Nebezpečné proudy - Christine Feehan

4. srpen 2012 | 15.27 |

Nebezpečné proudy

Lea Drakeová se nikdy nepovažovala za příliš atraktivní ženu, takovou, která by mohla získat pozornost hezkého a inteligentního biochemika Tysona Derricka. Osud je sice spojí, ale ponechá zranitelnými před záhadným nepřítelem. Avšak ani mnohá nebezpečí, která na ně číhají, nedokážou zkalit jejich vzkvétající lásku.

Ukázka:

Kapitola 1
Vítr zaskučel. Zprvu nenápadné kvílení postupně
rostlo v děsivý nářek, jako by ho volal něčí hlas.
Vlny se tříštily v bílé pěně o rozeklané skály a vystřikovaly
vysoko do vzduchu. Jejich zvuk ohlušoval
v hromových burácivých úderech a rozléhal se nad
útesy. V hustém dešti byly skály kluzké, ale Drew
Madison nedbal na varovné označení na plotu, přelezl
ho a klopýtavě se prodíral kluzkou, rozměklou
a drolivou půdou až k okraji srázu.
Hluboko dole pod vyčnívajícími balvany se převalovala
a kolotala voda jako vábivý temný vír. Ten pohled
ho fascinoval. Ať se snažil sebevíc, nedokázal od
ní odtrhnout zrak, ani přestat naslouchat hlasům volajícím
ho skrze ohlušující burácení. Rukama si přejel
přes obličej, aby se trochu vzpamatoval. Kůži měl
mokrou a nevěděl, zda jsou to kapky deště nebo jeho
vlastní slzy. Vlny znovu udeřily o útesy s ohromujícím
rachotem, jež se mu zarýval do uší jako výkřik
duše stejně zmučené jako byl on. Bylo to jako výzva.
Přitiskl si dlaně na uši, aby přehlušil truchlivý ryk,
ale znovu se do něj opřel vítr, jakoby žádal o pozornost
a trval na tom, aby mu naslouchal. Zapotácel se,
hlava se mu zatočila a málem uklouzl, ale v poslední
chvíli opět získal rovnováhu. Pojď. Pojď, zvaly ho
hlasy ve větru. Vysvobození bylo už jen na dosah
ruky.
"Ne!" zavrtěl prudce hlavou a přitiskl se k pevnému
bezpečí plotu. Prsty se mu zaryly do dřeva tak silně,
až mu zbělely klouby na rukou. Přinutil se odtrhnout
pohled od kypících vod pod sebou a zadíval se
na své dlaně. Musí to někomu říct, musí přece vysvětlit,
co se stane. Ale komu? Zavřou ho, když začne
vykládat, že příliv je nebezpečný. Cosi v něm žije,
a má to hlad.
Helena Drakeová stála na balkóně jejich domu nad
mořem. Vítr se do ní opíral s mimořádnou zuřivostí
a cuchal jí dlouhé vlasy, až ji divoce bičovaly přes
tvář. Vlny neúnavně útočily na pobřeží a kdesi v dálce
zaslechla jakýsi výstražný křik. Přistoupila blíž
k ochrannému zábradlí a natočila se ve směru, odkud
se jí zdálo, že se ozval ten prchavý zvuk.

Třikrát se

znepokojením zaslechla ten zvuk – a třikrát se jí nepodařilo
určit, odkud vychází.
Pohlédla na jejich dům. Sestry na ni čekaly. Jejich
vřelost a štěstí dokázaly přehlušit studenou prázdnotu,
ale ještě se k nim vrátit nemohla. Musela to zkusit
ještě jednou. Zaklonila hlavu a zahleděla se k obloze.
Mraky zčásti zakryly měsíc a vrhaly dolů temné stíny.
Dech jí uvízl v hrdle, když spatřila kolem měsíce
dvojitý kruh – tmavě rudý a černý.
"Heleno!" zavolala ji Lea Drakeová. "Pojď mě zachránit!
Už jsem od nich celá zničená!"
Helena si přitáhla svetr těsněji k tělu a pospíchala
zpátky do bezpečného přístavu jejich domova. Věděla,
že brzy přijdou problémy, jenže zatím jí nebylo
jasné, kde – nebo na koho – udeří. Potřebovala teď
smích a přátelské teplo svých sester, aby jí pomohly
setřást obavy, jež v ní zvolna narůstaly. Její schopnosti
pro ni někdy byly prokletím.
Jak společně scházely dolů po schodech, Lea ji
vzala kolem ramen a zeptala se. "Jsi v pořádku? Celá
se třeseš zimou!"
"Jsem v pohodě. Těším se na náš dnešní večírek,"
odpověděla Helena a pevně sestru objala. Už pouhý
Lein dotek dokázal zaplašit její strach. Než došly
zpátky, podařilo se jí vykouzlit na tváři úsměv. Vrhla
se na podlahu do hřejivého kruhu k ostatním sestrám
a hned chtěla vědět: "Honem mi řekněte, proč pořád
Leu pokoušíte." Ještě jednou naposled vrhla pohled
k oknu a pak se odvrátila. Neexistovalo nic, co by
mohla udělat, a tak se zaměřila raději na sestry a radost,
kterou jí vždy přinesly.
"Jenom jsem řekla, že už toho mám dost, být pořád
za hodnou holčičku. Rozhodla jsem se změnit
svou image a bude ze mě pěkně zlobivá holka!" prohlásila
Lea.
"Leo, já se z tebe potrhám smíchy," pravila Sára
Drakeová své mladší sestře. "Vždyť k tomu nemáš
vůbec žádné vlohy! Ty přece neumíš být zlobivá holka,
ani kdyby ses nevím jak snažila!"
Lea se na Sáru zamračila a pak se rozhlédla po tvářích
kolem. "Já vůbec nejsem žádný svatoušek, jak si
všechny o mně myslíte."
"Hmmm, vážně," pozvedla pochybovačně obočí
Julie Drakeová z místa na podlaze, kde se pohodlně
rozvalovala. "Tak nám teda aspoň jmenuj jednoho je-
dinýho člověka na světě, kterýho bys nejradši vystřelila
na Mars. Někoho, koho teda fakt nesnášíš."
Obývacím pokojem se ozval hlasitý smích. "To nejde,
nikdo takový neexistuje!" volaly sestry jedna
přes druhou. Helena se natáhla a políbila sestru na
spánek. "Všichni tě zbožňujeme, zlato, ale ty v sobě
nemáš kousek špatnosti! Vážně nemáš vůbec nic takového,
aby z tebe mohla být zlobivá holka. Nejsi
třeba jako já – nebo Julie." Pak hodila pohledem na
nejmladší sestru." Nebo jako Ela."
Smích se ozval ještě hlasitěji a Ela pokrčila rameny.
"To je těmi zrzavými vlasy. Já prostě nedokážu
nést odpovědnost za ... za svou osobnost!"
"Jenže být zlobivka je mnohem zábavnější," spokojeně
se protáhla Julie. "Nikdo od tebe nečeká, že
se budeš chovat zdvořile a dělat ty správné věci, takže
nemůžeš mít žádné problémy. Když jsem dospívala,
mamka s taťkou ode mě nikdy neočekávali, že
bych byla milá a způsobná. Pořád mi museli připomínat,
abych se ovládala." Natáhla se pro koláček
a posadila se, aby se napila čaje. "Snažila jsem se jim
vysvětlit, že se ovládám, že z pěti věcí, které se mi
vylíhnou v hlavě, si vyberu vždycky tu nejmíň urážlivou,
ale stejně ze mě nebyli moc nadšení."
Ela se na Julii ušklíbla přes okraj svého hrnku.
"Byli zvyklí, že kvůli tobě museli pořád chodit do
ředitelny. Byla jsem moc ráda, že jsem mladší než
ty. Vyšlapala jsi mi cestičku! Pořád jsem se kvůli
všemu hádala se všemi učiteli a výchovný poradce
pak prohlásil, že mám problémy s přijímáním autorit."
"Mě vlastně nikdy při ničem nechytili," vzpomínala
Helena. Dýchla si na nehty a spokojeně si je přeleštila.
Pár učitelů možná mělo nějaké podezření, že
mám něco společného s žábami, které vyskakovaly
z lavic holkám, co na mě nebyly zrovna moc milé,
ale nikdy se to doopravdy nepotvrdilo."
Lea si povzdechla. "Ráda bych byla taky taková.
Nesnáším být pořád za hodnou holčičku."
"Jenže ty opravdu jsi hodná holčička!" připomněla
jí Kamila a poklepala sestře na koleno. "S tím prostě
nic nenaděláš. Už jako dítě jsi byla taková. Nemohla
jsi mít žádné problémy, protože jsi pořád zachraňovala
svět. A to není žádné zlobení."
"Ty si ani nikdy nic špatného nemyslíš, Leo," dodala
Adéla. "Prostě to v tobě vůbec není!"
"Jsi zodpovědná," připomněla Sára. "To je moc
dobrá vlastnost."
Lea seděla se zkříženýma nohama na zemi. Přikryla
si tvář rukama, naklonila se dopředu a s hlasitým
úpěním si schovala obličej v Helenině klíně. "Ne. To
je tak nudné! Já jsem celá prostě nudná! Chtěla bych
být zlobivá až do morku kostí. Zkažená. Divoká.
Nepředvídatelná. Prostě úplně jiná než ta stará dobrá
otravná Lea."
"Mohla bych ti odbarvit vlasy, Leo," navrhla Julie.
"Líbily by se ti růžové konečky a červené a fialové
prameny ?"
Lea na ni koukla mezerami mezi prsty. "Já nemůžu
mít růžové konečky a červenofialové prameny, a pak
čekat, že mě budou brát vážně v nemocnici, až tam
přijdu do práce. Umíš si představit reakci mých pacientů?"
Julie si pohrdavě odfrkla. "To je právě to, Leuš.
O tu reakci totiž jde. Musíš hodit za hlavu opatrnost
a všechny ty takzvané rozumné názory. Když změníš
barvu vlasů, nebudeš přece horší doktor! Jako lékařka
máš přece u všech nejvyšší respekt!"..........................

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář