16.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.04 |
› 

 Poznávání

Okraj kamenného otvoru byl sice ošoupaný, ale stejně mi odřel dlaně a holeně, když jsem se jím protáhla ven. Navíc, jak jsem byla ztuhlá, napřímila jsem se jen s bolestí a hned nato jsem sykla. Hlava se mi zatočila, jak z ní krev vytékala dolů do těla.
Rozhlížela jsem se po jediném – kde je Jared, abych mohla skočit mezi něho a útočníky.
Všichni zůstali stát jako zkamenělí a třeštili na mě oči. Jared byl zády ke stěně, zaťaté ruce pokrčené u boků. Před ním se Kyle zlomený v pase držel za břicho. Ian a neznámý muž se drželi pár kroků za ním, ústa leknutím dokořán. Využila jsem jejich překvapení. Udělala jsem dva dlouhé nejisté kroky, abych se dostala mezi Kylea a Jareda.
Kyle zareagoval jako první. Stála jsem sotva třicet centimetrů před ním; ze všeho nejdřív ho napadlo mě odstrčit. Udeřil mě do ramene a srazil k zemi. Ještě než jsem dopadla, cosi mě chytlo za zápěstí a trhnutím vytáhlo zpět na nohy.
Sotva si Jared uvědomil, co právě udělal, uškubl rukou, jako by mi ze zápěstí vytékala kyselina.
"Koukej vlézt zpátky!" zařval na mě. Taky mě strčil do ramene, i když ne tak tvrdě jako předtím Kyle. Pozpátku jsem klopýtla k průlezu do kobky, který se v šeru rýsoval jako černý kruh. Skalní chodba měla podobný tvar jako moje vězení, jen byla větší. Lampička stojící na podlaze – nevěděla jsem, na jakou energii – házela do chodby matný přísvit. Vrhala divné stíny na obličeje všech mužů a kreslila na ně rysy zlověstných zrůd.
Popošla jsem opět k útočníkům a obrátila se zády k Jaredovi.
"Jsem to já, koho chcete," oslovila jsem Kylea. "Jeho nechte prosím na pokoji."
Po několik dlouhých vteřin všichni mlčeli.
"Lstivá mrcha!" zamumlal konečně Ian, oči vytřeštěné hrůzou.
"Řekl jsem, že máš zalézt zpátky!" sykl na mě zezadu Jared.
Otočila jsem se jenom napůl, abych neztratila Kylea z očí. "Tvou povinností není chránit mě za každou cenu."
Jared se ušklíbl a zvedl ruku, aby mě opět postrčil ke kobce.
Uskočila jsem mu z dosahu, ale tím jsem se pro změnu dostala blíž k lidem, kteří mě chtěli zabít.
Ian mě chytil za paže a přidržel mi je za zády. Instinktivně jsem se bránila, ale byl příliš silný. Zvedl mi paže tak vysoko, až jsem vyjekla.
"Okamžitě z ní dej ty pracky pryč!" zahulákal Jared a zaútočil.
Kyle mu vyrazil naproti a sevřel mu hrdlo předloktím, takže Jared musel zvrátit hlavu dozadu. Druhý muž znehybnil jeho zmítající se paže.
"Neubližujte mu!" zavřískla jsem a vzpouzela se hrubým rukám, které mě věznily.
Jared vrazil Kyleovi loket do břicha a ten s heknutím uvolnil sevření. Jared se mu vyškubl, uskočil a přitom pěstí praštil Kylea do nosu. Po stěnách a lampě se rozstříkla tmavě rudá krev.
"Zab to, Iane!" řval Kyle, sklonil hlavu a naběhl přímo do Jareda, jehož odhodil na dalšího z útočníků.
"Ne!" zaječeli jsme s Jaredem jednohlasně.
Ian pustil moje paže a rukama mi sevřel hrdlo, uzavřel dýchací cesty. Drápala jsem mu do hřbetů rukou neškodnými krátkými nehty. Zmáčkl mě ještě pevněji a nadzvedl mě do vzduchu.
Bolelo to – rdousící ruce, prudká panika z nedostatku vzduchu. Svíjela jsem se ve snaze uniknout spíš bolesti než vraždícím rukám.
Cvak, cvak.
Ten zvuk jsem zatím zaslechla jen jednou, ale poznala jsem ho. A totéž platilo i pro všechny ostatní. Všichni znehybněli, Ian pořád s rukama zaťatýma do mého hrdla.
"Kyle, Iane, Brandte – couvnout!" vyštěkl Jeb.
Nikdo se ani nehnul – ve vzduchu se svíjely jen moje drápající ruce a kopaly moje nohy.
Náhle se Jared bleskurychle protáhl pod Kyleovou nehybnou paží a skočil po mně. Zahlédla jsem letící pěst a zavřela jsem oči.
Jenom pár centimetrů za hlavou se ozvalo hlasité buch. Ian zařval a já se svezla k podlaze. Zhroutila jsem se mu k nohám, zalykala se. Jared po mně loupl vzteklým pohledem a postavil se vedle Jeba.
"Vy tu jste jen hosté, mládenci, tak na to nezapomínejte," zavrčel Jeb. "Zakázal jsem vám to děvče hledat. Momentálně je i ona můj host a já nejsem nadšený, když moji hosté zabíjejí moje další hosty –"
"Jebe," zasténal Ian nade mnou; hlas mu přitlumila dlaň, kterou si tiskl k ústům. "Jebe. Tohle je šílené."
"A jaký máš vlastně plán?" naléhal Kyle. Obličej měl zmazaný krví, což byl příšerný, krutý pohled. Z hlasu mu nebylo slyšet ani náznak bolesti, jen potlačovaná, vřící zuřivost. "Máme právo to vědět. Musíme rozhodnout, jestli tu jsme v bezpečí nebo jestli se máme odstěhovat. Takže... jak dlouho si tu věc chceš chovat jako domácí zvířátko? Co s ní uděláš, až si přestaneš hrát na Boha? My všichni si zasloužíme znát odpověď."
Kyleova nesmyslná slova se mi rozléhala za bubnováním tepu hluboko v hlavě. Chovat jako domácí zvířátko? Jeb mě označil za svého hosta... Je to jen jiný název pro vězně? Je možné, že existují hned dva lidé, kteří nevyžadují mou smrt ani doznání na mučidlech? Pokud ano, byl to zázrak.
"Žádných odpovědí se teď nedočkáš, Kyle," pravil Jeb. "Na mně to nezáleží."
Pochybuji, že kterákoliv jiná Jebova reakce by je zmátla víc. Všichni čtyři, Kyle, Ian, muž, kterého jsem neznala, a dokonce i Jared, na něho jen vytřeštili oči. Já ještě pořád jsem u Ianových nohou lapala po dechu a přála si, abych nepozorovatelně mohla vklouznout zpátky do kobky.
"Nezáleží to na tobě?" zopakoval nakonec Kyle, který nevěřil vlastním uším. "Tak na kom tedy? Jestli máš v plánu nechat o tom hlasovat, už se stalo. Právě Ian, Brandt a já jsme oficiálně pověření uskutečnit společné rozhodnutí."
Jeb zavrtěl hlavou – upjatý pohyb, při němž nespustil oči z muže před sebou. "Hlasování nepřichází v úvahu. Pořád je to můj dům."
"Tak na kom to záleží?" zařval Kyle.
Jeb konečně sklouzl pohledem k jinému obličeji a pak zpátky ke Kyleovi. "To rozhodnutí je na Jaredovi."
Všichni, včetně mě, se užasle ohlédli po Jaredovi.
Ten civěl na Jeba se stejným ohromením jako my ostatní a potom slyšitelně zaskřípal zuby. Načež se s výrazem ryzí nenávisti obrátil ke mně.
"Jared?" křikl Kyle na Jeba. "To nedává smysl!" Teď už se neovládal, zuřivostí se skoro zakoktával. "Je zaujatý víc než kdokoliv jiný! Tak proč? Copak může rozhodnout nezaujatě?"
"Jebe, já..." zamumlal Jared.
"Máš to na zodpovědnosti jen ty, Jarede!" prohlásil Jeb nesmlouvavě. "Budu ti samozřejmě pomáhat, pokud se vyskytnou další podobné potíže, s jejím ohlídáním a tak. Ale pokud jde o rozhodování, je to výhradně na tobě." Zvedl ruku, aby zarazil další Kyleovy protesty. "Podívej se na to takhle, Kyle. Kdyby někdo při útoku našel tvou Jodi a přivedl ji sem, chtěl bys, aby o jejím osudu rozhodl doktor nebo hlasování?"
"Jodi je po smrti!" zasyčel Kyle, až mu od rtů vystříkla krev. Zíral na mě se stejným výrazem jako před chvílí Jared.
"Dobrá, kdyby sem doputovalo její tělo, stejně by rozhodnutí zůstalo na tobě. Nebo bys to chtěl jinak?"
"Většina..."
"Můj dům, moje pravidla!" okřikl ho Jeb stroze. "Konec diskusí. Konec hlasování. Konec pokusů o popravu. Vy tři to dáte vědět všem ostatním – a takhle to odteď bude fungovat pořád. Nové pravidlo."
"Další?" zabrblal tiše Ian.
Jebovi nestál na pohled. "Pokud by se podobný případ opakoval, i když to je nepravděpodobné, o tělu rozhodne výhradně ten, komu patřilo." Jeb mávl hlavní pušky od Kylea směrem k chodbě za svými zády. "Vypadněte odsud. Už vás tady nechci víckrát vidět. Všem dáte na srozuměnou, že tahle chodba je pro ně zakázaná. Kromě Jareda tady nikdo nemá co pohledávat, a jestli tu někoho nachytám při slídění, nebudu se ho na nic ptát. Jasné? Tak zmizte. Hned." Opět mávl výhružně hlavní.
S úžasem jsem sledovala, jak tři útočníci poslušně vycouvali z chodby a ani si netroufli hodit po mně či Jebovi vzteklý úšklebek.
Upřímně jsem chtěla věřit, že puška v Jebových rukou slouží jen k zastrašení.
Hned od prvního okamžiku, co jsem ho spatřila, se Jeb choval nesmírně laskavě. Jedinkrát proti mně nepoužil násilí; jedinkrát se na mě nepodíval s viditelným nepřátelstvím. Teď navíc všechno nasvědčovalo tomu, že je jedním z pouhých dvou lidí, kteří mi nechtěli ublížit. Jared se sice rval, aby mě udržel naživu, ale bylo jasné, že kvůli tomu rozhodnutí svádí obrovský vnitřní boj. Cítila jsem, že kdykoliv může svůj názor změnit. Z jeho výrazu jsem vyčetla, že by celou tu věc měl nejradši za sebou – zvlášť když Jeb předal veškerou zodpovědnost na něho. Teď se na mě Jared mračil a nijak se netajil svým zhnusením.
Na druhou stranu, i když jsem stokrát chtěla věřit, že Jeb pouze blufuje, při pohledu na trojici mužů mizejících ve tmě chodby mi bylo jasné, že to je prostě vyloučeno. Pod svou vnější slupkou musel Jeb být stejně nebezpečný a krutý jako ostatní. Kdyby tu pušku v minulosti už nepoužil – a to k zabíjení, nejenom k vyhrožování – nikdo by ho tak rychle a bez odporu neposlechl.
Nebezpečná doba, šeptla Melanie. Nemůžeme si dovolit chovat se laskavě ve světě, který jste vy stvořili. Jsme stále na útěku, ohrožený druh. Každým krokem rozhodujeme o svém životě či smrti.
Pššš. Teď nemám na řeči čas. Musím se soustředit.
Jared stál proti Jebovi a držel dlaň jedné ruky pozvednutou, jako by cosi odmítal. Po odchodu trojice útočníků jim vyprchalo napětí z těla, protože už nebylo třeba být ve střehu. Jeb se pod hustým plnovousem dokonce usmíval, jako by ho předchozí výstup pobavil. Divný člověk.
"Prosím, ušetři mě té zodpovědnosti, Jebe," požádal Jared. "Kyle má pravdu v jedné věci – nemůžu se rozhodnout rozumem."
"Nikdo netvrdí, že se musíš rozhodnout hned v tuhle vteřinu. Ona ti nikam neuteče." Jeb se pořád s úsměvem podíval dolů, kde jsem ležela na zemi. Oko blíž ke mně, na které Jared neviděl, na mě bleskově mrklo. "Těžko, když si dala tolik práce s tím, aby se sem dostala. Máš spoustu času si to promyslet."
"Není co promýšlet. Melanie je mrtvá. Ale já nemůžu – nemůžu – Jebe, já prostě nemůžu..." Jared zřejmě nedokázal tu větu dokončit.
Pověz mu to.
Nejsem připravená umřít zrovna v tenhle okamžik.
"Tak na to nemysli," poradil mu Jeb. "Možná si to srovnáš v hlavě později. Na nic nespěchej."
"Ale co s tím tedy uděláme? Nemůžeme to hlídat čtyřiadvacet hodin denně."
Jeb potřásl hlavou. "Tak přesně tohle budeme muset nějakou dobu dělat. Situace se uklidní. Dokonce ani Kyle v sobě nedokáže tu vražednou zuřivost živit déle než pár týdnů."
"Pár týdnů? Ale my si nemůžeme hrát na hlídače celé týdny! Máme jiné věci..."
"Já vím, já vím," povzdechl si Jeb. "Něco vymyslím."
"A to je teprve část problému." Jared se na mě opět podíval; na čele mu zatepala žíla. "Kde to budeme držet? Žádné vězení tu nemáme."
Jeb se na mě usmál. "Nebudeš nám dělat problémy, nemám pravdu?"
Němě jsem na něho zírala.
"Jebe," zamumlal podrážděně Jared.
"Och, nedělej si kvůli ní těžkou hlavu. Za prvé, pohlídáme si ji. Za druhé, v životě by nenašla cestu odtud – bloudila by tady kolem, dokud by do někoho nenarazila. A tím se dostáváme k bodu tři: není hloupá." Zacukal na mě jedním hustým bílým obočí. "Nevydáš se pátrat po Kyleovi ani těch ostatních, viď? Řekl bych, že žádný z nich tě nemá dvakrát v lásce."
Jenom jsem zírala, nevěřila jsem jeho přátelskému tónu.
"Byl bych radši, kdybys s tím takhle nemluvil," zavrčel Jared.
"Vychovali mě ve zdvořilejších dobách, chlapče. Nemůžu si pomoct." Jeb zlehka popleskal Jareda po paži. "Poslyš, hlídal jsi celou noc. Další směnu přenech mně. Běž se prospat."
Jared chtěl zřejmě něco namítnout, ale pak se opět podíval na mě a rysy mu ztvrdly.
"Jak chceš, Jebe. A... Ne... Odmítám za tu věc převzít zodpovědnost. Klidně to zabij, pokud to budeš považovat za nejlepší řešení."
Trhla jsem sebou.
Jared se při mé reakci zachmuřil, rázně se otočil a odešel stejným směrem, kterým před chvílí zmizeli ostatní. Jeb ho doprovázel pohledem a já se zatím vplížila zpátky do kobky.
Slyšela jsem, jak se Jeb zvolna usazuje na zem před průlezem. S povzdechem se protáhl, až mu zalupalo v kloubech. Po pár minutách si začal tiše pohvizdovat. Byla to rozverná melodie.
Stulila jsem se na boku do klubíčka a zády se přitiskla do nejzazšího výklenku jeskyňky. Třes začal dole v zádech a postupoval nahoru po páteři. Ruce se mi klepaly a jektala jsem zuby, navzdory vlhkému vedru.
"A proč bych si vlastně nelehl a taky si nezdříml," broukl Jeb; nepoznala jsem, jestli to říká mně nebo sobě. "Zítra nás čeká perný den."
Po čase, tak po půl hodině, to chvění přešlo. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se rozhodla zařídit se podle Jebovy rady. Tvrdá skála mi sice připadala ještě nepohodlnější než předtím, ale během pár vteřin jsem o sobě nevěděla.
Probudila mě vůně jídla. Tentokrát jsem otvírala oči celá omámená a dezorientovaná. Ruce se mi roztřásly instinktivním děsem ještě dřív, než jsem otevřela oči.
Na podlaze vedle mě ležel stejný tác se stejným obsahem jako předtím. Jeba jsem viděla i slyšela. Seděl před jeskyní, díval se do dlouhé chodby a tiše si pohvizdoval.
Spalovala mě zběsilá žízeň; posadila jsem se a popadla otevřenou lahev s vodou.
"Brejtro," kývl Jeb mým směrem.
Ztuhla jsem s rukou na lahvi, dokud opět neodvrátil hlavu a nezačal si znovu hvízdat.
Až teď, kdy jsem nebyla tak žíznivá jako předtím, jsem si všimla divné a nepříjemné pachuti ve vodě. Připomínala ten nakyslý puch ve vzduchu, jen byla trochu silnější. Pachuť mi přetrvala v ústech, neuniknutelná.
Chvatně jsem hltala, pro změnu jsem si polévku nechala na konec. Žaludek mi teď reagoval vlídněji, přijal jídlo bez velkých protestů. Už skoro nekručel.
Ovšem když jsem nyní ukojila ty nejnaléhavější potřeby, začalo se tělo hlásit i jinak. Rozhlédla jsem se po temné mrňavé díře. Moc možností jsem neviděla, ale zatím jsem nedokázala přemoct strach z představy, že hlasitě vyslovím žádost, i když jen před podivným, ale přátelským Jebem.
Vsedě jsem se kolébala dopředu a dozadu a váhala. Kyčle mě bolely od ležení v kamenné míse.
"Echm," ozval se Jeb.
Opět se na mě zadíval a obličej měl pod bílou hřívou zarudlejší než obvykle.
"Už tam jsi zalezlá hezky dlouho," poznamenal. "Potřebuješ... na chvilku ven?"
Přikývla jsem.
"Taky bych se kapku prošel." Mluvil zvesela a ze země vyskočil s překvapivou pružností.
Doplížila jsem se k průlezu a ostražitě se na něho zadívala.
"Ukážu ti naši malou umývárnu," pokračoval Jeb. "Měla bys vědět, že musíme projít... přes něco jako náměstí. Neboj se, teď už všichni vědí, jak to je." Mimoděk přejel rukou po pušce.
Zkusila jsem polknout. Měchýř jsem měla tak nalitý, že nepřetržitě bolel; to nešlo ignorovat. Ale pochodovat rojem rozzuřených zabijáků? Nemohl by mi prostě donést kbelík?
Všiml si paniky v mých očích, neušlo mu, jak jsem se automaticky stáhla hlouběji do kobky, a zadumaně našpulil rty. Pak se obrátil a zamířil temnou chodbou pryč. "Pojď za mnou!" houkl za mnou, ani se neohlédl, jestli poslechnu.
Na okamžik jsem si živě představila, jak mě tady o samotě najde Kyle, a během vteřiny jsem vyrazila za Jebem. Neobratně jsem se protáhla otvorem a pak jsem co nejrychleji pajdala na zdřevěnělých nohách, abych ho dohonila. Stát zase vzpřímeně bylo hrozné i báječné. Cítila jsem ostrou bolest, ale ta úleva byla větší.
Na konci chodby jsem byla Jebovi konečně v patách; vysokým nerovným oválem průchodu nás vítala tma. Zaváhala jsem, ohlédla se na lampu, kterou nechal na podlaze. Bylo to jediné světlo v temné jeskyni. Měla jsem ji vzít s sebou?
Zaslechl, že jsem se zastavila, a ohlédl se přes rameno. Bradou jsem ukázala na lampu a pak se koukla opět na Jeba.
"Jen to nech. Znám cestu zpaměti." Natáhl ke mně volnou ruku. "Povedu tě."
Dlouze jsem na tu ruku civěla a pak mě tlak v močovém měchýři donutil, abych mu vložila ruku do dlaně, ale tak, abych se jí skoro nedotkla – asi jako kdybych se z donucení dotýkala hada.
Jeb mě jistými rychlými kroky vedl tmou. Po dlouhém tunelu přišla řada nepřehledných zatáček oběma směry. Když jsme prudce zabočili do chodby v protisměru, konečně jsem pochopila, že Jeb mě naschvál vodí pořád dokola, i to, že jsme nechali lampu u kobky. Nechtěl, abych se v labyrintu sama vyznala.
Zajímalo by mě, jak ten úkryt vznikl, jak ho Jeb objevil a jak se sem dostali ti ostatní. Silou vůle jsem však sevřela rty. Usoudila jsem, že teď bude nejbezpečnější mlčet. Sama jsem si nebyla jistá, v co vlastně doufám. V několik dalších dní života? Po konci bolestí? Zbývalo mi vůbec něco? Věděla jsem pouze, že ještě nejsem připravená umřít, přesně jak jsem předtím řekla Melanii; pud sebezáchovy jsem měla vyvinutý navlas stejně jako každý jiný člověk.
Zabočili jsme za další roh, a to už se objevily první paprsky. Vpředu na nás vysokým úzkým otvorem žhnulo světlo z jiné místnosti. Ale ne, to světlo nebylo umělé jako z lampy, kterou jsme nechali na podlaze u mé kobky. Bylo příliš bílé, příliš průzračné.
Úzkou škvírou ve skále jsme se nemohli protáhnout bok po boku; Jeb šel první, já mu těsně v patách. Jakmile jsme byli na druhé straně a já se rozkoukala, vytáhla jsem ruku z Jebova lehkého stisku. Nijak nereagoval, jen si uvolněnou ruku položil na pušku.
Ocitli jsme se v kratičkém tunelu, na jehož klenutém konci zářilo ještě jasnější světlo. Stěny byly pořád ze stejného, narudlého a děrovaného kamene.
Teď jsem slyšela hlasy. Mluvily tišeji a klidněji, než když jsem předtím slyšela překotný halas lidského davu. Dnes nás nikdo nečekal. Uměla jsem si domyslet reakci, až se objevím s Jebem. Dlaně jsem měla studené a zvlhlé, mělce jsem lapala po dechu. Přisunula jsem se k Jebovi tak blízko, jak to šlo, abych se ho přitom nedotkla.
"Jen klid," zamumlal, ani se neohlédl. "Mají z tebe větší strach než ty z nich."
Nevěřila jsem mu, ale i kdyby to byla pravda, strach se v lidských srdcích vždy přetaví na nenávist a krutost.
"Nedovolím, aby ti někdo ublížil," broukl Jeb u východu z tunelu. "Každopádně, měla by sis na to zvykat."
Ráda bych se ho zeptala, jak to myslí, ale mezitím vstoupil do další jeskyně. Plížila jsem se půl kroku za ním a schovávala se mu za záda, jak nejlépe to šlo. I když jsem se bála vyjít před ostatní lidi, ještě větší strach jsem měla z představy, že se za Jebem zdržím a někdo mě v tunelu odchytí samotnou.
Náš příchod přivítalo náhlé ticho.
Opět jsme se ocitli v obří zářivě osvětlené jeskyni, do které mě přivedl poprvé. Jak je to dlouho? Neměla jsem představu. Strop byl tak oslnivý, že jsem nedokázala rozeznat, jakým způsobem je vlastně osvětlený. Předtím jsem si toho nevšimla, ale stěny nebyly jednolité – desítky nepravidelných otvorů tvořily vchody do dalších tunelů. Některé otvory byly sotva dost velké, aby jimi prolezl sehnutý člověk, jiné otvory byly uměle rozšířené a za nimi byly vidět různé jeskyně a prostory.
Z těch jeskyní na nás zíralo několik lidí, kteří na okamžik znehybněli. Další lidé byli v obří centrální jeskyni, ale i oni ustali ve své činnosti. Jedna žena se shýbala dolů, k tkaničkám na svých střevících. Nějaký muž ztuhl s pažemi nad hlavou, jak cosi předváděl svým druhům. Další muž se zastavil v rychlé chůzi tak zprudka, až mu podrážka hlasitě pleskla o zem. Byl to jediný zvuk v hlubokém tichu a rozlehl se celou jeskyní.
Nebylo vůbec správné, že jsem byla vděčná za tu odpornou zbraň v Jebových rukách... ale byla jsem. Bez ní by nás ti lidé určitě napadli. Byli by schopní ublížit i Jebovi, pokud by mě jinak nemohli dostat. Ale na druhou stranu, mohli nás napadnout i navzdory té pušce. Jeb by stihl zastřelit jen jednoho z nich.
Z té úděsné představy se mi udělalo nesnesitelně zle. Snažila jsem se soustředit na svoje okolí, což bylo dost zlé samo o sobě.
Jeb se na vteřinu zastavil a pušku namířenou kupředu podržel ve výši pasu. Rozhlédl se po jeskyni a jako by postupně pohlédl do očí každému z přítomných. Nebylo jich tam ani dvacet, takže to netrvalo dlouho. Když byl s prohlídkou spokojený, zamířil k levé stěně. Držela jsem se v jeho stínu a vnímala jen bouření krve ve vlastních uších.
Jeb nešel prostředkem jeskyně, ale držel se oblouku skalní stěny. Bylo mi to divné, dokud jsem si nevšimla velkého tmavého čtverce, který zabíral prostředek podlahy – její velkou část. V tom čtverci nikdo z lidí nestál. Byla jsem příliš vyděšená, než abych zvládla víc než tu zvláštnost zaregistrovat; dokonce jsem netušila ani její význam.
Zatímco jsme obcházeli ztichlou jeskyni, tu a tam se kmitl pohyb. Skloněná žena se napřímila a sledovala každý náš krok. Mávající muž spustil paže k bokům. Všichni lidé mhouřili oči, rysy zaťaté vztekem. Nikdo se k nám však nepřiblížil ani o krok, nikdo nepromluvil. Ať už Kyle a ti další dva popsali svou konfrontaci s Jebem jakkoliv, zřejmě to vedlo přesně k tomu účinku, jaký si Jeb od toho sliboval.
Když jsme míjeli hájek lidských soch, v jednom širokém bočním otvoru jsem zahlédla Maggie a Sharon, které nás sledovaly upřeným pohledem. Tvářily se uzavřeně, z očí jim čišel chlad. Po pravdě, nedívaly se na mě, jen na Jeba. Nevšímal si jich.
Měla jsem dojem, že uběhly snad celé roky, než jsme se dostali na protější stranu jeskyně. Jeb mířil k průměrně velkému černému otvoru v ozářené skalní stěně. Cítila jsem na zátylku upřené oči, ale neodvážila jsem se ohlédnout. Všichni sice mlčeli, ale bála jsem se, že půjdou za námi. Byla úleva vklouznout do tmy nového vchodu. Jebova ruka se mi položila na loket, aby mě vedla, a já neuhnula. Za námi se opět ozvala změť hlasů.
"Proběhlo to líp, než jsem čekal," zamumlal Jeb, když mě prováděl jeskyní. Ta poznámka mě překvapila a dodatečně jsem byla ráda, že nevím, co všechno se podle něho mohlo stát.
Půda se mi začala svažovat pod nohama. Hustou tmu rozhánělo matné světlo před námi.
"Vsadím se, že jsi nikdy neviděla nic jako tenhle můj hrad." Jeb už zase mluvil hlasitěji, vlídně jako dřív. "Vážně to je něco, nemyslíš?"
Na okamžik se odmlčel, kdybych snad chtěla odpovědět, a potom pokračoval.
"Objevil jsem to tady už v sedmdesátých letech. No, objevil – propadl jsem se dírou do té největší jeskyně. Takový pád jsem správně neměl přežít, ale mám takovou výdrž, až mi to někdy škodí. Dost dlouho mi trvalo, než jsem našel cestu ven. Tou dobou jsem už měl takový hlad, že bych žvejkal i kámen.
Tenkrát jsem byl jediný, kdo zůstal na farmě, takže jsem ani neměl komu to ukázat. Prozkoumal jsem tu každý kout a každou škvíru a uvědomil si, jaké možnosti se tady nabízejí. Rozhodl jsem se, že si svůj objev schovám jako eso v rukávu, čistě pro jistotu. To jsme zkrátka my Stryderové – rádi jsme připravení na všechno."
Minuli jsme matné světlo – vycházelo z díry ve stropě velké jako pěst a na podlaze tvořilo kulatou zářivou skvrnu. O pár kroků dál jsem daleko před námi spatřila další zářivý bod.
"Nejspíš jsi zvědavá, jak tohle všechno vznikalo." Další odmlka, kratší než ta první. "Já tedy zvědavý byl. Podnikl jsem menší průzkum. Tohle jsou lávové tunely – věřila bys tomu? Celé to bývala sopka. No, sopka je to vlastně pořád. Není úplně vyhaslá, jak se za chvíli přesvědčíš sama. Všechny ty jeskyně a díry jsou bubliny vzduchu, uvízlé v chladnoucí lávě. V posledních pár desetiletích jsem se tady dost nadřel. Něco šlo snadno – spojit ty tunely chtělo jen chvíli mlácení kladivem. Jiné části vyžadovaly větší fantazii. Viděla jsi strop v hlavním sále? Trvalo roky, než jsem s tím byl spokojený."
Měla jsem chuť se zeptat, jak to udělal, ale nedonutila jsem se otevřít ústa. Mlčení bylo nejbezpečnější.
Kamenná podlaha se svažovala pořád příkřeji, pak se objevily hrubé schody, ale zřejmě docela bezpečné. Jeb mě po nich sebejistě vedl níž a níž a vzduch byl postupně stále teplejší a vlhčí.
Ztuhla jsem, když ke mně dolétlo další bublání lidského hovoru, tentokrát zepředu. Jeb mě laskavě pohladil po ruce.
"Tohle místo se ti bude líbit – každý to má tady nejradši," sliboval mi.
Široký a vysoký obloukovitý vchod se chvěl pohybujícím se světlem. Mělo stejnou barvu jako světlo v hlavním sále, průzračné a bílé, ale blikalo v podivném tanečním rytmu. Světlo mě děsilo, protože jsem nechápala jeho původ, ale tady v jeskyních mě děsila spousta věcí.
"Tak jsme tady!" zahlaholil Jeb nadšeně, když mě provedl pod skalní klenbou. "Co tomu říkáš?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře