18.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.05 |
› 

 Nuda

Zbytek dne jsem s jednou kratičkou výjimkou strávila v absolutním tichu.
Ta výjimka se odehrála o pár hodin později, když Jeb donesl jídlo pro mě i pro Jareda. Když průlezem strkal tác na podlahu mé jeskyňky, věnoval mi omluvný úsměv.
"Děkuju," zašeptala jsem.
"Rádo se stalo," řekl.
Zaslechla jsem, jak Jared nespokojeně zavrčel, dopálený naším krátkým rozhovorem.
A to byl jediný zvuk, který Jared za celý den vydal. Nepochybovala jsem, že sedí venku, ale nikdy mi to nepotvrdil ani jediný slyšitelný povzdech.
Byl to příšerně dlouhý den – v tom stísněném prostůrku nesmírně jednotvárný. Vyzkoušela jsem každou myslitelnou polohu, ale ani jednou jsem se nemohla natáhnout aspoň trochu pohodlně. Bolest v kříži se změnila na vytrvalé mučivé bodání.
Já i Melanie jsme měly plnou hlavu Jamieho. Většinu doby jsme se užíraly obavami, že jsme mu svým příchodem ublížily, že mu ubližujeme dál. V porovnání s tím bylo dodržení slibu pouhé nic.
Čas ztratil na významu. Klidně mohlo zapadat slunce nebo i vycházet – tady hluboko pod zemí se to nedalo poznat. Nakonec mně i Melanii došla témata k hovoru. Apaticky jsme se probíraly našimi společnými vzpomínkami, jako kdybychom přepínaly televizní kanály, ale na nic se nesoustředily. Jednou jsem si dokonce zdřímla, ale tvrději jsem neusnula, protože v jeskyňce bylo děsně nepohodlně.
Když se Jeb konečně vrátil, nejradši bych ho na tu vrásčitou tvář políbila. Nakoukl do kobky s úsměvem od ucha k uchu.
"Není načase jít na další procházku?" zeptal se.
Dychtivě jsem přikývla.
"Já to zařídím," zavrčel Jared. "Dej mi pušku."
Zaváhala jsem, nešikovně schoulená u průlezu kobky, dokud mi Jeb nepokynul.
"Jen běž," vybídl mě.
Vylezla jsem, celá zdřevěnělá a mátožná, a chytila se Jebovy vztažené ruky, abych udržela rovnováhu. Jared zhnuseně sykl a odvrátil se. Pušku svíral křečovitě, až měl klouby prstů na pažbě úplně bílé. Nebyla jsem ráda, že pušku drží on; u něho mě znervózňovala víc než u Jeba.
Jared na mě cestou nebral ohledy jako Jeb. Odpochodoval do černého tunelu a nečekal, až ho dohoním.
Bylo to těžké – šel tiše a nevedl mě, takže jsem musela klusat s jednou rukou zdviženou před obličejem a s druhou na stěně, abych nenaběhla přímo do skály. Dvakrát jsem na nerovné podlaze upadla. Pravda, vstát mi nepomohl, ale aspoň počkal, dokud neuslyšel, že už jsem zase na nohou. V jednu chvíli, když jsme šli rovným úsekem chodby, jsem se příliš přiblížila a šátrající rukou jsem se dotkla jeho zad a přejela mu po ramenou dřív, než jsem si uvědomila, že se nedotýkám další stěny. Uskočil dopředu a se vzteklým syknutím se vytrhl zpod mých prstů.
"Promiň," šeptla jsem a cítila, jak mi ve tmě zahořely tváře.
Neodpověděl, ale zrychlil tempo, takže držet s ním krok bylo pro mě ještě náročnější.

Zmátlo mě, když se před námi konečně objevilo světlo. Vedl mě snad jinou chodbou? Tohle nebyla ta bílá, oslnivá zář největší jeskyně. Světlo bylo tlumené, bledé a stříbřité. Ale ta úzká škvíra, kterou jsme se museli protáhnout, mi byla povědomá... Teprve když jsme vstoupili do obřího prostoru, v němž se rozléhala ozvěna, jsem si uvědomila, v čemž vlastně spočívá ten rozdíl.
Byla noc; světlo u stropu napodobovalo spíš měsíc než slunce. Využila jsem toho, že neoslepovalo, a prohlédla jsme si strop, abych vykoumala jeho záhadu. Nesmírně vysoko nad mou hlavu svítila stovka miniaturních měsíců, které vrhaly řídké světlo na podlahu hluboko pod nimi. Měsíce byly uspořádané ve shlucích, některé byly dál než ostatní. Zavrtěla jsem hlavou. I když jsem se teď mohla dívat přímo do zdrojů světla, stejně jsem nechápala, o co jde.
"Pojď," poručil Jared, jenž byl napřed o hezkých pár kroků.
Trhla jsem sebou a honem zrychlila. Zamrzelo mě, že jsem se na chvíli rozptýlila. Dobře jsem viděla, jak ho štve, že na mě musel promluvit.
V jeskyni s řekami jsem nepočítala s pomocí ani s baterkou a taky se mi jich nedostalo. I tady bylo světlo potemnělé, na stropě však viselo jen asi dvacet miniaturních měsíců. Jared zaťal zuby a zíral do stropu, zatímco jsem váhavě mířila do jeskyňky s inkoustově černým bazénem. Usoudila jsem, že kdybych spadla do vřícího podzemního pramene a zmizela, Jared by v tom pravděpodobně viděl laskavý zásah osudu.
Myslím, že by byl smutný, nesouhlasila Melanie, když jsem se podél stěny sunula k zadní jeskyňce, kdybychom spadly.
Pochybuju. Možná by mu to připomnělo bolest, kterou cítil, když tě ztratil poprvé, ale byl by šťastný, kdybych já zmizela.
Protože tě nezná, šeptla Melanie a pak se vytratila, jako by na ni náhle padlo vyčerpání.
Vlídně.
Zůstala jsem překvapeně stát. Nebyla jsem si jistá, ale měla jsem dojem, že Melanie mi právě složila poklonu.
"Zrychli!" vyštěkl Jared ze sousední jeskyně.
Začala jsem spěchat, jak jen mi tma a strach dovolily.
Po návratu jsme vedle modré lampy v tunelu našli Jeba. U nohou mu ležely dva nerovné válce a dva šišaté obdélníky. Předtím jsem si jich nevšimla, ale možná je donesl, zatímco jsme byli pryč.
"Dnes tu přespíš ty nebo já?" zeptal se Jeb Jareda.
Jared se podíval na věci u Jebových nohou.
"Já," usekl stroze. "A stačí mi jen jedna přikrývka."
Jeb povytáhl jedno husté obočí.
"Není jednou z nás, Jebe. Nechal jsi rozhodnutí na mně – tak odpal."
"Ale není ani zvíře, chlapče. Takhle by ses nechoval ani k psovi."
Jared neodpověděl, jen zaskřípal zuby.
"Nikdy jsem tě nepovažoval za surovce," pokračoval Jeb mírně, ale hodil si popruh svázané přikrývky přes rameno a polštář si strčil do podpaží.
"Promiň, zlato," broukl, když mě míjel, a poplácal mě po rameni.
"Nech toho!" zavrčel Jared.
Jeb pokrčil rameny a odštrachal se. Ještě než zahnul za roh, chvatně jsem zmizela ve své kobce. Schovala jsem se v nejtemnějším výklenku a schoulila se do klubíčka; doufala jsem, že tak budu neviditelná.
Jared tentokrát neseděl vedle kobky stranou, abych na něho neviděla, ale rozložil si přikrývku na kamennou podlahu hned před průlez z jeskyňky. Párkrát okázale natřásl polštář, zřejmě aby mi zdůraznil, že já na něco takového nemám právo. Pak si lehl a zkřížil paže na prsou. Dírou jsem z něho viděla právě jen ty paže a kus břicha.
Kůži měl pořád opálenou do toho tmavě zlatého odstínu, který mě posledního půl roku pronásledoval ve snech. Bylo divné vidět kus svého snu zhmotněného na skutečnost jen metr a půl od sebe. Surrealistické.
"Kolem mě se neprotáhneš," varoval mě mírněji než předtím – ospale. "Zkus to a..." Zívl. "Zabiju tě."
Neodpověděla jsem. To varování mě trochu urazilo. Proč bych utíkala? Kam bych šla? Do rukou barbarů, kteří tam venku čekají jenom na mě, a všichni si přejí, abych podnikla právě takový hloupý pokus? Nebo, i kdybych kolem něho opravdu dokázala proklouznout, měla bych se vrátit do pouště, kde jsem se minule málem upekla k smrti? Netušila jsem, co si o mně myslí. Vážně mě podezřívá, že chystám plán na zničení jejich malého světa? Vážně mu připadám tak silná? Není snad jasné, jak uboze jsem bezbranná?
Poznala jsem, že tvrdě spí, protože se začal ve spaní svíjet přesně tak, jak si pamatovala Melanie. Neklidný spánek ho trápil jen tehdy, když byl rozrušený. Sledovala jsem, jak zatíná a povoluje pěsti, a sama sebe se ptala, jestli je ve snu nesvírá kolem mého hrdla.
Následující dny – celkem tvořily asi týden, ale nebylo možné je přesně počítat – proběhly klidně a tiše. Jared byl jako němá hradba mezi mnou a vším ostatním, ať dobrým, nebo zlým. Jediným zvukem byl můj vlastní dech, moje vlastní pohyby, nebylo vidět nic než černou kobku, kruh matného světla a známý tác se stejným jídlem, jen občas jsem krátce a spíš kradmo zahlédla Jareda; žádné doteky, jen hrubá skála tisknoucí se mi ke kůži; žádná chuť, jen trpká voda, hutný chleba, mdlá polévka, dřevité kořínky, a to všechno pořád dokola.
Celé to byla nesmírně zvláštní kombinace: nepřetržitá hrůza, neutuchající bolest z tělesného nepohodlí a trýznivá jednotvárnost. Z toho všeho jsem nejhůř snášela vražednou nudu. Moje vězení neposkytovalo smyslům jediný podnět.
Spolu s Melanií jsme se strachovaly, že nakonec zešílíme.
Obě slyšíme v hlavě hlas, upozorňovala. To přece nikdy není dobré znamení.
Zapomeneme mluvit, bála jsem se. Jak je to dlouho, co na nás nikdo nepromluvil?
Před čtyřmi dny jsi poděkovala Jebovi za jídlo a on odpověděl, že se rádo stalo. Tedy, myslím, že to jsou čtyři dny. Každopádně se to odehrálo před čtyřmi dlouhými spánky. Jako by si povzdechla. Přestaň si kousat nehty – trvalo mi roky, než jsem se toho zlozvyku zbavila.
Ale mně zase vadily dlouhé škrábavé nehty. Myslím, že pokud jde o dlouhodobé zlozvyky, nemusíme si kvůli nim dělat těžkou hlavu.
Jared už Jebovi znovu nedovolil, aby jídlo donesl až k nám. Musel ho vždycky nechat na konci chodby a Jared ho tam vyzvedl. Dvakrát denně jsem dostávala totéž – chleba, polévku a zeleninu. Pro Jareda tam občas bylo něco navíc, zabalené dobroty se značkovým názvem, který jsem si pamatovala – Red Vines, Snickers, Pop-Tarts. Zkoušela jsem si představit, jak se lidé k těm lahůdkám dostali.
Nečekala jsem, že se Jared podělí – to dá rozum, že ne – ale někdy mě napadlo, že si možná myslí, že v to doufám. Mezi tu trošku mých rozptýlení patřilo poslouchat, jak jí ty sladkosti, protože to vždycky dělal hodně okázale, jako když si toho prvního večera natřásal polštář.
Jednou Jared pomalu roztrhl sáček Cheetos – pomaloučku, jako obvykle – a do jeskyňky se vlila sytá vůně sýrové náhražky... lahodná, neodolatelná. Jared pak jednu tyčinku pomalu schroustal, abych slyšela každičké hryznutí.
Žaludek mi hlasitě zakručel a já se sama sobě zasmála. Nesmála jsem se už hodně dlouho; zkusila jsem si vzpomenout, kdy naposledy, ale marně – pokud jsem nepočítala ten divný záchvat zrůdné hysterie v poušti, což se těžko dalo považovat za smích. Ale i předtím, než jsem přišla sem, mě moc věcí zrovna nepobavilo.
Ale tohle mi kdovíproč připadalo k popukání – že můj žaludek baží po jediné malé sýrové tyčce – a znovu jsem se rozesmála. Musel to být příznak šílenství.
Nevěděla jsem, proč ho moje reakce urazila, ale zvedl se a zmizel. Po dlouhých minutách jsem zaslechla, jak zase chroupe tyčky, ale dál od kobky.
Dvakrát denně – nebo spíš, dvakrát každou noc, protože mě nikdy nevzal ven, když ostatní byli vzhůru – jsem došla do jeskyně se dvěma řekami. Navzdory strachu to pro mě byly světlé okamžiky, protože to představovalo jedinou příležitost se napřímit z nepřirozeně skrčené polohy, kterou mi vnucovalo miniaturní vězení. Každý návrat skrz průlez byl obtížnější než ten poslední.
Třikrát během týdne, vždycky ale v době spánku, nás přišel někdo překontrolovat.
Poprvé to byl Kyle.
Jared vyskočil tak zprudka, až mě probudil. "Vypadni odtud!" varoval ho s namířenou puškou.
"Jen se chci přesvědčit," odpověděl Kyle. Jeho hlas doléhal až od konce chodby, ale zněl tak hlasitě a hrubě, že se nedal zaměnit s hlasem jeho bratra. "Třeba tu jednou nebudeš. Nebo budeš spát moc tvrdě."
Jared odpověděl jen tím, že natáhl kohoutek.
Slyšela jsem, jak se za odcházejícím Kylem táhne jeho smích.
Ve dvou dalších případech jsem netušila, kdo to byl. Buď zase Kyle, nebo snad Ian, dost možná i někdo jiný, koho neznám jménem. Věděla jsem jen tolik, že dvakrát mě probudil Jared, protože prudce vyskočil na nohy a namířil na vetřelce pušku. Nepadlo přitom jediné slovo; dotyční, kteří se přišli jen přesvědčit, se s rozhovorem neobtěžovali. Po jejich odchodu Jared zase rychle usnul, zato mně se srdce zklidňovalo mnohem déle.
Počtvrté to však proběhlo jinak.
Jen tak jsem podřimovala, když se Jared s trhnutím probudil a bleskově se překulil na kolena. Vzápětí už stál s puškou v ruce a kletbou na rtech.
"Klid," zamumlal z dálky hlas. "Přicházím v míru."
"Nemám zájem se bavit, s nikým," zavrčel Jared.
"Jenom si chci promluvit." Hlas se blížil. "Jsi zalezlý tady dole, neúčastníš se důležitých jednání... Chybí nám tvoje názory."
"To jistě," ucedil Jared jízlivě.
"Hele, dej tu pušku pryč. Kdybych se s tebou chtěl rvát, přivedl bych si tentokrát další čtyři chlapy."
Následovala chvilka ticha, a když Jared opět promluvil, z hlasu mu čišelo zlomyslné pobavení. "Jakpak se vede tvému bratříčkovi?" Hosta škádlil s neskrývanou chutí. Posadil se zády k průlezu do mé kobky, už klidnější, ale s puškou pořád v pohotovosti.
Rozbolel se mi krk, jako by vycítil blízkost rukou, které ho předtím drtily a pohmoždily.
"Ještě pořád zuří kvůli svému nosu," svěřil se Ian. "Ále co – nemá ho zlomený poprvé. Vyřídím mu, že tě to mrzí."
"Nemrzí."
"Já vím. Nikoho nemrzí, že praštil Kylea."
Oba muži se tiše rozesmáli; v jejich dobré náladě byl podtón kamarádství, které se sem až křiklavě nehodilo. Ale pochopitelně, vztahy ukuté v zoufalých podmínkách úkrytu musely být nevídaně silné. Silnější než krev.
Ian přisedl na přikrývku vedle Jareda. Viděla jsem siluetu jeho profilu, černý tvar na bledě modrém pozadí. Všimla jsem si, že nos má dokonalý – zahnutý, jemný, jako jsem vídala na snímcích slavných soch. Znamená to snad, že je snesitelnější než bratr, který měl nos zlomený už mnohokrát? Nebo umí líp uhýbat?
"Tak proč jsi přišel, Iane. Hádám, že ne kvůli omluvě pro Kylea."
"Už ti to Jeb řekl?"
"Nevím, co myslíš."
"Že vzdali pátrání. Dokonce i Hledači."
Jared nic neodpověděl, ale vycítila jsem jeho napětí.
"Pozorně jsme hlídali, jestli nedojde k nějakému průlomu, ale oni se ani moc nesnažili. Pátrání se nikdy nevzdálilo příliš daleko od místa, kde jsme nechali auto, a v posledních dnech jednoznačně hledali jen tělo, ale už ne živou osobu. A před dvěma večery se na nás usmálo štěstí – pátrací skupina neuklidila odpadky a na základní tábor proto udělali nájezd kojoti. Jeden z nich se vracel pozdě a překvapil je. Kojoti na Hledače zaútočili a odtáhli ho skoro sto metrů dál do pouště, než ostatní zaslechli křik a přiběhli to zachránit. Kojoty zahnali celkem snadno a oběť nebyla vážně zraněná, ale zřejmě jim to odpovědělo na všechny otázky, jaký mohl být osud tady našeho hosta."
Divila jsem se, jak dokázali špehovat Hledače, kteří po mně pátrali – jak mohli vidět tolik. Při té představě jsem se cítila zvláštně bezbranná. Vůbec se mi nezamlouval výjev, jak neviditelní lidé pozorují duše, které nenávidí. Na šíji se mi naježily vlasy.
"Takže se sbalili a odjeli. Hledači vzdali pátrání. Všichni dobrovolníci se vrátili domů. Nikdo už to nehledá." Ohlédl se po mně a já se schoulila a doufala, že v té tmě mě nevidí, že se mu rýsuju nejvýš jako temný tvar, stejně jako mně jeho profil. "Pokud to vedou jako dřív, určitě ji prohlásili za úředně mrtvou. Jeb omílá ‚Já to hned říkal‘ každému, kdo před ním nestačí utéct dost rychle."
Jared zabručel cosi nesrozumitelného; zachytila jsem pouze Jebovo jméno. Pak se prudce nadechl, sykavě vypustil vzduch z plic a prohlásil: "Tak dobrá. To bychom měli o starost míň."
"Zdá se." Ian zaváhal a dodal: "Až na to, že... No, ale to nejspíš nic neznamená."
Jared se opět celý napjal; neměl rád, když mu někdo předem určoval, jaký má mít názor. "Pokračuj."
"Všichni kromě Kylea nad tím mávli rukou, ale sám víš, jaký Kyle je."
Jared souhlasně zavrčel.
"Ty máš na tyhle věci šestý smysl, takže bych chtěl slyšet, co řekneš. Taky proto jsem přišel, riskuju život návštěvou na místě se zákazem vstupu," poznamenal Ian sice ironicky, ale okamžitě zase zvážněl. "Pochop, byla tam jedna... Hledačka, to zdůrazňuju – co nosí Glock."
Trvalo mi pár vteřin, než jsem si uvědomila význam toho slova. V Melaniině slovníku nebylo zrovna běžné. Když jsem však pochopila, že jde o druh střelné zbraně, z toužebného tónu Ianova hlasu se mi udělalo mírně nevolno.
"Kyle si všiml jako první, jak se to liší od ostatních. Těm zřejmě nepřipadalo důležité – rozhodně ne natolik, aby si od toho nechali mluvit do rozhodování. Tedy, pořád to mělo nějaké návrhy, ale nikdo to neposlouchal. Škoda, že jsme neslyšeli, co to říkalo..."
Strachy mi znovu naskočila husí kůže.
"Každopádně," vykládal Ian. "když pátrání odvolali, nebylo to vůbec rádo. Přece víš, jak se ti paraziti chovají pořád tak... úžasně mile? Bylo to zvláštní... ale skoro se pohádali. Vlastně ne doopravdy, protože ti ostatní se nehádali, ale to naštvané jako by se hádalo s nimi. Hlavní skupina Hledačů to prostě nebrala na vědomí – a všichni odjeli."
"A to hádavé?" zajímal se Jared.
"Sehnalo si to auto a ujelo půl cesty do Phoenixu. Pak se rozjelo zpátky do Tucsonu. A znovu zamířilo na západ."
"Pořád pátralo."
"Nebo to bylo hodně popletené. Zastavilo se v koloniálu pod tím horským štítem. Vyzpovídalo parazita, co tam pracuje, i když toho vyslechli už předtím."
"Hm," broukl Jared. Tahle hádanka probudila jeho zájem, pozorně sledoval každé slovo.
"Pak se to vydalo nahoru k vrcholu – blbeček. Muselo se vařit zaživa, v tom černém oblečení od hlavy až k patě."
Tělem mi projela křeč. Zvedla jsem se do sedu, zády se snažila vmáčknout do skály a rukama jsem si instinktivně chránila obličej. Slyšela jsem, jak se kobkou rozléhá syknutí, a teprve když doznělo, uvědomila jsem si, že vyšlo z mých úst.
"Co to bylo?" vyhrkl zděšeně Ian.
Jukla jsem mezi prsty a zjistila, že oba nahlížejí průlezem dovnitř. Ianův obličej byl černý, ale Jaredův zčásti osvětlený, rysy tvrdé jako kámen.
Toužila jsem být nehybná, neviditelná, ale tělo se mi rozezmítalo nepotlačitelnou třesavkou.
Jared se odtáhl a vrátil se s lampou v ruce.
"Koukni tomu na oči," zamumlal Ian. "Jsou hrůzou bez sebe."
Teď jsem viděla tváře obou mužů, ale dívala jsem se pouze na Jareda. Upřeně mě pozoroval, přemýšlel. Domyslela jsem si, že si v hlavě rovná všechny informace od Iana a hledá, co odstartovalo tohle moje chování.
Nepřestávala jsem se třást.
Ona se nikdy nevzdá! naříkala Melanie.
Já vím, já vím, odpovídala jsem stejně naříkavě.
Kdy se náš odpor změnil ve strach? Žaludek se mi svíral a bouřil. Proč mě nenechala umřít jako ty ostatní? A kdybych umřela, pokračovala by v pronásledování?
"Kdo je Hledačka v černém?" vyštěkl nečekaně Jared.
Rty se mi zachvěly, ale neodpověděla jsem. Mlčení bylo nejjistější.
"Vím, že umíš mluvit," zavrčel Jared. "S Jebem a Jamiem jsi mluvila. A teď budeš mluvit se mnou."
Protáhl se průlezem na okraj kobky a přitom hekl překvapením, jak moc se musí skrčit, aby se tam vešel. Pod nízkým stropem mohl jen klečet, což ho nejspíš moc nenadchlo. Bylo jasné, že radši by nade mnou stál.
Neměla jsem kam utéct, jen jsem se krčila do nejhlubšího koutku. Do kobky jsme se vešli jen taktak. Na kůži jsem cítila jeho dech.
"Pověz, co víš!" poručil.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře