že jsem ji ze svých vlastních malicherných důvodů nezradila.
"Zajímavé," zamumlala Hledačka. "Další nezkrocený." Zavrtěla hlavou. "Mír se nám stále vyhýbá." Ale představa křehkého míru ji zřejmě nermoutila, spíš jako by jí působila radost.
Bolestně jsem se hryzla do rtu. Melanie na mě zoufale naléhala, ať znovu všechno popřu, ať tvrdím, že chlapec patřil jen do mého snu. Nebuď hloupá, napomenula jsem ji. To by bylo moc nápadné. O nechutné povaze Hledačky dostatečně vypovídal fakt, že by nás obě, mě a Melanii, dokázala považovat za svoje sokyně.
Nenávidím ji. Melaniino šeptnutí bylo ostré, bolestivé jako řezná rána.
Já vím. Já vím. Mrzelo mě, že nemůžu popřít, že to cítím... stejně. Nenávist byla neodpustitelná emoce. Ale Hledačku bylo... těžké mít rád. Bylo to nemožné.
Hledačka mě vytrhla z vnitřního dialogu. "Takže, kromě toho, že musíme prohledat nové území, nemůžeš mi dokreslit něco konkrétního do mapy?"
Cítila jsem, jak na její kritický tón reaguje celé moje tělo. "Nikdy jsem neřekla, že znám konkrétní souřadnice. To si jen domýšlíš. Ale ne, nic dalšího nevím."
Třikrát podrážděně mlaskla. "Musíš je znát. Je to logické."
"Myslela jsem, že si na ně vzpomenu, ale nic dalšího jsem si zatím nevybavila."
"Proč ne? Copak jsi toho člověka ještě nezkrotila?" Hlasitě se rozesmála. Smála se mně.
Obrátila jsem se k ní zády a silou vůle se snažila uklidnit. Zkusila jsem předstírat, že tam vůbec není. Že jsem ve své strohé kuchyni úplně sama, dívám se oknem na čtvereček noční oblohy, na kterém zářily tři hvězdy.
Tedy, sama jen do jisté míry.
Zatímco jsem zírala na miniaturní tečky světla ve tmě, vybavila jsem si souřadnice, které jsem vídala pořád dokola – ve snech i v útržcích vzpomínek, v těch nejpodivnějších a nelogických okamžicích.
První: Pomalý, dlouhý oblouk, pak prudká odbočka na sever, další prudký obrat na opačnou stranu a delší čára zpátky na sever a pak prudký propad jižně, změkčený dalším mělkým obloukem.
Druhá: cikcakově zubatá čára, čtyřikrát zlomená v protisměru, pátý zlom divně tupý, jako ulomený...
Třetí: plavná vlna, přerušená prudkou serpentinou, která jako tenký dlouhý prst ukázala na sever a zpět.
Nesrozumitelné, zdánlivý nesmysl. Já ovšem věděla, že pro Melanii to je důležité. A věděla jsem to hned od začátku. Tohle tajemství chránila mnohem zuřivěji než ostatní, stejně jako tajemství o chlapci, svém bratrovi. Před tím včerejším snem jsem o jeho existenci neměla ani potuchy. Kdoví, co její vzdor nakonec zlomilo. Možná současně s tím, jak mi v hlavě zněla pořád hlasitěji, mi postupně odhalí další tajemství.
Možná se jednou podřekne a já pochopím, co ty divné linie znamenají. Musely něco znamenat. Musely někam vést.
A v tom okamžiku, zatímco ve vzduchu ještě dozníval Hledaččin smích, mi najednou svitlo, proč jsou tak důležité.
Vedly až k Jaredovi, jak jinak. Vedly zpátky k oběma, k Jaredovi i k Jamiemu. Žádné jiné místo pro ni nemělo takový význam. Ale teď jsem si uvědomila, že ještě nikdo po těch souřadnicích nešel. Ty čáry pro ni musely znamenat stejné tajemství jako pro mě, pokud...
Stěna mě odblokovala pomaleji než obvykle. Melanie byla zamyšlená, věnovala Hledačce víc pozornosti než já. Když se za mnou ozval zvuk, zatřepetala se mi v hlavě a mně až potom došlo, že Hledačka se mi přiblížila.
Hledačka si povzdechla: "Čekala jsem od tebe víc. Tvůj seznam dosavadních životů vypadal velmi slibně."
"Velká škoda, že sama nemůžeš do jiného života. Jsem si jistá, že kdyby sis musela poradit se vzdorným hostitelem, byla by to pro tebe hračka." Neohlédla jsem se po ní. Mluvila jsem klidně.
Odfrkla si. "První vlny osidlování byly dost obtížné i bez vzdorného hostitele."
"Věřím. Sama jsem několik osidlování zažila."
Hledačka se ušklíbla. "Ty Mořské chaluhy se krotily hodně špatně? Prchaly před vámi?"
Hlas mi zněl pořád klidně. "Na Jižním pólu problémy nebyly. Samozřejmě že Sever znamenal úplně jinou záležitost. Akce byla nesprávně vedená. Ztratili jsme tam celý les." V hlase se mi odrážel smutek tehdejší doby. Tisíc vnímajících bytostí, které radši navždycky zavřely oči, než aby nás přijaly. Stočily listy, aby k nim nemohlo slunce, a vyhladověly se k smrti.
Dobře jim tak, šeptla Melanie. V té myšlence nebyla žádná zášť, jen souhlas, s nímž uctila tragédii v mé vzpomínce.
Taková škoda. Svěřila jsem se s bolestí obsaženou v té zkušenosti, kdy jsme cítili umírající myšlenky trpícího sesterského lesa. Nemohla jsem tu vzpomínku vyhnat z hlavy.
Tak či tak je čekala smrt.
Hledačka promluvila a já se pokusila soustředit jenom na ten jeden rozhovor.
"Ano," připustila neochotně. "To zvládli mizerně."
"Nikdy není opatrnosti nazbyt, když jde o rozdílení moci. Mnozí nejsou tak opatrní, jak by měli být."
Neodpověděla a já slyšela, že o pár kroků ucouvla. Každý věděl, že vina za tu masovou sebevraždu padá na hlavu Hledačů, kteří jen proto, že Mořské chaluhy nemohly uprchnout, podcenili jejich schopnost úniku. Postupovali bezohledně, první osidlování zahájili dřív, než nás na planetě bylo dost na kompletní asimilaci. Než jsme si uvědomili, čeho jsou Mořské chaluhy schopné, k čemu jsou ochotné, bylo příliš pozdě. Další náklad hibernujících duší byl daleko, a než dorazil, ztratili jsme celý severní les.
Podívala jsem se na Hledačku, abych viděla, jak zareaguje na moje slova. Tvářila se bezvýrazně a zírala na bílé prázdno protější holé stěny.
"Mrzí mě, že ti nemůžu víc pomoct," pronesla jsem rázně, abych dala najevo, že její návštěva končí. Nejvyšší čas, abych svůj dům měla zase sama pro sebe. Pro nás, opravila mě Melanie naštvaně. Povzdechla jsem si. Začínal jí narůstat hřebínek. "Vážně ses nemusela namáhat s tak dlouhou cestou."
"Je to moje práce," pokrčila Hledačka rameny. "Jsi jediný úkol, co mám přidělený. Dokud nenajdu ty ostatní, nic mi nebrání držet se poblíž tebe a doufat, že mi bude přát štěstí."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře