19.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.07 |
› 

 Odchod

"Kdo je Hledačka v černém? Proč nepřestala s hledáním?" Jaredův řev byl ohlušující, protože se ke mně odrážel ze všech stran.
Skrývala jsem se za vlastní ruce a čekala na první ránu.
"Ech – Jarede?" zamumlal Ian. "Možná bys to měl nechat na mě..."
"Ty se do toho nepleť!"
Ianův hlas bylo slyšet víc zblízka, jak se naklonil do kobky, která už beztak byla přeplněná. "Vždyť to hrůzou není schopné slova! Nech to vteřinku na pokoji a..."
Zaslechla jsem, jak se Jared prudce pohnul, a pak tupý úder. Když jsem opět vykoukla mezi prsty, Iana nebylo vidět a Jared klečel zády ke mně.
Ian prskal a sténal. "To je podruhé," vrčel a já pochopila, že Ian si svým zásahem vysloužil ránu určenou původně pro mě.
"Klidně ti vrazím ještě třetí!" sykl Jared, ale vzápětí se obrátil ke mně a zvedl lampu do výšky. Po předchozím šeru zalila jeskyňku skoro oslnivá zář.
Jared opět promluvil; upřeně si prohlížel můj osvětlený obličej a každé slovo zdůraznil jako samostatnou větu: "Kdo. Je. Ta. Hledačka."
Spustila jsem ruce dolů a zahleděla se do těch nelítostných očí. Vadilo mi, že vinou mého mlčení někdo trpěl – i když šlo o člověka, který se mě kdysi pokusil zavraždit. Takhle to být nemělo.
Jared zřejmě pochopil, že bych chtěla promluvit; rysy se mu trochu uvolnily. "Nemusím ti ublížit," řekl tišeji, jako by si tím sám nebyl jistý. "Ale vážně potřebuje znát odpověď na svou otázku."
Ta otázka se vlastně netýkala toho tajemství, které jsem musela za každou cenu ochránit.
"Pověz to!" naléhal a mhouřil oči zoufalstvím i obyčejnou lidskou bolestí.
Vážně jsem se zachovala jako zbabělec? Radši bych věřila, že můj strach z bolesti přehlušil všechno ostatní, ovšem skutečný důvod, proč jsem otevřela ústa a začala mluvit, byl mnohem ubožejší.
Chtěla jsem mu udělat radost, tomu člověku, který mě tak zuřivě nenáviděl.
"Hledačka," začala jsem chraptivě, sípavě; nemluvila jsem už hodně dlouho.
Netrpělivě mě přerušil. "My už víme, že to je Hledačka!"
"Ne, ne jen tak nějaká Hledačka," šeptla jsem. "Moje Hledačka."
"Jak to myslíš, tvoje Hledačka?"
"Určili mi ji, sleduje mě. Právě kvůli ní..." Zarazila jsem se na poslední chvíli, než jsem pronesla slovo, které by mohlo znamenat naši smrt. Než jsem řekla my. Ryzí pravda by v jeho očích totiž vypadala jako ryzí lež, kterou hraju na jeho nejtoužebnější přání, nejhlubší bolest. Nikdy by neuvěřil, že je možné, aby se jeho přání splnilo. Za těma očima, jež kdysi miloval, by viděl jen nebezpečného lháře.
"Kvůli ní co?" naléhal.
"Kvůli ní jsem utekla," vydechla jsem. "Proto jsem přišla sem.

"

Nebyla to úplná pravda, ale ani úplná lež.
Jared na mě zíral s polootevřenými ústy, jak se to snažil pochopit. Koutkem oka jsem zahlédla, že do průlezu opět nakoukl Ian, jasně modré oči vytřeštěné překvapením. Na bledých rtech se mu temněla krev.
"Ty jsi utekla před Hledačkou? Ale vždyť jsi jedna z nich!" Jared se s vypětím všech sil snažil uklidnit, vrátit se k otázkám. "Proč tě to sledovalo? Co to chtělo?"
Polkla jsem; zaznělo to nepřirozeně hlasitě. "Chtěla totiž vás. Tebe a Jamieho."
Rysy mu ztvrdly. "Ty ses snažila přivést to sem?"
Zavrtěla jsem hlavou. "To ne... já..." Jak to vysvětlit? Pravdě by v životě neuvěřil.
"Co?"
"Já... nechtěla jsem jí to říct. Nemám ji ráda."
Opět nechápavě zamžikal. "Copak vy nemusíte mít rádi všechny?"
"Měli bychom," přiznala jsem, zrudlá hanbou.
"Kdo ti pověděl o tomhle místě?" zeptal se Ian přes Jaredovo rameno. Jared se zaškaredil, ale nespustil oči z mého obličeje.
"Nemůžu říct přesně – nevím... Prostě jsem viděla čáry. Čáry v albu. Nakreslila jsem je i Hledačce... ale nevěděly jsme, co znamenají. Ona si pořád ještě myslí, že jde o mapu silnic." Najednou jsem nedokázala umlknout. Pokusila jsem se vyslovovat pomaleji, abych se náhodou nepodřekla.
"Jak můžeš tvrdit, že jsi nevěděla, co znamenají, když jsi tady?" Jaredova ruka se natáhla ke mně, ale stáhla se dřív, než překonala i tu malou vzdálenost.
"Já... měla jsem potíže se svou... s její pamětí. Nerozuměla jsem... Neměla jsem přístup ke všemu. Byly tam zdi, hradby. Proto mi přidělili Hledačku, aby čekala, až odhalím i zbytek." Příliš mnoho, příliš mnoho. Kousla jsem se do jazyka.
Ian s Jaredem si vyměnili pohled. Nic podobného ještě nikdy neslyšeli. Nevěřili mi, ale zoufale si přáli, aby to bylo možné. Toužili po tom tak hrozně moc, až je to děsilo.
Jaredův hlas mě šlehl nečekaně ostře: "Dokázala jsi zjistit cestu k mému srubu?"
"Hodně dlouho ne."
"A pak jsi ji popsala Hledačce."
"Ne."
"Ne? Proč ne?"
"Protože... než jsem se na to rozpomněla... jsem jí to už nechtěla říct."
Ianovi málem vylézaly oči z důlků.
Jared ztišil hlas, mluvil teď skoro něžně. Působilo to o tolik nebezpečněji než hulákání. "A proč jsi jí to nechtěla říct?"
Pevně jsem zaťala zuby. Nešlo o to tajemství, ale přesto šlo o tajemství, které by ze mě musel vymlátit. V té chvíli moje rozhodnutí držet jazyk za zuby nevyplývalo ani tak z pudu sebezáchovy jako spíš z hloupé, vzdorné hrdosti. Tomu muži, který mnou pohrdá, přece neprozradím, že ho miluju.
Všiml si vzpurnému záblesku v mých očích a zřejmě pochopil, za jakou cenu by se dozvěděl odpověď. Usoudil, že to radši nechá plavat, nebo možná že se k tomu chtěl vrátit později, nakonec; zřejmě pro případ, kdybych pak už nebyla schopná odpovědět na další otázky, až se mnou skončí.
"Proč jsi neměla přístup ke všemu? Je to... normální?"
I tahle otázka byla nesmírně nebezpečná. Vůbec poprvé jsem řekla stoprocentní lež.
"Spadla z velké výšky. Tělo bylo hodně poškozené."
Lhaní pro mě nebylo snadné; lež vyzněla falešně. Jared i Ian si toho nepřirozeného tónu všimli. Jared naklonil hlavu k rameni a Ian povytáhl inkoustově černé obočí.
"Proč tahle Hledačka nevzdala pátrání jako ti ostatní?" zajímal se dál Ian.
Prudce na mě dolehla únava. Věděla jsem, že takhle by oba mohli pokračovat celou noc, budou pokračovat celou noc, když jim budu pořád odpovídat, a nakonec že bych se podřekla. Zády jsem se zhroutila na stěnu a zavřela jsem oči.
"Nevím," šeptla jsem. "Není jako jiné duše. Je... protivná."
Ian se krátce zasmál – polekaně.
"A ty – ty jsi jako jiné... duše?" zeptal se Jared.
Otevřela jsem oči a dlouze, unaveně se na něho zadívala. Pitomá otázka, pomyslela jsem si. Pak jsem pevně zavřela oči, zaryla si obličej do klína a pažemi si objala kolena.
Buď Jared pochopil, že s mluvením jsem skončila, nebo ho tělo z nepohodlné pozice příliš rozbolelo, ale jen párkrát zabručel, protáhl se průlezem z kobky na chodbu i s lampou, a venku se s tichým heknutím protáhl.
"Tak tohle jsme nečekali," pošeptal mu Ian.
"Samé lži, jak jinak," odpověděl Jared také šeptem. Slova jsem slyšela jen taktak; asi si neuvědomili, že zvuk se odráží až ke mně. "Jenom... Nenapadá mě, co nám chce nabulíkovat – kam se nás snaží dovést."
"Podle mě nelže. Tedy, až na jednu výjimku. Všiml sis?"
"To je součást té přetvářky."
"Jarede, narazil jsi někdy na parazita, který umí zalhat aspoň v něčem? Samozřejmě nemyslím Hledače."
"Což je jistě tenhle případ."
"To myslíš vážně?"
"Jako jediné to dává smysl."
"Ona – to nemá s Hledači společného, co by se za nehet vešlo. Kdyby Hledač měl potuchy, kde nás najde, přivedl by s sebou armádu."
"A nenašli by stejně nic. Zatímco ona – to se dostalo sem dovnitř, je to tak?"
"Vždyť nejmíň desetkrát samo málem zahynulo..."
"Ale ještě pořád dýchá, nemám pravdu?"
Dlouho mlčeli. Tak dlouho, až jsem začala uvažovat, že se z té schoulené polohy trochu uvolním, ale nechtěla jsem na sebe upozornit ani tím šustnutím, které bych způsobila při lehání. Přála jsem si, aby Ian odešel a já mohla usnout. Když mi klesla hladina adrenalinu, doslova jsem zvadla.
"Myslím, že si půjdu promluvit s Jebem," zašeptal nakonec Ian.
"No, to je super nápad!" ucedil Jared s neskrývanou jízlivostí.
"Pamatuješ si na tu první noc? Když to skočilo mezi tebe a Kylea? To bylo hodně zvláštní."
"Jen to hledalo způsob, jak přežít, jak uniknout..."
"Tím, že se nechá od Kylea sama – samo zabít? Dobrý plán."
"Zabralo to."
"Ne, zabrala Jebova puška. Copak ona věděla, že přichází?"
"To už přeháníš, Iane. Takhle to chtěla a tak to dopadlo."
"Ne, nemáš pravdu. Nevím proč... ale podle mě by byla nejradši, kdybychom ji pustili z hlavy." Slyšela jsem, že Ian se zvedá do stoje. "Ale víš, co je vážně zvrhlé?" zeptal se už normálním hlasem.
"Co?"
"Cítím se provinile – sakra provinile – když vidím, jak před námi uhýbá. Když vidím ty černé modřiny na jejím krku."
"Nesmíš dovolit, aby ti takhle lezla pod kůži." Jared náhle znervózněl. "Není to člověk. Na to nezapomínej."
"Ale snad si nemyslíš, že necítí bolest jen proto, že není člověk?" ptal se Ian zřejmě už na odchodu. "Že necítí prostě jako děvče, které zbili – které jsme zbili my?"
"Vzpamatuj se!" sykl za ním Jared.
"Uvidíme se později, Jarede."
Jared se neuvolnil ještě dlouho po Ianově odchodu; chvíli přecházel před kobkou sem a tam a pak se posadil na přikrývku a zaclonil mi světlo, přičemž si mumlal něco nesrozumitelného pod vousy. Rozhodla jsem se nečekat, až usne, a natáhla se na zaoblenou podlahu, jak nejlépe to šlo. Když Jared zaslechl můj pohyb, trhl sebou, ale pak si začal zase něco mumlat.
"Provinile," vrčel pohrdavě. "Nechal se tím oblbnout, stejně jako Jeb, jako Jamie. Takhle to nemůže dál pokračovat. Byla hloupost nechat to naživu."
Na pažích mi naskočila husí kůže, ale snažila jsem se ji nevnímat. Kdybych zpanikařila pokaždé, kdy dostane chuť mě zabít, nezažila bych chvilku klidu. Překulila jsem se na břicho, abych si páteř prohnula na opačnou stranu, a on sebou opět trhl, ale pak znehybněl. Když jsem konečně odplula do spánku, určitě ještě přemýšlel.
Po probuzení jsem zjistila, že Jared sedí na přikrývce v místě, kde jsem na něho viděla, lokty opřené o kolena, hlavu podloženou jednou pěstí.
Měla jsem pocit, že jsem nemohla spát déle než hodinu dvě, ale byla jsem příliš rozlámaná, než aby mělo smysl zkoušet znovu usnout. Místo toho jsem si v hlavě pořád probírala Ianovu návštěvu, bála jsem se, že po té jeho zvláštní reakci se Jared bude snažit ještě usilovněji než dřív udržet mě v izolaci. Proč jen Ian nemohl držet klapačku a nezmínit se o svém pocitu provinilosti? Pokud věděl, že si dokáže připadat provinile, tak proč vůbec škrtí lidi? Melanie byla na Iana naštvaná stejně jako já a nervózně vyčkávala, co vzejde z Jaredova mlčení.
Po pár minutách nás něco z těch obav vyrušilo.
"To jsem jen já," zaslechla jsem Jebovo volání. "Takže buď v klidu."
Jared pozvedl pušku.
"No, do toho, odpráskni mě, synku. Tak jdi do toho." Jebův hlas se stále blížil.
Jared s povzdechem pušku odložil. "Prosím tě, běž pryč."
"Potřebuju s tebou mluvit," oznámil Jeb a s heknutím se posadil naproti Jaredovi. "Hej ty, zdravím!" kývl směrem ke mně.
"Vždyť víš, jak děsně mě to vytáčí," zabručel Jared.
"No jo."
"Ian mi už pověděl o Hledačích..."
"Já vím. Před chvílí jsem s ním o tom mluvil."
"No skvěle. Tak co navrhuješ?"
"Nejde o to, co chci já. Jde o to, co chtějí všichni. Docházejí nám zásoby úplně všeho. Potřebujeme stálý a kompletní přísun."
"Och," zamumlal Jared; tohle téma v žádném případě nečekal. Po krátkém váhání řekl: "Pošli Kylea."
"Dobrá," kývl Jeb vlídně a opřel se o stěnu, aby se zase zvedl.
Jared si povzdechl. Zřejmě jen blufoval. Ucouvl hned v tu vteřinu, kdy ho Jeb vzal za slovo. "Ne. Kylea ne. Je moc..."
Jeb se zachechtal. "Když byl naposledy venku sám, málem nás dostal do hodně velkého průšvihu, co? Kdepak, ten je příliš zbrklý, nic si předem nepromyslí. A co Ian?"
"Ten zase všechno promýšlí až moc."
"Brandt?"
"Na dlouhé výpravy je k ničemu. Po pár týdnech mezi lidmi zpanikaří. Začne dělat chyby."
"No dobře, tak mi poraď, koho."
Míjely vteřiny a já slyšela, jak se Jared občas hlasitě nadechl, jako by se chystal Jebovi odpovědět, ale pak vždycky jen vydechl a dál mlčel.
"Ian s Kylem?" zeptal se Jeb. "Třeba by se usměrnili navzájem."
Jared zasténal. "Jako posledně? Tak jo, jo. Uznávám, že to musím být já."
"Jsi nejlepší," potvrdil Jeb. "Změnil jsi nám život, hned jak ses tu ukázal."
Melanie i já jsme v duchu přikývly; ani jednu z nás to nepřekvapilo.
Jared je kouzelník. Dokud nás vedly Jaredovy instinkty, Jamie i já jsme byli v absolutním bezpečí; dopadení nám nikdy nehrozilo ani v nejmenším. Kdyby místo mě v Chicagu byl Jared, určitě by vyklouzl úplně pohodově.
Jared škubl ramenem směrem ke mně.. "A co..."
"Pohlídám ji, jak jenom to půjde. A ty bys měl s sebou vzít Kylea. Pomohlo by mi to."
"Ale to nestačí – že Kyle bude pryč a ty na ni dohlídneš, jak to půjde. Ona... to dlouho nevydrží."
"A jak dlouho můžeš tady dole zůstat ty?" zeptal se ho Jeb.
"Nevím," přiznal Jared šeptem.
Následovalo dlouhé ticho. Po pár minutách si Jeb začal nezvučně pohvizdovat.
Nakonec Jared dlouze vydechl; ani jsem si neuvědomila, že zadržuje dech.
"Vyrazím dneska večer." Oznámil to pomalu, rezignovaně, ale také s úlevou. V hlase měl už méně vzdoru, skoro jako by se měnil zase na toho Jareda, jakým byl před mým příchodem. Zbavil se nepříjemné povinnosti a místo ní převzal jinou, vítanější.
Vzdal se snahy udržet mě naživu a nechal přírodu – či spíše dav – aby se postarali o spravedlnost. Pokud po svém návratu zjistí, že jsem mrtvá, nebude si připadat provinile. Nebude truchlit. To všechno jsem slyšela v jeho pouhých třech slovech.
Znala jsem nadsázku, s jakou lidé mluvili o žalu – zlomené srdce. Melanie si vzpomínala, že tu frázi používala i ona sama. Já to vždycky považovala za hezký básnický obrat, tradiční popis něčeho, co nemá reálný fyziologický základ, něco jako dar od boha a podobně. Nečekala jsem tedy tu bolest v prsou. A nevolnost, sevřené hrdlo, ano, a taky slzy pálící v očích. A co je ten řezavý pocit těsně pod žebry? Nedávalo mi to smysl.
A nebylo to jenom řezání, ale i kroucení a škubání do různých stran, protože zlomené srdce měla i Melanie, a to byl samostatný pocit, jako by nám dorostl další orgán, aby vyvážil naše zdvojené vědomí. Dvě srdce pro dvě mysli. Dvojnásobná bolest.
Odjíždí, vzlykala. Už ho nikdy neuvidíme. Nepochybovala, že nás dvě čeká jen smrt.
Nejradši bych se rozplakala s ní, ale někdo si musel zachovat rozvahu. Zakousla jsem se do ruky, abych přidusila sten.
"Tak to bude asi nejlepší."
"Potřebuju předem zařídit pár věcí..." Jaredovy myšlenky už byly daleko, daleko od téhle stísněné chodby.
"Tak já se o ni postarám. Bezpečně se vrať."
"Dík. Tak se uvidíme, až se uvidíme, Jebe."
"Taky hádám."
Jared podal Jebovi jeho pušku, zvedl se a roztržitě si setřepl prach z oblečení. A zmizel svým typickým rychlým krokem, myšlenkami už jinde. Mým směrem nevyslal jediný pohled, ani mžikem na mě nepomyslel.
Poslouchala jsem jeho vzdalující se kroky, až zmizely v dálce. Pak jsem zapomněla na Jeba, zabořila si obličej do dlaní a rozvzlykala se.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře