14.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.03 |
› 

 Spor

Bylo to pro nás obě příliš, vidět ho tady, když už jsme uvěřily, že se s ním nikdy nesetkáme, že jsme ho ztratily navždy. Ohromením jsem zkameněla, nebyla jsem schopná ničeho. Chtěla jsem se podívat na strýčka Jeba, abych pochopila, proč mi v poušti zlomil svou odpovědí srdce, ale nedokázala jsem pohnout ani očima. Jen jsem tupě zírala do Jaredova obličeje.
Melanie zareagovala odlišně.
"Jarede!" vykřikla, i když z mého odřeného hrdla se vydralo jen kráknutí.
Strhla mě vpřed, stejně jako předtím v poušti, převzala vládu nad mým ochromeným tělem. Jediný rozdíl byl v tom, že nyní do toho vložila víc síly.
Nedokázala jsem ji zarazit včas.
Skočila kupředu a pozvedla mé paže, aby ho objala. V hlavě jsem na ni varovně vřískla, ale neposlouchala mě. Mou přítomnost skoro nevnímala.
Nikdo se ji nepokusil zastavit, když klopýtala směrem k němu. Nikdo, jen já. Už ji od něho dělily jen centimetry a pořád neviděla to, co mně neušlo. Nevšimla si, že během těch dlouhých měsíců odloučení mu obličej zpřísněl, rýhy v něm se teď rozbíhaly jiným směrem. Nevšimla si, že ten povědomý úsměv, který nosila ve vzpomínkách, by teď ta nová tvář prostě nezvládla. Zamračeného a rozzuřeného ho Melanie viděla zatím jen jednou, ale ten výraz nebyl nic proti tomu, jak se tvářil teď. Neviděla to, nebo jí to možná bylo jedno.
Měl delší paže než já.
Ještě dřív, než se ho Melanie stačila dotknout prsty, paže mu prudce vystřelila a hřbetem dlaně mě tvrdě udeřil do spánku. Úder byl tak tvrdý, že mě vynesl do vzduchu a pak jsem hlavou třískla do kamenné podlahy. Slyšela jsem, jak mi s tupým žuchnutím dopadl na zem i zbytek těla, ale nevnímala jsem to. Oči se mi stočily v sloup, v uších mi dutě zvonilo. Zoufale jsem se bránila závrati, jejíž vír mě stahoval stále hlouběji do bezvědomí.
Hloupá, hloupá, vyčítala jsem jí plačky. Přece jsem ti říkala, ať to neděláš!
Jared je tady, Jared žije, Jared je tady. Blábolila z cesty, omílala tahle slova jako text písničky.
Pokusila jsem se zaostřit oči, ale podivný strop mě oslňoval. Odvrátila jsem od toho světla obličej a spolkla vzlyk, protože ten pohyb mi zalil polovinu lebky bodavou bolestí.
I tenhle jediný spontánní úder mě bolel skoro nesnesitelně. Vyloučeno, abych snesla bezohledné a promyšlené mučení!
Vedle mě zašouraly kroky; instinktivně jsem zatěkala očima, abych našla novou hrozbu. Nade mnou stál strýček Jeb. Začal ke mně natahovat ruku, aby mě zvedl, ale zaváhal, ohlédl se. S přidušeným zasténáním jsem nepatrně pozvedla hlavu, abych se podívala, co vidí on.
Blížil se k nám Jared a tvářil se navlas stejně jako ti divoši v poušti – ale i v té zuřivosti vypadal spíš nádherně než nebezpečně. Srdce se mi zastavilo a pak se nepravidelně rozklopýtalo a najednou jsem dostala chuť se vysmát sama sobě. Copak záleželo na tom, že je krásný a že ho miluju, když se mě chystá zabít?
Vzhlížela jsem k vražedné touze v jeho tváři a snažila se doufat, že jeho vztek zvítězí nad zvědavostí, ale ve skutečnosti jsem po smrti netoužila.

Jeb s Jaredem se nekonečně dlouho poměřovali pohledem. Jared zatínal a povoloval čelisti, zatímco Jebův obličej zůstal v klidu. Vzájemná konfrontace skončila tím, že Jared náhle navztekaně vydechl a o krok ucouvl.
Jeb se sklonil pro mou ruku a druhou paží mi podepřel ramena, aby mi pomohl vstát. Třeštící hlava se mi točila, zvedal se mi žaludek. Kdybych už dny nehladověla, určitě bych začala zvracet. Měla jsem pocit, jako bych se nohama nedotýkala země. Zavrávorala jsem a přepadla kupředu. Jeb mě zachytil a přidržel za loket, aby mi pomohl udržet se na nohou.
Jared to všechno pozoroval s úšklebkem, který mu odhaloval zuby. Melanie se idiotsky snažila k němu opět dostat, ale já už překonala první šok ze setkání a nebyla jsem tak pitomá jako ona. Už se mi znovu nevymkne. Uvěznila jsem ji za všechny závory, které jsem jen dokázala v hlavě najít.
Koukej mlčet. Copak nevidíš, jak si mě hnusí? Ať řekneš cokoliv, jenom všechno zhoršíš. Zabiješ nás.
Ale Jared je naživu, Jared je tady! zpívala blaženě.
Ticho v jeskyni se rozplynulo; ze všech stran se ozýval šepot, všechny hlasy současně, jako bych neudělala cosi tak, jak čekali. V tom sykavém špitání jsem však nerozeznala nic smysluplného.
Těkala jsem pohledem po davu lidí; po každém z nich. Byli tam samí dospělí, nikdo nebyl menší a mladší. Srdce mi z toho bolelo a Melanie se ze všech sil snažila vyslovit otázku. Rázně jsem ji umlčela. K vidění tu byla jen zuřivost a nenávist v tvářích cizinců, zuřivost a nenávist v Jaredově tváři.
Ale jen do chvíle, než se šeptajícím davem protlačil další muž. Měl štíhlou a urostlou postavu a kosti se mu pod kůží rýsovaly víc než většině ostatních. Vlasy měl vyrudlé sluncem, buď světle hnědé, nebo bezvýrazně tmavě plavé. Stejně jako ty nenápadné vlasy a vytáhlé tělo měl i rysy v obličeji mírné a hubené. Mou pozornost upoutal hlavně z toho důvodu, že mu z tváře nečišela ani stopa nenávisti.
Ostatní tomuto navenek přátelskému muži ustupovali z cesty, jako by měl vyšší postavení než oni.
Jen Jared jako jediný před ním neucouvl, stál na místě a probodával mě vražedným pohledem. Muž ho obešel, ale překážku v cestě nevzal zřejmě na vědomí víc než hromadu kamení.
"Dobrá, dobrá!" pronesl překvapivě zvesela, když obešel Jareda a zastavil se tváří ke mně. "Jsem tady. Copak tu máme?"
Odpověděla mu tetička Maggie, která se objevila u jeho lokte.
"Jeb to našel v poušti. Bývala to naše neteř Melanie. Podle všeho to šlo podle plánku, který jí dal." Loupla po Jebovi navztekaným pohledem.
"Mm-hm," zamumlal vysoký kostnatý muž a zvědavě si mě měřil. Ta jeho zvídavost byla podivná. Skoro jako by se mu zamlouvalo, co vidí. Nechápala jsem proč.
Uhnula jsem před ním očima k další ženě – mladé ženě, která stála kousek za ním, ruku na jeho lokti. Upoutaly mě její zářivé vlasy.
Sharon! vykřikla Melanie.
Melanina sestřenice mi z očí vyčetla, že jsem ji poznala, a rysy jí ztvrdly.
Postrčila jsem Melanii drsně do zadního kouta své hlavy. Pšššš!
"Mm-hm," prohodil vysoký muž a pokýval hlavou. Jednu ruku natáhl k mému obličeji a zřejmě ho překvapilo, že jsem před ní ucukla a couvla jsem až k Jebovi.
"To nic," usmál se vysoký muž maličko povzbudivě. "Neublížím ti."
Opět sáhl po mé tváři a já se přikrčila k Jebovu boku stejně jako předtím, ovšem Jeb mne naopak postrčil dopředu. Vysoký muž se dotkl mé čelisti pod uchem mnohem jemnějšími prsty, než jsem čekala, a já odvrátila obličej. Cítila jsem, jak prstem objíždí jizvu na mé šíji a uvědomila jsem si, že zkoumá jizvu zbylou po implantaci.
Koutkem oka jsem přitom sledovala Jareda. Bylo zřejmé, že mužovo jednání ho znervózňuje, a já tušila důvod – tu tenkou růžovou čárku na mém zátylku si musel nesmírně hnusit!
Jared se zamračil, ale já si překvapeně uvědomila, že už se netváří tak rozzuřeně jako před chvílí. Svraštil v zamyšlení obočí a náhle vypadal spíš zmateně.
Vysoký muž spustil ruce k bokům a ustoupil ode mě. Našpulil rty a oči mu zaplály, jako by s radostí vítal výzvu.
"Pokud odhlédneme od nedávného vyčerpání, dehydratace a hladovění, vypadá poměrně zdravě. Myslím, že jsi do ní nalil dost vody, aby nám dehydratace nedělala problémy. Tak tedy, dobrá." Předvedl zvláštní mimoděčné gesto, jako by si myl ruce. "Můžeme začít."
Ale pak mi mužova slova i jeho stručná prohlídka zacvakly do sebe jak dílky skládačky a já pochopila – tenhle navenek jemný člověk, který právě slíbil, že mi neublíží, byl ten Doktor.
Strýček Jeb si ztěžka povzdechl a zavřel oči.
Doktor ke mně natáhl paži a naznačil, ať mu vložím ruku do dlaně. Schovala jsem ruce za záda a zaťala pěsti. Opět si mě pátravě prohlédl a z očí mi vyčetl děs. Koutky úst mu poklesly, ale nezamračil se. Přemýšlel, jak postupovat dál.
"Kyle, Iane?" zvolal a natáhl krk, aby mezi shromážděnými našel majitele jmen. Dopředu se prodrali dva mohutní tmavovlasí bratři a mně se podlomila kolena.
"Myslím, že potřebuji vaši pomoc. Možná kdybyste odnesli..." začal vysvětlovat Doktor, který se vedle Kylea už nezdál tak nezvykle vysoký.
"Ne."
Všichni se ohlédli, odkud se ozval nesouhlas. Já se dívat nemusela, protože jsem znala ten hlas. Ale podívala jsem se stejně.
Jared se chmuřil tak temně, až měl obočí nad očima skoro propletené, ústa zkřivená do podivné grimasy. V obličeji se mu vystřídalo tolik různých emocí, že bylo obtížné přesně určit aspoň jediný. Hněv, vzdor, zmatek, nenávist, strach... bolest.
Doktor zamžikal, čelist povislou ohromením. "Jarede? Ty v tom snad vidíš problém?"
"Ano."
Všichni vyčkávali. Jeb vedle mě svíral rty, jako by jim chtěl zabránit, aby se roztáhly v úsměvu. Pokud tomu tak skutečně bylo, pak stařec měl vskutku zvláštní smysl pro humor.
"A jaký?" naléhal Doktor.
Jared procedil přes zaťaté zuby: "Hned ti ten problém vysvětlím, doktore. Víš, jaký je rozdíl mezi tím, kdybys to dostal do rukou nebo kdyby Jeb tomu prohnal hlavu kulkou?"
Roztřásla jsem se. Jeb mě popleskal po paži.
Doktor opět jen zamžikal. "Jaký?" zeptal se pouze.
Jared sám odpověděl na vlastní otázku. "Rozdíl je v tom, že kdyby to zabil Jeb, aspoň by to mělo čistou smrt."
"Jarede." Doktor promluvil chlácholivě, stejným tónem, jakým hovořil se mnou. "Pokaždé se toho dozvíme tolik! Co když zrovna tentokrát..."
"Cha!" odfrkl Jared. "Já tedy žádný pokrok nevidím, Doktore."
Jared nás ochrání, pomyslela si Melanie slaboučce.
Bylo náročné se soustředit natolik, abych vytvořila slova. Ne nás, pouze tvoje tělo.
To stačí... Její hlas jako by přicházel z dálky, zvenčí mé třeštící hlavy.
Sharon pokročila vpřed, takže zpola stála před Doktorem. Bylo to nezvykle ochranitelské gesto.
"Škoda promarnit takovou příležitost!" vybuchla vášnivě. "Všichni si uvědomujeme, že to je pro tebe těžké, Jarede, ale konečné rozhodnutí nezáleží na tobě. Musíme myslet na to, co prospěje většině z nás."
Jared se na ni chmuřil. "Ne!" zavrčel zlověstně.
Věděla jsem, že nešeptal, ale to slovo jsem sotva zaslechla. Po pravdě, Sharon hýbala rty a ukazováčkem zuřivě bodala směrem k Jaredovi, ale já vnímala jen tiché syčení. Nikdo z nich se nepohnul z místa, ale mně se zdálo, že odplouvají dál ode mě.
Viděla jsem, jak oba rozhněvaní bratři popošli blíž k Jaredovi. Cítila jsem, jak se na protest snažím zvednout ruku, ale jen se ochable zazmítala. Jared zrudl v obličeji, rozevřel rty a šlachy na krku se mu napjaly, jako by hulákal, ale já neslyšela nic. Jeb přestal svírat můj loket a já vedle sebe zahlédla záblesk matně šedé hlavně. Zděšeně jsem se od zbraně odtáhla, i když nemířila na mě. Tím prudkým odskokem jsem ztratila rovnováhu a jeskyně se zvolna překotila na jednu stranu.
"Jamie," vydechla jsem, když stropní světla s vířením letěla za moje zorné pole.
Jaredův obličej byl náhle velmi blízko, nakláněl se ke mně se zuřivým výrazem.
"Jamie?" vydechla jsem opět, tentokrát jako otázku. "Jamie?"
Jebův nabručený hlas odpověděl odkudsi z dálky.
"Chlapec je v pořádku, Jared ho dovedl až sem."
Vzhlédla jsem k Jaredově zmučené tváři, která se bleskově propadala do černé mlhy, jež se mi přivalila před oči.
"Děkuju," šeptla jsem.
A pak jsem se propadla do tmy.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře