Mezi zloději - Hulick, Douglas

30. září 2012 | 12.00 |

Mezi zloději

Ildrecca je nebezpečné město, pokud si nedáte pozor na to, co děláte. Abyste dokázali vládnout ulicím a přežít, chce to šikovnou ruku a bystré oko. Drothe naštěstí oplývá obojím. Je již léta členem Bratrstva. Zadává si se zloději a vrahy z nejšpinavějších uliček i z těch nejnoblesnějších čtvrtí. Při práci pro vládce podsvětí vyhledává a likviduje potíže uvnitř organizace – a k tomu si bokem vydělává pašováním vzácných předmětů. Když mu však šéf nařídí, aby vypátral, kdo dotírá na členy jeho klanu, objeví daleko větší záhadu – knihu, po níž, jak se zdá, pátrá spousta dalších smrtelně nebezpečných lidí. Knihu, která je možná schopna svrhnout vládce a zničit zločinecké podsvětí. Knihu, která nyní pálí Drothea do rukou...

Ukázka knihy:

Kapitola 1
Athel Usměvavý se neusmíval. Vlastně vůbec nevypadal
pěkně. Takové věci s člověkem provede
dlouhá noc plná mučení.
Klekl jsem si vedle něj. Byl nahý, ruce měl připoutané
k sudu, přes nějž bylo zhroucené jeho tělo. Vyhnul
jsem se pohledu na krvavé cáry, které bývaly jeho rukama
a nohama.
"Athele," oslovil jsem ho. Nic. Lehce jsem pašeráka
pleskl přes zpocenou tvář. "Hej, Athele!"
Zachvěla se mu víčka. Zajel jsem mu prsty do vlasů
a zvedl hlavu, aby na mě viděl. Jestli můj obličej prozrazoval
soucit nebo lítost, tak ať. Nemusí se mi vždycky
líbit, co dělám. Znovu jsem vyslovil jeho jméno.
Athelovy oči se otevřely a začaly kroužit po šeré
místnosti. Počkal jsem, až mě ve světle svíčky pozná.
"Drothe?" zasípal. Když pronášel mé jméno, byl jeho
hlas pomalý a skřípavý. Pomyslel jsem si, že v mihotavém
světle na mě jen obtížně zaostřuje pohled.
"Athele," opáčil jsem, "nechceš mi něco říct?"
"C... co?"
Oči se mu zavíraly. Potřásl jsem mu hlavou.
"Athele!"
Jeho tmavé oči se okamžitě otevřely a horečnatě na
mě zíraly. Naklonil jsem se k němu a upíral pohled do
jeho očí ve snaze udržet silou vůle jeho pozornost.
"Kde je relikviář?"
Athel se pokusil polknout, ale zakuckal se.
"Už jsem ti řek, že je na cestě. Jenom..."
"Jestli je na cestě, proč jsem tě musel nahánět přes
půlku města? Proč jsem tě musel vytahovat ze skifu,
kterej vyplouval do zálivu? Nepřipadá mi, že se mnou
hraješ na rovinu."
Athel potřásl hlavou a jeho vlasy se v mých prstech
lehce napnuly. Chabě se usmál.
"Tebe bych nepodfouk, Drothe – dyť to víš."
"Ale udělals to.

" Poklepal jsem na jeden z jeho rozdrcených

prstů, až zasténal. Nechal jsem ho užít si
bolest a vzpomenout si, proč se rozhodl mluvit. "Dostal
jsi mě do prekérní situace, Athele. Mám kupce
a nemám pro něj zboží. Podrývá mi to reputaci. A to
nemám rád. Takže buď mi řekneš, kde relikviář najdu,
nebo nechám svoje lidi, aby tě ještě chvíli přesvědčovali,
a vrátím se pak."
Bylo na něm vidět, jak o tom přemýšlí. Oči mu zesklovatěly
a brada se mu mírně roztřásla. Pokud by
měli Andělé slitování, už by ho zlomili. Klekl jsem si
k němu a čekal. Doufal jsem, že to ukončí.
Když se konečně vrátil duchem zpět, věděl jsem, že
Andělé dnes nejsou na mé straně. Navzdory všemu,
čím si prošel, byl stále schopen pichlavého pohledu.
Slabě zavrtěl hlavou. Položil jsem mu ji jemně zpátky
na sud a vstal.
"Potřebuju vědět, komu to prodal," řekl jsem. "Potřebuju
jméno."
"Dostanu ho z něj, neboj se," ozval se hlas ze tmy
skladiště kolem.
Do kruhu světla svíčky vešel Drtič a za ním jeho dva
pomocníci. Jeden z nich nesl vědro mořské vody. Mu-
čitel byl malého vzrůstu, ještě menší než já, ale měl široká
ramena a prakticky žádný zátylek. Ruce měl dlouhé
a výrazné, jako umělec, a bez přestání si křupal
klouby. Postavil se za mě a usmál se krutým, hladovým
úsměvem.
"Už je skoro zpracovanej. Za chvíli bude žvanit jako
vožralá děvka." Pro zdůraznění luskl kloubem.
Pomocník s kbelíkem vykročil vpřed a vylil ho na
Athela. Pašerák prskal a pak zavyl, jak mu slaná voda
zatekla do ran. Když druhý z pomocníků začal přebírat
mučicí nástroje, které byly během mého výslechu odklizené
stranou, odvrátil jsem se.
"Dejte mi vědět, až bude připravenej," pokynul
jsem. Hlas se mi zadrhl. "Počkám venku."
Drtičův smích mě následoval temným skladištěm,
dokud jsem neotevřel dveře a nevyšel ven. Překvapeně
jsem zamrkal, když mě do očí udeřilo sluneční světlo.
To už je ráno? Mžoural jsem do měkké záře, která zalévala
každou věž i dům hlavního města říše. Ildrecca se
ze všech sil snažila vypadat v tomto světle poklidně
a vyrovnaně, ale znal jsem město příliš dlouho na to,
abych se nechal tak snadno ošálit. Hezký pokus, stará
dámo!
Naproti přes ulici se opíral o dveře Degan Bronzový.
Došel jsem k němu.
"Tak co?" optal se.
"Zatím nic novýho." Ukázal jsem na slunce nad východním
obzorem. "To se stalo kdy?"
"Není to tak dlouho," zívl. "Kolik eště?"
Cítil jsem, jak také zívám. Tohle nesnáším.
"Nemám šajnu."
Degan zavrčel a opřel se pohodlněji. O půl těla vyšší
než já, s hladkými vlasy a pletí, širokými rameny
a štíhlou postavou, téměř vyplňoval celý prostor. Částečně
to bylo střihem jeho šatů – splývavý dlouhý kabát
ze zeleného plátna, který na levé straně odhaloval
kazajku barvy mědi, padnoucí volné kalhoty, klobouk
s širokou krempou – ale stejně vypadal i on sám. Působil
dojmem pohodové, oprávněné sebedůvěry, díky níž
měl kolem sebe volný prostor i na přeplněných městských
ulicích. Samozřejmě, napomáhal tomu i bronzem
tepaný meč, který mu visel u boku a oznamoval
příslušnost k řádu deganů, prastarému spolku žoldnéřů
v ještě starším městě. Do tohoto uzavřeného bratrstva
se nedostal nikdo bez notné dávky osobní prestiže.
Vklouzl jsem do dveří za Deganem, posadil se na
verandě a z váčku na krku vylovil dvě semínka ahrami.
Byla malá a oblá, velikosti mého největšího kloubu,
a do tmava upražená. Promnul jsem je mezi dlaněmi,
aby nasákla trochu potu. Vzhůru se vylinulo ostré štiplavé
aroma s jemnými stopami skořice, hlíny a kouře.
Cítil jsem, jak se mi zrychluje tep.
"Snídaně," oznámil Degan. Vzhlédl jsem.
"Cože?"
"Rozhod jsem se, že mi dlužíš snídani."
"Co?"
Degan se ušklíbl a tiše na prstech napočítal do tří.
"Aha. No, myslím, že si ji zasloužíš."
Degan odfrkl.
S Athelem Usměvavým byli tři muži, když jsem ho
konečně vystopoval – tři velmi velcí muži. Pro mě by
byli nepřekonatelnou překážkou, pro Degana představovali
jen drobnou nepříjemnost. Nebýt jeho, nikdy
bych se z toho náměstí nedostal a Athel by se dosud
usmíval.
"Díky," dodal jsem. Bylo to něco, co jsem svému
příteli téměř neříkal, a zároveň něco, co ho stejně ani
nezajímalo. Brázdili jsme ulice dost dlouho na to, abychom
se přes podobná slova a gesta přenesli.
"Nudná noc," pokrčil rameny. "Potřeboval jsem nějakou
zábavu."
Usmál jsem se a právě si strkal semena do pusy,
když se ze skladiště ozval tlumený výkřik. Oba jsme
se rozhlédli po ulici, ale nebyl tam nikdo, kdo mohl
Athelův křik slyšet – nebo přinejmenším nikdo, kdo
by měl chuť to zkoumat. V následném tichu jsem pokrčil
rameny.
Původně jsem chtěl chvíli poválet semínka na jazyku
a vychutnat si zrychlující tep. Teď jsem prostě skousl.
Ústa mi naplnila hořkosladká uzená chuť. Rychle jsem
je rozkousal, polkl a čekal na účinek.
Dostavil se rychle, jak je u syrových semínek obvyklé.
V jedné chvíli jsem byl unavený a napůl jsem spal,
a hned nato jsem zřetelně obživl. Pavučiny, které mi
v posledních hodinách halily mysl, se protrhaly a nahradila
je bdělost a ostražitost. Cítil jsem, jak ze mě
uniká nejhorší nával únavy. Záda mi povolila a tlak za
očními víčky ustal. Stále jsem byl utahaný – běžet přes
celé město bych ještě dlouho nedokázal – ale necítil
jsem se tak zničeně jako ještě před malou chvílí.
Trochu jsem se narovnal a protáhl si ramena. Uklidnil
jsem se, tep jsem měl pravidelný a zrak opět ostrý.
Váček na krku jsem protřepal a zasunul zpět pod košili.
Bylo v něm už jen pár semínek. Brzy ho budu muset
doplnit.
Usadili jsme se a čekali. Měl jsem dojem, že slyším
ještě nějaké výkřiky, ale město se již probouzelo a výkřiky
byly tišší než předtím, takže jsem si nebyl zcela
jistý.
Právě když účinek ahrami začínal vyprchávat, vyšel
jeden z Drtičových mužů ven. Když jsem došel do
skladiště a postavil se vedle mučitele, vlna rauše byla
pryč docela a zanechala mě v nepříliš vlídné náladě.
"No?" začal jsem.
Drtič si myl ruce a předloktí ve velkém kýblu vody
postaveném na bedně.
"Mám to jméno."
"A?" .....................................

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře