8.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.00 |
› 

 Milovaná

"Ty se bojíš letět?" Hledaččin hlas překypoval nedůvěrou, která hraničila až s posměchem. "Osmkrát jsi putovala hlubinami vesmíru a teď se bojíš nasednout na letadlo do Tucsonu ve státě Arizona?"
"Tak za prvé, já se nebojím. Za druhé, při cestách vesmírem jsem si zvlášť neuvědomovala, kde jsem, protože jsem byla v hibernačním tanku. A za třetí, tahle hostitelka trpí v letadle nevolností."
Hledačka zhnuseně zvedla oči k nebi. "Tak si vezmi léky! Co by sis počala, kdyby se Léčitel Brod nepřestěhoval do Saint Mary's? To bys až do Chicaga taky jela autem?"
"Ne, ale protože tahle vzdálenost se autem dá urazit pohodlně, hlasuju pro něj. Bude příjemné prohlédnout si tenhle svět trochu víc. Poušť bývá nádherná..."
"Poušť je k smrti nudná."
"... a já nemám nijak naspěch. Potřebuju si leccos promyslet a ocením chvilku samoty." Poslední slovo jsem zdůraznila a věnovala jí významný pohled.
"Stejně nechápu, proč musíš navštívit zrovna starého Léčitele. Schopných Léčitelů máme dost i tady."
"Ale Léčiteli Brodu věřím. Má s tímhle zkušenosti a já si nejsem jistá, že mám všechny informace, které potřebuju." Loupla jsem po ní dalším významným pohledem.
"Nemáš tolik času, aby sis mohla dovolit nespěchat, Poutnice. Znám ty příznaky."
"Odpusť, pokud tvoje informace pokládám za zaujaté. V chování lidí se vyznám natolik, abych poznala manipulaci."
Zamračila se na mě.
Do pronajatého auta jsem si nakládala pár věcí, které jsem si chtěla vzít s sebou. Měla jsem dost oblečení, abych se na týden obešla bez praní, a základní hygienické potřeby. Moc jsem si toho sice nebrala, ale ještě míň jsem toho nechávala za sebou. Osobního majetku jsem si příliš nenastřádala. I po těch dlouhých měsících jsem v bytečku měla holé stěny, prázdné police. Možná jsem nikdy neměla v úmyslu se tady usadit.
Hledačka stála na chodníku vedle otevřeného kufru auta, a kdykoliv jsem se ocitla v jejím doslechu, bombardovala mě uštěpačnými otázkami a komentáři. Měla jsem aspoň tu jistotu, že je natolik netrpělivá, že za mnou po silnici nepojede. Do Tucsonu se dopraví letadlem, jak k tomu chtěla donutit i mě. Pro mě to byla obrovská úleva. Představila jsem si, jak se na mě vrhá při každé zastávce, kterou udělám, jak u mě stojí na toaletě na každé benzínce, jak mě podrobuje neúnavnému výslechu, kdykoliv se zastavím na červenou. Až mě z toho zamrazilo v zádech. Pokud by nové tělo znamenalo, že se zbavím Hledačky... no, bylo to velké pokušení.
Zbývala mi ještě jedna možnost. Klidně jsem mohla tento svět zavrhnout jako svůj neúspěch a přesunout se na desátou planetu. Tam bych pracovala, abych na celou věc zapomněla. Ze Země by zbyla jen krátká epizoda v mé jinak neposkvrněné pověsti.
Ale kam bych se vrtla? Na planetu, kterou už znám? Mezi mé nejoblíbenější patřil Zpívající svět, ale byla bych ochotná vyměnit zrak za slepotu? Planeta Květin byla líbezná.

.. Ale životní formy závislé na chlorofylu měly jen nepatrný rozsah emocí. Po tempu života téhle lidské rasy by mi tamní život připadal nesnesitelně pomalý.

Nová planeta? Nedávno skutečně proběhl výzkum na nové planetě; tady na Zemi říkali novým hostitelům Delfíni, třebaže připomínali spíš obří vážky než mořské savce. Vysoce vyvinuté druhy a jistě pohyblivé, ale po mém dlouhém soužití s Mořskými Chaluhami mě představa další vodní planety odpuzovala.
Kdepak, na téhle planetě toho bylo ještě tolik, co jsem neprožila! Nic v celém známém vesmíru mě ještě neoslovilo tak silně jako ten stinný zelený parčík v téhle poklidné ulici, nic mě nevábilo tak neodolatelně jako prázdná pouštní obloha, jakou jsem vídala v Melaniiných vzpomínkách.
Melanie mi názor na moji volbu nesdělila. Od okamžiku, kdy jsem se rozhodla setkat se s Hlubokým brodem, svým prvním Léčitelem, v podstatě mlčela. Nebyla jsem si jistá, co ten odstup znamená. Snaží se vypadat míň nebezpečně, jako menší břemeno? Nebo se připravuje na Léčitelův zásah? Na smrt? Nebo se připravuje na souboj se mnou? Chce mě už úplně ovládnout?
Ať už měla v plánu cokoliv, pořád mlčela. Zůstala z ní jen slabounká, číhavá přítomnost vzadu v mé hlavě.
Naposledy jsem vešla do domku a rozhlížela se, zda jsem něco nezapomněla. Byt se zdál prázdný. Zůstal tu jen základní nábytek, který tu zanechal už předchozí nájemník. V kuchyňské lince zbyly stejné talíře, polštáře na posteli, lampy na stole; pokud se nevrátím, příští nájemník nebude mít moc práce s vyklízením.
Když jsem vycházela ze dveří, zazvonil telefon; obrátila jsem se, abych zvedla sluchátko, ale už jsem přístroj nastavila, aby se po prvním zazvonění zapnul záznamník. Věděla jsem, že volající uslyší moje vágní vysvětlení, že po zbytek semestru budu pryč a že moje přednášky jsou zrušeny až do doby, než za mě najdou náhradu. Mimoděk jsem se podívala na budík na televizoru. Byla jen chvilka po osmé. Určitě volal Curt, který si právě přečetl jen nepatrně obsažnější e-mail, který jsem mu poslala včera pozdě večer. Cítila jsem se vůči němu provinile, že jsem nedostála svému závazku, skoro jako bych byla skokan. Možná že tento můj krok, tento útěk, je pouze předzvěstí k mému dalšímu rozhodnutí, k větší hanbě. To pomyšlení mi nebylo příjemné. Najednou jsem ztratila chuť si vyslechnout vzkaz, i když jsem ve skutečnosti neměla příliš naspěch.
Naposledy jsem se rozhlédla po prázdném bytě. Nemělo smysl tu něco nechávat, ani pocit, že jsem tu bydlela ráda. Zmocnila se mě zvláštní představa, že tenhle svět – nejenom Melanie, ale celá tahle planeta – o mě nestojí, i když já sama ho chci. Prostě jsem tady nedokázala zakořenit. Při pomyšlení na kořeny jsem se kysele usmála. Ten pocit byl jen pověrčivý nesmysl.
Nikdy jsem neměla hostitele, který byl pověrčivý. Bylo to zajímavé zjištění. Jako když víte, že vás někdo pozoruje, ale vy jeho nevidíte. Na šíji mi z toho naskočila husí kůže.
Pevně jsem za sebou zavřela dveře, ale zastaralých zámků jsem se ani nedotkla. Nikdo sem nevnikne, dokud se nevrátím nebo dokud byt nedostane nový nájemník.
Hledačce jsem nevěnovala ani pohled a nasedla jsem do auta. Nebyla jsem zkušená řidička, stejně jako Melanie, takže mě to trochu znervózňovalo. Byla jsem si však jistá, že si rychle zvyknu.
"Počkám na tebe v Tucsonu," připomněla mi Hledačka, opřená o postranní okénko, zatímco jsem startovala.
"O tom nepochybuju," broukla jsem.
Našla jsem tlačítko, které ovládalo boční okna. Ťukla jsem do něj a Hledačka uskočila.
"Možná...," vykřikla tak hlasitě, abych ji slyšela přes hluk motoru a zavřená okna, "možná to zkusím jako ty. Možná tě uvidím na cestě!"
S úsměvem jsem pokrčila rameny.
Řekla to pouze proto, aby mě naštvala. Snažila jsem se, aby to na mě nepoznala. Soustředila jsem se na cestu před sebou a opatrně jsem se odlepila od obrubníku.
Bylo snadné najít výpadovku a potom sledovat ukazatele vedoucí ze San Diega. Po chvíli směrovky zmizely, protože nehrozilo, že špatně odbočím. Za osm hodin budu v Tucsonu. Uvítala bych, kdyby to trvalo déle. Taky bych cestou mohla přespat v nějakém městečku. Pokud bych si mohla být jistá, že Hledačka už odletěla a netrpělivě čeká, místo aby mě sledovala, pak by ta pauza mohla setkání příjemně pozdržet.
Zadívala jsem se do zpětného zrcátka a zjišťovala, jestli mě někdo nesleduje. Jela jsem pomaleji než ostatní řidiči, protože jsem po svém cíli nijak neprahla, a ostatní auta mě plynule míjela. V žádném z nich jsem nezahlédla známou tvář. Nesmím se nechat otrávit tou výhrůžkou, co na mě zkusila Hledačka; neměla povahu na tohle šnečí cestování. Ale přesto... Nepřestávala jsem ji vyhlížet.
Už jsem byla na západě u oceánu, zajela si na sever a jih podél pěkného kalifornského pobřeží, ale dál na východ jsem se ještě nedostala. Civilizace zůstala brzy za námi a zanedlouho mě obklopily pusté hory a skály jako předzvěst nedozírné pouště.
Líbilo se mi, že jsem tak daleko od civilizace, a právě to mě zneklidnilo. Samota by mi neměla připadat tak vítaná. Duše byly společenské. Žili jsme a pracovali a vyzrávali v harmonii. Všichni jsme byli stejní: mírumilovní, přátelští, čestní. Proč se cítím líp bez své rasy? Přičinila se o to Melanie?
Zapátrala jsem po ní, ale byla vzdálená, snila až vzadu v mé hlavě.
Tohle byl nejlepší stav, jaký jsem zažila od chvíle, kdy se najednou rozpovídala.
Cesta ubíhala rychle. Temné rozeklané skály se s monotónní pravidelností střídaly s prašnými pláněmi, porostlými nízkým křovím. Uvědomila jsem si, že jedu rychleji, než jsem měla v plánu. Roztržitě jsem se podivila, proč poušť v Melaniiných vzpomínkách je mnohem barevnější a lákavější. Zkusila jsem svou mysl spojit s tou její, abych zjistila, co je na téhle pustině tak výjimečného.
Ale ona neviděla vyschlou a mrtvou krajinu kolem nás. Snila o jiné poušti, s rudými kaňony, o kouzelném místě. Nesnažila se mě vypudit, vlastně jako by si mou přítomnost vůbec neuvědomila. Opět jsem se zeptala, co znamená ta její odtažitost. Nevycítila jsem ani náznak útočnosti. Spíš jako by se připravovala na konec.
Přebývala v šťastnějším místě své paměti, jako kdyby se loučila. Nikdy předtím nedovolila, abych se tam podívala i já.
Stál tam srub, důvtipné stavení zastrčené do díry v rudém pískovci, nebezpečně blízko čáře přílivu. Bylo to tak daleko od cest i stezek, že to nedávalo smysl. Drsné místo bez vymožeností moderní techniky. Vzpomněla si, jak se smála u umývadla, do kterého si vodu museli pumpovat přímo ze země.
"Je to lepší než vodovod," vysvětluje Jared se svraštělým obočím. Můj smích mu zřejmě dělá starosti. Má snad strach, že se mi to nelíbí? "Aspoň se nedá vystopovat, že tu žijeme."
"Moc se mi to líbí," svěřím se tiše. "Je to jako v nějakém starém filmu. Dokonalé."
Úsměv, který nikdy neopouští jeho tvář – usmívá se dokonce i ze spaní – se ještě rozšíří. "Ale ve filmech se nemluví o těch horších stránkách života. Pojď, ukážu ti, kde tu je latrína."
V úzkém kaňonu se rozléhá smích Jamieho, který před námi utíká. Teď už od rána do večera jen poskakuje, ten hubený klučík s dotemna opálenou pokožkou. Vůbec jsem si neuvědomila, jakou tíhu vzpírají ta úzká ramínka. V Jaredově společnosti je doslova rozjařený. Úzkostný výraz zmizel a vystřídal ho smích. Oba jsme byli houževnatější, než jsem myslela původně.
"Kdo ten srub postavil?"
"Můj otec a starší bratři. I já jsem trochu pomáhal, nebo spíš překážel. Můj táta rád utíkal před světem. Na konvence nikdy moc nedbal. Bylo mu jedno, komu patří zdejší půda, kašlal na povolení a podobné podružnosti!" Jared v smíchu zvrátí hlavu dozadu. Slunce mu tančí ve vlasech. "Tohle místo úředně neexistuje. To je skvělé, nemyslíš?" Mimoděk mě vezme za ruku.
Tam, kde se mě dotkne, mi kůže doslova hoří. Je to fantastický pocit, ale současně se mi v hrudi rozlije bolestná touha.
Takhle se mě dotýká ustavičně, jako by se potřeboval ujistit, že tam skutečně jsem. Copak si neuvědomuje, co to se mnou dělá, ten pouhý dotek jeho dlaně v mé? Copak se mu pulz v žilách taky nezrychlí? Nebo je prostě jen šťastný, že už není sám?
Jdeme pod topoly a on pohupuje našimi propletenými pažemi pod sytou zelení, která se mi rozpíjí před očima. Je tady šťastný, šťastnější než kdekoliv jinde. A já jsem taky šťastná, i když si na ten pocit teprve zvykám.
Od té první noci, kdy jsem se při pohledu na jeho jizvu rozkřičela, mě už nepolíbil. Vážně už o polibek nestojí? Mám mu dát pusu sama? Ale co když se mu to nebude líbit?
S úsměvem ke mně shlédne a vrásky kolem očí se mu seběhnou do vějířků. Zajímalo by mě, zda je skutečně tak hezký, jak mi připadá, nebo jestli je zkrátka jen poslední člověk, který na celém světě zbývá kromě mě a Jamieho.
Ne, to asi ne. Opravdu je krásný.
"Na co myslíš, Mel?" zeptá se. "Zdá se, že ti hlavou vrtá něco moc důležitého." Zasměje se.
Pokrčím rameny. Uvnitř se celá chvěju. "Je tu krásně."
Rozhlédne se kolem sebe. "To ano, ale domov je přece vždycky krásný."
"Domov," zopakuju tiše. "Domov."
"I tvůj domov, jestli chceš."
"To chci." Zdá se mi, že každý kilometr, který jsem v minulých třech letech ušla, mířil právě sem. Nechci odtud nikdy odejít, ale vím, že budu muset. Jídlo neroste na stromech. A dokonce ne ani v poušti.
Tiskne mi ruku a srdce mi zabubnuje o žebra. Je skoro jako bolest, tahle slast.
Pak rozmazané blesky a barvy, jak Melanie přeskočila ve vzpomínkách dopředu, myšlenky jí protančily horkým dnem až k hodině, kdy slunce zapadlo za rudé stěny kaňonů. Pokračovala jsem v jízdě, skoro zhypnotizovaná nekonečnou silnicí, která se táhla přede mnou, lemovaná až do oblbnutí stejnými holými keři.
Nakouknu do jedné úzké ložničky. Velká matrace na podlaze sahá skoro od hrubé kamenné stěny k té protější.
Pohled na Jamieho, spícího na opravdové posteli a s hlavou na měkkém polštáři, mě naplňuje hlubokou, sytou radostí. Hubené ruce a nohy má rozhozené, takže pro mě na spaní nezbývá moc místa. Ve skutečnosti je mnohem větší, než jak ho v duchu vidím já. Bude mu deset – co nevidět už nebude dítě. Až na to, že pro mě zůstane dítětem navždycky.
Jamie pravidelně oddechuje z tvrdého spánku. V jeho snu není nic děsivého, aspoň prozatím.
Zavřu tiše dveře a vrátím se k malé pohovce, kde čeká Jared.
"Děkuju," zašeptám, i když vím, že v téhle chvíli by Jamieho neprobudil ani křik. "Cítím se hrozně. Ta pohovka je pro tebe hrozně krátká. Možná by sis měl lehnout k Jamiemu."
Jared se usměje. "Mel, jsi jen o pár centimetrů menší než já. Aspoň jednou se vyspi pohodlně. Až příště vyrazím do civilizace, zkusím ukrást lůžko nebo něco vhodného ke spaní."
Nezamlouvá se mi to, a to hned z mnoha důvodů. Odejde brzy? A vezme s sebou i nás? A považuje tohle rozdělení lůžek za trvalou věc?
Obejme mě paží kolem ramen a přitiskne mě k sobě. Přitulím se blíž, třebaže z jeho tepla mě opět bolí u srdce.
"Proč se mračíš?" ptá se.
"Kdy odjedeš..., kdy budeme muset odjet?"
Pokrčí rameny. "Cestou jsme ukořistili dost zásob, abychom pár měsíců vydrželi. Pokud chceš zůstat nějakou dobu na jednom místě, můžu občas vyjet jen na krátkou výpravu. Určitě už jsi z toho věčného utíkání unavená."
"Ano, to jsem," přisvědčím a zhluboka se nadechnu, abych sebrala odvahu. "Ale pokud pojedeš ty, tak já taky."
Přitiskne mě k sobě trochu pevněji. "Přiznám se, že budu radši. Představa, že bych tě musel opustit..." Tiše se zasměje. "Zní šíleně, když přiznám, že bych radši umřel? Je to moc dramatické?"
"Ne, vím, jak to myslíš."
Určitě to cítí stejně jako já. Těžko by říkal podobné věci, kdyby ve mně viděl jen dalšího člověka, a ne ženu?
Uvědomím si, že to je poprvé, co jsme spolu od chvíle, kdy jsme se tu první noc potkali; poprvé, kdy mezi námi a spícím Jamiem můžeme zavřít dveře. Spoustu nocí jsme proseděli vzhůru, šeptem si povídali, vykládali si svoje příběhy, ty šťastné i ty děsivé, a mně vždycky v klíně ležela Jamieho hlava. Obyčejné zavřené dveře, a dokázaly mi zrychlit dech.
"Nemyslím, že musíš shánět další lůžko; ještě ne."
Cítím na sobě jeho tázavé oči, ale nedokážu mu ten pohled oplatit. Zastydím se, moc pozdě. Už je to venku.
"Zůstaneme tady tak dlouho, dokud nám vystačí zásoby, neboj se. Už jsem spal na horších místech, než je tahle pohovka."
"Ale tak to nemyslím," mumlám pořád se sklopenýma očima.
"V posteli budeš spát ty, Mel. Žádné smlouvání neberu."
"Ale tak to taky nemyslím." Skoro to není slyšet. "Chci říct, že pohovka je pro Jamieho dost velká. Ještě dlouho z ní nevyroste. A já bych mohla spát v posteli... s tebou."
Chvíli je ticho. Ráda bych zvedla hlavu, abych zjistila, jak se tváří, ale na to se moc stydím. Co když se mu ta představa hnusí? Přežila bych to vůbec? Donutí mě odejít?
Hřejivými mozolnatými prsty mi pozvedne bradu. Když se střetneme očima, píchne mě u srdce.
"Mel, já..." Pro jednou se neusmívá.
Snažím se uhnout pohledem, ale drží mě za bradu, abych se nemohla odvrátit. Copak necítí ten oheň mezi našimi těly? Nebo to jde jenom ze mě? Ale jak by to bylo možné? Jako bychom mezi sebou uvěznili slunce, vylisované jako květ mezi stránkami tlusté knihy. Cítí to Jared taky tak? Nebo mu to je nepříjemné?
Po chvilce je to on, kdo uhne pohledem, ale bradu mi pořád nepouští. "Tohle mi ale nedlužíš, Melanie. Nedlužíš mi vůbec nic."
Křečovitě polknu. "Ale já neříkám... nemyslela jsem, že k tobě mám nějakou povinnost. A ty ke mně taky ne. Zapomeň, že jsem něco řekla."
"To těžko, Mel."
Povzdechne si a já mám chuť se hanbou propadnout. Zatoužím nechat si od vetřelců vymazat celou paměť, jen abych zapomněla na tyhle dvě ponižující minuty.
Jared se zhluboka nadechne a se zaťatými zuby civí do podlahy. "Mel, takhle to být nemusí. Jen proto, že jsme spolu, že jsme poslední muž a žena na Zemi..." Ztěžka hledá slova, což jsem u něho ještě nezažila. "Neznamená to, že musíš dělat něco, co sama nechceš. Nejsem typ muže, který automaticky... Nemusíš..."
Tváří se tak rozrušeně, tak vážně, že začnu mluvit, í když předem vím, že to je chyba. "Tak jsem to nemyslela," mumlám. "Nešlo o žádné ‚musím‘ ani nevěřím, že jsi takový typ. To ani náhodou. To jenom že..."
Jenom že ho miluju. Zaskřípu zuby, abych se nezostudila ještě víc. Měla jsem si radši ukousnout jazyk, než jsem všechno tak hloupě pokazila.
"Jenom že...?" naléhá.
Zkusím zavrtět hlavou, ale pořád mi prsty pevně svírá bradu.
"Mel?"
Vytrhnu se mu a zuřivě vrtím hlavou.
Nakloní se blíž ke mně a náhle se mu změní výraz. Z obličeje mu vyčtu otázku, které úplně nerozumím, ale přesto se ze mě rázem vytratí pocit odmítnutí, který mi do očí vháněl palčivé slzy.
"Mluv se mnou. Prosím," zamumlá a jeho dech mi ovane tvář; na několik vteřin nedokážu myslet na nic jiného.
A pod jeho pohledem zapomenu, že se cítím zahanbeně a že jsem mu už v životě nechtěla říct ani slovo.
"Kdybych se měla vybrat někoho, abych s ním uvízla na vylidněné planetě, byl bys to ty," šeptám. Slunce mezi námi pálí pořád víc. "Chci s tebou zůstat navždycky. A ne jenom... ne, abychom si spolu povídali. Když se mě dotýkáš..." Odvážím se prsty jemně přejet po teplé kůži Jaredovy paže; jako by mi z konečků tryskaly plameny. Přitiskne mě k sobě úžeji. Taky ten oheň cítí? "Rád bych, abys mluvila dál." Chtěla bych se vyjádřit přesněji, ale nenacházím slova. Nevadí. Stačí ta hrůza, ke které jsem se už přiznala. "Jestli necítíš totéž co já, pochopím to. Pro tebe je to možná jinak. Ale to nevadí." Lži.
"Ale Mel," vydechne mi do ucha a přitáhne si můj obličej blíž.
A další plameny číhají v jeho rtech, zběsilejší než ty předchozí, spalující. Nevím, co dělám, ale asi na tom nezáleží. Rukama se mi boří do vlasů a srdce mi div nevybuchne. Nemůžu dýchat. Nechci dýchat.
Ale pak mi rty sklouzne k uchu a přidrží můj obličej oběma rukama, když se je snažím znovu najít.
"Byl to zázrak – víc než zázrak – že jsem tě našel, Melanie. A kdyby mi právě teď dali na vybranou, jestli chci zpátky svět, nebo jestli chci tebe, nevzdal bych se tě. Ani kdybych tím zachránil pět miliard lidí."
"To není správné."
"Úplně nesprávné, ale je to tak."
"Jarede," vydechnu. Opět zkusím ulovit jeho rty, ale odtáhne se, jako by chtěl něco říct. Copak tady se dá ještě něco dodat?
"Ale..."
"Ale?" Tady ještě existuje nějaké ale? Jak po tomhle ohni může to ale vůbec vyslovit?
"Ale je ti sedmnáct, Melanie. Mně je šestadvacet."
"A co na tom záleží?"
Neodpoví. Dlaněmi mi zlehýnka přejíždí po pažích, vykresluje tam ohnivou stezičku.
"To si ze mě utahuješ." Odtáhnu se, abych mu viděla do obličeje. "Už máme za sebou konec světa, a ty si děláš starosti kvůli konvencím?"
Hlasitě polkne. "Většina konvencí vznikla z dobrého důvodu, Mel. Měl bych z toho mizerný pocit, jako kdybych zneužil situace. Jsi hrozně mladá."
"Na světě už mladí vůbec neexistujou. Každý, kdo přežil takhle dlouho, je prastarý."
Jeden koutek úst mu povyjede v úsměvu. "Nejspíš máš pravdu. Ale tohle vážně nemusíme uspěchat."
"A na co máme čekat?"
Dlouho váhá a přemýšlí.
"No, tak třeba, musíme vzít v úvahu jisté... praktické věci."
Napadne mě, že třeba jen odvádí řeč jinam, snaží se získat čas. Povytáhnu obočí. Připadá mi k nevíře, že rozhovor se stočil tímhle směrem. Pokud o mě vážně stojí, tak tyhle řeči jsou nesmysl.
"Pochop," vysvětluje váhavě. Mám dojem, že pod temně zlatým opálením se červená. "Když jsem do srubu dělal zásoby, nepočítal jsem s... hosty. Chci říct, že..." Zbytek věty doslova vychrlí. "Kondomy bylo to poslední, nač jsem tenkrát pomyslel."
Cítím, jak vraštím čelo. "Aha."
Náhle není po úsměvu ani stopy, na vteřinku se mu tváří mihne záblesk hněvu. Nikdy předtím mě nenapadlo, že může vypadat tak nebezpečně. "Tohle není svět, do kterého bych chtěl přivést svoje dítě!"
Pochopím, jak to myslí, a já sama se zhrozím představy drobounkého nevinného dítěte, které otevře oči právě tady. Je dost zlé sledovat Jamieho oči a vědět, co mu život přinese, i kdyby všechno dopadlo co nejlépe.
Jared se náhle změní na starého Jareda. Kolem očí mu vyskočí vějířky vrásek. "Kromě toho, máme spoustu času to... vyřešit." Jasně, už zase hraje o čas. "Uvědomila sis vůbec, že jsme zatím spolu strávili jen strašně málo času? Vždyť jsme se navzájem našli teprve před čtyřmi týdny!"
To mě uzemní. "Vyloučeno."
"Dvacet devět dní. Počítám to."
Zkusím se rozpomenout. Nesmysl, že Jared nám život změnil teprve před dvaceti devíti dny? Měla jsem pocit, že já a Jamie jsme s Jaredem nejméně tak dlouho, jako jsme byli sami. Určitě dva nebo tři roky.
"Máme před sebou spoustu času," nepřestává mě konejšit Jared.
Náhle nemůžu promluvit, protože se v zlověstné předtuše málem zalknu návalem paniky. Ustaranýma očima sleduje změny v mém obličeji.
"To nemůžeš vědět." Zoufalství, které polevilo po našem setkání, mě švihne jako bič. "Nemůžeš přece vědět, kolik času ti zbývá. Nevíš, jestli máme čas měřit na měsíce nebo dny nebo hodiny."
Láskyplně se rozesměje a rty mi vtiskne na hebké místečko, kde se mi stýká obočí. "Žádné starosti, Mel. Zázraky takhle nekončívají. Nikdy tě neztratím. Nikdy nedovolím, aby ses ode mě vzdálila."
Přivedla mě zpět do přítomnosti – k té tenké stužce dálnice vinoucí se arizonskou pustinou, rozpálenou vražedným poledním sluncem – i když já sama o to nestála. Civěla jsem před sebe na prázdnou krajinu a uvnitř sebe cítila další prázdno.
V hlavě mi tiše povzdechla její myšlenka: Nemůžeš přece vědět, kolik ti zbývá.
V pláči mi tekly slzy, které patřily nám oběma.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře