20.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.07 |
› 

 Vysvobození

Jeb mě nechal plakat a nekomentoval to. Během mého vzlykání neutrousil jedinou poznámku. Promluvil až půl hodiny poté, co jsem utichla.
"Ještě nespíš?"
Neodpověděla jsem. Příliš jsem si zvykla mlčet.
"Nechceš vylézt ven a kapku se protáhnout?" nabídl. "Záda mě bolí už jen při pomyšlení na tu mizernou díru."
Kupodivu, po týdnu ticha jsem byla tak nepříčetná, že jsem na společnost neměla náladu. Ovšem jeho nabídka byla z těch, co se neodmítají. Než jsem si to sama uvědomila, už mě moje ruce postrčily průlezem ven.
Jeb seděl se zkříženýma nohama na přikrývce. Protřepávala jsem si paže a nohy a kroutila ramenními klouby a přitom číhala na nějakou jeho reakci, ale nechal oči zavřené. Stejně jako při Jamieho návštěvě se zdálo, že spí.
"Už se cítíš líp?" zeptal se, když otevřel oči.
Pokrčila jsem rameny.
"Víš, bude to v pořádku." Zazubil se od ucha k uchu. "Co jsem říkal Jaredovi... No, netvrdím, že jsem přímo lhal, protože to je všechno pravda, když se na to podíváš z jedné strany, no ale, z druhé strany to nebyla ani tak pravda jako to, co zkrátka potřeboval slyšet."
Třeštila jsem oči; vůbec jsem mu nerozuměla.
"Věc se má tak, že Jared potřebuje odstup. Ne od tebe, děvče," dodal rychle, "ale od celé té situace. Než se vrátí, bude všechno vidět jinak."
Divila jsem se, jak pozná, která slova či věty mě zraňují. A co víc, proč by Jebovi mělo záležet na tom, jestli mě jeho slova zraní, nebo dokonce jestli mě bolí polámaná záda? Jeho laskavé chování mě svým způsobem děsilo, protože bylo nepochopitelné. Jaredovo jednání dávalo aspoň smysl. Kyleovy a Ianovy vražedné pokusy, doktorova bujará ochota mě mučit – i tohle chování bylo logické. Žádná laskavost. Co Jeb po mně vlastně chce?
"Netvař se tak ponuře," zasmál se Jeb. "Má to i světlou stránku. Jared byl, pokud jde o tebe, hrozně tvrdohlavý, ale když ráčil zmizet, můžeme se ti postarat o větší pohodlí."
Svraštila jsem obočí, jak jsem dumala, co tím asi myslí.
"Tak například," pokračoval Jeb, "tuhle malou jeskyni používáme obvykle jako sklad. No jo, a až se Jared s mládenci vrátí z výpravy, budeme potřebovat místo, kam uložit zásoby, takže ti radši najdeme něco nového. Třeba většího? Třeba i s postelí?" Opět se usmál, jako by mě škádlil návnadou.
Čekala jsem, že s ní ucukne a vychechtá se mi, že jen žertoval.
Ale místo toho se mu vybledlé modré oči zalily hlubokou něhou a z výrazu jeho tváře se mi sevřelo hrdlo jakoby při pláči.
"Ne, do té díry už nemusíš, děvenko. To nejhorší máš za sebou."
Zjistila jsem, že mu musím stoprocentně věřit. Podruhé během hodiny jsem si schovala obličej do dlaní a rozplakala se.
Jeb vstal a neobratně mě popleskal po rameni.

Se slzami si zřejmě nevěděl rady. "No tak, no tak," zabrumlal.

Tentokrát jsem se vzpamatovala rychleji. Když jsem si otřela mokré oči a kradmo se na Jeba usmála, pochvalně přikývl.
"Hodná holka," popleskal mě znovu. "Teď tu musíme počkat, než Jared najisto odejde a nechytí nás." Spiklenecky se zazubil. "A pak si užijeme trochu legrace!"
Vzpomínala jsem si, že jeho obvyklá představa legrace se týká nejvýš ozbrojeného příměří.
Můj výraz mu přišel k smíchu. "Neboj se. A při tom čekání si můžeme kapku odpočinout. Vsadím se, že i tahle tenká přikrývka ti bude připadat pohodlná."
Podívala jsem se na přikrývku a zpátky na něho.
"Posluž si," vybídl mě, "pořádný spánek ti nejspíš neublíží. Budu tě hlídat."
Dojetím mi opět zvlhly oči. Klesla jsem na přikrývku a položila hlavu na polštář. Bylo to božské, i když Jeb tvrdil, že složená přikrývka je tenká. Natáhla jsem celé tělo a napnula prsty. Slyšela jsem, jak mi lupe v kloubech. Pak jsem se uvolnila. Měla jsem pocit, že se rozplývám na obláčku, že se mi hojí všechna otlačená místa. Povzdechla jsem si.
"Jo, na to se člověku hezky kouká," broukl Jeb. "To je k zbláznění vědět, že pod tvou střechou někdo trpí."
Posadil se na podlahu pár metrů ode mě a začal si tiše pobrukovat. Usnula jsem dřív, než skončil první melodii.
Když jsem se probudila, bylo mi jasné, že jsem tvrdě spala hodně dlouho – snad nejdéle za celou dobu svého pobytu v jeskyni. Nebudila mě žádná bolest, nikdo mě nevyrušil. Cítila bych se docela dobře až na to, že polštář pod hlavou mi připomněl, že Jared je pryč. Ještě pořád voněl po něm. A to bylo dobře, protože já nevoněla.
Zpátky do snů, povzdechla si Melanie nešťastně.
Na sen jsem se rozpomínala jen matně, ale věděla jsem, že v něm byl Jared – jako obvykle, když se mi podařilo usnout dost tvrdě, abych snila.
"Brejtro, děvenko," ozval se Jeb; podle všeho byl odpočatý.
Rozloupla jsem víčka a jukla na něho. Že by proseděl u stěny celou noc? Nevypadal unaveně, ale mě náhle zalil provinilý pocit, že jsem mu zabrala lůžko.
"Mládenci jsou dávno pryč!" prohlásil nadšeně. "Co si vyjít na prohlídku?" Podvědomě pohladil pušku, která mu visela na rameni.
Vykulila jsem oči a nevěřícně na něho zůstala zírat. Prohlídka?
"Ale no tak, nehraj si přede mnou na citlivku. Nikdo ti neublíží. A časem se tu musíš vyznat sama."
Natáhl ruku, aby mi pomohl vstát.
Automaticky jsem se jí chytla, jak jsem si rovnala v hlavě jeho slova. Cože? Měla bych se tu časem pohybovat bez dozoru? Proč? A co vlastně znamená to "časem"? Jak dlouho podle něho asi přežiju?
Vytáhl mě na nohy a odváděl mě z chodby ven.
Už jsem zapomněla, jaké je jít temnými chodbami s rukou, která mě vede. Bylo to tak snadné – nemusela jsem přemýšlet o tom, kam šlapu.
"Tak moment," mumlal Jeb. "Nejspíš začneme tím pravým křídlem. Uchystám ti tam slušné bydlení. Potom tu je kuchyně..." Zatímco jsme se temným tunelem blížili do zářivě osvětleného hlavního sálu, nepřestával plánovat prohlídku. Když k nám dolehla změť hlasů, vyschlo mi v ústech. Jeb ustavičně brebentil, jako by můj strach nevnímal nebo ignoroval.
"Vsadím se, že už vyrašily mrkve," vykládal a vedl mě na hlavní náměstí. Světlo mě oslepilo, takže jsem neviděla, kdo tam je, ale cítila jsem na sobě mnoho očí. Náhlé ticho na mě zapůsobilo stejně zlověstně jako pokaždé.
"No jo," potvrdil Jeb sám sobě. "Je to hotová nádhera. Na tu svěží ranní zeleň je vždycky radost se podívat."
Zastavil se, abych tu radost mohla sdílet s ním. Mrkla jsem směrem, kterým ukazoval, ale oči mi pořád těkaly po sále, jak jsem se snažila rozkoukat v té záři. Chvilku trvalo, než jsem spatřila, co mi ukazoval, ale současně jsem uviděla asi patnáct lidí, kteří mě všichni do jednoho sledovali nepřátelským pohledem. Současně se však něčím zaměstnávali.
Rozlehlý tmavý čtverec uprostřed sálu už nebyl tmavý; jeho polovinu pokrývala jemná zeleň, přesně jak sliboval Jeb. A bylo to hezké. A neuvěřitelné.
Nebylo divu, že na ten čtverec lidé nevstupovali. Byla to zahrada.
"Mrkev?" šeptla jsem.
Jeb hlasitě odpověděl. "Ano, ta zelená polovina záhonu. Na té druhé je špenát. Vyrazí už za pár dnů."
Lidé v sále se vrátili ke své práci; zpočátku po mně pokukovali, ale pak se soustředili na to, co dělali. Nebylo těžké uhodnout co – veliký sud na podvozku a hadice; zalévali úrodu.
"Zavlažují?" šeptla jsem.
"Přesně tak. V tomhle vedru hlína proklatě rychle vysychá."
Souhlasně jsem přikývla. Hádala jsem, že je teprve dopoledne, a už jsem byla zalitá potem. Žár od oslnivé záře nad hlavou byl vražedný. Opět jsem si zkusila strop prohlédnout, ale do oslepivého svitu se nedalo ani podívat.
Zatáhla jsem Jeba za rukáv a ukázala nahoru. "Jak?"
Jeb neskrýval, že moje zvědavost ho potěšila. "Stejně jako to dělají kouzelníci – zrcadly. Jsou jich tam stovky. Trvalo mi sakra dlouho, než jsem je tam všechny připevnil. Je dobré vědět, že až je budeme čistit, máme tady další pár rukou. Pochop, ve stropě jsou jen čtyři úzké ventilační průduchy, a z nich bychom neměli dost světla, aspoň ne podle mých představ. Tak co tomu říkáš?"
Hrdě vypjal hruď.
"Úžasné," zašeptala jsem. "Geniální."
Jeb blaženě přikývl.
"Tak jdeme dál," navrhl. "Dneska nás toho čeká hodně."
Zavedl mě do neznámé chodby, širokého přírodního tunelu, který vybíhal z hlavního sálu. Bylo to neznámé teritorium. Svaly se mi mimovolně zaťaly, posunovala jsem se vpřed na zdřevěnělých nohách jako robot.
Jeb mě popleskal po ruce, ale mou nervozitu nekomentoval. "Tady jsou hlavně ložnice a pár skladů. Tunely jsou blíž povrchu, takže osvětlení je snazší."
Ukázal na dlouhou, úzkou, zářivou puklinu ve stropě tunelu, jež nám pod nohy házela bílou skvrnu světla.
Došli jsme k rozcestí – rozbíhala se tu řada menších chodeb, rozevřených jako chapadla chobotnice.
"Třetí zleva," řekl Jeb a podíval se na mě.
"Třetí zleva?" zopakovala jsem.
"Správně, tak to nezapomeň. Tady se snadno zabloudí, a to by pro tebe nebylo bezpečné. Lidi by ti spíš vrazili kudlu do zad, než aby ti ukázali cestu."
Otřásla jsem se. "Díky," zahuhlala jsem s tichou jízlivostí.
Zasmál se, jako by ho moje odpověď pobavila. "Nemá cenu si něco nalhávat. A když to řekneš nahlas, určitě to horší nebude."
Ale nepřipadalo mi to ani lepší, což jsem si ovšem nechala pro sebe. Přece jen se mi líbilo, že si se mnou někdo povídá. Kdyby nic jiného, Jeb byl zajímavý společník.
"První, druhá, třetí," odpočítal a zavedl mě do třetí chodby zleva. Míjeli jsme okrouhlé vchody s improvizovanými dveřmi. Některé kryly jen vzorované závěsy, jiné byly z kartonu slepeného lepicí páskou. Jen dvě díry měly skutečné dveře – jedny byly z šedého kovu, druhé dřevěné, s červeným nátěrem.
"Sedm," odpočítal Jeb a zůstal stát před menším otvorem, jenž v nejvyšším bodě sahal jen pár centimetrů nad moji hlavu. Místo dveří tu vchod chránil pěkný smaragdově zelený paraván, jaký by se dobře vyjímal v elegantním obývacím pokoji. Na hedvábí byl ručně malovaný vzor z třešňových květů.
"Takhle narychlo mě jiné místo nenapadá. Navíc má slušné zařízení. Pár týdnů tu bude prázdno, a než ho bude někdo zase potřebovat, stačíme ti najít něco lepšího."
Jeb odhrnul zástěnu a vzápětí nás přivítalo jasnější světlo, než bylo v chodbě.
Místnost za španělskou stěnou mi způsobila závrať – možná proto, že měřila mnohem víc na výšku než na šířku; jako by člověk stál ve věži nebo v silu. Ne snad, že bych něco takového sama znala, ale tahle přirovnání mi nabídla Melanie. Strop byl pokrytý bludištěm prasklin, které jako by vířily, otáčely se jako šlahouny břečťanu. Připadalo mi to nebezpečné – nestabilní. Jeb mě však dovnitř vedl bez známek strachu.
Na podlaze ležela dvojitá matrace a ze tří stran kolem ní byl asi metr široký prostor. Dva polštáře a dvě přikrývky dělily matraci na dvě samostatná lůžka, jako by tu bydlela dvojice. Ve výši ramen tam byla mezi stěnami zapřená tyč jako hrazda, a přes ni byla přehozená trička a dvoje džíny. U stěny stála dřevěná stolička zavalená dalším oblečením a na podlaze pod ní ležela hranička ohmataných brožovaných knížek.
"Kdo?" zeptala jsem se opět šeptem Jeba. Ta místnůstka byla očividně domovem někoho jiného. Měla jsem dojem, že tu je s námi.
"Patří to jednomu z mládenců, co jsou na výpravě. Nějakou dobu bude pryč. Mezitím ti najdeme něco vlastního."
Nelíbilo se mi to – ne ta ložnice, ale představa, že v ní bydlím. Přítomnost majitele tu působila silně. Bez ohledu na to, kdo to je, by ze mě neměl radost. Hnusilo by se mu to.
Jeb mi zřejmě četl myšlenky – nebo možná jsem se tvářila tak výmluvně, že ani nemusel.
"No, no," zabručel. "Nedělej si starosti. Tohle je můj dům a tahle ložnice je jednou z mnoha, určených hostům. A já rozhoduju, kdo je a kdo není můj host. Zrovna teď jsi můj host a já ti nabízím tuhle místnost."
Pořád ještě se mi to nelíbilo, ale nechtěla jsem pohněvat Jeba. V duchu jsem si přísahala, že tu s ničím ani nehnu, i kdybych měla spát na tvrdé zemi.
"No jo, tak popojdeme. Nezapomeň: třetí odleva, sedmé od vchodu."
"Zelená zástěna," dodala jsem.
"Přesně."
Jeb mě zavedl zpět ho hlavního sálu se zahradou; kolem stěny jsme se dostali na protější stranu a tam vkročili do nejširšího tunelu. Když jsme míjeli lidi zavlažující záhony, ztuhli a otáčeli se za námi, jako by se báli mít mě za zády.
Tunel byl dobře osvětlený; zářivé škvíry ve stropě se objevovaly tak pravidelně, že to nemohla být náhoda.
"Teď jsme ještě blíž povrchu. Je tady větší sucho, jenomže taky větší horko."
Toho jsem si všimla téměř okamžitě. Už jsme nebyli jen zpocení, ale doslova jsme se pekli. Vzduch tady nebyl tak zatuchlý. Cítila jsem pouštní prach.
Vpředu se ozvaly další hlasy. Snažila jsem se obrnit vůči jejich nevyhnutelné reakci lidí. Ale pokud Jeb trvá na tom, že se mnou bude jednat jako... jako s člověkem, vítaným hostem, budu si na to muset zvyknout. Nijak mi nepomůže, když mi z toho pokaždé bude strachy na zvracení. Ale žaludek se mi stejně rozbouřil.
"Tudy se jde do kuchyně," poučil mě Jeb.
Nejdřív jsem myslela, že jsme se ocitli v dalším tunelu, kde se náhodou sešel dav lidí. Přitiskla jsem se ke stěně a snažila se udržet od nich odstup.
Kuchyně byla dlouhá chodba s vysokým stropem, vyšší než širší, jako moje ložnice. Bylo tam zářivé, horké světlo, protože ve stropě nebyly jen škvíry, ale obrovské okrouhlé otvory.
"Ve dne se vařit nesmí. Kvůli kouři, chápeš. Do večera to tady slouží jako jídelna a společenská místnost."
Rozhovor po našem příchodu utichl, takže Jebova slova slyšeli úplně všichni. Snažila jsem se za něho schovat, ale nezastavil se.
Lidi jsme vyrušili při snídani, nebo to možná byl oběd.
Lidé – odhadem jich byla asi dvacítka – tu byli blízko u mě; bylo to jiné než v hlavním sále. Ráda bych civěla jen do země, ale nedokázala jsem aspoň chvilkami nezatékat očima kolem sebe. Pro jistotu. Cítila jsem, jak se mi tělo napíná, připravené dát se na útěk, i když jsem neměla potuchy, kam bych vlastně utekla.
Po obou stranách chodby se táhly široké zídky z drsného lávového rudého kamene, slepeného světlejší maltou. Vodorovně na nich ležely jiné kameny, hnědší, ploché, slepené k sobě navzájem, takže tvořily poměrně rovnou plochu, jako pracovní pult nebo jídelní stůl. Očividně sloužily oběma účelům.
U některých pultů lidé seděli, o jiné se jen opírali. Viděla jsem, že jedí chlebové rolky, i když teď při pohledu na Jeba a jeho návštěvnici ztuhli úžasem.
Některé jsem poznávala. Nejblíž mně byla skupinka složená ze Sharon, Maggie a doktora. Melaniina neteř a sestra probodávaly Jeba zuřivým pohledem. Kdovíproč jsem si byla jistá, že i kdybych se postavila na hlavu a na celé kolo zpívala Melaniiny oblíbené písničky, stejně by se po mně ani neohlédly; zato doktor si mě měřil s neskrývanou a skoro přátelskou zvědavostí, z níž mě hluboko v kostech mrazilo.
Na konci dlouhé místnosti jsem zahlédla vysokého muže s inkoustově černými vlasy a srdce mi leknutím klopýtlo. Myslela jsem, že Jared měl ty nepřátelské bratry vzít s sebou, aby mě Jeb snáze udržel naživu. Ale aspoň že zůstal mladší, Ian, u něhož se opožděně probudilo svědomí. Kyleova přítomnost by byla mnohem horší. Ani tahle útěcha však moje splašené srdce nezpomalila.
"To jste se najedli tak rychle?" otázal se Jeb ostatních jízlivě.
"Přešla nás chuť!" zavrčela Maggie.
"A co ty?" obrátil se ke mně. "Máš hlad?"
Ostatní tiše zasténali.
Zavrtěla jsem hlavou, kratičce, ale zpanikařeně. Ani jsem nevěděla, jestli mám hlad, ale určitě bych nedokázala jíst před lidmi, kteří by mě nejradši sežrali.
"Hm, tak to já zase jo," broukl Jeb. Šel dál uličkou mezi pulty, ale já zůstala stát. Děsila jsem se představy, že by mě tihle lidé měli na dosah. Tiskla jsem se zády ke stěně. Jeb si z umělohmotné krabice na jednom z pultů vytáhl chlebovou večku, ale sledovala ho přitom jen Maggie se Sharon. Všichni ostatní nespouštěli oči ze mě. Byla jsem si jistá, že kdybych se pohnula jen o centimetr, zaútočí na mě. Tajila jsem i dech.
"No, tak popojdeme dál," navrhl Jeb, když se s ústy plnými chleba vracel zpátky ke mně. "Jinak by se asi tady nikdo pořádně nenajedl. Tahle cháska pořád jen kouká, kde co lítá."
Celou tu dobu jsem číhala, kdo z lidí se třeba pohne mým směrem, takže jejich tváře mi až na těch pár známých splývaly v jednu skvrnu. Jamieho jsem si proto nevšimla dřív, dokud se nezvedl.
Byl o hlavu menší než dospělí lidé vedle něho, ale současně o hlavu převyšoval obě děti, mezi kterými seděl na pultu. Zlehka seskočil a pustil se za Jebem. Tvářil se napjatě, soustředěně, jako by se pokoušel zpaměti vyřešit složitou rovnici. Nespouštěl ze mě oči. Teď už jsem to v kuchyni nebyla jenom já, kdo tajil dech. Všichni přítomní těkali pohledem mezi mnou a Melaniiným bratrem.
Och, Jamie, zanaříkala Melanie. Vadil jí smutný, dospělý výraz v obličeji, a mně nejspíš vadil ještě víc. Cítila jsem se provinileji než ona, protože Jamie se tak tvářil mou vinou.
Kdybychom to jeho trápení mohly zaplašit, povzdechla si Melanie.
Na to je asi pozdě. Copak se dá napravit taková věc?
Svou otázku jsem myslela spíše řečnicky, přesto jsme náhle obě začaly hledat odpověď, ale během té vteřiny, co jsme měly k dispozici, jsme nenašly nic; nepochybovala jsem, že taková odpověď ani neexistuje. Přesto jsme obě věděly, že až skončí ta hloupá prohlídka s Jebem, začneme to znovu promýšlet. Pokud tak dlouho přežijeme.
"Co chceš, synku?" zeptal se Jeb, ani se po něm neohlédl.
"Akorát mě zajímá, co děláš," odpověděl Jamie; snažil se o ležérní tón a beznadějně selhal.
Jeb se zastavil vedle mě a konečně se obrátil k Jamiemu. "Provádím ji tady. Stejně jako každého nováčka."
Lidé tiše zamumlali.
"Můžu s vámi?" vyhrkl Jamie.
Viděla jsem Sharon, jak zuřivě vrtí hlavou a tváří se dopáleně. Jeb jí nevěnoval pozornost.
"Proč by ne... Když se budeš chovat slušně."
Jamie pokrčil rameny. "Není problém."
Musela jsem se nějak pohnout – proplést si prsty obou rukou na břiše, protože jsem zoufale chtěla odhrnout Jamiemu neposlušné vlasy z očí a jednu paží ho obejmout kolem ramen. Kdykoliv jsme si náhodou pohlédli do očí, honem jsme jimi uhnuli do strany.
Došli jsme do poloviny velké kuchyně, když jsem za námi zaslechla tiché kroky. Zareagovala jsem okamžitě a instinktivně. Uskočila jsem k jedné stěně a strhla Jamieho za sebe, abych ho vlastním tělem hájila před případným nebezpečím.
"No hele!" zaprotestoval, ale mou paži neodstrčil.
Jeb byl stejně rychlý jako já. Puška se mu svezla z ramene jako blesk.
Ian i Doktor okamžitě zvedli ruce nad hlavu.
"My se taky umíme chovat slušně!" prohlásil Doktor. Bylo k nevíře, že tenhle muž s mírným hlasem a přátelským obličejem je místní kat; právě ta jeho vlídnost mě děsila o to víc. V zlověstné noci si člověk dává pozor, je připravený na útok. Ale za jasného, slunného dne? Jak poznat, že je nejvyšší čas k útěku, když nebezpečí se neschovává a tváří se mile?
Jeb se podíval na Iana a trhl hlavní pušky jeho směrem.
"Nechci ti házet klacky pod nohy, Jebe. Budu se chovat stejně zdvořile jako Doktor."
"Tak dobrá," kývl Jeb stručně a sklonil zbraň. "Hlavně mě nepokoušejte. Už jsem sakra dlouho nikoho nezastřelil a docela mi ten pocit chybí."
Vyjekla jsem. Všichni se ke mně obrátili a spatřili můj výraz plný děsu. Jako první se rozesmál Doktor a za chvilku se k němu připojil i Jamie.
"To byl vtip," šeptl mi potom. Mimoděk odtáhl ruku od boku, jako by sahal po mé dlani, ale hned ji chvatně strčil do kapsy kraťasů. Nechala jsem klesnout i svoji paži, kterou jsem mu ochranitelsky držela před tělem.
"No, nebudeme marnit čas," zamumlal Jeb, pořád ještě maličko nabručeně. Vykročil ještě dřív, než dořekl poslední slovo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře