15.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.04 |
› 

 Pod dohledem

Když jsem se probrala, ani v nejmenším jsem se necítila dezorientovaně. Přesně jsem věděla, kde jsem, tedy, přibližně, a nechala jsem oči dál zavřené a oddechovala jsem rovnoměrně. Snažila jsem se dozvědět o své situaci co nejvíc a přitom neprozradit, že jsem opět při vědomí.
Měla jsem hlad. Žaludek se mi svíral a zatínal a hněvivě kručel. Usoudila jsem, že ty zvuky mě neprozradí, protože břicho mi jistě bublalo a naříkalo i během spánku.
Hlava se mi mohla bolestí rozskočit. Nemohla jsem určit, co z toho zavinila únava a co ty rány, které jsem dostala.
Ležela jsem na něčem tvrdém. Bylo to drsné a... děrované. Nebylo to úplně ploché, ale spíš divně zaoblené, jako bych ležela v mělké misce. Nebylo to pohodlné. Od té polohy mě bolela záda a kyčle. Právě ta bolest mě nejspíš probudila. Necítila jsem se ani trochu odpočatě.
Byla tma – to jsem poznala i se zavřenýma očima. Ne černočerná tma, ale hustá tma.
Vzduch byl ještě zatuchlejší než předtím – vlhký a zkažený, s divně nakyslou pachutí, která jako by mi houstla hluboko v krku. Bylo tam chladněji než v poušti, ale současně i nepříjemné vlhko. Už zase jsem se potila, voda, kterou do mě nalil Jeb, se konečně dostala až k pórům v kůži.
Slyšela jsem, že ozvěna mého dechu se odráží jen pár kroků ode mě. Mohla jsem sice ležet blízko stěny, ale spíš jsem ležela v hodně malém prostoru. Když jsem napnula sluch, jako by se můj dech odrážel i od druhé stěny.
Pochopila jsem, že zřejmě ležím někde v jeskynním komplexu, kam mě přivedl Jeb, takže jsem si byla skoro jistá, že až otevřu oči, zjistím, že jsem v malé skalní díře, rudohnědé a prolezlé dírami jako sýr.
V tichu se ozývaly jenom zvuky mého těla. Bála jsem se otevřít oči, takže jsem se spoléhala na sluch, poslouchala jsem to ticho stále usilovněji. Nikoho jiného jsem neslyšela, ale nedávalo mi to smysl. Přece by mě nenechali bez hlídače, ne? Třeba se strýčkem Jebem a jeho stále přítomnou puškou nebo s někým méně sympatickým. Nechat mě o samotě... to by neodpovídalo míře jejich brutality, jejich přirozenému strachu ze mě, nenávisti ke mně.
Pokud ovšem...
Zkusila jsem polknout, ale hrdlo se mi sevřelo hrůzou. O samotě by mě nikdy nenechali. To jen v případě, že by si mysleli, že jsem mrtvá, nebo by se postarali, abych umřela. V těchto jeskyních jsou jistě místa, odkud se ještě nikdo nevrátil.
V hlavě se honil obraz místa, kde teď jsem. Viděla jsem se na dně hluboké šachty, nebo jak jsem zazděná do mrňavé hrobky. Svaly kolem plic se mi napínaly, plíce se plnily vzduchem v přípravě na výkřik, který se mi dral z hrdla. Zaťala jsem zuby, abych ho zarazila.
Těsně vedle hlavy se mi ozvalo ostré zaskřípání.
Zavřískla jsem a v tom prostůrku to bylo ohlušující. Prudce jsem rozlepila víčka, celým tělem jsem od toho zlověstného zvuku uskočila a narazila do drsné stěny. Hlavou jsem se bolestivě praštila o nízký strop a instinktivně jsem zvedla ruce, abych si ochránila obličej.

Matné světlo ozářilo dokonale kruhový vchod do jeskyňky, v níž jsem byla stulená. Jaredův obličej byl osvětlený jen z poloviny, když se nakláněl do otvoru, jednu paži natahoval ke mně. Rty měl vzteky sevřené. Při pohledu na mou neskrývanou paniku mu na čele zatepala vystouplá žíla.
Nepohnul se; jen vztekle zíral, než se mi srdce opět rozběhlo a dech se nepatrně zklidnil. Pohlédla jsem mu do očí, vzpomněla si, jak uměl být tichý – jako duch, když chtěl. Nebylo divu, že jsem neslyšela, že drží hlídku před kobkou.
Ale něco jsem slyšela. Jared teď mávl nataženou rukou blíž a skřípavý zvuk se ozval podruhé. Koukla jsem dolů. U nohou mi místo podnosu ležel ulomený kus umělohmotného servírovacího tácu. A na něm...
Vrhla jsem se po otevřené lahvi s vodou a skoro jsem nevnímala Jaredův zhnusený úsměšek, když jsem si ji zběsile zvedla ke rtům. Nepochybovala jsem, že později se kvůli tomu budu užírat, ale teď mi záleželo jen na vodě. Mimoděk mě napadlo, jestli ještě někdy v životě budu brát vodu jako samozřejmost. Ale jelikož tenhle můj život zřejmě neměl dlouho trvat, odpověď zněla ne.
Jared zmizel v okrouhlém otvoru. Viděla jsem pouze kus jeho rukávu a nic víc. To matné, umělé namodralé světlo vycházelo kdesi za ním v neznámu.
Vylokala jsem polovinu vody, když mou pozornost upoutal nový pach a prozradil mi, že voda není jediným darem. Opět jsem koukla na podnos.
Jídlo. Oni mi dají najíst?
Byl tam chléb – tmavá, šišatá večka, jejíž vůni jsem ucítila především, ale kromě ní tam ležela i miska s čirou tekutinou, která byla cítit cibulí. Zblízka jsem na dně spatřila tmavší kousky. Vedle misky ležely tři bílé silné válečky. Domyslela jsem si, že to je zelenina, ale druh jsem nepoznala.
Tohle všechno jsem zaregistrovala během pouhých pár vteřin, ale i během té chvilky mi žaludek málem vyskočil z úst, jak se snažil dostat k jídlu.
Zahryzla jsem se do chleba. Byl hodně hutný, protkaný celými zrny, jež mi drhly v zubech. Těsto bylo zrnité, ale chutnalo báječně. Už jsem si ani nevzpomínala, že by mi něco chutnalo víc, dokonce ani ty rozdrcené sušenky Twinkies. Žvýkala jsem tak rychle, jak jen to šlo, ale stejně jsem většinu soust tuhého chleba polkla jen zpola rozžvýkané. Slyšela jsem, jak mi každý kus žuchl do žaludku s hlasitým žbluňknutím. Nebyl to tak skvělý pocit, jak jsem si slibovala. Žaludek jsem měla prázdný tak dlouho, že na jídlo reagoval nevolností.
Nevšímala jsem si toho a vrhla se na tekutinu – byla to polévka. Ta se polykala snáz. Byla cítit po cibuli, ale chuť měla mdlou. Zelené kousky na dně byly měkké a houbovité. Vypila jsem to všechno rovnou z misky a litovala, že není hlubší. Nakonec jsem ji podržela dnem vzhůru, abych se ujistila, že tam nezůstala ani kapka.
Bílá zelenina byla křupavá a chutnala trochu jako dřevo. Nějaký kořen. Nebylo to tak hřejivé jako polévka ani chutné jako chleba, ale já byla vděčná, že můžu do břicha nacpat ještě něco. Ale sytá jsem nebyla, ani zdaleka, a kdyby ten podnos byl jen trochu k jídlu, určitě bych ho začala přežvykovat.
Teprve když jsem dojedla, došlo mi, že správně by mě neměli krmit. Ne, pokud ovšem Jared neprohrál spor s Doktorem. Ale v tom případě, proč by hlídal zrovna on?
Prázdný tác jsem odstrčila od sebe a při tom skřípavém zvuku jsem sebou trhla. Jared se pro něj natáhl a já se přitom zády tiskla k zadní stěně skalní kobky. Tentokrát se na mě ani nepodíval.
"Děkuju," šeptla jsem, než opět zmizel. Neodpověděl, ani výraz v obličeji se mu nezměnil. Už jsem neviděla ani ten kus jeho rukávu, ale nepochybovala jsem, že tam je.
Pořád nemůžu uvěřit, že mě uhodil, rozjímala Melanie, spíš ohromeně než uraženě. Pořád se z toho šoku ještě nevzpamatovala. Pro mě osobně to žádné překvapení nebylo. Pochopitelně jsem to byla já, koho uhodil.
Docela by mě zajímalo, kde jsi byla, broukla jsem na ni. Pěkná nevychovanost, nejdřív mě zatáhneš do téhle kaše a pak mě v tom necháš samotnou.
Můj kyselý tón jí nestál za poznámku. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by toho byl schopen. To já bych ho neuhodila za nic na světě.
Ale uhodila. Myslím, že kdyby za tebou přišel se sršícíma očima, zachovala by ses stejně. Máš násilnickou povahu. Vzpomněla jsem si na její touhu zaškrtit Hledačku vlastníma rukama. Jako by od té doby uběhla řada měsíců, i když se to stalo jen před pár dny. Ale bylo divné, že jsem se za tak krátkou dobu dokázala zaplést do tak katastrofálního průšvihu.
Melanie to zkusila zvážit objektivně. To si vážně nemyslím. Jareda ne... ani Jamieho, za žádných okolností bych neublížila Jamiemu, i kdyby byl... Nedořekla, ta představa se jí hnusila.
Když jsem se nad tím sama zamyslela, uznala jsem, že má pravdu. I kdyby se z dítěte stalo něco jiného nebo někdo jiný, ani já, ani ona bychom na ně nedokázaly vztáhnout ruku.
Ale to je jiné. Jsi jako... matka. Matky se v tomhle neřídí rozumem. Hraje v tom roli příliš mnoho emocí.
Mateřství je vždycky hodně emocionální – dokonce i pro vás, duše.
Neodpověděla jsem.
Co myslíš, že se stane teď?
Na lidi jsi expert ty, připomněla jsem jí. Ale to, že mi dali najíst, nejspíš nevěští nic dobrého. Napadá mě pouze jediný důvod, proč potřebují, abych zůstala silná.
V hlavě se mi kmitly vzpomínky na historické projevy lidské krutosti spolu s obsahem článků, které jsme spolu četly ve starých novinách. Oheň – to byla zlá možnost. Melanie si jednou hloupě popálila všech pět prstů na pravé ruce, když si neuvědomila, že pánev má rozpálené držadlo. Ještě nezapomněla, jak ji ta bolest šokovala – byla nečekaně pronikavá a drtivá.
Ale to byla jen nehoda, zranění, rychle ošetřené ledem, mastí, léky. Nikdo to neudělal záměrně, nikdo po té první zrůdné bolesti nepokračoval dál, neprotahoval to donekonečna...
Nikdy předtím jsem nežila na planetě, kde by docházelo k takovým zločinným krutostem, a to ani před příchodem duší. Tohle místo byl ten nejlepší a současně i nejubožejší ze všech světů – ty nejkrásnější smysly, ty nejúžasnější emoce... ty nejzvrhlejší touhy, nejpříšernější činy. Ale možná to tak bylo správně. Možná bez utrpení neexistovalo ani štěstí. Co když duše byly jen výjimkou toho pravidla? Copak bez tmy zdejšího světa mohly poznat světlo?
Já... něco cítila, když tě uhodil, vytrhla mě Melanie z myšlenek. Řekla to pomalu, slovo za slovem, jako by to říct vlastně nechtěla.
Já taky něco cítila. Bylo k nevíře, jak mě to soužití s Melanií vycvičilo v používání sarkasmu. Má úžasný backhand, viď?
Tak jsem to nemyslela. Víš... Dlouze váhala a zbytek slov pak doslova vychrlila. Myslela jsem, že to všechno je mnou – to, jaké k němu chováme city. Myslela jsem, že... to ovládám.
Obsah jejího sdělení byl zřetelnější než vlastní slova.
Ty jsi myslela, že jsi mě sem dokázala přivést jen proto, že jsi po tom tolik toužila. Že ovládáš ty mě, a ne naopak. Snažila jsem se potlačit svoje rozhořčení. Věřila jsi, že mnou manipuluješ.
Ano. Kajícnost v jejím hlase nevyvolalo moje rozčilení, ale její neochota přiznat, že není neomylná. Ale...
Vyčkávala jsem.
A pak to z ní vylétlo v jediném nepřetržitém gejzíru. Ty jsi do něho taky zamilovaná, nezávisle. Je to jiné, než to cítím já. Nepochopila jsem to, dokud se neocitl v naší blízkosti, dokud jsi ho poprvé nespatřila. Jak se to stalo? Jak se deseticentimetrový červ může zamilovat do člověka?
Červ?
Promiň. Asi máš i něco jako... končetiny.
Ne tak docela. Jsou to spíš tykadla. A když je natáhnu, měřím mnohem víc než deset centimetrů.
Chtěla jsem připomenout, že není z tvé rasy.
Tělo mám lidské, upozornila jsem ji. Dokud jsem skrytá v něm, jsem taky člověk. A když jsi mi ukazovala Jareda ve svých vzpomínkách... Zkrátka, je to všechno tvoje vina.
Chvíli si to rovnala v hlavě. Moc se jí to nezamlouvalo.
Takže kdyby ses teď rozjela do Tucsonu a dostala nové tělo, už bys ho dál nemilovala?
Upřímně, fakt upřímně doufám, že by to tak bylo.
Ani jedna z nás nebyla z mé odpovědi nadšená. Opřela jsem se čelem o kolena. Melanie změnila téma.
Aspoň že Jamie je v bezpečí. Věděla jsem, že Jared se o něho postará. Pokud ho budu muset opustit, nemohla bych ho nechat v lepších rukou... Moc ráda bych ho viděla.
Já o to nepožádám! Bojácně jsem se nakrčila při představě, jakou reakci bych si tím vysloužila.
Ale současně jsem toužila spatřit chlapcovu tvář na vlastní oči. Chtěla jsem mít jistotu, že je skutečně tady, skutečně v bezpečí – že ho živí a pečují o něho tak, jak by Melanie už nikdy znovu nemohla. Tak, jak bych o něho toužila pečovat i já, přestože nejsem matka. Zpívá mu někdo večer? Vypráví mu příběhy? Pomyslí ten nový, rozhněvaný Jared i na takové maličkosti? Má se ke komu přitulit, když ho přepadne strach?
Co myslíš, řeknou mu, že jsem tady? zeptala se Melanie.
Pomohlo by mu to, nebo ublížilo? odpověděla jsem otázkou.
Její myšlenka jen šeptla: Nevím... Jen bych mu chtěla říct, že jsem dodržela slovo.
To jsi vážně dodržela. Užasle jsem zavrtěla hlavou. Nikdo tě nemůže obvinit, že ses jako vždycky nevrátila.
Děkuju. Hlas měla slabounký. Nepoznala jsem, jestli mi děkuje za moje poslední slova, nebo za to, že jsem ji sem vůbec přivedla.
Najednou na mě padlo vyčerpání a vycítila jsem, že ona je na tom stejně. Teď, když se mi žaludek trochu uklidnil a já byla skoro sytá, ani všechny ostatní bolesti dohromady nebyly tak silné, aby mi nedovolily usnout. Váhala jsem, než jsem se pohnula, bála jsem se, že způsobím hluk, ale moje tělo se toužilo protáhnout. Udělala jsem to co nejtišeji a snažila se najít v zaoblené kobce dost dlouhé místo, abych se tam mohla natáhnout trochu pohodlně. Nakonec jsem musela vystrčit nohy kulatým otvorem ven. Neudělala jsem to ráda, bála jsem se, aby mě Jared nepodezříval, že chci uprchnout, ale nijak na to nereagoval. Zdravou tvář jsem si položila na paži, zkusila jsem nevnímat, jak mi zaoblená podlaha křiví páteř, a zavřela jsem oči.
Snad jsem usnula, ale pokud ano, nijak tvrdě. Ty kroky zněly ještě v dálce, když jsem se vytrhla ze spánku do úplné bdělosti.
Tentokrát jsem oči otevřela naráz. Nezměnilo se nic – kulatým otvorem jsem stále viděla matné namodralé světlo; pořád jsem neviděla, jestli je Jared stále venku na stráži. Někdo se sem blížil, kroky se ozývaly úplně zřetelně. Co nejtišeji jsem vytáhla nohy z otvoru a opět se schoulila u zadní stěny. Mrzelo mě, že si nemůžu stoupnout; nepřipadala bych si tak zranitelně, byla bych připravenější na to, co přijde. Nízký strop kobky by mi však umožnil sotva klečet.
Před mým vězením se kmitl pohyb. Zahlédla jsem Jaredovu nohu, když se tiše posadil.
"Á! Tady jsi," ozval se mužský hlas. Ta slova mi po prázdném tichu připadala tak hlasitá, až jsem nadskočila. Ten hlas jsem znala. Patřil jednomu z bratrů, které jsem poprvé viděla v poušti; tomu s mačetou, Kyleovi.
Jared neodpověděl.
"Tohle my nedovolíme, Jarede." Jiný člověk, uvážlivější tón. Pravděpodobně mladší z bratrů, Ian. Bratři měli hodně podobné hlasy – či spíš měli by, kdyby ten Kyleův skoro pořád nepřipomínal hulákání a nečišel vzteky. "Všichni jsme někoho ztratili. Kčertu, všichni jsme ztratili všechny. Ale tohle je směšné."
"Když to nechceš dát Doktorovi, musíme to hned zabít," zavrčel Kyle zlověstně.
"Nemůžeš to tady věznit," dodal Ian. "Nakonec by to uteklo a všechny by nás objevili."
Jared pořád nemluvil, ale udělal krok stranou, takže zády stál přímo před průlezem do mé cely.
Srdce se mi mocně a rychle rozbušilo, protože jsem pochopila, jak to bratři myslí. Jared vyhrál. Nečeká mě mučení. Nezabijou mě, aspoň ne hned. Jared mě drží jako svého vězně.
To slovo mi vzhledem k okolnostem připadalo nádherné.
Přece jsem říkala, že nás ochrání.
"Nekomplikuj to, Jarede," pravil nový mužský hlas, který jsem neznala. "Jiná možnost není."
Jared mlčel.
"Nechceme ti ublížit, Jarede. Tady jsme všichni bratři. Ale pokud nás donutíš, uděláme to." Bylo zřejmé, že Kyle myslí svou hrozbu vážně. "Uhni."
Jared stál jako skála.
Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji než dřív, mlátilo mě do žeber tak mohutně, až mi těmi údery rozhodilo rytmus dechu a já se začala dusit. Melanie byla strachem doslova ochromená, neschopná si pomyslet smysluplná slova.
Bože, oni mu ublíží. Ti šílení lidé napadnou jednoho ze svého vlastního plemene.
"Jarede... prosím," ozval se Ian.
Jared neodpověděl.
Těžké dupnutí – skok – a zvuk, jak cosi těžkého udeřilo do čehosi tvrdého. Lapnutí po dechu, dávení škrceného hrdla...
"Ne!" vykřikla jsem a vyskočila průlezem ven z kobky.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře