12.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.02 |
› 

 Selhání

To je vyloučeno! Určitě ses spletla! To je nesmysl! To není možné!
Civěla jsem do dálky a ohromením se mi dělalo špatně od žaludku; a nedůvěra se rychle přetavila v hrůzu.
Včera ráno jsem posnídala poslední rozmačkanou sušenku Twinkie. Včera odpoledne jsem objevila dvojitý štít a opět odbočila k východu. Melanie mi slíbila, že už nám zbývá najít poslední útvar. Po té zprávě jsem z radosti málem dostala hysterický záchvat. Včera večer jsem dopila zbytek vody. To byl můj čtvrtý den v poušti.
Z dnešního rána mi zbyla jen mlhavá vzpomínka na oslepivé slunce a zoufalou naději. Nezbývalo moc času a já ten poslední orientační bod hledala na obzoru s pocitem sílící paniky. Neviděla jsem žádné místo, které by odpovídalo popisu: dlouhá plochá stolová hora, na obou koncích lemovaná tupými vrcholky, jako by to byly strážné věže. Podobný útvar jistě zabírá hodně místa, ale hory na východ i sever byly hustě poseté zubatými hroty. Neuměla jsem si představit, že mezi nimi by se skrývala celá stolová hora.
Uprostřed dopoledne – slunce ještě pořád žhnulo na východě – jsem si udělala přestávku, abych si odpočinula. Cítila jsem takovou slabost, až mě to děsilo. Rozbolel se mi snad každičký sval v těle, ale nebylo to jenom dlouhou chůzí. Drtila mě bolest z fyzické únavy a taky ze spaní na tvrdé zemi, ale tahle bolest byla nová. Tělo mi vysychalo a tou bolestí svaly protestovaly proti mukám žízně. Věděla jsem, že v tomhle stavu dlouho nevydržím.
Obrátila jsem se zády k východu, aby mi slunce aspoň chvilku nebušilo do tváře.
A v tom okamžiku jsem to uviděla. Dlouhou rovnou plochu stolové hory, viditelně ohraničenou dvěma štíty. Byla tam, tak daleko na západě, že se skoro chvěla jako fata morgána, vznášela se nad pouští jako temný mrak. Každý krok, který jsme ušly, byl nesprávným směrem. Poslední orientační bod ležel na západní straně pouště mnohem dál, než kolik jsme urazily během celé své pouti.
"To není možné," šeptla jsem snad posté.
Melanie mi v hlavě zamrzla, nemyslela, nevnímala, zoufale se snažila popřít tu novou informaci. Čekala jsem na ni, pohledem klouzala po důvěrně známých tvarech, až mě nakonec tíha jejího pochopení a žalu srazila na kolena. Její němý poraženecký nářek se mi rozléhal hlavou a přidával další vrstvu k mé bolesti. Začala jsem přerývaně lapat po dechu – němě, beze slov jsem vzlykala. Slunce se mi plazilo po zádech výš, jeho žár se mi vsákl hluboko do tmavých vlasů.
Než jsem se vzpamatovala, stín pode mnou tvořil jen malé kolečko. S námahou jsem se vytáhla na nohy. Do kůže se mi vtiskly ostré kamínky. Ani jsem se neobtěžovala je setřepnout. Civěla jsem na vznášející se stolovou horu, jež se mi od západu dlouho a horce vysmívala.
Nakonec, ani jsem nevěděla proč, jsem začala kráčet směrem k ní. Uvědomovala jsem si jen jedno: Jsem to já, kdo se může pohybovat, nikdo jiný. Melanie se mi choulila v mozku jako miniaturní kapsle bolesti, pevně zavinutá do sebe.

V ničem mi nepomáhala.

Moje kroky chrastily na vyschlé zemi, chrup, chrup.
"Nakonec to vážně byl jen prolhaný starý šílenec," huhlala jsem si navztekaně. Pak se mi hrudník roztřásl divnou křečí a z hrdla se mi vydral chraplavý kašel. Dusivě a sípavě jsem kašlala tak dlouho, až mě oči pálily slzami, které nevytryskly, pak jsem si náhle uvědomila, že se vlastně směju.
"Tam... nikdy... nikdy... nic nebylo!" skytala jsem mezi poryvy hysterie. Klopýtala jsem kupředu jako opilá a za mnou se táhla nerovnoměrná řádka šlápot.
Ne. Melanie se rozvinula ze svého zoufalství, aby obhájila víru, které se pořád ještě odmítala vzdát. Nějak jsem to popletla, nebo co. Moje chyba.
Teď jsem se chechtala jí. Zvuk mi hned od rtů vysával žhavý vítr.
Počkej, počkej, přemýšlela ve snaze odtrhnout moji pozornost od toho černého humoru. Nemyslíš... chci říct, myslíš, že taky takhle trpěli?
Její nečekaný strach mě zaskočil uprostřed smíchu. Dusila jsem se horkým vzduchem a po tom zvrhlém záchvatu hysterie mě píchalo v prsou. Než jsem zase popadla dech, už mi to jako černý humor nepřipadalo. Podvědomě jsem očima klouzala po prázdnotě okolní pouště a pátrala po sebemenším náznaku, že nejsem první, kdo tady přijde o život. Pustá pláň byla nepředstavitelně rozlehlá, ale já nedokázala zarazit svoje zběsilé hledání... ostatků.
Ne, to jistě ne, chlácholila Melanie sama sebe. Na to je Jared příliš chytrý. Nikdy by se sem nevydal nepřipravený jako my. Nikdy by neohrozil Jamieho.
Určitě máš pravdu, potvrdila jsem jí, protože jsem tomu chtěla věřit stejně jako ona. Přísahám, že v celém vesmíru by se nenašel nikdo jiný, kdo by provedl takovou pitomost jako my. Kromě toho, nikdy sem zřejmě ani nelezl – Nejspíš si nedal ty čáry a horský hřeben do vzájemné souvislosti. Škoda, že my ano.
Nohy mi dál šlapaly pouští. Skoro jsem to nevnímala. Tváří v tvář té dálce to bylo tak bezvýznamné. Ale i kdybychom se nějakým zázrakem přenesly k patě stolové hory, co dál? Byla jsem si stoprocentně jistá, že tam nic není. Že tam nečeká nikdo, aby nás zachránil.
"Umřeme," řekla jsem. Zaskočilo mě, že z chraptivého hlasu mi nezní ani náznak strachu. Byl to prostě fakt jako každý jiný. Slunce sálá. Poušť je suchá. A my zemřeme.
Ano. I ona byla klidná. Tahle smrt byla přijatelnější než naše úsilí vybičované šílenstvím.
"A tebe to netrápí?"
Chvilku si rozmýšlela odpověď.
Aspoň umřu v boji. A to je moje vítězství. Nikdy jsem je nezradila. Nikdy jsem jim neublížila. A ze všech sil jsem se je snažila najít. Snažila jsem se dodržet slib... Umřu pro ně.
Napočítala jsem devatenáct kroků, než jsem se vzmohla na odpověď. Devatenáct polomrtvých marných chrupnutí v písku.
"Tak proč umřu já?" ptala jsem se sama sebe a opět pocítila štípání ve vyschlých slzných kanálcích. "Asi jen proto, že jsem zabloudila, co? Umřu jen pro to?"
Odpočítala jsem třicet čtyři chrupnutí, než přišla s odpovědí na mou otázku.
Ne, pomyslela si pomalu. Já to takhle necítím. Myslím... Víš, myslím, že možná... umřeš, aby ses stala člověkem. Z hlasu se dal vyčíst skoro úsměv, protože pochopila, že to tvrzení skrývá pošetilý dvojí význam. Po všech těch planetách a hostitelích, cos nechala za sebou, jsi konečně objevila místo a tělo, za které položíš život. Myslím, že jsi našla domov, Poutnice.
Deset chrupnutí.
Už nemám dost síly, abych vůbec otevřela ústa. V tom případě je škoda, že jsem tu nemohla zůstat déle.
Nevěděla jsem, co si o její odpovědi myslet. Možná jen chtěla, abych měla ze sebe lepší pocit. Úlitba za to, že mě dotáhla sem, umřít. Vyhrála; nikdy se nedala potlačit.
Začala jsem klopýtat. Moje svaly volaly po slitování, jako by vážně existoval způsob, jak jim ulevit. Myslím, že v tu chvíli bych se definitivně zastavila, ale Melanie byla jako obvykle houževnatější než já.
Teď jsem cítila její přítomnost, nejenom v hlavě, ale i v údech. Kroky se mi prodloužily; míň jsem vrávorala. Ryzí silou vůle vlekla mé polomrtvé tělo směrem k nedosažitelnému cíli.
Nečekaně mě zalila radost z toho předem prohraného boje. Ona teď cítila mé tělo stejně, jako já cítila její mysl. Naše tělo, nyní; moje vyčerpání předalo kontrolu Melanii. Vychutnávala si možnost svobodně máchat pažemi a posunovat nohy vpřed, a to bez ohledu na skutečnost, že jde o naprosto zbytečné úsilí. Čerpala slast čistě z toho, že opět to dokáže. Vedle toho pocitu vybledla dokonce i bolest z pomalého umírání.
Co myslíš, že je v té dálce? zeptala se mě, zatímco jsme pochodovaly vstříc konci. Co asi uvidíš, až budeme po smrti?
Nic. To slovo bylo prázdné a kruté a jisté. Proto říkáme, že smrt je konečná.
Duše snad nevěří v posmrtný život?
Žijeme spoustu životů. Nemůžeme čekat ještě něco víc. Při každém odchodu z hostitele prožijeme malou smrt. Pak žijeme znovu v dalším hostiteli.
Následovala dlouhá pauza, během které jsme nohy za sebou táhly stále pomaleji.
A co ty? zeptala jsem se nakonec. Ještě pořád věříš v něco víc, dokonce i po tomhle všem? Myšlenkami jsem prohledávala její vzpomínky na konec světa lidí.
Všechno svědčí o tom, že některé věci umřít nemohou.
Obě jsme si v mysli vybavily jejich obličeje, zblízka a zřetelně. Láska, kterou jsme cítily k Jaredovi a Jamiemu, byla skutečně věčná. V tom okamžiku mě napadlo, jestli smrt má dost velkou sílu smazat něco tak životného a vášnivého. Možná že tahle láska bude dál žít s ní, v nějakém pohádkovém paláci za perlovou branou. Se mnou však ne.
Vydržely jsme to pouze pár hodin. Dokonce ani Melaniina obrovská duševní síla nemohla od našeho selhávajícího těla chtít víc. Skoro jsme osleply. V suchém vzduchu jako by nebylo dost kyslíku, který bychom mohly vdechnout a zase vyplivnout. Ze rtů se nám dralo chraplavé kňučení.
Ještě v žádném životě jsi to neměla takhle kruté, zažertovala Melanie chabě, když jsme vrávoraly k uschlému kmeni, který trčel dva tři metry nad okolním nízkým porostem. Toužily jsme se dostat k tenkým pruhům stínu dřív, než se zhroutíme.
Neměla, souhlasila jsem. Takhle hrozné nikdy.
Dosáhly jsme cíle. Mrtvý strom na nás vrhal stín jako pavučina. Podlomily se nám nohy. Padly jsme na břicho, aby nám slunce už nikdy nezasvítilo do obličeje. Hlava se nám mimoděk pootočila do strany, lapala po rozpáleném vzduchu. Civěly jsme na prach, navrstvený jen centimetry od našeho nosu, a poslouchaly vlastní namáhavý dech.
Po chvíli, neměly jsme tušení, jestli byla dlouhá či krátká, jsme zavřely oči. Vnitřní strana víček nám planula rudou září. Necítily jsme jemnou pavučinu stínu, možná se nás už nedotýkal.
Jak dlouho? zeptala jsem se.
Nevím. Ještě nikdy jsem neumřela.
Hodina? Víc?
Vím toho stejně jako ty.
Kde je ten kojot, když ho konečně potřebujeme?
Třeba budeme mít štěstí... unikneme pazourům šelmy a podobným... Myšlenka se vytratila do prázdna.
To byl náš poslední rozhovor. Soustředit se na tvorbu slov bylo příliš vyčerpávající. A taky bolest byla větší, než se dalo snést. Všechny svaly v těle se nám bouřily, svíraly v křeči, jak vzdorovaly smrti.
My nebojovaly. Nechaly jsme se unášet, vyčkávaly jsme, myšlenky nám bez ladu a skladu těkaly mezi vzpomínkami. Dokud jsme ještě byly při vědomí, broukaly jsme si ukolébavku. Právě tu, kterou jsme konejšily Jamieho, když země byla moc tvrdá a vzduch moc studený a strach moc velký, než abychom dokázali usnout. Cítily jsme jeho hlavu vtisknutou do důlku přímo pod ramenem, oblouk jeho zad na své paži. A náhle nás zaplavil pocit, že to naše hlava se opírá o širší rameno a že neznámá ukolébavka konejší nás.
Víčka nám zčernala, ale nebyla to smrt. Snesla se noc, a to nás rozesmutnilo. Bez denního žáru zřejmě přežijeme trochu déle.
Byla tma a ticho v prázdnu a bezčasí. Pak se ozval zvuk.
Skoro nás neprobral. Nebyly jsme si jisté, zda si to jen nepředstavujeme. Možná to byl přece jenom kojot. Stály jsme o to? Nevěděly jsme. Ztratily jsme nit myšlenek a na zvuk zase zapomněly.
Něco s námi zatřáslo, natáhlo naše zmrtvělé paže, zatáhlo za ně. Nevzmohly jsme se už na slova přání, aby to skončilo co nejrychleji, ale doufaly jsme v to. Čekaly jsme na ostré tesáky. Místo toho se tah změnil na tlak, obličejem jsme se překulily k obloze.
Proudilo nám to na obličej – mokré, chladivé, neskutečné. Kanulo nám to do očí a vymývalo z nich písek. Víčka se nám zatřepetala, zamrkala v krůpějích.
Na písek v očích jsme kašlaly. Zvedly jsme bradu v zoufalém pátrání, ústa se nám naslepo otvírala a zavírala, dojemně slabá jako čerstvě vylíhnuté ptáče.
Zdálo se nám, že slyšíme povzdech.
A pak nám do úst vtekla voda a my ji lokaly a zalykaly se jí. Když jsme se zalkly, voda zmizela a naše zesláblé ruce ji tápavě hledaly. Do zad nám něco tvrdě důrazně bušilo tak dlouho, dokud jsme opět nepopadly dech. Naše ruce nepřestávaly chňapat do vzduchu a hledat vzácnou vodu.
Podruhé ten povzdech zazněl zřetelně.
Cosi se přitisklo k našim popraskaným rtům a náhle do nich vtekla voda. Hltaly jsme, ale tentokrát si dávaly pozor, abychom ji nevdechly. Ne snad, že by nám vadilo, že se dusíme, ale nechtěly jsme, aby nám tu vodu zase sebrali.
Pily jsme, až se nám bolestivě nadmulo břicho. Pramínek vody se zastavil a my jsme chraptivě vykřikly na protest. Ke rtům se nám přitiskl okraj další nádoby a my zběsile chlemtaly, až byla taky prázdná.
Ještě doušek a puklo by nám břicho, ale přesto jsme pomžikávaly a snažily se zaostřit oči, abychom se přesvědčily, zda nedostaneme víc. Byla naprostá tma, neviděly jsme jedinou hvězdu. A pak jsme opět zamrkaly a uvědomily si, že ta temnota je mnohem blíž než nebe. Byla to postava skloněná nad námi, temnější než noc.
Slyšely jsme tiché šustění látky o látku, písek klouzající pod patou. Postava se odtáhla, zaznělo ostré rycnutí – zvuk zipu, ohlušující v absolutní tišině noci.
Jako čepel, světlo zaříznuté do očí. Zasténaly jsme, jak to bolí, a ruka nám vylétla, aby ochránila zavřené oči. Dokonce i přes víčka bylo světlo příliš ostré. Světlo zmizelo a obličej nám ovanul jemný průvan dalšího povzdechu.
Opatrně jsme otevřely oči, oslepenější než dřív. Ten naproti nám seděl bez hnutí a beze slova. Začaly jsme cítit napětí okamžiku, ale bylo vzdálené, mimo nás. Nebylo v našich silách myslet na něco jiného než na vodu v našem břiše a kde bychom našly další. Snažily jsme se soustředit, zjistit, co nás zachránilo.
První, co jsme po minutách mrkání a zírání rozeznaly, byla hustá bílá hmota spadající z temného obličeje, miliony bledých střepů v noci. Když jsme konečně pochopily, že to je plnovous – jako u Santa Clause, napadlo nás nesmyslně – paměť doplnila i zbylé části obličeje. Všechno zapadlo na své místo: velký nos s důlkem na špičce, široké lícní kosti, hustá bílá obočí, oči zasazené hluboko do vrásčité kůže. Ačkoliv jsme z každého rysu viděly jen náznak, bylo nám jasné, jak by obličej vypadal na světle.
"Strýčku Jebe!" zachraptěly jsme užasle. "Tys nás našel!"
Strýček Jeb seděl v podřepu vedle nás, a když jsme pronesly jeho jméno, zakolébal se na patách.
"No vida," broukl a jeho mrzutý hlas mě zaplavil stovkou vzpomínek. "No vida, tomu říkám úlovek!"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře