7.kapitola

16. prosinec 2011 | 14.59 |
› 

 Konflikt

"Ano, Sluncem ozářený?" vybídla jsem, vděčná za zdviženou paži, která přerušila mou přednášku. Necítila jsem se za katedrou tak uvolněně jako obvykle. Mojí největší silou a mou jedinou skutečnou kvalifikací – protože tělo mé hostitelky neprošlo pořádným formálním vzděláním, od začátku puberty byla na útěku – byly osobní zkušenosti, a z těch jsem při výuce čerpala. Tohle byla první lekce světové historie, při které jsem se nemohla opírat o vzpomínky. Nepochybovala jsem, že studenti tím rozdílem trpí.
"Omlouvám se, že vyrušuji, ale..." Bělovlasý muž se odmlčel a hledal co nejvhodnější slova. "Nejsem si jistý, že rozumím. Ti Ochutnávači ohně se vážně... živí kouřem z hořících Kráčejících Květin? Jako potravou?" Snažil se zamaskovat svoje zděšení. Duše neměla právo soudit jinou duši. Mně však jeho hluboké pohoršení nepřekvapovalo, protože sám pocházel z Planety Květin a dotkl se ho osud podobné životní formy, i když na jiné planetě.
Nepřestávalo mě udivovat, jak se některé duše soustředí jen na záležitosti světa, který obývají, a zbytek vesmíru ignorují. Ale nerada bych Sluncem ozářenému křivdila, možná byl zrovna v hibernaci, když se všeobecně rozšířily poznatky o Ohňovém světě.
"Ano, základní výživu získávají z toho kouře. A v tom se skrývá primární dilema a sporný bod Ohňového světa – a také důvod, proč proces plného osídlení planety nebyl ještě dotažený do konce, i když času na to byl dostatek. Navíc se tam vyskytuje vysoké procento přemístění duší na jinou planetu.
Po objevení Ohňového světa panoval nejdřív názor, že jedinou inteligentní formou života je tamní dominantní druh neboli Ochutnávači ohně. Ti nepovažovali Kráčející Květiny za sobě rovné – kulturní předsudek – takže dost dlouho, dokonce i po první vlně osídlení, si duše neuvědomily, že vraždí inteligentní bytosti. Od té doby se odborníci specializovaní na Ohňový svět soustředili na hledání náhrady, která by stravovací potřeby Ochutnávačů ohně pokryla. Snaží se tam dopravit Pavouky, aby pomohli vyřešit úkol, ale planety jsou od sebe vzdáleny na stovky světelných let. Ale až se ten problém vyřeší, což snad bude v dohledné době, je naděje, že se podaří asimilovat i Kráčející Květiny. Mezitím jsme současný proces aspoň zbavili té nejhorší brutality. Myslím spalování zaživa, samozřejmě, a ještě další aspekty."
"Jak mohou..." Sluncem ozářený se odmlčel, hrůza mu znemožnila dokončit větu.
Vzápětí na jeho myšlenku navázal další hlas. "Podle všeho se jedná o nesmírně krutý ekosystém. Proč planetu nezavrhli?"
"I takové návrhy pochopitelně padly, Roberte. Ale my se planet nevzdáváme lehkomyslně. Pro mnoho duší je Ohňový svět domovem. Nelze je vykořenit proti jejich vůli." Opět jsem se zadívala do svých poznámek na znamení, že je načase tuhle podružnou diskusi ukončit.
"Ale vždyť to je barbarské!"
Robert byl po tělesné stránce mladší než většina ostatních studentů, vlastně věkově byl nejblíž mně. Byl dítě v doslovném slova smyslu. Země byla jeho první svět – a jeho Matkou byla skutečná Pozemšťanka, než sama dostala duši. Všechno nasvědčovalo tomu, že nemá takový přehled jako starší a zcestovalejší duše. Zkoušela jsem si představit, jaké to je, narodit se do bouřlivého chaosu vjemů a emocí těchto hostitelů, navíc bez předchozích zkušeností, o které by se mohl opřít. Pak se objektivita hledá jen obtížně. Snažila jsem se na to nezapomínat a odpověděla jsem mu s obzvláštní trpělivostí.
"Každý svět představuje jedinečnou zkušenost. Pokud duše na něm nestráví život, nemůže plně pochopit..."
"Ale ty sama jsi v Ohňovém světě nežila!" připomněl mi. "Jistě to cítíš stejně... Pokud jsi ovšem neměla nějaký důvod tu planetu přeskočit. Vždyť jinak jsi byla téměř všude."
"Výběr planety je velmi osobní a soukromé rozhodnutí, Roberte, zřejmě to jednou poznáš sám." Můj strohý tón diskusi jednoznačně uzavřel.
Proč mu to neříct? Skutečně to je podle tebe barbarské – zlé a kruté. Což je veliká ironie. Ale v čem máš problém? Stydíš se souhlasit s Robertem, protože je lidštější než ostatní?
Melanie, která našla svůj hlas, se začala chovat naprosto nesnesitelně. Jak jsem se měla soustředit na práci, když mi v hlavě ustavičně zněly její názory?
Na místě za Robertem se pohnul temný stín.
Hledačka ve svém obvyklém černém oblečení se nyní předklonila, poprvé zaujatá tématem diskuse.
Potlačila jsem chuť se na ni ušklíbnout. Nechtěla jsem, aby si už beztak zrozpačitělý Robert myslel, že se mračím na něho. Melanie vztekle zabručela. Ona si přála, abych neodolala. Fakt, že Hledačka nás teď špehovala na každém kroku, byl pro Melanii poučný; původně věřila, že nic a nikoho nedokáže nenávidět víc než mě.
"Dnešní přednáška končí," oznámila jsem s úlevou. "Jsem ráda, že vás mohu informovat, že příští úterý sem přijde host, který doplní mezery v mých znalostech na probírané téma. Něžný plamen, nedávný přírůstek na naši planetu, nám sdělí své osobní zkušenosti s osídlováním Ohňového světa. Vím, že mu věnujete stejnou pozornost jako mně a že budete respektovat značné mládí našeho hosta. Děkuji vám za váš čas."
Učebna se pomalu vyprázdnila, řada studentů se chvíli zdržela, aby prohodila pár slov s dalším kolegou, a přitom si sklízeli své věci. Hlavou mi prolétla Kathyina zmínka o přátelství, ale necítila jsem žádnou touhu se k nim připojit. Byli cizí.
Takhle to cítím já? Nebo to tak cítí Melanie? Těžko říct. Možná jsem byla od přírody asociální. Moje osobní historie tu teorii zřejmě jen podporovala. Nikdy jsem si k nikomu nevypěstovala tak silné pouto, aby mě na planetě udrželo déle než na jeden život.
Všimla jsem si, že Robert a Sluncem ozářený otáleli u dveří učebny, zabraní do zjevně vášnivé debaty. Její téma nebylo těžké uhodnout.
"Vyprávění o Ohňovém světě načechralo kohoutům pírka."
Trochu jsem se vylekala.
Hledačka mi stála těsně u lokte. Většinou ji předem ohlásilo cvakání podpatků, ale nyní jsem si všimla, že má tenisky – samozřejmě černé. Bez centimetrů navíc vypadala ještě drobnější.
"Není to můj oblíbený předmět," řekla jsem zdvořile. "Dávám přednost zkušenostem z první ruky."
"Třída reagovala velmi silně."
"Ano."
Vyčkávavě mě pozorovala, jako by čekala víc. Sklidila jsem svoje poznámky a strčila je do kabely.
"A ty podle všeho také."
Rovnala jsem si papíry v kabele, ani jsem se neotočila.
"Zajímalo by mě, proč jsi na tu otázku neodpověděla."
Odmlka. Opět čekala, že zareaguju. Nedočkala se.
"Tak... proč jsi neodpověděla?"
Otočila jsem se a ani jsem neskrývala svou netrpělivost. "Protože to nesouviselo s tématem přednášky, protože Robert se musí naučit slušným způsobům a protože do toho nikomu nic není."
Hodila jsem si kabelu přes rameno a zamířila ke dveřím. Držela se mi po boku, musela klusat, aby stačila mým delším nohám. Mlčky jsme šly chodbou před budovu. Opět promluvila až venku, kde ve slaném vzduchu poletovala sluncem ozářená zrnka prachu.
"Myslíš, že se někdy usadíš, Poutnice? Třeba na téhle planetě? Podle všeho máš pochopení pro jejich... pocity."
Při té nepřímé urážce jsem se naježila. Nebyla jsem si jistá, že mě urazila záměrně, každopádně se jí to podařilo. Melanie se vzdorně zavrtěla.
"Nejsem si jistá, jak to myslíš."
"Pověz mi jedno, Poutnice. Soucítíš s nimi?"
"S kým?" zeptala jsem se upjatě. "S Kráčejícími květinami?"
"Ne, s lidmi."
Zastavila jsem se a ona prudce znehybněla vedle mě. Od mého domu nás dělilo jen pár bloků a já spěchala v naději, že ji setřesu, i když pravděpodobně měla v plánu pozvat se sama dál. Ale její otázka mě zaskočila.
"S lidmi?"
"Ano. Soucítíš s nimi?"
"A ty snad ne?"
"Ne. Je to hodně kruté plemeno. Mají velké štěstí, že se navzájem už dávno nevybili."
"Každý z nich není tak špatný."
"Je to hlavní součást jejich genetické výbavy. Brutalita je jejich druhu vlastní. Ale ty je podle všeho lituješ."
"Ztrácejí toho hodně, nemyslíš?" Máchla jsem paží kolem sebe. Stály jsme v parčíku mezi dvěma činžáky porostlými břečťanem. Tmavá zeleň listí se příjemně odrážela od vybledlé červeně starých cihel. Vzduch byl nazlátlý a hebký a vůně oceánu dodávala slanou příchuť medově sladké vůni kvetoucích keřů. Vánek mě laskal na holých pažích. "V jiných životech se nic nedá cítit tak pronikavě. Nelitovala bys každé, kdo o tohle přijde?" Nepřestávala se tvářit bezvýrazně. Zkusila jsem, aby celou otázku nahlédla z jiného úhlu. "Na kterých dalších světech jsi žila?"
Zaváhala a pak se napřímila v ramenou. "Na žádných. Jenom tady na Zemi."
Překvapilo mě to. Byla tedy stejné dítě jako Robert. "Jen na jedné planetě? A hned v prvním životě sis vybrala roli Hledačky?"
Krátce přikývla a vystrčila bradu.
"Hm. No, je to tvoje věc." Opět jsem se pustila do chůze. Možná že když budu respektovat její soukromí, ona mi tu laskavost oplatí.
"Mluvila jsem s tvou Patronkou."
A možná neoplatí, pomyslela si Melanie kysele.
"Cože?" lapla jsem po dechu.
"Pochopila jsem, že máš víc problémů, než je prozrazení informací, které potřebuju. Uvažovala jsi někdy o jiném, poddajnějším hostiteli? Ona ti to přece navrhla, nemám pravdu?"
"Tobě by Kathy nikdy nic neřekla!"
Hledačka se zatvářila samolibě. "Nemusela odpovídat. Umím dokonale číst ve výrazech lidských tváří. Poznala jsem, že moje otázka ťala do živého."
"Jak ses mohla opovážit? Vztah mezi duší a jejím Patronem..."
"Je posvátný, to ano. Teorii mám v malíčku. Ale povolené metody vyšetřování jako by v tvém případě nefungovaly. Musím být tvůrčí."
"Tak ty si myslíš, že před tebou něco tajím?" vybuchla jsem. Zuřila jsem tak strašně, že jsem neskrývala své zhnusení. "A myslíš, že jsem to prozradila své Patronce?"
Můj hněv ji nezastrašil. Vzhledem ke své divné povaze byla na podobné reakce nejspíš zvyklá.
"Ne, myslím, že říkáš všechno, co víš... Ale nemyslím, že pátráš tak usilovně, jak je v tvých silách. Podobné případy jsem už zažila. Začínáš mít pochopení pro svou hostitelku. Dovoluješ jejím vzpomínkám, aby ovládaly a řídily tvoje vlastní touhy. Teď už je zřejmě příliš pozdě. Podle mě pro tebe bude mnohem příjemnější přejít k novému hostiteli. Jiná duše s ní třeba bude mít větší štěstí."
"Cha!" vyprskla jsem. "Melanie by každého snědla zaživa!"
Rysy jí doslova zkameněly.
Neměla o ničem potuchy, bez ohledu na to, co si myslela, že vytušila od Kathy. Domnívala se, že Melaniin vliv vychází ze vzpomínek, že je podvědomý.
"Připadá mi velmi zajímavé, že o ní mluvíš v přítomném čase."
Ten rýpanec jsem ignorovala, předstírala jsem, že jsem se nepodřekla. "Pokud si myslíš, že by někdo jiný měl větší štěstí při odhalování jejích tajemství, tak se proklatě pleteš."
"Existuje jen jediný způsob, jak se o tom přesvědčit."
"Máš na mysli někoho konkrétního?" vyprskla jsem zhnuseně.
Zazubila se. "Já dostala povolení zkusit to osobně. Nemělo by to trvat dlouho. Zatím mi mého hostitele schovají."
Musela jsem se zhluboka nadechnout. Třásla jsem se a Melanie překypovala tak děsnou nenávistí, že nenacházela slov. Představa, že v sobě mám Hledačku – i když jsem nezapomínala, že já už tu nebudu – byla tak odpudivá, že se mi stejně jako před týdnem udělalo zle od žaludku.
"Máš ale tu smůlu, že já nejsem žádný skokan."
Hledačka nebezpečně přivřela oči. "Nu, splnění úkolu se tím nejspíš protáhne. Historie zatím nepatřila k mým oblíbeným předmětům, ale teď se zdá, že budu navštěvovat tvoje všechny přednášky."
"Právě jsi řekla, že je zřejmě už příliš pozdě vyrazit z její paměti ještě něco víc," připomněla jsem s takovým klidem, k jakému jsem se jen dokázala přinutit. "Co kdyby ses zase vrátila tam, kam patříš?"
Pokrčila rameny a upjatě se usmála. "Ano, určitě už je pozdě... získat dobrovolnou informaci. Ale když nespolupracuješ ty, možná k těm ostatním zavede aspoň mě."
"Zavede?"
"Jistě, když převezme plnou kontrolu a duše je slaboch jako kdysi Pádící píseň, dnešní Kevin. Pamatuješ si na něho? Přece ten, jak napadl Léčitele!"
Zírala jsem na ni s očima vytřeštěnýma hněvem.
"Ano, pravděpodobně to je pouze otázka času. Tvoje Patronka tě neseznámila se statistikami, nemám pravdu? Hm, ale i kdyby ano, stejně nemá k dispozici poslední údaje, ke kterým máme přístup my. V situacích, jako je ta tvoje – kdy se lidský hostitel začne vzpouzet – dosahuje dlouhodobá úspěšnost pouze necelých dvaceti procent. Měla jsi ponětí, že to je tak zlé? Na jejich základě jsme změnili i podmínky zájemcům o usídlení. Nadále nebudeme nabízet dospělé hostitele, protože s tím souvisí příliš velké riziko. Ztrácíme duše. Nebude trvat dlouho, a začne mluvit k tobě, začne mluvit tvým prostřednictvím, ovlivňovat tvoje rozhodnutí."
Nehnula jsem se, neuvolnila jsem jediný sval. Hledačka se předklonila a postavila se na špičky, aby se obličejem přiblížila k tomu mému. Promluvila hlubokým a hebkým hlasem, aby na mě působila co nejpřesvědčivěji.
"Tohle chceš, Poutnice? Prohrát? Zmizet, nechat se vymazat dalším vědomím? Nebýt o nic lepší než hostitelovo tělo?"
Nemohla jsem popadnout dech.
"Může se to jedině zhoršovat. Ty už nebudeš ty. Porazí tě a ty zmizíš. Možná že zasáhne někdo zvenčí... Možná tě přestěhují jako Kevina. Stane se z tebe malá Melanie, která radši spravuje auta, než skládá hudbu. Nebo co ona vlastně dělala."
"Úspěšnost je pod dvacet procent?" ujistila jsem se šeptem.
S potlačovaným úsměvem přikývla. "Ztrácíš samu sebe, Poutnice. Všechny ty světy, cos viděla, všechny zkušenosti, cos nasbírala – vyjdou nazmar. V tvém spisu jsem si všimla poznámky, že máš potenciál pro Mateřství. Pokud se odevzdáš roli Matky, aspoň to všechno nebude ztraceno. Proč by ses měla zbytečně zahodit? Uvažovala jsi už o Mateřství?"
Prudce jsem se od ní odtáhla, zrudla jsem v obličeji.
"Omlouvám se," zamumlala. Zaplavil ji ruměnec jako mě. "Bylo to nezdvořilé. Zapomeň, že jsem to řekla."
"Jdu domů. Nechoď za mnou."
"Musím, Poutnice. Je to moje práce."
"Proč ti tolik záleží na hrstce zbylých lidí? Proč? Jak vlastně dál ospravedlňuješ svoji práci? Vyhráli jsme! Nejvyšší čas, aby ses zařadila do společnosti a dělala něco užitečného!"
Moje otázky ani moje skryté obvinění s ní nehnuly.
"Kdykoliv se hranice jejich světa dotknou toho našeho, důsledkem je smrt." Pronesla to klidně a já jí v tváři na okamžik zahlédla někoho úplně jiného. Zaskočilo mě, že hluboce věří ve smysl své práce. Přesto jsem se nezbavila podezření, že si to Poslání vybrala jen proto, že proti všem zákonům baží po násilí. "I kdybychom kvůli tvému Jaredovi či Jamiemu ztratili jen jedinou duši, stejně by to bylo příliš mnoho. Moje práce zůstane oprávněná až do doby, dokud na planetě nezavládne absolutní mír. Naše rasa bude mou ochranu potřebovat tak dlouho, dokud budou žít Jaredové, chápeš? A dokud tu budou Melanie, které vodí duše jako na uzdě..."
Obrátila jsem se k ní zády a rázovala pryč dlouhými kroky, takže kdyby se mnou chtěla udržet tempo, musela by běžet.
"Neprohraj samu sebe, Poutnice!" křikla za mnou. "Už ti nezbývá moc času!" Odmlčela se, ale pak ještě hlasitěji zahulákala: "Hlavně mě včas upozorni, kdy ti mám začít říkat Melanie!"
Její hlas slábl spolu s tím, jak se vzdálenost mezi námi zvětšovala. Bylo mi jasné, že za mnou jde svým vlastním tempem. Ten poslední nepříjemný týden – kdy jsem její obličej viděla v zadních řadách na každé přednášce, denně jsem na chodníku za sebou slyšela její kroky – to ještě nebylo nic proti tomu, co teprve mělo přijít. Hodlala mi ze života udělat peklo.
Měla jsem pocit, jako by mi Melanie zběsile bušila zevnitř do lebky.
Pojďme ji dát zavřít. Napovídej jejím nadřízeným, že provedla něco nepřípustného. Že nás napadla. Bude to naše slovo proti jejímu...
V lidském světě, připomněla jsem jí skoro smutně, že nemůžu sáhnout po podobném řešení. Ale my nemáme žádné nadřízené v klasickém slova smyslu. Všichni spolupracují jako sobě rovní. Máme ty, kterým mnoho z nás podává hlášení, aby se informacím vtiskl nějaký řád, a pak máme poradní sbor, který rozhoduje o využití Hledačů, ale nikdo je neodvolá z úkolu. Pochop, funguje to jako...
Kašlu na to, jak to funguje, když nám to nepomůže! Už vím – zabijeme ji! Hlavu mi rázem vyplnil uspokojivý obraz vlastních rukou, svírajících se kolem Hledaččina hrdla.
Tohle je přesně ten důvod, proč je lepší nechat na planetě vládnout naši rasu.
Přestaň se vytahovat. Užila by sis to navlas stejně jako já. Obraz se vrátil, Hledaččin obličej v našich představách modral, ale tentokrát jsem ucítila zběsilou vlnu slasti.
To jsi ty, ne já! Říkala jsem pravdu, ten výjev se mi hnusil. Současně však byl nebezpečně blízko lži – protože bych byla nejšťastnější, kdybych Hledačku už v životě neviděla.
Co tedy podnikneme? Já se nevzdám. Ty se nevzdáš. A ta proklatá Hledačka se nevzdá ani za nic!
Neodpověděla jsem. Takhle rychle mě nic nenapadlo.
Chvíli jsem měla v hlavě ticho. Bylo to příjemné. Přála jsem si, aby to ticho vydrželo. Bohužel, klid jsem si mohla vykoupit jen jediným způsobem. Byla jsem ochotná tu cenu zaplatit? A měla jsem ještě vůbec na vybranou?
Melanie se zvolna uklidnila. Než jsem prošla domovními dveřmi a zamkla za sebou zámky, které jsem jindy neužívala – tyhle lidské vynálezy neměly v míru zdejšího světa místo – do myšlenek se jí vkradla zádumčivost.
Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jak to chodí u vaší rasy. Nevěděla jsem, že to je takhle.
Bereme to velmi vážně, jak sis nejspíš domyslela. Dík za tvůj zájem. Jízlivý podtón v mé myšlence s ní ani nehnul.
Kam jdeme? Z té myšlenky jsem vytušila náznak paniky. Cítila jsem, jak se mi její mysl probírá hlavou doteky hebkými jak péřový štětec a pátrá po něčem, co jsem před ní možná zatajila.
Rozhodla jsem se ušetřit jí práci. Jedu do Chicaga.
Panika se rozhořela naplno. Proč?
Za Léčitelem. Nevěřím jí. Než se rozhodnu, chci nejdřív mluvit s ním.
Chvilka ticha a pak otázka.
Než se rozhodneš mě zabít?
Ano, správně.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře