11.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.01 |
› 

 Žízeň

"No dobrá! Měla jsi pravdu, měla jsi pravdu!" pronesla jsem hlasitě. Nebyl tam nikdo, kdo by to slyšel.
Melanie mi nevpálila: "Vždyť jsem ti to říkala." Ne tolika slovy, ale v jejím mlčení jsem vycítila výčitku.
Ještě pořád se mi nechtělo opustit auto, i když teď už nám bylo k ničemu. Když došel benzin, nechala jsem vůz ještě chvíli jet setrvačností, až se předkem zabořil do mělké rokle, vyryté prudkým potůčkem po posledním velkém lijáku. Teď jsem čelním sklem vyhlížela na nekonečnou prázdnou pláň a cítila, jak se mi v panice svírá žaludek.
Musíme vyrazit, Poutnice. Bude pořád větší vedro.
Kdybych nevyplýtvala víc než čtvrtinu nádrže tím, že jsem tvrdohlavě jela až k úpatí druhého orientačního bodu – abych zjistila, že třetí bod odtud není vidět, takže jsem musela auto obrátit a jet zpátky – mohly jsme tímhle písčitým korytem ujet mnohem dál a víc se přiblížit k dalšímu cíli. Kvůli mně teď budeme muset pokračovat v cestě pěšky.
Zbytečně rozvážnými pohyby jsem si do batohu naložila vodu, jednu lahev po druhé; stejně tak pomalu jsem tam přidala zbývající müsli tyčinky. Celou tu dobu Melanie otravovala, ať sebou hodím. Její netrpělivost mi nedovolila pořádně přemýšlet, pořádně se soustředit na cokoliv. Třeba na to, jak to s námi nakonec dopadne.
No tak, no tak, no tak, omílala tak dlouho, dokud jsem se, ztuhlá a neohrabaná, nevysoukala z auta. Když jsem se napřímila, rozbolela mě záda; ne od těžkého batohu, protože ta tíha se rozložila na ramena, ale od spaní v nepřirozeně zkroucené poloze.
A teď to auto zakryj, zavelela a ukázala mi v duchu obraz nalámaných větví z blízkých kreosotů a zakrslých jehličnanů, překrývajících stříbrnou kapotu.
"Proč?"
Její tón mi naznačil, že to nechápe jen úplný idiot. Aby nás nikdo neobjevil.
Ale co když chci, aby nás našli? Co když tam před námi není nic než horko a prach? A teď navíc nemáme, jak se dostat domů!
Domů? zeptala se a hodila po mně neradostným výjevem: prázdný byt v San Diegu, Hledačka s tím nejodpornějším ze svých úšklebků, tečka na mapě značící Tucson... a kratičký, šťastnější záblesk rudého kaňonu, který se jí tam prosmýkl jen náhodou. Kde to jako má být?
Obrátila jsem se zády k autu a její radu hodila za hlavu. Už jsem to beztak nechala zajít příliš daleko. Nehodlala jsem se vzdát naděje na návrat. Možná že někdo najde auto a potom najde i mě. A každému zachránci bych snadno a po pravdě mohla vysvětlit, co tady dělám: Zabloudila jsem. Ztratila jsem cestu... ztratila jsem nad sebou kontrolu... ztratila jsem rozum.
Nejdřív jsem se držela koryta, tělo mi zapadlo do přirozeného rytmu chůze, rytmu dlouhých kroků. Tímhle způsobem jsem nerázovala po chodníku z univerzity domů – vůbec to nebyla moje chůze. Hodila se však do zdejšího drsného terénu a hnala mě vpřed rychlostí, která mě překvapovala až do chvíle, než jsem si na ni zvykla.
"Co kdybych tudy nejela?" přemýšlela jsem, jak jsem postupovala hlouběji do pouště. "Co kdyby Léčitel Brod zůstal v Chicagu? Co kdyby nás trasa mé cesty nedovedla tak blízko k nim?"
Byla to právě ta naléhavost, ta vábnička – to pomyšlení, že Jared s Jamiem mohou být právě tady, někde ve zdejší pustině – co mi znemožnilo odolat jinak nesmyslnému plánu.
Tím si nejsem jistá, přiznala Melanie. Myslím, že bych to zkusila tak jako tak, ale v blízkosti ostatních duší jsem se bála. A bát jsem se nepřestála. Důvěra v tebe by je oba mohla zabít.
Při té představě jsme sebou obě trhly zděšením.
Ale když už jsme tady, když už jsme tak blízko... Zdálo se mi, že to musím zkusit. Prosím – a náhle mě prosila, žadonila beze stopy nenávisti ve svých myšlenkách – prosím, nezneužij to, abys jim ublížila. Prosím.
"Já nechci... Ani nevím, jestli bych jim dokázala ublížit. Radši bych..."
Co? Sama umřela? Než abych Hledačům prozradila pár lidských tuláků?
Opět jsme sebou zhrozeně trhly, ale můj odpor vůči té představě Melanii trochu uklidnil. Zato já se vyděsila ještě víc zjištěním, že ji to uchlácholilo.
Když se vyschlé koryto začalo stáčet příliš ostře k severu, Melanie navrhla, abychom se na udusanou hlinitou cestu vykašlaly a přímou čarou zamířily k třetímu orientačnímu bodu, k východnímu skalnatému štítu, který trčel k bezmračnému nebi jako ukazovák.
Nechtělo se mi sejít z vyschlého koryta, stejně jako se mi předtím nechtělo odejít od vozidla. Po dně bývalé říčky jsem se mohla vrátit k autu a pak pokračovat zpátky až k silnici. Byla sice kilometry a kilometry odtud, cesta by mi trvala několik dní, ale jakmile sejdu z téhle cesty, budu už definitivně ztracená.
Nepřestávej věřit, Poutnice! Najdeme strýčka Jeba, nebo on najde nás.
Pokud je ještě naživu, dodala jsem a odbočila z nouzové stezky do křoví, které bylo v obou směrech naprosto stejné. S důvěrou nemám zkušenosti. Neumím si představit, že se s ní skamarádím.
Ale stejně zkus důvěřovat.
Komu? Tobě? Zasmála jsem se. Při každém nadechnutí mi rozpálený vzduch rozdíral hrdlo.
Jen si představ, změnila téma. Možná je do večera najdeme!
Tu touhu jsme cítily společně; ze vzpomínek se nám vynořily obě jejich tváře, muže a dítěte. Když jsem zrychlila krok, nebyla jsem si jistá, jestli jsem to já, kdo ovládá mé pohyby.
Horko skutečně zesílilo, pořád horší a horší. Pot mi přilepil vlasy k lebce a světle žluté tričko mi přilnulo k tělu všude tam, kde jsem se ho dotkla. Odpoledne se zvedl stravující poryv větru a hodil mi písek do obličeje. Suchý vzduch vypil všechen pot, ztužil mi vlasy prachem a odlepil mi od těla tričko, ztvrdlé zaschlou solí jako tuhý karton. Pokračovala jsem v chůzi.
Vodu jsem pila častěji, než se Melanii zamlouvalo. Brblala nad každým douškem a vyhrožovala, že zítra nám voda bude proklatě chybět. Jenže dnes jsem jí ustoupila už tolikrát, že jsem na její další rady neměla náladu. Napila jsem se pokaždé, když jsem měla žízeň, což bylo skoro pořád.
Nohy se mi pohybovaly vpřed bez toho, že bych je řídila svými myšlenkami. Chrupající rytmus mých kroků byl jako scénická hudba, tichá a nudná.
Nebylo na co se dívat; každý pokřivený ježatý keř vypadal navlas stejně jako ten následující. Ta prázdná jednotvárnost mě ukolébala do jakéhosi tranzu. Vnímala jsem vlastně jen obrys horského hřebene na bledé vyprahlé obloze. Dívala jsem se po té siluetě každých pár kroků, dokud jsem ji neznala tak dokonale, že bych ji dokázala nakreslit poslepu.
Ten výhled jako by zamrzl. Nepřetržitě jsem se rozhlížela kolem dokola a pátrala po čtvrtém orientačním bodu – velkém štítu ve tvaru kopule s vykousnutým kusem z jednoho boku. Melanie mi ho ukázala teprve dnes ráno, jako kdyby se vyhlídky na úspěch po mém odchodu od auta úplně změnily. Doufala jsem, že ta změna znamená úspěch a konec cesty, protože tak daleko jsme se dostaly jen proto, že nám přálo štěstí. Přesto jsem tušila, že Melanie toho přede mnou tají víc a že konec naší cesty leží v úděsném nedohlednu.
V průběhu odpoledne jsem chroupala svoje müsli tyčinky a až příliš pozdě jsem si uvědomila, že jsem je zbaštila všechny.
Po západu slunce se noc snesla stejně rychle jako včera. Melanie byla připravená, už stačila vyhledat místo na přespání.
Tady, řekla mi. Musíme se utábořit co nejdál od opuncií, protože sebou ze spaní meleš.
V šeru jsem se zadívala na kaktus posetý tvrdými rohovinovými ostny tak hustě, že připomínaly srst, a otřásla jsem se hrůzou. Ty chceš, abych přespala jen tak na zemi? Přímo tady?
Vidíš snad jinou možnost? Vycítila moji paniku a hlas jí změkl, jakoby soucitem. Hele – je to lepší než auto. Aspoň je to místo rovné. V tomhle vedru na tebe nepoleze žádná havěť a...
"Havěť?" vybuchla jsem hlasitě. "Havěť?"
Ve vzpomínkách se jí kratičce kmitly výjevy s nebezpečně vyhlížejícím hmyzem a s hady stočenými do spirály.
Jen klid. Snažila se mě uchlácholit, zatímco já se hystericky vytáhla na špičky a snažila se uniknout tomu kdovíčemu, co se skrývalo dole v písku, a očima prohledávala temnotu, abych našla cestu k úniku. Nic tě nebude obtěžovat, pokud to nezačneš dráždit ty sama. Koneckonců, jsi větší než všechna zdejší pouštní havěť. Další záblesk vzpomínky; tentokrát nám myšlenky vyplnil pohled na mrchožrouta velkého jak průměrný pes – na kojota.
"No, super!" zasténala jsem a zhroutila se do podřepu, i když jsem se nepřestala děsit černé země pod svýma nohama. "Sežraná divokými psy. Koho by napadlo, že skončí tak... nicotně? Tak nezajímavě? Třeba kdyby to byl obří krab z Mlžné planety, v tom by snad byla jistá důstojnost."
Melanie mi odpověděla tónem, z něhož bylo jasné, že by zvedla oči k nebi, kdyby mohla. Přestaň se chovat jako malá. Nic tě nesežere. Teď si lehni a trochu si odpočiň. Zítřek bude namáhavější než dnešek.
"Díky za dobrou zprávu," broukla jsem. Začínala se měnit na tyranku. Mimoděk jsem si vybavila lidské rčení: Podej mu prst a vezme ti celou ruku. Byla jsem vyčerpanější, než jsem si zatím uvědomila, takže jsem se zdráhavě uvelebila na hrubé kamenité zemi. Prostě jsem neměla sílu udržet oči dokořán.
Zdálo se mi, že uběhlo jenom pár minut, než vyšlo slunce, oslepivě zářivé a už natolik žhavé, že mě zalil pot. Probudila jsem se obalená pískem a kamínky; pravou ruku jsem si přeležela pod tělem, takže jsem v ní ztratila cit. Zatřepala jsem s ní, abych vyhnala mravenčení, a pak jsem sáhla do batohu pro lahev vody.
Melanie s tím nesouhlasila, ale kašlala jsem na ni. Vytáhla jsem poloprázdnou lahev vody, z které jsem pila naposledy, a rozhlížela se po obrysu vrcholků a strží, abych si připomněla známou linii.
S narůstající panikou jsem začala počítat láhve s vodou. Pak jsem je přepočítala podruhé. Bylo tam o dvě prázdné lahve víc než těch plných. Už jsem vypila víc než polovičku své vody.
Říkala jsem ti, že to s pitím přeháníš.
Neodpověděla jsem jí, ale nenapila jsem se a hodila si batoh na záda. V ústech jsem měla příšerně, dráždivé sucho s pachutí žluči. Snažila jsem se to nevnímat, nepřejíždět zdrsnělým jazykem přes oschlé zuby, a vykročila jsem.
Jak slunce stoupalo a žhnulo stále víc, můj žaludek se hlásil ještě důrazněji než sucho v ústech. V pravidelných intervalech se mi křečovitě svíjel a dožadoval se jídla, které nepřicházelo. Po poledni byla bolest z hladu už nesnesitelná.
To nic není, připomněla mi Melanie suše. Už jsme zažily větší hlad.
Tys ho zažila, odsekla jsem. V nejmenším se mi nechtělo dělat zrovna teď obecenstvo jejím vzpomínkám.
Užuž jsem propadala zoufalství, když jsme se dočkaly dobré zprávy. Jako po tolikáté jsem se rutinním otáčením hlavy rozhlížela po horizontu, když zprostředka severního hřebene malých kopců doslova vyskočil baňatý tvar kopule; ta chybějící část odtud vypadala jen jako malý vroubek.
Docela blízko, usoudila Melanie, kterou stejně jako mě nadchlo zjištění, že přece jen děláme pokroky. Dychtivě jsem zabočila k severu a protáhla krok. Vyhlížej další bod. Vykreslila mi v mysli další formaci ze svých vzpomínek a já se okamžitě začala rozhlížet, i když mi bylo jasné, že na hledání je ještě příliš brzy.
Bude to na východě. Sever a pak východ a zpátky na sever. Podle předkresleného vzoru.
Rozjaření z nálezu nového orientačního bodu mi dodalo elán k další cestě, i když nohy mi těžkly stále větší únavou. Melanie mě popoháněla, kdykoliv jsem zvolnila tempo, povzbuzovala mě, a jakmile na mě padla apatie, připomněla Jareda a Jamieho. Vytrvale jsem postupovala vpřed a od Melanie si poslušně nechávala schválit každý doušek vody, i když mě v hrdle pálilo, jako by mi tam z žízně vyskákaly puchýře.
Přiznala jsem si, že jsem na svou vytrvalost a kuráž docela hrdá. Když se přede mnou objevila udusaná cesta, chápala jsem to jako odměnu. Klikatila se na sever, tedy ve směru, kterým jsem už beztak mířila, ale Melanie se chovala jak cvok.
Vůbec se mi to nezamlouvá, omílala pořád dokola.
Cesta byla jen vybledlá čára mezi nízkým podrostem, od kterého se lišila rovnějším nezarostlým povrchem. Prastaré vyježděné koleje tvořily dva rovnoběžné žlábky, mezi kterými běžel úzký vyvýšený chodníček.
Až cesta uhne nesprávným směrem, tak z ní sejdeme. Mezitím jsem se už pustila kupředu po středovém chodníčku mezi oběma kolejemi. Je to snazší než se prodírat mezi kreosoty a dávat si pozor na opuncie.
Neodpověděla, ale její nervozita ve mně odstartovala trochu paranoidní pocit. Nepřestávala jsem se rozhlížet a pátrat po dalším útvaru – tvar dokonalého písmene M, tvořeného dvěma stejnými sopečnými štíty – ale současně jsem pozorněji než dřív sledovala i okolní pustinu.
A právě díky té zvýšené ostražitosti jsem si šedé šmouhy v dálce všimla mnohem dřív, než jsem stačila rozeznat, co to je. Nebyla jsem si jistá, jestli mě neklame zrak, a mrkáním jsem se snažila setřást zrnka prachu uvízlá na řasách. Barevně to nevypadalo na skálu, na strom to zase byl příliš mohutný tvar. Mžourala jsem do záře a hádala, o co asi jde.
A pak jsem opět silně zamrkala a ze šmouhy se náhle vyloupl pevný tvar a byl blíž, než jsem původně myslela. Byl to nějaký dům, zkrátka stavení, malé a stářím zašlé do bezvýrazné šedi.
Melaniin záchvat paniky mě donutil seskočit z úzké stezky do chabého úkrytu v řídkém podrostu.
Jen klid, řekla jsem jí. Ten domek je určitě opuštěný.
Jak to můžeš vědět? Brzdila mě tak zarputile, že jsem se musela hodně soustředit na svoje nohy, než jsem s nimi dokázala pohnout vpřed.
Kdo by tam asi tak bydlel? My duše se neobejdeme bez společnosti. Zaslechla jsem ve svém vysvětlení osten trpkosti, který nemohlo vyvolat nic jiného než vědomí, že zrovna teď stojím – fyzicky i metaforicky – uprostřed pustiny. Proč nadále nepatřím do společenství duší? Proč mám pocit, jako bych... jako bych tam nechtěla patřit? A byla jsem vůbec někdy součástí komunity, kterou bych považovala za svou, nebo právě z toho důvodu jsem strávila tolik různých a dočasných životů? Byla jsem tak vadná odjakživa, nebo to ze mě udělala až Melanie? Změnila mě tahle planeta, nebo mi jen ukázala, jaká jsem ve skutečnosti vždycky byla?
Melanii byla moje osobní krize naprosto ukradená; chtěla jen, abych se od té budovy vzdálila co nejrychleji. Její myšlenky se rvaly s těmi mými, škubaly za ně, vytrhovaly mě se sebezpytování.
Uklidni se! nařídila jsem jí a snažila se soustředit na svoje myšlenky, abych je oddělila od těch jejích. Pokud tu skutečně někdo žije, bude to člověk. V téhle věci mi můžeš věřit; mezi dušemi nic jako poustevnictví neexistuje. Možná tvůj strýček Jeb...
Stroze ten nápad zavrhla: Takhle na očích nemohl nikdo přežít. Vaše rasa prohledala důkladně všechna obydlená místa, Každý, kdo žil tady, buď utekl, nebo se stal jedním z vás. Strýček Jeb by měl lepší schovávačku.
Ale i kdyby se zdejší obyvatelé stali námi, ujistila jsem ji, dávno by odtud odešli. Jen člověk by dokázal žít takhle... Nedořekla jsem, protože i mě náhle zaplavil strach.
Jak? Prudce zareagovala na můj strach, přimrazila nás k zemi. Hrabala se mi v myšlenkách, aby zjistila, co jsem tady zahlédla, že mě to vyděsilo.
Ale já nic nového nespatřila. Melanie, co když tady v poušti jsou další lidé – a ne strýček Jeb a Jared a Jamie? Co když nás prostě najde někdo jiný?
Pomalu vstřebala myšlenku a zpracovala ji. Máš pravdu. Okamžitě by nás zabili. To dá rozum.
Zkusila jsem polknout, vypláchnout si z vyschlých úst pachuť hrůzy.
Nikdo jiný tady nebude. Není to přece možné! přesvědčovala mě. Tvoje rasa je důkladná až moc. Šanci by měl jen ten, kdo se už předem skrýval. Tak si to půjdeme ověřit – ty věříš, že tu není nikdo z vašich, a já zase věřím, že tu není nikdo z těch mých. Možná tam najdeme něco užitečného, něco, co by mohlo posloužit jako zbraň.
Zamrazilo mě v zádech při pomyšlení na ostré nože a dlouhé kovové nástroje, které by šly použít jako kyje. Žádné zbraně.
Cha. Jak nás mohla přemoci tak bezpáteřná stvoření?
Nenápadnost a převaha. Kterýkoliv z vás, i ti nejmladší, jsou stokrát nebezpečnější než kterýkoliv z nás. Ale každý z vás jste jako jeden mravenec odnesený z mraveniště, zatímco nás jsou miliony a všichni v dokonalém souznění míříme jednotně k společnému cíli.
A opět, když jsem popisovala naši akční harmonii, jsem pocítila záchvat paniky a dezorientace. Kdo vlastně jsem?
V úkrytu kreosotů jsme se připlížily k malému stavení. Vypadalo jako obytný domek, prostě chata u cesty, která navenek nemohla sloužit jinému účelu. Záhadou ovšem zůstávalo, proč si ji někdo postavil zrovna tady, v místech nabízejících jen pusto a žár.
Podle všech známek chata nebyla poslední dobou obydlená. V rámu nevisely žádné dveře a v prázdných oknech trčelo jenom pár střepů. Na prahu se navrstvil prach a přetékal i dovnitř. Šedé oprýskané stěny se mírně nakláněly na jednu stranu, jako by vítr tady vanul vždycky stejným směrem.
Váhavě jsem se blížila k černé díře zející místo dveří a přitom jsem tajila úzkost; určitě tu jsme stejně samy, jako jsme byly poslední dva dny.
Vábil mě příjemný stín za dveřmi; ta představa zaplašila i můj strach. Sice jsem stále napínala sluch, ale rychle a odhodlaně jsem se rozběhla kupředu. Přelétla jsem práh a bleskově skočila do strany, abych měla záda krytá stěnou. Byl to instinktivní manévr, pozůstatek z Melaniiných dní strávených na útěku. Zůstala jsem stát jako socha, vykolejená oslepením po přechodu ze slunce do šera. Uprostřed místnosti se nakláněl stůl se dvěma rozbitými nohami, vedle něj stála jedna zrezivělá židle. Velkými dírami v prošlapaném špinavém koberci prosvítal beton. Kuchyňský kout u jedné stěny tvořil rezavý dřez, řada skříněk – některé bez dvířek – a dokořán otevřená nízká lednička s černou plísní v útrobách. U protější stěny stál holý rám pohovky bez jediného polštáře. Nad ním pořád ještě visel, i když trošku nakřivo, zarámovaný tisk psů při partičce pokru.
Útulné, pomyslela si Melanie, která si ze samé úlevy dopřála i špetku jízlivosti. Je to tady vyšperkovanější než v tvém bytě.
Zamířila jsem ke dřezu.
Marná naděje, upozornila Melanie.
Samozřejmě, že táhnout vodovod až do téhle pustiny by se vůbec nevyplatilo; duše by nepřehlédly takovou anomálii; podobné detaily měly dokonale pod kontrolou. Přesto jsem neodolala a otočila jsem starožitnými kohoutky. Jeden byl tak prorezlý, že mi zůstal v ruce.
Pak jsem se obrátila ke kuchyňským skříňkám, klekla si na ten nechutný koberec a do každé z nich nakoukla. Když jsem otvírala dvířka, vždycky jsem se odtáhla ze strachu, že ze spánku vyruším nějaké jedovaté pouštní zvíře.
První skříňka byla prázdná a chyběla jí zadní stěna, takže jsem viděla dřevěné trámy vnější stěny. Druhé skříňce chyběla dvířka, ale ležel v ní štos prastarých novin, pokrytých vrstvou prachu. Jedny jsem zvědavě vytáhla, setřásla z nich prach na ještě zaprášenější podlahu a přečetla si datum.
Z doby lidí, povšimla jsem si. Ne snad, že bych to sama nepoznala i bez data.
"Muž upálil tříletou dceru!" křičel na mě titulek, doprovázený snímkem blonďatého andílka. Nebyla to titulní strana. Vylíčené hrůzy nebyly dost příšerné, aby si vysloužily tak prioritní umístění. Pod článkem byla fotografie muže, po kterém bylo vyhlášeno pátrání, protože před dvěma lety zavraždil svou manželku a dvě děti; text vedle snímku obsahoval upozornění, že vraha údajně zahlédli v Mexiku. Dále – opilý řidič dva lidi zabil a tři poranil. A pak vyšetřování podvodu a vraždy v případu údajné sebevraždy významného místního bankéře. Zatčeného pedofila – recidivistu museli propustit z vazby, protože hlavní svědek odmítl vypovídat. V popelnici našli mezi odpadem vyhozené domácí mazlíčky.
Zhnuseně jsem noviny odhodila zpátky do tmy ve skříňce.
Tohle byly výstřelky, ne norma, pomyslela si mírně Melanie, jež se snažila zabránit mým zděšeným myšlenkám, aby jí prosákly do vzpomínek na tehdejší léta a pozměnily je.
Ale chápeš, že jsme věřili, že se můžeme polepšit? Že jsme měli právo předpokládat, že vy si nezasloužíte všechno nejlepší na tomhle světě?
Kysele broukla: Kdybyste vážně chtěli planetu vyčistit, mohli jste ji vyhodit do vzduchu.
Poslyš, vaši autoři sci-fi si stokrát můžou představovat, co chtějí, ale my prostě nemáme tak vyspělou technologii.
Můj vtípek ji nepobavil.
Kromě toho, dodala jsem, by to byla strašná škoda. Taková krásná planeta. S výjimkou téhle hnusné pouště, to dá rozum.
Tak jsme si taky uvědomili, že jste sem vpadli, vysvětlila a opět si vybavila ty zrůdné novinové titulky. Když ve večerním zpravodajství nepadla zmínka o ničem jiném než o příbězích lidské dobroty, když se pedofilové a bezdomovci začali řadit do front před nemocnicemi, aby se dali dobrovolně léčit, když všude zavládla idyla jak v televizní romanci, tipovali jsme na váš zásah.
"Byla ta změna moc k horšímu?" zeptala jsem se suše a obrátila se k další skříňce.
Odtáhla jsem vzpříčená dvířka a objevila zlatou žílu.
"Krekry!" vyjekla jsem a vytáhla vyrudlou a napůl rozmáčklou krabičku slaných sušenek. Za ní vykoukla další krabička, která vypadala, jako by na ni někdo šlápl. "Sušenky!" zajásala jsem.
Hele! ukázala Melanie pomyslným prstem na tři zaprášené lahve louhu při zadní stěně skříňky.
K čemu by ti byl louh? divila jsem se a mezitím už strhávala obal z krekrů. Cáknout ho někomu do očí? Nebo někoho majznout flaškou po hlavě?
Ke své radosti jsem zjistila, že krekry se sice rozpadly na drobečky, ale pořád ještě jsou v neporušených celofánových kapsičkách. Jednu jsem roztrhla a začala si vyklepávat drobečky do pusy a polykala je skoro bez kousání. Už jsem se nemohla dočkat, abych je měla v žaludku.
Otevři lahev a přičichni k ní, přikázala mi bez ohledu na mou poznámku. Takhle můj tatínek skladoval vodu v garáži. Zbytky louhu zabránily tomu, aby se voda zkazila.
Za minutku. Dojedla jsem jednu kapsičku drobtů a načala druhou. Byly zatuchlé, ale v porovnání s pachutí v mých ústech chutnaly jako božská mana. Až po třetí kapsičce jsem si uvědomila, že sůl mě pálí na rozpukaných rtech a v koutcích úst.
Zvedla jsem jednu lahev louhu a doufala, že Melanie má pravdu. Paže jsem měla zesláblé, jako z gumy, sotva jsem ji unesla. Oběma nám to dělalo starosti. Kolik sil jsme už ztratily? Jak daleko ještě dokážeme jít?
Víčko na lahvi bylo pevně utažené, měla jsem dojem, že snad k hrdlu přirostlo. Nakonec se mi ho podařilo povolit zuby. K otvoru jsem přičichla velmi opatrně, protože bych z výparů louhu jen nerada ztratila vědomí. Pach chemikálie byl jen velmi slabý. Přičichla jsem si důkladněji. Byla to voda, stoprocentně. Zatuchlá, kalná voda, ale pořád jen voda. Maličko jsem upila. Žádný horský pramen, ale tekutina ano. Začala jsem lokat.
Nepřeháněj to, brzdila mě Melanie a já s ní musela souhlasit. Teď jsme měly štěstí, ale nemělo cenu všechno vyplýtvat naráz. Navíc teď, když mě sůl přestala pálit na ústech, jsem zase dostala hlad. Zvedla jsem krabičku sušenek Twinkies a slízala tři piškotové koláčky z vnitřní strany jejich obalů.
Poslední skříňka byla prázdná.
Jakmile křeče z hladu aspoň trochu polevily, do myšlenek mi začala prosakovat Melaniina netrpělivost. Tentokrát jsem necítila chuť jí vzdorovat, bleskově jsem nacpala své poklady do batohu, prázdné lahve od vody jsem naházela do dřezu, abych tam měla místo. Nádoby od louhu byly těžké, ale byla to konejšivá tíha. Znamenala totiž, že dnes večer se neuložím k spánku na pouštní prach zase hladová a žíznivá. V žilách se mi vzedmula energie načerpaná z cukru a já vyběhla zase ven do zářivého odpoledne.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře