10.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.01 |
› 

 Odbočka

Zadrnčel elektrický zvonek a ohlásil nového zákazníka v obchodu se smíšeným zbožím. Provinile jsem sebou cukla a přikrčila se za polici se zbožím, které jsme si zrovna prohlížely.
Přestaň se chovat jako zločinec, poradila mi Melanie.
Já se tak nechovám! namítla jsem nervózně.
Zpocené dlaně mě zastudily potem, i když v obchůdku bylo skoro horko. Široká okna vpouštěla dovnitř příliš mnoho slunce, než aby to rachtající a udýchaná klimatizace dokázala zvládnout.
Který košík? vyhrkla jsem.
Ten větší, poradila mi.
Popadla jsem větší z nákupních košíků, do kterého se zřejmě vešlo víc, než bych dokázala unést. Zamířila jsem k polici s balenou vodou.
Uneseme tři pětilitrovky, rozhodla. Budeme mít tři dny na to, abychom je našly.
Zhluboka jsem se nadechla a snažila sebe sama přesvědčit, že takhle nehraju. Prostě se z ní snažím vytáhnout další fakta, to je všechno. Až budu mít pohromadě celý příběh, někoho vyhledám – možná jiného Hledače, míň odpudivého než ta zrůda, co mi přidělili – a předám mu všechny informace. Jsem prostě jen důkladná, chlácholila jsem vlastní svědomí.
Můj nešikovný pokus obelhat sama sebe byl tak ubohý, že Melanie mu nevěnovala pozornost, nelámala si s ním hlavu. Zřejmě už bylo pro mě příliš pozdě, přesně jak varovala Hledačka. Asi jsem měla nasednout do letadla.
Příliš pozdě? zabrblala Melanie. Kéž by. Nedokážu tě donutit k ničemu, co sama nechceš. Dokonce nemůžu ani zvednout vlastní ruku! Z té myšlenky znělo zoufalství.
Podívala jsem se na svou ruku, položila si ji na stehno a nenatáhla ji k balíku s vodou, jak toužila ona. Cítila jsem její netrpělivost, skoro trýznivou touhu po pohybu. Už zase byla na útěku, jako by moje existence v jejím těle byla jen krátkým vyrušením, promarněnou dobou, která se naštěstí stala minulostí.
Vydala ze sebe myšlenku, jež byla čiré pohrdání, a pak se opět vrátila k prosazování svého plánu. No tak! naléhala. Musíme sebou hodit! Za chvíli bude tma!
S povzdechem jsem z police vytáhla největší balení lahví s vodou. Balík málem žuchl na podlahu, ale já ho přirazila k dolní polici. Měla jsem pocit, že se mi paže vykloubily z ramen.
"Děláš si ze mě legraci?" okřikla jsem ji nahlas.
Neřvi!
"Prosím?" obrátil se ke mně od konce uličky další zákazník, pomenší nahrbený muž.
"Echmm – nic," zamumlala jsem a uhýbala přitom očima. "Jen to je těžší, než jsem myslela."
"Chcete, abych vám pomohl?" nabídl se muž.
"Ne, ne," odmítla jsem spěšně. "Prostě si vezmu menší balení."
Opět se obrátil k nabídce bramborových čipsů.
Ne, to neuneseš, ujistila mě Melanie. Nosívala jsem těžší břemena než tohle. Nechala jsi nás zhadrovatět, Poutnice! dodala naštvaně.
Promiň, pomyslela jsem si roztržitě, protože jsem si uvědomila, že vůbec poprvé mě oslovila jménem.

Vzpírej to nohama.
Dřela jsem se s balíkem vody a v duchu šílela, jak daleko to budu muset táhnout. Zatím se mi podařilo dojít aspoň k pokladně. S nesmírnou úlevou jsem opřela těžké lahve o pult. Navrch jsem položila krabici müsli tyčinek, balíček koblih a sáček čipsů z nejbližší police.
Voda je v poušti důležitější než jídlo a my uneseme jen jistou váhu...
Mám hlad, skočila jsem jí do řeči. A tohle je lehké.
Nakonec, jsou to tvoje záda, zabrblala otráveně a pak poručila: Kup mapu.
Vybrala jsem topografickou mapu státu, kterou chtěla, a přidala ji k nákupu na pultě. Byla to jen součást její šarády.
Pokladní, šedovlasý usměvavý pán, načetl kód müsli tyčinek.
"Tak vy se chystáte na výšlap?" zeptal se vlídně.
"Hora je vážně krásná."
"Stezka začíná přímo nad..." mávl rukou.
"Najdu ji," kývla jsem chvatně a sundala těžký a špatně vybalancovaný nákup z pultu.
"Hlavně se utábořte dřív, než padne tma, děvenko. Jistě nechcete zabloudit."
"Dám si pozor."
Melanie si o vlídném starci myslela hnusné věci.
Je milý. Má upřímný zájem o to, aby se mi nic nestalo, připomněla jsem jí.
Jsi z toho celá pryč, ťala mě kysele. Už tě někdo někdy poučil, že se nemáš bavit s cizími lidmi?
Odpovídala jsem s pocitem hluboké provinilosti: V mé rase nejsou žádní cizinci.
Pořád si nemůžu zvyknout, že za nákup se neplatí, změnila téma. Tak proč z nich načítají kód?
Inventura, to dá rozum. Jak si má pamatovat, co všechno prodal, když potřebuje sestavit objednávku? Kromě toho, k čemu by byly peníze, když všichni jsou dokonale poctiví? Odmlčela jsem se. Pocit viny zesílil natolik, že fyzicky bolel. Samozřejmě, všichni kromě mě.
Melanie před mými pocity honem ucouvla, protože ji vyděsila jejich hloubka, bála se, že si všechno ještě rozmyslím. Místo toho se soustředila na vlastní zběsilou touhu zmizet odtud, vyrazit směrem k cíli. Její úzkost mě celou prosákla a já zrychlila krok.
Dovlekla jsem zásoby k autu a položila je na zem vedle dveří na straně spolujezdce.
"Smím vám s tím pomoci?"
S úlekem jsem se ohlédla; ten druhý muž z obchodu stál vedle mě, v ruce igelitovou tašku.
"Och... díky," vymáčkla jsem ze sebe, zatímco mi v uších bouřil tep.
Čekali jsme, Melanie napjatá, jakoby připravená k útěku, než nám muž naložil zásoby do vozu.
Není proč se bát. Je zkrátka obyčejně laskavý.
Stále ho nedůvěřivě pozorovala.
"Děkuju," řekla jsem, když zabouchl dveře.
"To je v pořádku."
Bez ohlédnutí zamířil k dalšímu autu. Posadila jsem se za volant a popadla sáček bramborových čipsů.
Dívej se do mapy, ozvala se. Počkej, dokud nezmizí z dohledu.
Nikdo nás nesleduje, uklidňovala jsem ji. Přesto jsem s povzdechem rozložila mapu a jedla jen jednou rukou. Možná to byl dobrý nápad, trochu si omrknout, kam vlastně máme namířeno.
Kam vlastně máme namířeno? zeptala jsem se jí. Našly jsme začátek, ale co dál?
Rozhlédni se kolem sebe, zavelela. Pokud to nevidíme odtud, zkusíme jižní stranu hory.
Co mám vidět?
Položila přede mě obraz ze svých vzpomínek: zubatá cikcaková čára, čtyři ostře zalomené zpětné oblouky, ten pátý hrot divně tupý, jakoby ulomený. Teď jsem to konečně viděla správně, rozeklanou linii čtyř špičatých horských štítů a ten pátý jakoby ulomený...
Pohledem jsem zkoumala panorama, od východu na západ přes severní obzor. Bylo to tak snadné, jako by to ani nebyla pravda, jako bych si tu vzpomínku doplnila dodatečně až poté, co jsem na severovýchodní výseči obzoru spatřila siluetu hory.
To je ono! Melanie to samým vzrušením skoro zazpívala. Honem, vyrážíme! Nutila mě vyskočit z auta, rozběhnout se.
Zavrtěla jsem hlavou a opět se naklonila nad mapu. Horský hřeben se rýsoval v takové dálce, že nás od něj dělily jistě kilometry. Nepřicházelo do úvahy, že bych se z parkoviště vydala přímo do holé pouště, pokud se mi nabídne jiná možnost.
Měly bychom se řídit rozumem, navrhla jsem a prstem jela po tenké stužce na mapě, bezejmenné cestě, která o pár kilometrů dál vybíhala z hlavní silnice a pokračovala na východ směrem k horskému hřebeni.
Samozřejmě, souhlasila pokorně. Čím to bude rychlejší, tím líp.
Prašnou cestu jsme našly bez problémů. Byl to jen pruh udusané hlíny mezi řídkým podrostem, sotva na šířku jednoho vozidla. Měla jsem dojem, že cesta co nevidět zaroste celá, protože ji očividně nikdo nepoužíval; místy už trčely do výšky trsy vegetace. Od silnice cestu odděloval zrezivělý řetěz, po jedné straně přišroubovaný k dřevěnému sloupku a na protější straně přes sloupek jen volně přehozený. Honem jsem vyskočila z auta, odtáhla řetěz na jednu stranu, skočila zpátky do vozu a popojela na cestu. V duchu jsem se modlila, aby nějaké jiné auto nezastavilo a řidič se nevnucoval s pomocí. Naštěstí silnice zůstala prázdná i po tu dobu, kdy jsem řetěz zase chvatně natahovala a ovíjela kolem sloupku.
Když nám silnice zmizela z dohledu, obě jsme se zklidnily. Byla jsem ráda, že jsme na nikoho nenarazily a já zase nemusela lhát, ať slovy, nebo mlčením. Takhle sama jsem si nepřipadala tolik odrodilá.
Melanie byla uprostřed té pustiny jako doma. Znala názvy všech pokroucených rostlin a stromů kolem nás. Melodicky si pobrukovala jejich jména, zdravila je jako staré kamarády.
Kreosot, popínavý kaktus, opuncie, medyněk...
Tady v poušti, daleko od silnice a pastí civilizace, se do Melanie viditelně vlil nový život. Na jednu stranu oceňovala rychlost drkotajícího auta – naše vozidlo nemělo podvozek vhodný pro terénní jízdu – ale na druhou stranu nedočkavě prahla vyskočit ven a rozběhnout se rozpálenou pouští kupředu.
Bylo jasné, že kus cesty budeme muset urazit pěšky, a to až příliš brzy na můj vkus, ale moc jsem pochybovala, že ji uspokojí moje tempo. Cítila jsem v sobě vlastní upřímnou touhu. Svoboda. Hnát její tělo v důvěrně známém rytmu jejích dlouhých kroků, nechat se vést jí, jenom jí. Na okamžik jsem si přiznala, že život bez těla je vězení. Být uvnitř bez špetky vlivu na sebe. Být v pasti, bez možnosti volby.
Zamrazilo mě z toho v zádech. Honem jsem zaměřila pozornost na hrbolatou cestu, abych se zbavila hrůzy promíchané se soucitem. Ještě žádný hostitel ve mně nevyvolal tak silný pocit provinilosti ze sebe. Samozřejmě, žádný z těch předchozích se neprojevil tak výrazně, aby si dokázal stěžovat.
Poprvé jsme se pohádaly, když se slunce dotklo vrcholků na západě. Dlouhé stíny házely na cestu prapodivné vzory, takže se mi hůř kličkovalo mezi kameny a výmoly.
Támhle to je! Melanie zavýskla, protože jsme zahlédly další útvar dál na východě: hladkou vlnu skal, prudce přerušenou kamennou ostruhou, která ukazovala do nebe jako tenký dlouhý prst.
Okamžitě chtěla odbočit do podrostu bez ohledu na to, co by to udělalo s autem.
Ale co když máme nejdřív dorazit k tomu prvnímu orientačnímu bodu? namítla jsem. Úzká cesta se vinula víceméně správným směrem a já se bála z ní sjet. Jak bych potom našla zpáteční cestu do civilizace? Copak se nevrátím?
Právě v té chvíli, když se slunce dotklo temné klikaté čáry západního obzoru, jsem si představila Hledačku. Co si pomyslí, když se neukážu v Tucsonu? Výbuch škodolibosti mě doslova rozesmál. Melanii se Hledaččin budoucí vztek zamlouval naprosto stejně. Jak dlouho bude čekat, než se vypraví zpátky do San Diega, aby se přesvědčila, jestli to celé nebyla ode mě jen léčka, abych se jí zbavila? A jaké kroky podnikne, až mě nenajde doma? Až mě nenajde vůbec nikde?
Jenom jsem si zvlášť dobře nedokázala představit, kde tou dobou budu já.
Koukni, vyschlé koryto potoka. Je dost široké, aby jím projelo auto – pojedeme tudy, naléhala Melanie.
Nemyslím, že bychom to měly udělat.
Za chvíli bude tma a budeme se muset zastavit. Marníš čas! Němě řvala zoufalstvím.
Nebo šetřím čas, pokud mám pravdu. Kromě toho, je to můj čas, ne?
Neodpověděla slovy. Místo toho se mi začala natahovat, jako by se vzpínala zpátky k vyschlému korytu.
Jsem to já, kdo řídí, takže bude po mém.
Melanie beze slova běsnila.
Co kdybys mi ukázala zbytek těch čar? navrhla jsem. Než se snese tma, mohli bychom se přesvědčit, jestli už něco z toho není vidět.
Ne! utrhla se. Tohle si udělám po svém zase já!
Chováš se dětinsky.
Opět odmítla odpovědět. Pokračovala jsem v jízdě ke čtyřem ostrým vrcholkům a ona trucovala.
Sotva slunce zmizelo za horami, po kraji se prudce rozlila noc, v jednom okamžiku byla poušť oranžová zapadajícím sluncem a vzápětí zčernala. Zpomalila jsem a zašátrala po palubní desce, abych rozsvítila reflektory.
Copak ses pominula? sykla Melanie. Máš vůbec ponětí, na jakou dálku by reflektory byly tady vidět? Někdo by nás stoprocentně zpozoroval!
Tak co si počneme?
Doufej, že sedadla se dají sklopit.
Zastavila jsem a s puštěným motorem zvažovala, zda mám ještě jiné možnosti než přespat v autě, obklopená černou prázdnotou pouštní noci. Melanie trpělivě čekala, protože jí předem bylo jasné, že nepřijdu na nic.
Je to šílené, abys věděla, broukla jsem, zaparkovala a vytáhla klíčky ze zapalování. Celá ta akce. Vyloučeno, aby tam vůbec někdo byl. Nic nenajdeme, jen při tom hledání beznadějně zabloudíme. Měla jsem nejasné tušení, že náš plán je plný smrtelného nebezpečí – že budeme bloudit v žáru bez nouzového plánu, bez možnosti návratu. Věděla jsem, že Melanie má o tom nebezpečí mnohem konkrétnější představu, ale detaily přede mnou záměrně tají.
Na moje obvinění se nenamáhala odpovídat. Tyhle problémy jí nedělaly těžkou hlavu. Pochopila jsem, že radši bude po zbytek života bloudit v poušti, než aby se vrátila k životu, jaký jsem předtím vedla. Dokonce i kdyby jí nehrozila Hledačka, dávala přednost téhle možnosti.
Sklopila jsem sedadla, jak nejdál to šlo, ale pořád to nestačilo k pohodlí. Pochybovala jsem, že dokážu usnout, ale zakázala jsem si přemýšlet o tolika věcech, že jsem měla mysl úplně prázdnou, nezajímavou. Melanie také mlčela.
Zavřela jsem oči a zjistila, že tma za mými víčky se od bezměsíčné noci vůbec neliší, načež jsem nečekaně snadno vplula do nevědomí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře