13.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.02 |
› 

 Odsouzení

"Jsou tady?" Ta slova jsme vydávily – vystříkla z nás jako voda z plic, prudce. A po vodě otázka, na které záleželo především: "Zvládli to?"
Ve tmě jsem neviděla na výraz strýčkova obličeje. "Kdo?" zeptal se.
"Jamie, Jared!" Náš šepot pálil v hrdle jako řev. "Jared byl přece s Jamiem. S naším bratříčkem! Jsou tady? Přišli? Našel jsi je stejně jako nás?"
Žádné zaváhání.
"Ne." Odpověď zazněla důrazně, bez lítosti, bez špetky citu.
"Ne," šeptly jsme. To jsme neopakovaly po strýci, jen jsme protestovaly proti svému zmrtvýchvstání. Opět jsme zavřely oči a naslouchaly bolesti ve svém těle. Dovolily jsme jí, aby utopila bolest v naší mysli.
"Podívej," pravil strýček Jeb po chvilce. "Já, echm, musím něco zařídit. Chvilku si odpočiň a já se pro tebe vrátím."
Neslyšely jsme význam slov, pouze zvuky. Ani jsme neotevřely oči. Jeho kroky se s tichým chrupáním vzdálily. Nepoznaly jsme, kterým směrem. Stejně nám to bylo jedno.
Byli pryč. Neexistoval způsob, jak je najít, žádná naděje. Jared i Jamie zmizeli, a to uměli mistrovsky, a my je už nikdy neměly spatřit.
Voda a chladnější noční vzduch nás probraly k vědomí, což bylo přesně to, o co jsme nestály. Překulily jsme se a opět se zabořily obličejem do písku. Cítily jsme hroznou únavu, daleko za hranici vyčerpání, v propastné a ještě hlubší bolesti. Ale jistě dokážeme usnout. Stačí nemyslet. To zvládneme.
Zvládly jsme to.
Když jsme se probudily, byla stále noc, ale na východním obzoru už hrozil úsvit – hory lemovala matná červeň. Naše ústa chutnala po prachu a zpočátku jsme si byly jisté, že o strýčku Jebovi se nám pouze zdálo. Určitě.
Dnes ráno jsme měly hlavu jasnější, a tak jsme si skoro okamžitě všimly divného předmětu vedle naší pravé tváře – nebyl to kámen ani kaktus. Dotkly jsme se toho, předmět byl tvrdý a hladký. Šťouchly jsme do něj a zevnitř se ozval lahodný zvuk šplouchající vody.
Strýček Jeb byl skutečný a nechal nám tady čutoru.
Opatrně jsme se posadily, užaslé, že jsme se přitom nepřelomily vpůli jako suchý klacek. Dokonce jsme se cítily trochu líp. Voda zřejmě měla dost času propracovat se aspoň zčásti do těla. Bolest otupěla a po dlouhé době jsme opět dostaly hlad.
Ztuhlými neohrabanými prsty jsme odšroubovaly víčko z čutory. Nebyla plná až nahoru, ale bylo v ní dost vody, aby nám opět roztáhla žaludek; už zase se mi scvrknul. Vypily jsme všechno. S šetřením vody na později jsme už skoncovaly.
Pustily jsme plechovou čutoru na písek, kde dutě žuchla v tichu před úsvitem. Byly jsme naprosto bdělé. Povzdechly jsme si, protože bychom daly přednost bezvědomí, a spustily jsme hlavu do dlaní. Co teď?
"Proč jsi tomu dal vodu, Jebe?" vybuchl rozzlobený hlas těsně za našimi zády.
Prudce jsme se otočily, přesmýkly se na kolenou. Při následujícím pohledu nám klopýtlo srdce a naše vědomí se roztříštilo.
Kolem místa, kde jsem klečela pod stromem, stálo v půlkruhu osm lidských bytostí. Nebylo pochyb, že to jsou lidé, do jednoho. Ještě nikdy jsem neviděla obličeje stažené do podobných grimas – ne u své rasy. Ty rty zkřivené nenávistí nad vyceněnými zaťatými zuby, jako divoká zvěř. Obočí svraštěná hluboko přes oči planoucí zuřivostí.
Šest mužů a dvě ženy, někteří z nich hodně statní, většinou vyšší než já. Cítila jsem, jak mi krev vyprchává z obličeje, protože jsem si uvědomila, proč drží ruce tak divně; křečovitě vztažené před tělem, každý svíral nějaký předmět. Drželi zbraně. Někteří měli nože – několik krátkých, jako ty, co jsem měla v kuchyni, pak delší a jeden obrovský a zlověstný. Ten by v kuchyni k ničemu nebyl. Melanie mi doplnila název: mačeta.
Ostatní lidé drželi dlouhé tyče, kovové i dřevěné. Kyje.
V jejich středu jsem poznala strýčka Jeba. V rukou mu volně visela věc, kterou jsem nikdy neviděla osobně, jen v Melaniiných vzpomínkách, stejně jako ten obrovský nůž. Byla to puška.
Ten pohled mě zděsil, ale Melanie na to všechno hleděla s úžasem a v duchu jásala nad jejich počtem. Osm zachráněných lidí. Domnívala se, že Jeb tu je úplně sám, v nejlepším případě jen se dvěma dalšími. Pohled na tolik osob své rasy ji zalilo radostí.
Jsi idiot! utrhla jsem se na ni. Jen se na nepodívej. Vidíš to?
Přiměla jsem ji, aby si je prohlédla z mé perspektivy; aby viděla ty zlověstné postavy ve špinavých džínách a lehkých bavlněných košilích, zahnědlých prachem. Možná to byli lidé – v tom původním smyslu slova – kdysi, ale v téhle chvíli byli něco jiného. Byli to barbaři, zrůdy. Předkláněli se, slintali touhou po krvi.
V každém tom páru očí jsem si mohla vyčíst rozsudek smrti.
Melanie to všechno viděla a musela připustit, i když neochotně, že mám pravdu. V téhle chvíli její milovaní lidé předváděli, co v nich bylo nejhoršího, jako v těch novinových článcích, které jsme nechaly ve srubu. Dívaly jsme se na zabijáky.
Měly jsme být moudřejší; měly jsme včera umřít.
Proč nás strýček Jeb nechal naživu? Pro tohle?
Při tom pomyšlení mě zamrazilo po těle. V duchu jsem si prolétla historii lidských zvěrstev. Neměla jsem na to žaludek. Možná bych se měla víc soustředit. Pamatovala jsem si, že lidé z jistých důvodů nechávali své nepřátele naživu, aspoň dočasně. Kvůli tomu, co chtěli z jejich myslí či těl...
Samozřejmě mi to rázem skočilo do paměti – právě to jedno tajemství, které by ode mě chtěli. Právě to, které jim nikdy, nikdy neřeknu. Bez ohledu na to, co mi udělají. To bych se radši dřív zabila sama.
Melanii jsem neprozradila tajemství, jež jsem chránila. Použila jsem proti ní její vlastní obranné prostředky a poprvé od implantace jsem si vztyčila v hlavě zeď, abych tu informaci skryla. Předtím to nebylo nutné.
Melanii v nejmenším nezajímalo, co je na druhé straně zdi; vůbec se nesnažila za ni proniknout. Měla mnohem důležitější starosti než fakt, že ona není jediná, kdo si nechává něco pro sebe.
A záleží vůbec na tom, že svoje tajemství před ní chráním? Nebyla jsem tak silná jako Melanie a nepochybovala jsem, že ona mučení snese. Kolik bolesti vydržím, než jim prozradím přesně to, co chtějí slyšet?
Zvedl se mi žaludek. Sebevražda byla odporná volba – o to horší, že by současně šlo i o vraždu. Melanie by se mnou snášela mučení nebo smrt. Rozhodla jsem se počkat, dokud mi stoprocentně nezbude jiná možnost.
Ne, to nemůžou. Strýček Jeb by nikdy nedovolil, aby mi ublížili.
Strýček Jeb neví, že jsi tady, připomněla jsem jí.
Tak mu to pověz!
Soustředila jsem se na starcův obličej. Přes hustý bílý plnovous jsem neviděla, jestli taky cení zuby, ale oči mu neplanuly tak zuřivě jako těm ostatním. Koutkem oka jsem zahlédla, že pár mužů sklouzlo pohledem ode mě k němu. Čekali odpověď na otázku, která mě upozornila na jejich blízkost. Strýček Jeb se díval přímo na mě a svoje druhy ignoroval.
Nemůžu mu to říct, Melanie. Nevěřil by mi. A jakmile by usoudili, že jim lžu, považovali by mě za Hledačku. Jistě mají dost zkušeností, aby věděli, že pouze Hledačka by se sem vydala vyzbrojená lží, historkou, která má umožnit její infiltraci.
Melanie rázem uznala, že mám pravdu. Už při pouhém slově Hledačka se odtáhla nenávistí a bylo jí jasné, že tihle cizinci by zareagovali navlas stejně.
Ale na tom nesejde. Jsem duše – a to jim stačí.
Muž s mačetou – ze všech největší, tmavovlasý, s nápadně světlou pletí a živě modrýma očima – pohrdavě zafrkal a odplivl si na zem. Pak popošel o krok dopředu a pomalu zvedl dlouhou čepel do výšky.
Radši ať to je rychlé než pomalé. Radši ať nás zabije tahle surová ruka než já. Radši ať neumřu jako zdroj násilí, který byl měl na svědomí Melaniinu krev i tu mou vlastní.
"Zadrž, Kyle." Jeb promluvil neuspěchaně, skoro vlídně, ale mohutný muž znehybněl. S úšklebkem se obrátil k Melaniinu strýci.
"Proč? Říkal jsi, že ses ujistil, že je jednou z nich."
Poznala jsem ten hlas – byl to tentýž hlas, který se otázal Jeba, proč mi dal vodu.
"Nu, ano, jsem si jistý. Ale je to maličko složitější."
"Jak?" Tuhle otázku položil jiný muž. Stál po boku statného tmavovlasého Kylea a oba si byli tak podobní, že to museli být bratři.
"Pochop, že to je taky moje neteř."
"Ne, už není!" štěkl Kyle rázně. Opět si uplivl a zarputile udělal další krok mým směrem, mačetu pořád připravenou. Z úhlu jeho napjatých ramen jsem vyčetla, že příště ho už nezastaví pouhá slova. Zavřela jsem oči.
Ozvalo se dvojí kovové cvaknutí a kdosi vyjekl. Prudce jsem otevřela oči.
"Řekl jsem, abys zůstal stát, Kyle!" Tón Jebova hlasu zněl pořád uvolněně, ale pušku svíral v rukou pevněji než předtím a hlavní mířil na Kyleova záda. Kyle zkameněl jenom pár kroků ode mě a mačeta mu zůstala viset nad hlavou.
"Jebe," zděsil se Kyleův bratr, "co to děláš?"
"Ustup od té dívky, Kyle!"
Kyle se rozzuřeně obrátil k Jebovi. "To přece, ksakru, není žádná dívka, Jebe!"
Jeb jenom pokrčil rameny, ale puškou dál neochvějně mířil na Kylea. "Musíme probrat jisté věci."
"Doktor by se od toho mohl leccos dozvědět," pronesl nato nevlídný ženský hlas.
Při těch slovech jsem se přikrčila, protože vyjádřily moje nejhorší obavy. Když mě Jeb před okamžikem označil za svou neteř, pošetile jsem dovolila zadoutnat plamínku naděje – možná se nade mnou slitují. Byla jsem hloupá, že jsem tomu věřila, i kdyby jen na vteřinku. Od těchto zrůd jsem mohla doufat v jediné slitování – smrt.
Ohlédla jsem se po ženě, která promluvila, a překvapeně jsem si uvědomila, že je stará jako Jeb, možná i starší. Vlasy měla spíš tmavě šedé než bílé, což byl důvod, proč jsem si předtím její stáří ani neuvědomila. Obličej tvořila změť vrásek, všechny mířící dolů v grimase hněvu. Současně však v rysech pod těmi vráskami se skrývalo cosi důvěrně známého.
Melanie našla souvislost mezi stařeckou tváří a mnohem hladším obličejem ze svých vzpomínek.
"Tetičko Maggie? Ty jsi tady? Jak to? A je Sharon..." Všechna slova patřila Melanii, ale řinula se z mých úst a já je nedokázala zarazit. Společná trýzeň v poušti ji buď posílila, nebo mě oslabila. Ale možná jsem se jenom příliš soustředila na to, odkud přiletí smrtelná rána. Já sbírala síly před naším zavražděním a ona prožívala toto rodinné shledání.
Melanie však svůj překvapený výkřik nedokončila. Stará žena jménem Maggie skočila dopředu s rychlostí, která popírala její křehký vzhled. Nezvedla ruku s černým páčidlem, a právě tu jsem hlídala; proto mi ušlo, že se rozpřáhla druhou, volnou rukou a tvrdě mě s ní udeřila do obličeje.
Hlava se mi zvrátila dozadu a potom přepadla na prsa. Udeřila mne podruhé.
"Nás neobelžeš, ty parazite. My víme, jak to děláte. Víme, jak dobře nás dokážete napodobovat!"
Na vnitřní straně tváře jsem ucítila chuť krve.
Přestaň s tím! napomenula jsem Melanii. Říkala jsem ti přece, co si o nás myslí.
Šokovaná Melanie se nevzmohla na odpověď.
"No tak, Maggie," začal Jeb chlácholivě.
"Nemluv se mnou jak s malou, ty starý hlupáku! Nejspíš sem na nás přivedla celou armádu!" Ucouvla ode mě a pohledem si číhavě měřila mou nehybnou postavu, jako bych byla stočený had. Postavila se vedle svého bratra.
"Nikoho nevidím," uklidňoval ji Jeb. "Héééj!!" zahulákal a já sebou leknutím trhla. Takže jsem nebyla jediná. Jeb zamával levou rukou nad hlavou, v pravé nepřestával svírat pušku. "Tady!"
"Sklapni!" zavrčela Maggie a praštila ho do žeber. I když jsem se na vlastní kůži přesvědčila, jak je silná, Jeb se ani nepohnul.
"Je tady sama, Mag. Když jsem ji našel, byla skoro mrtvá a ani teď není v extra skvělé kondici. Ty stonožky nikdy své druhy takhle neobětují. Přišly by ji zachránit mnohem dřív než já. Ať už je, kdo chce, je sama."
V hlavě jsem si vybavila podobu dlouhého hmyzu s množstvím nohou, ale souvislost jsem nenacházela.
Mluví o tobě, přeložila mi Melanie. Vedle mé vzpomínky na zářivě stříbřitou duši přiřadila obraz šeredného hemživce. Žádnou podobnost jsem neviděla.
Zajímalo by mě, odkud vědí, jak vypadáš, pomyslela si Melanie roztržitě. Moje vzpomínky na skutečný vzhled duše pro ni na začátku byly naprostou novinkou.
Neměla jsem čas divit se spolu s ní. Jeb kráčel přímo ke mně a ostatní se mu drželi těsně v patách. Kyle měl ruku pozvednutou u Jebova ramene, připravený ho zadržet nebo odhodit stranou; těžko říct.
Jeb si přendal pušku do levé ruky a pravici natáhl ke mně. Ostražitě jsem ji sledovala a čekala, až mě udeří.
"Tak pojď," vybídl mě mírně. "Kdybych tě takovou dálku unesl, vzal bych tě domů už včera večer. Teď musíš urazit ještě kus cesty po svých."
"Ne!" zavrčel Kyle.
"Odvedu ji s sebou!" oznámil Jeb a poprvé to zaznělo ostře. Pod vousy se mu rty napjaly do zatvrzelé čáry.
"Jebe!" namítla Maggie.
"Je to můj úkryt, Maggie. Udělám, co já budu chtít!"
"Ty starý troubo!" vyštěkla.
Jeb se shýbl a popadl mě za ruku svinutou v pěst, jež mi ochable ležela na stehně. Trhnutím mě vytáhl na nohy. Nebylo v tom nic surového; spíš jako by měl naspěch. Ale prodloužit mi život z jakýchkoliv důvodů byla zřejmě ta největší krutost, jaké se na mě mohl dopustit.
Nejistě jsem se zakymácela. Skoro jsem necítila nohy – jen píchání jako od tisíců jehliček, jak do nich opět vproudila krev.
Za Jebem se ozvalo táhlé, nesouhlasné syčení. A nehnulo se jenom z jedněch úst.
"Tak dobrá, ať jsi kdovíco zač," řekl mi Jeb laskavě, "musíme odtud zmizet, než se den rozpálí."
Muž, určitě Kyleův bratr, položil Jebovi dlaň na loket.
"Přece jí neukážeš, kde žijeme, Jebe."
"Podle mě na tom nesejde," zavrčela Maggie nemilosrdně. "Stejně nedostane šanci o nás někde vykládat."
Jeb si jen povzdechl a z krku si odvázal šátek, jenž měl až doteď ukrytý pod plnovousem.
"Je to směšné," brblal, když mi špinavou látku, ztvrdlou zaschlým potem, vázal kolem očí.
Ani jsem se přitom nehnula a bojovala s panikou, která zesílila hlavně teď, když jsem na své nepřátele neviděla.
Ale i když jsem neviděla, věděla jsem, že to je Jeb, kdo mi položil dlaň na záda a vedl mě; nikdo z těch ostatních by nebyl tak jemný.
Vyrazili jsme k severu, jak se mi aspoň zdálo. Zpočátku nikdo nemluvil, bylo slyšet jen písek chrupající pod množstvím nohou. Terén byl rovný, ale já pořád necítila chodidla a každou chvíli jsem zaškobrtla. Jeb měl se mnou trpělivost; jeho ruka mě vedla skoro rytířsky.
Cestou jsem cítila, jak slunce na obloze stoupá. Některé kroky byly rychlejší než ty ostatní, předešly nás a nakonec je skoro nebylo slyšet. Podle zvuků zůstala s Jebem a se mnou jen malá skupinka. Zřejmě usoudili, že moc hlídačů nepotřebuju – byla jsem zesláblá hlady a kymácela jsem se na každém kroku; v hlavě jsem cítila jen závrať a prázdno.
"Nemáš snad v úmyslu mu to říct, slyšíš?"
To byl Maggiin hlas, ozval se sotva pár kroků za mnou a zněl jako výčitka.
"Má právo to vědět," odsekl Jeb. Už zase mluvil zarputile.
"Je to od tebe bezohlednost, Jebediahu."
"Život je bezohledný, Magnolie."
Těžko říct, který z těch dvou mě víc děsil. Byl to Jeb se svou umanutostí udržet mě naživu? Nebo Maggie, která jako první zmínila Doktora – což bylo slovo, které mě zalilo pudovou hrůzou, z níž se mi dělalo zle od žaludku – ale které krutost zřejmě vadila víc než jejímu bratrovi?
V dalším mlčení jsme kráčeli ještě několik hodin. Když se pode mnou podlomily nohy, Jeb mě spustil na zem a přidržel mi lahev u úst stejně jako v noci.
"Dej mi vědět, až budeš trochu odpočatá," řekl mi. Znělo to laskavě, ale mně bylo jasné, že si to vykládám nesprávně.
Někdo si netrpělivě povzdechl.
"Proč to vlastně děláš, Jebe?" zeptal se hlas, který jsem už znala; patřil jednomu z bratrů. "Kvůli Doktorovi? To jsi ale mohl Kyleovi přiznat hned a nemířit na něho puškou."
"Kyleovi by jenom prospělo, kdyby na něho mířili trochu častěji," zamumlal Jeb.
"Hlavně mi, prosím tě, řekni, že to neděláš ze soucitu," pokračoval muž. "Po tom všem, co jsi viděl..."
"Kdybych se po tom všem, co jsem viděl, nenaučil soucitu, tak bych za moc nestál. Ale ne, o soucit se nejedná. Kdybych s touhle chudinkou pořádně soucítil, tak bych ji tam nechal umřít."
I v té pouštní výhni mě zamrazilo po těle.
"Tak proč to děláš?" vyzvídal Kyleův bratr.
Následovalo dlouhé ticho a Jebova ruka se dotkla mé. Chňapla jsem po ní, potřebovala jsem pomoc, abych se opět vytáhla na nohy. Druhou ruku mi přitiskl na záda a já poslušně vykročila.
"Ze zvědavosti," pronesl Jeb tiše.
Nikdo neodpověděl.
Cestou jsem si v hlavě rovnala fakta, kterými jsem si byla jistá. Za prvé, nebyla jsem první duše, kterou polapili. Už v tom měli zavedený systém. Tenhle "Doktor" se jistě snažil získat odpověď už z jiných přede mnou.
Za druhé, snažil se neúspěšně. Kdyby některá duše nezvolila sebevraždu a pak se rozpovídala při mučení z lidských rukou, tak by mě teď nepotřebovali. Smrt by přišla milosrdně rychle.
Kupodivu jsem nedokázala doufat v rychlý konec anebo ho nějak sama přivolat. Šlo by to snadno, ani bych to nemusela udělat sama. Stačilo by jim napovídat nějakou lež – předstírat, že jsem Hledačka, tvrdit, že moji druzi jdou za mnou a hledají mě, vztekat se a vyhrožovat. Nebo jim vyklopit pravdu – že Melanie žije ve mně a že to byla ona, kdo mě sem přivedl.
Vytušili by v tom jinou lež a ta vábná vějička, že lidé mohou žít dál i po implantaci, by pro ně byla tak nestoudně lákavá, tak rafinovaná, že by mě považovali za Hledačku daleko jistěji, než kdybych to sama o sobě prohlásila. Považovali by to za léčku, bleskově by se mě zbavili a našli by si novou skrýš, daleko odtud.
Máš nejspíš pravdu, souhlasila se mnou Melanie. Já bych to tak skutečně udělala.
Ale ještě jsem necítila žádnou bolest a taky jsem si nedokázala představit sebevraždu; pud sebezáchovy mi uzamkl rty. Hlavou mi bleskla vzpomínka na mou poslední schůzku s Patronkou – v tak civilizované době, jako by se odehrála na jiné planetě. Melanie mě vybízela, ať se jí zbavím, což sice vypadalo jako sebevražedné nutkání, ale spíš mě jenom vodila za nos. Vzpomněla jsem si, jak si myslela, že smrt se z pohodlného křesla plánuje jen obtížně.
Včera večer jsme s Melanií toužily po smrti společně, ale smrt byla tehdy doslova na dosah. Teď jsem byla opět na nohou a všechno rázem vypadalo jinak.
Já taky nechci umřít, šeptla Melanie. Ale možná se pleteš. Možná nás nenechaly naživu z tohohle důvodu. Nechápu, proč by to... Nechtěla si představovat, co všechno by nám mohli udělat, ale byla jsem si jistá, že by to bylo horší, než co jsem tušila já. Jakou odpověď by od tebe potřebovali tak zoufale?
Nikdy to neřeknu. Ani tobě, ani jinému člověku.
To bylo dost opovážlivé tvrzení. Ale připomínám, že pořád ještě mě nedrtila bolest...
Uběhla další hodina – slunce nám sálalo přímo nad hlavou, žár mi seděl ve vlasech jak ohnivá koruna – když se zvuk změnil. Chrupavé kroky, které jsem sotva slyšela, se přede mnou rozezněly ozvěnou. Jebova chodidla pořád ještě vrzala v písku jako ta moje, ale lidé před námi vstoupili na jiný terén.
"Teď opatrně," varoval mě Jeb. "Pozor na hlavu."
Zaváhala jsem, nebyla jsem si jistá, na co si dávat pozor a jak, když mám zavázané oči. Odtáhl mi dlaň od zad a přitiskl mi ji shora na hlavu, abych se shýbla. Předklonila jsem se. Šíji jsem měla ztuhlou.
Opět mě vedl dopředu a já slyšela, že naše kroky duní stejně jako kroky těch před námi. Půda se měkce nepropadala jako písek ani neujížděla jako štěrk. Byla pod nohama plochá a pevná.
Slunce zmizelo – už jsem necítila, jak mě pálí na kůži nebo mi žhne do vlasů.
Udělala jsem další krok a obličej mi ovanul jiný vzduch. Nebyl to vánek. Vzduch byl zatuchlý – já do něj vkročila. Suchý pouštní vítr zmizel. Vzduch byl nehnutý a chladnější, s nepatrnou stopou vlhkosti, plísně, kterou jsem cítila v nose i v ústech.
Měla jsem plnou hlavu otázek a Melanie zrovna tak. Chtěla, abych ty její vyslovila nahlas, ale já mlčela. Neexistovalo nic, co by některá z nás v tu chvíli mohla říct, aby nám to pomohlo.
"Fajn, můžeš se napřímit," vyzval mě Jeb.
Pomalu jsem zvedla hlavu.
Dokonce i se zavázanýma očima jsem poznala, že tam není světlo. Kolem okrajů šátku byla absolutní tma. Za sebou jsem slyšela ostatní, jak netrpělivě šoupají nohama a čekají, kdy popojdeme kupředu.
"Tudy," vybídl mě Jeb a opět mě vedl. Ozvěna našich kroků se překrývala s jejich dusotem, takže jsme museli být ve velmi stísněném prostoru. Přistihla jsem se, jak instinktivně předkláním hlavu.
Po několika krocích jsme prudce zabočili za roh; měla jsem dojem, že teď jdeme stejným směrem, kterým jsme přišli. Půda se začala svažovat. Sklon byl pořád strmější a Jeb mě podepřel svou mozolnatou rukou. Nemám potuchy, jak dlouho jsem se smekala a klouzala temnotou, ale mně to připadalo nekonečné, protože průběh každé minuty mi prodlužoval dusivý pocit děsu.
Další zatáčka a pak půda pod nohama začala naopak stoupat. Nohy jsem měla tak necitlivé a zdřevěnělé, že Jeb mě do svahu musel skoro vyvléct. Čím jsme šli dál, tím byl vzduch zatuchlejší a vlhčí, ale tma kolem šátku se neměnila. Slyšet tu byly pouze naše kroky a jejich kratičké ozvěny.
Cesta opět běžela rovně, zato se začala kroutit jako had.
Konečně, konečně podél horního a dolního okraje šátku na mých očích prosáklo světlo. Byla bych ráda, kdyby mi sám sklouzl z očí, protože já byla příliš vyděšená, než abych si ho troufla stáhnout sama. Byla jsem přesvědčená, že kdybych uviděla, kde jsem a kdo je se mnou, neprožívala bych takovou hrůzu.
Se světlem se objevil i zvuk. Podivný zvuk, tiché, mumlavé bublání. Znělo to skoro jako vodopád.
Bublání s každým naším krokem zesilovalo, a čím jsme byli blíž, tím víc to připomínalo zurčící vodu. Bylo různé, hlubší a vyšší tóny se navzájem proplétaly a rozléhaly se. Kdyby nezněly tak nesladěně, připomínaly by nepovedenou verzi všudypřítomné hudby, kterou jsem slýchala a sama prozpěvovala na Zpívajícím světě. Tma za šátkem na očích ve mně probudila vzpomínky na svět slepých.
Melanie tu kakofonii poznala dřív než já. Ten zvuk jsem nikdy předtím neslyšela, protože jsem se ještě nesetkala s lidmi.
Je to hádka, uvědomila si. Zní to, jako by se hádala spousta lidí.
Táhlo ji to za zvukem. Takže tu je víc lidí? Předtím nás zaskočil pohled i na těch osm lidí, které jsme viděly v poušti. Kde to vlastně jsme?
Ruce se mi dotkly zátylku a já před nimi uhýbala.
"A teď klid," řekl Jeb a stáhl mi šátek z očí.
Pomalu jsem zamžikala a stíny kolem mě zahoustly do tvarů, které mi dávaly smysl: hrubé nerovné stěny, strop plný děr, ošoupaná hlinitá podlaha. Byli jsme kdesi v podzemí, v přírodním jeskynním komplexu. Asi jsme nebyli příliš hluboko, cesta sem stoupala mnohem delší dobu, než jsme strávili smekáním se dolů.
Skalní stěny i strop byly tmavě fialově hnědé a plné děr jak ementál. Okraje děr níž u země byly ošoupané dohladka, ale ty nad hlavou měly nápadně ostřejší hrany.
Z kulaté díry před námi sem vycházelo světlo; tvarem se podobala děrám, kterými byly jeskynní stěny doslova poseté, ovšem velikostí každou z nich mnohonásobně převyšovala. Byl to vchod, vstup do zářivějšího místa. Melanie se už nemohla dočkat, uchvácená představou dalších lidí, ale já váhala a nečekaně si přiznala, že ten šátek na očích byl zřejmě milosrdnější než možnost vidět.
Jeb si povzdechl. "Omlouvám se," zamumlal tak tiše, že to zaručeně neslyšel nikdo kromě mě.
Zkusila jsem polknout, ale nešlo to. Opět se mě zmocnila závrať, tentokrát zřejmě hlady. Když mě Jeb postrčil směrem k velkému otvoru, ruce se mi roztřásly jako v mrazivém vánku.
Tunel se rozevřel do tak obrovské jeskyně, že jsem zpočátku nevěřila vlastním očím. Strop byl neuvěřitelně zářivý a vysoký – skoro jako umělá obloha. Snažila jsem se zjistit, co ho tak ozařuje, ale z ostrých šípů světla se mi rozbolely oči.
Očekávala jsem, že bublavé hlasy zesílí, ale v monumentální jeskyni se náhle rozhostilo mrtvolné ticho.
V porovnání se stropem byla podlaha zšeřelá. Mým očím chvíli trvalo, než poznaly, co ty tvary znamenají.
Dav. Jiný výraz pro to neexistoval – stál tam dav lidí nehybných jak kmeny a všichni na mě mlčky zírali s palčivým, nenávistným výrazem v tváři.
Pro Melanii to byl takový šok, že dokázala jen počítat. Deset, patnáct, dvacet... dvacet pět, dvacet šest, dvacet sedm...
Bylo mi jedno, kolik jich je. Pokusila jsem se jí vysvětlit, jak málo na tom sejde. Nemusí jich být dvacet, aby mě dokázali zabít. Nás zabít. Zkusila jsem jí připomenout, v jakém jsme nebezpečí, ale v tom okamžiku moje varování nevnímala; tonula blahem ze světa lidí, o němž nikdy neměla tušení.
Z davu vykročil muž a já ze všeho nejdřív zatěkala pohledem k jeho rukám, jakou má zbraň. Měl zaťaté pěsti, ale jinak byl neozbrojený. Mezitím si moje oči stačily na to oslnivé světlo navyknout, rozeznaly nazlátlé opálení jeho pokožky a pak ho poznaly.
S hrdlem náhle sevřeným závratnou nadějí jsem vzhlédla k mužově tváři.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře