17.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.05 |
› 

 Návštěva

Nejprve mě udeřilo horko, jako by do mě narazila hradba páry. Vlhký hustý vzduch se přese mě převalil a na kůži se mi vysrážel do krůpějí. Mimoděk jsem otevřela ústa, jak jsem se snažila vdechnout zahoustlý vzduch. Ten pach tady byl silnější, stejná kovová pachuť, která mi uvízla v hrdle a ochucovala i zdejší vodu.
Mumlající sbor hlubokých i vysokých hlasů jako by zněl ze všech stran, odrážel se od stěn. Bojácně jsem jukala do rozvířených mračen páry a snažila se určit, odkud ty hlasy vycházejí skutečně. Prostor byl ozářený; i tady strop přímo oslňoval jako v hlavní jeskyni, byl ale mnohem níž. Světlo se odráželo od mračen páry a vytvářelo třpytivou záclonu, jež mě málem oslepovala. Zatímco jsem čekala, až si oči na to navyknou, zpanikařeně jsem visela Jebovi na ruce.
Překvapilo mě, že to podivné plynulé brebentění na náš příchod nijak nezareagovalo. Ale možná nás jen neviděli, stejně jako my je.
"Je to tady trochu stísněné," omlouval se Jeb a rukou si rozháněl mlhu před obličejem. Mluvil vlídně, uvolněně a tak hlasitě, až jsem strachy nadskočila. Mluvil totiž tak, jako by nás neobklopoval dav. Ostatně, bublavé hlasy zněly dál, jako by nepromluvil.
"Ne že bych si stěžoval," pokračoval Jeb. "Kdybych tu podobné místo neměl, byl bych už stokrát po smrti. Vlastně hned poprvé, co jsem v jeskyních uvízl. A hlavně, bez něj bychom se tady nevydrželi skrývat. A bez úkrytu by byli všichni mrtví, nemám pravdu?"
Skoro spiklenecky do mě dloubl loktem.
"Ale je to tady uspořádané moc šikovně. I kdybych to všechno modeloval vlastnoručně, líp bych to nevymyslel."
Jeho smích rozehnal oblak páry a já poprvé spatřila, kde vlastně jsem.
Vlhkou jeskyní s vysokým klenutým stropem protékaly dvě řeky. Voda proudila přes rudou sopečnou horninu i pod ní. To bylo to bublání, které jsem považovala za hovor mnoha hlasů. Jeb mluvil, jako bychom tu byli sami – a to jsme také byli.
Vlastně šlo o řeku a menší potok. Potok byl blíž k nám, mělká klikatá stužka, pod světlem shora celá stříbrná; voda jako by se užuž měla rozlít přes nízké břehy a drobné vlnky nepřetržitě šeptaly něžnými ženskými hlasy.
Mužské hluboké zurčení měla na svědomí řeka a také oblaka páry tryskající z děr v podlaze při zadní stěně jeskyně. Řeka byla černá a zanořená pod podlahu jeskyně; jen tu a tam prosvítala místy nepravidelně vymletými po celé délce prostory. Ty díry s temnou vodou vypadaly nebezpečně a stejně zlověstně působila celá, skoro neviditelná řeka, mocně se valící směrem k neznámému a propastně hlubokému cíli. Podle horka a páry, jež stoupaly z hladiny, se voda blížila bodu varu. Ostatně, svědčilo o tom i její nepřetržité bublání.
Od stropu viselo několik dlouhých tenkých stalaktitů a ukapávaly dolů na stalagmity, jež zase rostly pod nimi. Tři z nich se setkaly a vytvořily černé pilíře mezi oběma vodními toky.

"Tady musíš být opatrná," upozornil mě Jeb. "Ten horký proud je pořádně rychlý. Kdyby tam někdo spadl, vmžiku zmizí. Jednou se to už stalo." S vážným výrazem sklopil při té vzpomínce hlavu.
Zběsilé černé víry podzemní řeky ve mně rázem probudily děs. Představila jsem si, jak mě strhne vřící proud, a zamrazilo mě hrůzou v zádech.
Jeb mi zlehka položil ruku na rameno. "Neboj se. Dávej pozor, kam šlapeš, a všechno bude v pořádku. A teď," ukázal na vzdálený konec jeskyně, kde mělký proud vtékal do temné jeskyňky, "tady jsme zařídili koupelnu. Ve skále jsme vytesali pěkně hlubokou vanu. Koupele probíhají podle rozpisu, ale soukromí není problém – uvnitř je jak v pekle. Místnost je příjemně vytopená párou, ale voda tě tam nepopálí jako tenhle vřící pramen. A za koupelnou je ještě jedna místnost, za krátkým tunelem. Vchod jsme rozšířili, aby byl pohodlný. Je to nejzazší místo, kam můžeme sledovat proud, protože se tam propadá do podzemí. Udělali jsme tam tedy latrínu. Je to šikovné a hygienické." Jeb mě poučoval dost samolibě, jako by na těchto dílech přírody měl osobní zásluhu. Ale pravda, on zdejší jeskynní komplex objevil a vylepšil, tak na jistou hrdost měl podle všeho právo.
"Neradi plýtváme bateriemi a většina z nás tu umí chodit poslepu, ale ty jsi tady poprvé, tak si posviť tímhle."
Jeb vytáhl z kapsy baterku a podal mi ji. Připomněl mi tím okamžik, kdy mě našel umírat v poušti, posvítil mi do očí a poznal, co jsem zač. Neměla jsem potuchy, proč mě ta vzpomínka rozesmutnila.
"A ne abys dostala bláznivý nápad, že tě řeka odtud někam odnese nebo tak. Jakmile se proud ponoří, nahoru se už nevrátí," varoval mě Jeb.
Zřejmě čekal, že na jeho varování nějak zareaguju. Přikývla jsem. Vzala jsem si od něho baterku, pomalu, abych ho nějakým rychlým pohybem nevylekala.
Povzbudivě se na mě usmál.
Chvatně jsem se zařídila podle jeho instrukcí, protože zvuk zurčící vody mi můj problém rozhodně neusnadnil. Ale co když se tady v těch škvírách schovává někdo, kdo si spočítal, že nakonec se tu musím ukázat? Zaslechl by Jeb rvačku i přes nemelodický hluk vody?
Světlem baterky jsem objela koupelnu, zda to není past. Kmitající se stíny nerovných stěn nepůsobily dvakrát příjemně, ale jinak jsem žádný důvod ke strachu nenašla. Jebova vana byla velká spíš jako malý bazén a černá jako inkoust. Člověk schovaný pod hladinou by zůstal neviditelný tak dlouho, dokud by vydržel tajit dech... Honem jsem proběhla úzkou škvírou do zadní místnosti, abych svým představám unikla. Bez Jeba jsem doslova panikařila, nemohla jsem ani pořádně dýchat. V uších mi bouřil tep tak hlasitě, že jsem skoro neslyšela. Zpátky do jeskyně s oběma řekami jsem se vrátila skoro poklusem.
Pohled na Jeba, jak stojí pořád na stejném místě a sám, pohladil moje zjitřené nervy jako balzám. Dech i srdeční rytmus se mi zklidnily. Nechápala jsem, proč mi ten potrhlý člověk přináší tolik útěchy. Možná to skutečně byly nebezpečné časy, jak se zmínila Melanie.
"Nejsou to žádné špeluňky, co?" zeptal se s hrdým úsměvem.
Opět jsem přikývla a vrátila mu baterku.
"Ty jeskyně jsou obrovský dar," poznamenal, když jsme se tmavou chodbou vraceli do sálu. "Bez nich bychom těžko přežili takhle ve skupině. Magnolia a Sharon to nahoře v Chicagu zvládaly dobře – namouduši, až ksakru dobře, ale pokoušely štěstí, když tam schovávaly další dva lidi. Vždyť je to nádhera, mít takhle velkou společnost. Hned si připadám jako normální člověk."
Ještě jednou mě podepřel za loket, to když jsme šplhali po strmém schodišti.
"Jinak se omlouvám za to, echm, ubytování, co jsme ti vybrali. Myslel jsem, že pro tebe to tam bude nejbezpečnější. Dost mě překvapilo, že tě mládenci našli tak rychle." Jeb si povzdechl. "No, Kyle má k tomu... důvod. Ale možná je to tak nejlepší. Aspoň si zvykneš, jak to tady chodí. Možná se nám povede najít ti něco pohodlnějšího. Ještě to promyslím... Ale když s tebou budu já, tak se aspoň nemačkej v té díře. Můžeš sedět vedle mě na chodbě, tedy pokud chceš. Samozřejmě že s Jaredem..." Nedořekl.
Jebův omluvný proslov jsem poslouchala s úžasem. Tolik laskavosti jsem nečekala ani ve snu; bylo to mnohem víc soucitu, než podle mých představ byla lidská rasa schopná cítit vůči svým nepřátelům. Váhavě jsem pohladila ruku na svém lokti ve snaze potvrdit, že chápu a nebudu dělat problémy. Nepochybovala jsem, že Jared jen uvítá, když mě nebude mít na očích.
Jeb si moje bezeslovné sdělení vyložil naprosto správně. "Hodná holka," zazubil se. "Však to časem nějak vyřešíme. Doktor ať se stará o uzdravování lidí. Podle mě jsi mnohem zajímavější živá."
Byli jsme tak blízko u sebe, že musel cítit, jak se celá třesu.
"Neboj se. Doktor tě nebude otravovat."
Těžko jsem si však mohla poručit, ať se zklidním. Jeb mi mohl zaručit pouze to, co je teď. Neexistovala záruka, že se Jared nakonec nerozhodne, že moje tajemství je důležitější než Melaniino tělo. Takový osud mě určitě přinutí litovat, že Ian včera nedotáhl svůj útok do konce. Polkla jsem a cítila zhmožděniny uvnitř hrdla i všude kolem krku.
Nikdy nevíš, kolik ti zbývá času, připomínala mi Melanie před mnoha dny, kdy jsem svůj svět měla ještě pod kontrolou.
Její slova mi zněla v hlavě právě v okamžiku, kdy jsme opět vstoupili do hlavního sálu, kde se obvykle zdržovala většina členů Jebovy komunity. Teď tam bylo plno, stejně jako toho prvního večera, a všichni mě zase probodávali pohledy plnými zášti a žhavého hněvu. Upřeně jsem civěla do skály pod svýma nohama. Koutkem oka jsem si všimla, že Jeb opět drží pušku připravenou.
Byla to jen otázka času. Obklopovala mě dusná atmosféra nenávisti a strachu. Jeb mě nebude chránit dlouho.
S úlevou jsem se protáhla úzkou škvírou do tunelu a těšila se na temný labyrint a svoji mrňavou vězeňskou kobku, kde budu sama.
Za mnou se ve velké jeskyni rozléhalo zuřivé syčení jak z hadího hnízda; teď jsem litovala, že Jeb mě tou jeskyní neprovedl tryskem.
Jeb se pochechtával pod vousy. Čím delší dobu jsem s ním trávila, tím mi připadal podivnější. Jeho smysl pro humor byl pro mě stejně nepochopitelný jako jeho motivace.
"Tady v jeskyních to bývá občas dost nuda, víš?" broukl, ale nebylo jasné, jestli pro sebe, nebo pro mě. U Jeba se to dalo těžko rozeznat. "Možná až je přejde ten vztek na mě, ještě mi budou vděční za vzrušení, co jsem jim obstaral."
Chodba se vinula tmou jako had. Vůbec mi nepřipadala povědomá. Možná mě Jeb vedl jinou cestou, abych si je nezapamatovala. Zdálo se mi, že to trvá déle než cesta ven, ale konečně jsem zahlédla, že za další zatáčkou září matné modré světlo.
Předem jsem se připravila na možnost, že tam bude čekat Jared. Pokud ano, určitě bude vzteky bez sebe. Stoprocentně ho vytočí, že Jeb mě vzal na výlet, i když to bylo naléhavé.
Sotva jsme zahnuli do poslední chodby, zjistila jsem, že u stěny vedle lampy se skutečně choulí postava a vrhá k nám dlouhý stín, ale Jared to nebyl. V náhlé křeči jsem zděšeně zaťala ruku do Jebovy paže.
A potom jsem si čekající postavu pořádně prohlédla. Byla menší než já – tak jsem také na první pohled poznala, že to není Jared – a hubená. Byla malá, ale současně až moc vyčouhlá a ohebná. I v tom špatném světle lampy se dalo rozeznat, že kůži má sluncem zbarvenou do tmavě hněda a černé hedvábné vlasy že mu zanedbaně spadají až pod bradu.
Kolena se mi podlomila.
Zoufale jsem se držela Jeba, teď už ne v panice, ale abych neupadla.
"No, propána!" vyštěkl Jeb s neskrývaným podrážděním. "Copak v tomhle hnízdě nikdo neudrží tajemství ani na mizerných čtyřiadvacet hodin? Ať se propadnu, co je tu za bandu tupců! Jeden větší žvanil než druhý..." Dál si zuřivě brblal jen pod vousy.
Já se však ani nesnažila pochopit, co vlastně mele; sváděla jsem totiž ten nejpříšernější boj svého života – všech životů, které jsem kdy žila.
Melanii jsem cítila v každičké buňce svého těla. Rozjitřené nervy mi vibrovaly vědomím její důvěrně známé blízkosti. Svaly mi pocukávaly v očekávání jejích příkazů. Rty se mi chvěly úsilím promluvit. Naklonila jsem se vstříc k chlapci v chodbě, protože mi na něho reagovalo tělo, když už ne paže.
Melanie se naučila spoustu nového od chvíle, kdy jsem nad ní ztratila kontrolu, a já se s ní musela doslova rvát, a to tak zuřivě, až mi na čele vyrazily další krůpěje potu. Ale teď jsem neumírala v poušti a nebyla jsem zesláblá a zaskočená setkáním s člověkem, kterého jsem považovala za mrtvého; předem jsem věděla, že tenhle okamžik může nastat. Moje tělo bylo houževnaté, zotavovalo se rychle a síly se mi zase vrátily. A tělesná energie dodala sílu mému sebeovládání, mému rozhodování.
Vyhnala jsem ji ze všech svých údů, z každičkého místa, které obsadila, dokopala ji zpátky do nejzazších koutů své mysli a tak ji upoutala.
Vzdala se náhle a bezvýhradně. Áááách, vydechla a znělo to skoro jako nářek.
Sotva jsem zvítězila, zmocnil se mě pocit prazvláštní provinilosti.
Už jsem si přiznala, že pro mě znamená víc než rebelující hostitel, který mi zbytečně komplikuje život. V průběhu posledních týdnů se z nás staly přítelkyně, dokonce i spiklenci už od chvíle, kdy jsme se semkly proti Hledačce coby společnému nepříteli. Když mi Kyle v poušti mával nožem nad hlavou, byla jsem ráda, že pokud musím umřít, nebudu to já, kdo Melanii zabije. I v té chvíli pro mě byla víc než pouhé tělo. Ale mezitím už můj vztah pokročil ještě dál. Mrzelo mě, že jí působím bolest.
Bylo to však nezbytné, i když ona si to zřejmě neuvědomila. Každé neuvážené slovo, každý zbrklý čin by znamenal okamžitou popravu. Reagovala moc divoce a emocionálně. Dostala by nás do průšvihu.
Teď mi musíš věřit, naléhala jsem na ni. Jen se snažím udržet nás naživu. Vím, že odmítáš uvěřit, že tvoji lidé by nám dokázali ublížit...
Ale tohle je Jamie, šeptla. Toužila po chlapci tak silně, až se mi opět podlamovala kolena.
Zkusila jsem si ho prohlédnout nezaujatě, toho zachmuřeného puberťáka, opřeného o skalní stěnu s pažemi zkříženými na prsou. Snažila jsem se vidět v něm cizího člověka a podle toho si naplánovat svou reakci (pokud se nerozhodnu nereagovat). Selhala jsem. Byl to Jamie, byl nádherný, a moje paže – moje, ne Melaniiny – žhnuly touhou ho obejmout. Do očí mi vhrkly slzy a stékaly po tvářích. Mohla jsem pouze doufat, že v tom příšeří nejsou vidět.
"Jebe," vyhrkl Jamie; nabručený pozdrav. Bleskově po mně sklouzl pohledem a zase jím uhnul do strany.
Měl tak hluboký hlas! Vážně už je mu tolik? Dvojnásob provinile jsem si uvědomila, že jsem zrovna propásla jeho čtrnácté narozeniny. Melanie mi o tom řekla a já si vzpomněla, že to byl stejný den, kdy se mi poprvé zdálo o Jamiem. Během hodin bdění se tak zoufale snažila utajit bolest přede mnou, zatmít své vzpomínky, aby ho ochránila, že se mi nakonec objevil ve snu. A já o tom napsala e-mail Hledačce.
Teď jsem se otřásla hnusem, že jsem se dokázala zachovat vůči ní tak bezcitně.
"Co tady děláš, chlapče?" vybuchl Jeb.
"Proč jsi mi to neřekl?" oplatil mu stejně naštvaně Jamie.
Jeb mlčel.
"Byl to Jaredův nápad?" nedal se odbýt Jamie.
Jeb si povzdechl. "Dobrá, tak to tedy víš. A k čemu ti to je? Chtěli jsme jenom..."
"...mě ochránit?" skočil mu Jamie trucovitě do řeči.
Od kdy je tak zatrpklý? A je to moje vina? Samozřejmě že je.
V hlavě se mi rozplakala Melanie. Bylo to neodbytné, hlasité – a Jebův a Jamieův hlas náhle zněly velmi vzdáleně.
"Tak jo, Jamie. Ochranu nepotřebuješ. Co tedy chceš?"
Ta rychlá Jebova kapitulace Jamieho zřejmě rozhodila. Těkal očima mezi Jebovým a mým obličejem a horečně hledal odpověď.
"Já – já chci mluvit s ní... s tím," vymáčkl ze sebe nakonec. Hlas měl vyšší než před chvílí.
"Moc toho nenamluví," pokrčil Jeb rameny. "Ale klidně to zkus, chlapče."
Jeb si od předloktí odtrhl mé prsty, pak se zády opřel o bližší stěnu a po ní se sesunul do sedu. Na zemi se chvíli vrtěl, dokud se necítil pohodlně. Pušku si nechal volně položenou na klíně. Zátylkem se opřel o kámen a zavřel oči. Zdálo se, že během vteřiny usnul.
Stála jsem na místě, kde mě nechal, snažila se nedívat do Jamieho tváře, ale marně.
Jamieho teď skutečnost, že mu Jeb tak snadno ustoupil, vykolejila ještě víc než předtím. Vykulenýma dětskýma očima sledoval, jak se stařec usazuje na zemi. Když se Jeb celou věčnost ani nepohnul, Jamie se opět podíval na mě a přimhouřil oči.
Ten jeho pohled – ty tmavé oči plné hněvu, poctivého úsilí vystupovat statečně a dospěle, a přitom prosáklé viditelným strachem – rozplakal Melanii ještě víc a mně roztřásl kolena. Nechtěla jsem riskovat další zhroucení, takže jsem popošla ke stěně naproti Jebovi a svezla se k zemi stejně jako on. Nahrbila jsem se nad přikrčená kolena, abych byla co nejmenší.
Jamie mě ostražitě pozoroval a pak pomalu udělal čtyři kroky, až stál přímo nade mnou. Mžikl po Jebovi, který se nehnul, ani neotevřel oči, a pak si přiklekl vedle mě. V obličeji se mu objevilo soustředění a náhle vypadal nezvykle dospěle. Srdce mi pro toho smutného muže ve tváři malého chlapce doslova krvácelo.
"Ty nejsi Melanie," pronesl tiše.
Teď bylo těžší s ním nemluvit, protože jsem to byla já, kdo o to měl zájem. Nakonec jsem po krátkém zaváhání zavrtěla hlavou.
"Jsi ale v jejím těle."
Další pauza, opět jsem přikývla.
"Co se ti... jí... stalo s obličejem?"
Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, jak vypadám v obličeji, ale uměla jsem si to představit.
"Kdo ti to udělal?" vyzvídal. Nejistě zvedl prst a téměř se dotkl mé šíje ze strany. Ani jsem se nehnula, necítila jsem nutkání odtáhnout se od téhle ruky.
"Teta Maggie, Jared a Ian," vyjmenoval Jeb znuděným hlasem. Oba jsme sebou trhli leknutím. Jeb seděl nehybně, oči pořád zavřené. Vypadal tak pokojně, jako by na Jamieho otázku odpověděl ze spaní.
Jamie chviličku čekal a pak se ke mně obrátil se stejně naléhavým výrazem jako na začátku.
"Ty nejsi Melanie, ale znáš všechny její vzpomínky a vůbec všechno, mám pravdu?"
Zase jsem přikývla.
"A mě znáš?"
Zkusila jsem ta slova spolknout, ale stejně mi vyklouzla ze rtů. "Jsi Jamie." Neubránila jsem se tomu, aby můj hlas to jméno něžně nepolaskal.
Zamrkal úlekem, že jsem porušila svoje mlčení. "Správně," potvrdil šeptem.
Oba jsme se ohlédli po Jebovi, který se stále ani nehnul, a pak jsme se podívali opět jeden na druhého.
"Takže si pamatuješ, co se s ní stalo?" zeptal se.
Zamrkala jsem a pomalu kývla.
"Chci to vědět," požádal šeptem.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Chci to vědět," zopakoval Jamie. Rty se mu roztřásly. "Nejsem malý. Pověz mi to."
"Není to... hezké," vydechla jsem proti své vůli. Ta prosba se chlapci dala odmítnout jen stěží.
Svraštil tmavé obočí, jež se mu propletlo nad velkýma očima. "Prosím," hlesl.
Podívala jsem se na Jeba. Zdálo se mi, že mě sleduje zpod spuštěných řas, ale jistá jsem si nebyla.
Můj šepot zněl sotva hlasitěji než dech. "Někdo ji zahlédl jít do domu, kam byl vstup zakázán. Hned poznali, že něco není v pořádku. Přivolali Hledače."
Při tom slově sebou trhl.
"Hledači ji přemlouvali, aby se vzdala. Utekla jim, a když jí odřízli únikové cesty, skočila do výtahové šachty."
Při vzpomínce na bolest jsem zaťala zuby a Jamie pod svým opálením zbledl.
"Neumřela?" zašeptal.
"Ne. Máme velmi schopné Léčitele. Rychle ji uzdravili. Pak do ní implantovali mě. Doufali, že jim prozradí, jak se jí povedlo přežít tak dlouho." Neměla jsem v úmyslu prozradit tolik; honem jsem stiskla rty. Jamie si mého uklouznutí vůbec nevšiml, ale Jeb pomalu otevřel oči a zadíval se mi do tváře. Jinak se nepohnul a Jamie si té změny ani nevšiml.
"Proč jste ji nenechali umřít?" zeptal se. Musel křečovitě polknout, aby zaplašil hrozící vzlyknutí. Pro mě ten zvuk byl o to bolestnější, že to nebylo dětské škytnutí ze strachu z neznáma, ale mučivý sten dospělého člověka, který situaci dokonale chápe. Nejradši bych ho objala a poprosila, ať není smutný. Zaťala jsem pěsti a zkusila se soustředit na jeho otázku. Jeb zatěkal očima k mým rukám a pak zpátky k obličeji.
"Já o tom nerozhodovala," zamumlala jsem. "Když se to stalo, byla jsem ještě v hibernačním tanku hluboko ve vesmíru."
Jamie překvapením zamžikal. Takovou odpověď nečekal ani ve snu a teď jsem poznala, že zápasí s nějakou novou emocí. Jebovi plály oči zvědavostí.
A stejná zvědavost, i když ostražitější, nakonec vyhrála i u Jamieho. "Odkud pocházíš?" zeptal se.
Proti své vůli jsem se jeho nezvladatelné zvědavosti usmála. "Zdaleka. Z jiné planety."
"Byla to..." začal, ale náhle ho přehlušila jiná otázka.
"Co to, kčertu, znamená?" řval nepříčetně rozzuřený Jared, který se vynořil zpoza rohu na konci tunelu. "Proklínám tě, Jebe! Nedohodli jsme se..."
Jamie vyskočil. "Jeb mě sem nepřivedl. Ale ty jsi měl!"
Jeb se s povzdechem postavil. Přitom mu spadla puška z klína na podlahu a přistála jen pár centimetrů ode mě. Vyjukaně jsem uskočila.
Jared zareagoval odlišně. Vrhl se ke mně, několika dlouhými skoky přeběhl celou chodbu. Přikrčila jsem se u stěny a zakrývala si obličej pažemi. Škvírkou u lokte jsem sledovala, jak prudkým trhnutím zvedá pušku z podlahy.
"Chceš snad, aby náš všechny zabila?" skoro se rozeřval na Jeba a vrazil mu pušku zpátky do rukou.
"Uklidni se, Jarede," zavrčel Jeb unaveně. Přendal si pušku do jedné ruky. "Na tenhle krám by nesáhla, i kdybych ho tady nechal válet celou noc. Copak to nevidíš?" Mávl hlavní směrem ke mně. "Není to žádná Hledačka, tohle."
"Sklapni, Jebe, kruci, sklapni!"
"Nech ho být!" zavřískl Jamie. "Neudělal nic špatného!"
"A ty!" zahulákal Jared a otočil se k běsnící útlé postavičce. "Ty odtud zmiz, nebo za sebe neručím!"
Jamie zaťal pěsti a vzdorně zůstal stát.
A pěsti zaťal i Jared.
Hrůzou jsem doslova vrostla do země. Jak je možné, že na sebe takhle křičí? Vždyť jsou rodina, s pouty pevnějšími než pokrevní spříznění! Jared by Jamieho v životě neuhodil – nedokázal by to! Chtěla jsem nějak zasáhnout, ale nevěděla jsem jak. Kdybych na sebe jakkoliv připoutala jejich pozornost, rozzuřilo by je to ještě víc.
Melanie byla výjimečně klidnější než já. Jamiemu neublíží, pomyslela si sebejistě. Vyloučeno.
Dívala jsem se na ně, jak proti sobě stojí jako odvěcí nepřátelé, a panikařila jsem.
Nikdy jsme sem neměly chodit. Vidíš, jak jsou kvůli nám nešťastní? naříkala jsem.
"Nebylo správné, že jsi to přede mnou tajil!" procedil Jamie mezi zuby. "A taky jsi jí neměl ubližovat!" Uvolnil jednu pěst a zvedl ruku, aby ukázal na můj obličej.
Jared si uplivl na zem. "To přece není Melanie. Ta se nikdy nevrátí, Jamie."
"Je to její obličej," nedal se Jamie. "A její krk. To tě ty modřiny netrápí?"
Jared spustil ruce k bokům. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. "Buď okamžitě odejdeš, Jamie, a přestaneš otravovat, nebo tě k odchodu donutím. Myslím to vážně. Na tohle už zkrátka nemám nervy, jasné? Víc nesnesu. Mohli bychom to, prosím, spolu probrat později?" Když oči opět otevřel, přetékaly bolestí.
Jamie se na něho podíval a z tváře mu zvolna vyprchal hněv. "Promiň," zamumlal po chvilce. "Půjdu... ale nemůžu ti slíbit, že se nevrátím."
"Teď o tom nedokážu přemýšlet. Jdi. Prosím."
Jamie pokrčil rameny, naposledy po mně střelil pátravým pohledem a odešel; jeho rychlé dlouhé kroky ve mně nově probudily lítost nad tím, co všechno jsem u něho promeškala.
Jared se obrátil k Jebovi. "Pro tebe to platí taky!" vyzval ho důrazně.
Jeb zvedl oči ke stropu. "Podle mě jsi neměl dost dlouhý odpočinek. Pohlídám ti ji..."
"Běž."
Jeb se přemýšlivě zachmuřil. "Jak chceš. Jdu." Zamířil na konec chodby.
"Jebe?" křikl za ním Jared.
"Jo?"
"Kdybych ti teď nakázal, abys to zastřelil, poslechl bys?"
Jeb dál zvolna pokračoval v chůzi, neohlédl se, ale odpověděl naprosto zřetelně. "To bych musel. Svými pravidly se řídím i já. Takže mě o to nežádej dřív, dokud si sám nebudeš jistý."
Zmizel ve tmě.
Jared ho doprovázel pohledem. Než se zachmuřeně obrátil ke mně, vklouzla jsem do svého nepohodlného úkrytu a schoulila se v nejzazším koutku.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře