23.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.17 |
› 

 Přiznání

Stín byl obrovský a beztvarý. Čněl nade mnou, shýbl se blíž k mému obličeji.
Asi jsem chtěla zavřísknout, ale výkřik mi uvízl v hrdle a ven vyšlo pouze nezvučné kviknutí.
"Pššš, to jsem jenom já!" šeptl Jamie. Z ramen se mu skulilo cosi beztvarého a oblého a měkce to plesklo o podlahu. Potom jsem konečně rozeznala, že to je on, drobný stín v měsíčním světle.
Párkrát jsem marně lapla po dechu, rukou si svírala hrdlo.
"Promiň," zašeptal a posadil se na okraj matrace. "To bylo ode mě dost hloupé, co? Nechtěl jsem vzbudit Doktora a nenapadlo mě, že tě tolik vyděsím. Jsi v pohodě?" Pohladil mě po kotníku nohy, protože to byla část mého těla, kterou měl u sebe nejblíže.
"Jistě," vyhekla jsem, pořád ještě bez dechu.
"Promiň," zamumlal znovu.
"Co tady děláš, Jamie? Neměl bys spát?"
"No, právě proto jsem přišel. Strýček Jeb chrápe fakt neuvěřitelně! Už jsem to dál nevydržel!"
Jeho odpověď mi nedávala smysl. "Copak ty s Jebem obvykle nespíš?"
Jamie zívl a sehnul se, aby rozvázal tkanice srolované přikrývky, kterou shodil na podlahu. "Ne, normálně spím s Jaredem. Ten nechrápe, ale to přece víš sama."
Věděla jsem to.
"Tak proč si nejdeš lehnout do Jaredova pokoje? Bojíš se spát o samotě?" Neměla bych mu to vůbec za zlé. Já osobně jsem tu prožívala téměř nepřetržitý děs.
"Já a bát se?" sykl uraženě. "Nikdy. Ale tohle je Jaredova ložnice. A moje."
"Cože?" vyjekla jsem zděšeně. "Jeb mě strčil do Jaredova pokoje?"
Nemohla jsem tomu uvěřit. Jared mě zabije. Ne, nejdřív zabije Jeba a až potom zabije i mě.
"Mně ta ložnice patří taky. A já Jebovi dovolil, že sem smíš."
"Jared bude zuřit," šeptla jsem.
"Se svou ložnicí si můžu dělat, co chci!" zavrčel Jamie vzdorně, ale hned si skousl ret. "Tak mu to neřekneme. Nemusí se o tom vůbec dozvědět."
Přikývla jsem. "Dobrý nápad."
"Ale nebude ti vadit, když se vyspím tady? Strýček Jeb je fakticky děsně hlučný."
"Ne, nevadí mi to. Ale víš, Jamie, asi bys neměl."
Zamračil se, snažil se vypadat chlapácky místo ukřivděně. "Proč ne?"
"Není to bezpečné. Občas za mnou v noci chodí lidi."
Vykulil oči. "Vážně?"
"Jared míval připravenou pušku, tak vždycky zase zmizeli."
"Kdo?"
"Nevím – třeba i Kyle. Ale určitě se tu pořád najde dost jiných."
Přikývl. "Tím spíš bych tu měl zůstat. Doktorovi se pomoc může hodit."
"Jamie..."
"Nejsem malý kluk, Wando. Umím se o sebe postarat.

"

Bylo zřejmé, že námitky v něm probouzejí ještě větší tvrdohlavost. "Tak si aspoň lehni na matraci," ustoupila jsem. "Já se vyspím na podlaze. Je to tvoje ložnice."
"To není slušné. Ty jsi host."
Tiše jsem se ušklíbla. "Pcha. Ne, postel patří tobě."
"Nesmysl." Lehl si na jednu z matrací a pevně se objal zkříženými pažemi.
Opět jsem si potvrdila, že nesouhlas nepředstavuje účinný způsob, jak Jamieho přesvědčit. No, tentokrát stačí počkat, až usne, a pak se zařídím po svém. Jamie míval spánek tvrdý jako bezvědomí, nikdy se neprobudil, ani když ho Melanie přenášela v náruči.
"Můžeš si lehnout na můj polštář," poplácal polštář vedle sebe. "Je zbytečné, aby ses krčila tam v nohách."
Povzdechla jsem si, ale poslušně se v posteli posunula výš.
"Fajn," kývl pochvalně. "A mohla bys mi hodit ten Jaredův?"
Zaváhala jsem, chtěla jsem vytáhnout polštář zpod mé hlavy, ale Jamie se přes mě natáhl a popadl ten druhý. Znovu jsem si jen povzdechla.
Chvíli jsme leželi mlčky a poslouchali tiché hvízdání Doktorova dechu.
"Doktor chrápe příjemně, viď?" zašeptal Jamie.
"Rozhodně tě nebude budit," souhlasila jsem.
"Jsi unavená?"
"Jsem."
"Hm."
Čekala jsem, že ještě něco dodá, ale mlčel.
"Chtěl jsi něco?" zeptala jsem se.
S odpovědí váhal, cítila jsem, že svádí vnitřní boj.
"Když se na něco zeptám, řekneš mi pravdu?"
S váháním teď byla řada na mně. "Všechno taky nevím," kličkovala jsem nenápadně.
"To vědět budeš. Když jsme šli... já a Jeb... něco mi vykládal. Věci, co si myslí, ale já nevím, jestli má pravdu."
Melanie byla v mé hlavě náhle velmi přítomná.
Jamieho šepot byl skoro neslyšitelný, tišší než můj dech. "Strýček Jeb si myslí, že Melanie pořád ještě žije. Tam uvnitř s tebou, víš."
Můj Jamie, povzdechla si Melanie.
Ani jednomu z nich jsem nic neřekla.
"Nevěděl jsem, že to je možné. Ale je to tak?" Hlas se mu zlomil, slyšela jsem, jak zápasí se slzami. Nebyl to rozhodně žádný uplakánek a dnes jsem ho zarmoutila už dvakrát. Hrudí se mi rozlila bodavá bolest.
"Je to tak, Wando?"
Řekni mu to. Řekni mu, že ho mám ráda.
"Proč mi neodpovídáš?" Teď už Jamie plakal, jen se snažil ztlumit vzlyky.
Přesunula jsem se k němu přes mezeru mezi oběma matracemi a objala třesoucí se ramena. Obličejem jsem se mu zabořila do vlasů a cítila, jak mě na krku hřejí jeho slzy.
"Je Melanie pořád naživu, Wando? Prosím?"
Jamie zřejmě sloužil jen jako nástroj. Stařec ho mohl vyslat záměrně: Jeb byl dost chytrý na to, aby poznal, že Jamie snadno prolomí moje obranné valy. Možná Jeb chtěl pouze potvrzení své teorie a neštítil se hocha k tomu zneužít. A jak se Jeb zachová, až se o té nebezpečné pravdě ujistí? Jak naloží s novou informací? Nezdálo se, že mi chce ublížit, ale což jsem mohla důvěřovat svému vlastnímu úsudku? Lidi byli zrádní, zákeřní tvorové. Nedokázala jsem předvídat jejich temné úmysly, protože podobné jednání bylo pro moje plemeno nemyslitelné.
Vedle mě se třásl Jamie.
Vždyť trpí! křičela Melanie. Neškodně do mě uvnitř bušila.
Nemohla bych jí však nic vyčítat, i kdyby ta moje odpověď byla osudovou chybou. Dobře jsem věděla, kdo z nás teď má hlavní slovo.
"Slíbila ti, že se vrátí, je to tak?" zašeptala jsem. "Copak tě Melanie někdy zklamala?"
Jamie mě objal kolem pasu a dlouho se ke mně mlčky tiskl. Uběhlo několik minut, než zamumlal: "Mám tě rád, Mel."
"Ona tě má taky ráda. Je šťastná, že jsi tady a v bezpečí."
Mlčel dost dlouho, aby mi jeho slzy oschly na kůži a nechaly po sobě jen jemný slaný prach.
"Je takový každý?" zajímal se Jamie šeptem, když už jsem myslela, že usnul. "Každý zůstane?"
"Ne," přiznala jsem smutně. "Ne, Melanie je výjimečná."
"Je silná a statečná."
"Velice."
"Myslíš..." Popotáhl. "Myslíš, že někde je takhle i táta?"
Polkla jsem, abych se zbavila knedlíku v krku. Marně. "Ne, Jamie. Ne, neřekla bych. Ne jako Melanie."
"Proč?"
"Protože přivedl Hledače, kteří vás hledali. Tedy, udělala to duše v něm. Kdyby tvůj otec zůstal v těle, nikdy by to nedopustil. Tvoje sestra mi nikdy neukázala, kde se nachází ten srub; hodně dlouho jsem neměla potuchy ani o tvé existenci. Sem mě nepřivedla dřív, dokud si nebyla jistá, že ti neublížím."
Prozradila jsem až příliš mnoho. A až když jsem umlkla, všimla jsem si, že Doktor už nepochrupuje. Vůbec jsem neslyšela jeho dech. Jsi pitomá, vynadala jsem si v duchu.
"Páni!" vyjekl Jamie.
Šeptla jsem mu do ucha tak zblízka, aby to Doktor nemohl zaslechnout: "Ano, je nesmírně silná."
Jamie napínal sluch, nechápavě se zamračil, ale pak se ohlédl k průlezu do temné chodby. Zřejmě si uvědomil totéž co já, protože se opět obrátil ke mně a pošeptal mi do ucha mnohem tišeji než předtím: "Proč jsi to vše udělala? Jako, proč jsi nám neublížila? Copak nechceš právě to?"
"Ne, nechci vám ublížit."
"Proč?"
"Tvoje sestra a já jsme... strávily spolu hodně času. Svěřila se mi, že jsi. A... já tě taky začala... mít ráda."
"A Jareda taky?"
Kratičce jsem zaskřípala zuby, zahanbená, že tak snadno si domyslel souvislosti. "Samozřejmě bych nikdy neublížila ani Jaredovi."
"Nenávidí tě," připomněl Jamie, jehož to očividně trápilo.
"Ano. To všichni," povzdechla jsem si. "Nemůžu jim to mít za zlé."
"Pro Jeba to neplatí. A pro mě taky ne."
"Třeba se to změní, až si to trochu srovnáte v hlavě."
"Ale vždyť jsi ani nebyla u toho, když obsadili Zemi. Nevybrala sis mého tátu, ani maminku, ani Melanii. Přece jsi tehdy byla ve volném vesmíru, je to tak?"
"Ano, ale jsem, co jsem, Jamie. Udělala jsem přesně to, co dělají duše. Před Melanií jsem měla mnoho hostitelů a nic mi nezabránilo... ničit životy. Znovu a zas. Takhle žiju."
"A Melanie tě nenávidí?"
Zamyslela jsem se. "Ne tolik jako zpočátku."
Ne. Už k tobě necítím nenávist. Už ne.
"Říká, že nenávist už ke mně necítí," zamumlala jsem skoro neslyšně.
"Jak... Jak jí je?"
"Je šťastná, že je tady. Je šťastná, že tě vidí. Dokonce jí nezáleží ani na tom, jestli nás tu zabijí."
Jamie mi v náruči ztuhl. "To nemůžou! Ne, jestli je Mel ještě naživu."
Teď jsi ho rozrušila, zanaříkala Melanie. To jsi nemusela říkat.
Ale když nebude připravený, nebude to mít snazší.
"Oni tomu neuvěří, Jamie," vysvětlovala jsem šeptem. "Budou si myslet, že tě chci obelhat. Pokud jim to povíš, půjdou po mně ještě víc než na začátku. Jen Hledači dokážou lhát."
Při tom slově se otřásl hrůzou.
"Ale ty nelžeš. Vím to," namítl po chvíli.
Pokrčila jsem rameny.
"Nedovolím, aby tě zabili."
Jeho hlas, tichý jako dech, sršel odhodláním. Ochromovala mě představa, že se do té věci kolem mě zaplete ještě víc. Připomněla jsem si ty barbary, s kterými tu žije. Pokud se mě pokusí bránit, ušetří ho jen proto, že je skoro dítě? Pochybovala jsem o tom. Tápala jsem v roztěkaných myšlenkách, pátrala po způsobu, jak chlapce přesvědčit a neprobudit v něm obvyklou tvrdohlavost.
Jamie mě předběhl; náhle byl naprosto klidný, jako by řešení bylo úplně samozřejmé. "Jared něco vymyslí. Vždycky to zvládne."
"Jared ti taky neuvěří. Bude zuřit ze všech nejvíc."
"Tebe ochrání, i kdyby ti nevěřil. Prostě tě ochrání."
"Uvidíme," zamumlala jsem. Později najdu ta správná slova – najdu argument, co ho nepřiměje k hádce.
Jamie mlčky přemýšlel. Po chvíli se mu dech zpomalil, brada poklesla. Počkala jsem, dokud jsem si nebyla jistá, že spí tvrdě, a pak jsem přelezla přes jeho nehybné tělo a opatrně se přesunula z matrace na podlahu. Povedlo se mi to tak, že se nevzbudil.
Jaredův polštář jsem odstrčila a natáhla se na přikrývku, kterou donesl Jamie.
No, pomyslela jsem si, právě jsem skočila rybářům přímo do sítě. Byla jsem však příliš unavená, než abych si uměla domyslet, co to znamená. Během pár vteřin jsem nevěděla o světě.
Když jsem se probudila, škvíry ve stropě zářily odrazem slunečního svitu a poblíž si někdo pohvizdoval.
Vzápětí pohvizdování utichlo.
"Konečně," zabručel Jeb.
Překulila jsem se na bok, abych na něho viděla; jak jsem se pohnula, z paže mi sklouzla Jamieho ruka. Někdy v průběhu noci se ke mně natáhl – tedy, ne po mně, ale po své sestře.
Jeb se opíral o kamenný oblouk průlezu, paže založené na prsou. "Brýtro," zazubil se. "Prospala ses dost?"
Protáhla jsem se, usoudila, že se cítím odpočatě, a přikývla jsem.
"Hele, s tou němotou to na mě už nezkoušej," zamračil se otráveně.
"Omlouvám se," šeptla jsem. "Vyspala jsem se dobře, děkuju."
Můj hlas probudil Jamieho.
"Wando?" zavrtěl se.
Docela mne vzalo, že v polospánku pronesl tuhle moji směšnou přezdívku.
"Ano?"
Jamie zamžikal a odhrnul si zcuchané vlasy z očí. "Jéje, dobrý ráno, strýčku Jebe."
"Tak můj pokoj není pro tebe dost dobrý, kluku?"
"Děsně hlasitě chrápeš," vysvětlil Jamie a zívl.
"Copak jsem tě nic nenaučil?" brblal si dál Jeb. "Odkdy dámská návštěva spí na zemi?"
Jamie se prudce posadil a nechápavě zíral. Zkrabatil čelo.
"Netrap ho," požádala jsem Jeba. "Na podlaze chtěl spát sám, ale já si tam přelezla, když usnul."
Jamie se ušklíbl. "Jo, Mel si vždycky prosadila svou."
Vrhla jsem po něm významný pohled, abych ho varovala.
Jeb se uchechtl. Vzhlédla jsem k němu a on se tvářil stejně samolibě jako včera. Jako by právě rozluštil hádanku. Popošel k nám a zlehka kopl do matrace.
"Už jsi propásl ranní vyučování. Sharon bude dost naštvaná, tak hejbni kostrou."
"Sharon je přece naštvaná v jednom kuse," postěžoval si Jamie, ale okamžitě vyskočil.
"Tak syp, chlapče."
Jamie se na mě podíval, obrátil se a zmizel na chodbě.
"Tak," prohlásil Jeb, sotva jsme osaměli. "Hádám, že ta hloupá hra na chůvu trvá až moc dlouho. Mám toho spoustu na práci, jako všichni tady – každopádně nikdo nemá čas tu šaškovat jako hlídač. Tak dneska půjdu po svých povinnostech a ty se budeš držet u mě."
Úžasem jsem otevřela ústa.
Bez úsměvu mě probodával pohledem.
"Netvař se tak vyjukaně," zahučel. "Nic se ti nestane." Popleskal pušku. "V mém domě se všichni chovají dospěle."
Proti tomu jsem nenašla argument. Třikrát jsem se rychle, zhluboka nadechla, abych si zklidnila nervy. Krev mi v uších bouřila tak hlasitě, že vedle toho zněl můj vlastní hlas tiše.
"Tak jdeme, Wando. Škoda dne."
Otočil se a vypochodoval na chodbu.
Vteřinu jsem stála jako zkamenělá a pak jsem se vrhla za ním. Myslel to vážně – už stačil zmizet za nejbližším rohem. Rozběhla jsem se celá zděšená, že bych v tomto opuštěném křídle mohla narazit na někoho jiného. Dohonila jsem ho dřív, než dorazil k velké křižovatce tunelů. Když jsem s ním vyrovnala krok, ani se po mně neohlédl.
"Nejvyšší čas osázet severovýchodní pole. Nejdřív musíme připravit půdu. Doufám, že ti nevadí zmazat si ruce. Až budeme hotovi, postarám se, aby ses mohla umýt. Potřebuješ to." Okázale začichal a vyprskl smíchy.
Cítila jsem, jak mi zrudl zátylek, ale nechala jsem tu jízlivost bez odpovědi. "Špinavé ruce mi nevadí," broukla jsem. Matně jsem se rozpomínala, že severovýchodní pole leží dost stranou. Možná budeme pracovat o samotě.
Sotva jsme vyšli do největší jeskyně, začali jsme potkávat lidi. Všichni na mě civěli stejně vztekle jako jindy. Většinu z nich jsem už poznávala: ženu s dlouhým šedohnědým copem, kterou jsem včera zahlédla ve skupině, jež zalévala. S ní byl mrňavý mužík s pivním břichem, prořídlými plavými vlasy a zarudlými tvářemi. Žena s atletickou postavou a karamelově hnědou pletí, kterou jsem předtím poprvé zahlédla, jak si zavazuje tkaničku. Další tmavá žena se silnými rty a ospalýma očima byla předtím v kuchyni, a teď vedle ní stály dvě tmavovlasé děti – možná byla jejich matka? A minuli jsme i Maggie, jež se zaškaredila na Jeba a ode mě se odvrátila. A pak jsme prošli kolem bledého, nemocně vyhlížejícího muže s bílými vlasy, kterého jsem předtím zaručeně nepotkala. A další byl Ian.
"Hej, Jebe!" pozdravil zvesela. "Kam máš namířeno?"
"Zrýt východní pole," zavrčel Jeb.
"Chceš kapku pomoct?"
"No, měl bys být užitečný," broukl Jeb.
Ian si to vyložil jako souhlas a šel za mnou. Z jeho očí, jež se mi zavrtávaly do zad, mi naskočila husí kůže.
Minuli jsme mladíka, který nemohl být o moc let starší než Jamie. Nad olivově snědým čelem mu trčely vlasy jak drátěný kartáč.
"Zdravím, Wesi," houkl na něho Ian.
Wes nás mlčky doprovázel pohledem.
A minuli jsme Doktora.
"Zdravím, Doktore!" zahlaholil Ian.
"Iane," kývl Doktor. V rukou držel mohutný kus těsta. Na košili měl poprašek tmavé hrubé mouky. "Dobré ráno, Jebe. Dobré ráno, Wando."
"Zdravím," řekl Jeb.
Rozpačitě jsem přikývla.
"Tak zatím!" zvolal Doktor, který spěchal se svým břemenem pryč.
"Tak Wanda, jo?" zašklebil se Ian.
"Můj nápad," oznámil Jeb. "Podle mě se to k ní hodí."
"Zajímavé," broukl stručně Ian.
Konečně jsme dorazili k severovýchodnímu poli a tam se mi naráz vypařily všechny naděje.
Pracovalo tam víc lidí, než kolik jsme jich cestou potkali – pět žen a devět mužů. Všichni ustali v práci a zamračili se; nebylo divu.
"Nevšímej si jich," pošeptal mi Jeb.
Zařídil se podle vlastní rady a popošel k neuspořádané hromadě nástrojů u nejbližší stěny, pušku si přehodil křížem přes záda a zvedl krumpáč a dva rýče.
Když nestál těsně u mě, cítila jsem se nechráněná. Ian stál jen krok za mnou – slyšela jsem jeho dech. Všichni ostatní se nepřestávali škaredit, ale pracovali dál. Uvědomila jsem si, že ty nástroje, kterými kypří hlínu, by snadno rozsekaly i lidské tělo. Z výrazu aspoň těch nejbližších jsem usoudila, že nejsem jediná, koho to napadlo.
Jeb se vrátil a podal mi rýč. Sevřela jsem hladkou, ošoupanou dřevěnou násadu, potěžkala nástroj. Při tom krvelačném výrazu v lidských očích se v rýči snadno dala vidět zbraň. Nelíbilo se mi to. Pochybovala jsem, že bych s ním dokázala zasadit třeba jen jednu ránu.
Ianovi podal Jeb krumpáč. Ostrý černý kov vypadal v jeho rukách vražedně. Musela jsem sebrat všechnu sílu vůle, abych mu neuskočila z dosahu.
"Začneme v zadním rohu."
Aspoň že mě Jeb zavedl na nejmíň zalidněné místo v dlouhé, prosluněné jeskyni. Nařídil Ianovi, ať přede mnou rozkopává do tvrda spečenou hlínu, já za ním obracela hroudy a on sám je za mnou roztloukal hranou rýče na jemnou prsť.
Když jsem viděla pot, který se lil po Ianově bílé pokožce – hned po pár vteřinách žáru pod září odráženou zrcadly shodil košili – a když jsem slyšela Jebovo hekání za sebou, rychle jsem pochopila, že já z nich mám tu nejsnazší práci. Mrzelo mě, že nedělám něco vyčerpávajícího, co by mi zamezilo všímat si pohybů ostatních lidí. Takhle jsem se ustavičně krčila a uhýbala.
Ianovu práci jsem dělat nemohla – chyběly mi silné svaly a široká záda, bez kterých bych tvrdou hlínu neprorazila. Ale mohla jsem pomoct aspoň Jebovi, vždycky jsem roztloukla velké hroudy na menší, než jsem udělala krok kupředu. Trochu mu to práci ulehčilo, ale mě to unavovalo, takže jsem se musela soustředit, abych tu dřinu vydržela.
Občas nám Ian donesl vodu. Jedna žena – malá a světlovlasá, včera jsem ji viděla v kuchyni – měla zřejmě roznášet vodu všem pracujícím, ale nás ignorovala. Ian vždycky donesl dost vody pro nás tři. Obrat v jeho chování vůči mně mi připadal podezřelý. Že by vážně už neprahl po mé smrti? Nebo jen číhá na vhodnou příležitost? Voda tu měla od začátku divnou pachuť – sirnou a zatuchlou – ale teď jsem v tom hledala také nebezpečí. Zoufale jsem se snažila tu paranoiu zaplašit.
Dřela jsem se naschvál tak těžce, abych si zaměstnala oči a otupěla mysl. Ani jsem si nevšimla, že jsme dorazili ke konci posledního řádku. Přestala jsem kopat až poté, co se zastavil Ian. Protáhl se, oběma rukama zvedl krumpáč vysoko nad hlavu, až mu luplo v kloubech. Uhnula jsem z dosahu jeho nástroje, ale nevšímal si mě, stejně jako ostatní, kteří se už také napřímili. Rozhlédla jsem se po čerstvě zkypřené hlíně a uvědomila si, že pole je hotové.
"Dobrá práce!" ohlásil Jeb hlasitě. "Zítra zasijeme a zavlažíme."
Jeskyní se rozlehl tlumený hovor a cvakání nástrojů, které všichni opírali o stěnu. Někdo se bavil bezstarostně, jiný zůstával nervózní z mé přítomnosti. Ian natáhl ruku po mém rýči a já mu ho podala. Beztak mizerná nálada se mi zhoršila ještě víc. Neměla jsem pochyb, že do "my" budu zítra patřit i já. Zítra mohu počítat se stejnou dřinou jako dnes.
Nešťastně jsem vzhlédla k Jebovi, který se na mě pobaveně zubil. Tvářil se tak lišácky, že určitě věděl, co si myslím, a měl z toho legraci.
A pak na mě můj šílený přítel zamrkal. Opět jsem si uvědomila, že tohle je to nejlepší, co můžu od lidského přátelství očekávat.
"Tak nashle zítra, Wando!" houkl Ian z opačného konce jeskyně a zasmál se jakoby pro sebe.
Všichni jen vykulili oči.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře