25.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.19 |
› 

 Otázky

Uběhl další týden, možná dva; sledovat tu čas nebylo zřejmě důležité, nehrál žádnou roli – ale všechno se mi zdálo pořád divnější.
Každý den jsem pracovala po boku lidí, ale ne vždycky s Jebem. Některé dny se mnou byl Ian, jindy Doktor a někdy pouze Jamie. Plela jsem pole, hnětla těsto a drhla pracovní pulty. Nosila jsem vodu, vařila cibulovou polévku, prala prádlo na zadním konci černého bazénku a popálila si ruce při výrobě louhového mýdla. Každý z lidí odváděl svůj díl práce, a protože jsem neměla právo tu být, snažila jsem se pracovat dvojnásob víc než ostatní. Věděla jsem, že místo tady si nemůžu zasloužit žádným způsobem, ale zoufale jsem toužila jim svou přítomnost ulehčit.
Mezitím jsem se o lidech kolem sebe i něco málo dozvěděla, většinou z odposlechu. Znala jsem aspoň jejich jména. Ta žena s karamelovou pokožkou byla Lily a pocházela z Filadelfie. Měla suchý smysl pro humor a se všemi vycházela dobře, protože se nikdy nenaštvala. Mladý muž s černým ježkem byl Wes a často po ní pokukoval, ale podle všeho to nebrala na vědomí. Bylo mu teprve devatenáct a utekl z Eureky ve státě Montana. Ta matka s ospalýma očima byla Lucina a její dva chlapci se jmenovali Isaiah a Freedom; ten druhý, Freedom se narodil s Doktorovou pomocí přímo tady v jeskyni. Tu trojici jsem neviděla moc často. Zdálo se, že i v těch zdejších stísněných prostorách se Lucina snaží udržet děti co nejvíc stranou. Plešatý, rudolící muž byl Geoffrey, Trudyin manžel. Často se zdržoval ve společnosti dalšího postaršího muže jménem Heath, se kterým byli nejlepší kamarádi už od dětství. Všichni tři uprchli před invazí společně. Bledý muž s bílou hřívou se jmenoval Walter. Byl nemocný, ale Doktor netušil, co mu je, protože bez laboratoře a přístrojů ani on neuměl diagnostikovat problém, a stejně by ani neměl léky na jeho léčbu. Jak se příznaky stupňovaly, Doktor začal mít podezření na nějakou formu rakoviny. Trápilo mě to – pohled na člověka, který doopravdy umírá na něco, co by se dalo tak jednoduše vyléčit. Walter se snadno unavil, ale byl pořád veselý. Žena s bíle plavými vlasy a pronikavě tmavýma očima, která toho prvního dne na poli donesla ostatním vodu, byla Heidi. Travis, John, Stanley, Reid, Carol, Violetta, Ruth Ann... Každého z nich jsem znala aspoň jménem. V kolonii bylo celkem třicet pět lidí, ale šest z nich, včetně Jareda, bylo momentálně na loupežné výpravě. Teď tedy v jeskyních bylo dvacet devět lidí a jeden absolutně nevítaný mimozemšťan.
A také jsem se dozvěděla víc o svých sousedech.
Ian a Kyle se dělili o jeskyni v mé chodbě, tu, u které byly skutečné dveře. Původně se Ian přestěhoval k Wesovi do jiné chodby, aby tak vyjádřil nesouhlas s mou přítomností, ale už po dvou nocích se přesunul zase zpátky. I zbylé jeskyně v sousedství zůstaly na čas prázdné. Jeb mi vysvětlil, že jejich obyvatelé mají ze mě strach, což mě pobavilo. Jak se může dvacet devět chřestýšů bát osamělé polní myšky?
Teď se do sousední jeskyně vrátila i Paige; sdílela ji se svým druhem Andym, po jehož přítomnosti truchlila. Lily spala s Heidi v té první jeskyni, za květovaným závěsem; v druhé jeskyni bydlel Heath, to byl ten karton slepený páskou; a Trudy s Geoffreym měli třetí jeskyni, tu s pruhovanou přikrývkou na vchodu. Reid a Violetta byli v jeskyni za mnou a jejich soukromí chránil flekatý a prošlapaný orientální koberec.
Čtvrtá jeskyně v naší chodbě patřila Doktorovi a Sharon a pátá Maggie, ale žádný z těch tří se do ložnice dosud nevrátil.
Doktor se Sharon tvořili pár a Maggie, kdykoliv se vzácně vzmohla na jízlivý vtípek, škádlila Sharon, že kdyby nezaniklo lidstvo, nikdy by nenašla dokonalého muže: každá matka by si po boku své dcery přála Doktora.
Sharon neměla nic společného s dívkou, kterou jsem znala z Melaniiných vzpomínek. Mohla za to ta léta osamělé existence ve společnosti zahořklé Maggie, že se z ní vyklubala křiklavější verze její matky? Ačkoliv její vztah s Doktorem už v tomhle světě existoval před mým příchodem, nezdálo se, že by pod vlivem čerstvé zamilovanosti zjihla, zněžněla.
O délce jejich vztahu jsem věděla od Jamieho; Sharon a Maggie jen výjimečně zapomněly na mou přítomnost v místnosti a mluvily spolu velmi obezřetně. Pořád pro mě představovaly zarytou opozici; byly jediné, kdo mě ignoroval s agresivním nepřátelstvím.
Zeptala jsem se Jamieho, jak se Maggie a Sharon vůbec dostaly až sem; našly Jeba samy, dorazily sem dřív než Jared s Jamiem? Podle všeho dobře pochopil, na co se ptám ve skutečnosti: jestli Melaniin pokus je najít byl naprosto zbytečný?
Jamie odpověděl záporně. Když mu Jared ukázal Melaniin poslední vzkaz s vysvětlením, že odešla, chvíli trvalo, než opět našel ztracenou řeč. Z tváře jsem mu zřetelně vyčetla, jak je to zasáhlo, a sami se vydali hledat Sharon. Maggie se pak Jareda dotýkala hrotem starožitného meče po celou dobu, co jí to vysvětloval; vyvázl jen o fous.
Maggie a Jaredovi netrvalo dlouho a společně vyluštili Jebovu tajenku. Všichni čtyři pak dorazili do jeskyní ještě dřív, než jsem se z Chicaga přesunula do San Diega.
Když jsme s Jamiem teď mluvili o Melanii, bylo to snazší, než by se dalo čekat. Vždycky se těch rozhovorů nějak zúčastnila – zaháněla jeho bolest, zmírňovala můj pocit trapnosti – ačkoliv sama hovořila pramálo. Se mnou už mluvila jen zřídkakdy, a pokud, tak tlumeně; občas jsem si nebyla jistá, jestli slyším ji nebo svou vlastní představu toho, co by říct mohla. Ale kvůli Jamiemu se snažila. Pokud jsem ji vůbec ještě zaslechla, bylo to vždycky jen v jeho přítomnosti. A i když mlčela, stejně jsme její přítomnost oba cítili.
"Proč je teď Melanie tak tichá?" zeptal se mě Jamie jednou pozdě večer. Výjimečně ze mě netahal další informace o Pavoucích a Ochutnávačích Ohně. Oba jsme byli unavení, protože jsme celý den tahali ze země mrkev. Záda jsem měla bolestivě ztuhlá jako v křeči.
"Mluvení je pro ni obtížné. Vyžaduje od ní mnohem víc námahy než ode mě či od tebe. A ona vlastně nemá nic, co by potřebovala říct tak naléhavě."
"Co vůbec pořád dělá?"
"Asi poslouchá. Po pravdě, nevím."
"A ty ji teď slyšíš?"
"Ne."
Zívla jsem a Jamie mlčel. Domnívala jsem se, že usnul. Ani mně k tomu moc nechybělo.
"Myslíš, že odejde? Jako, nadobro?" zašeptal nečekaně Jamie. Na posledním slově se mu zadrhl hlas.
Nebyla jsem lhář, ale i kdybych byla, Jamiemu bych lhát asi nedokázala. Snažila jsem se nemyslet na to, co mi sdělovaly moje city k němu. Protože znamenalo, že největší lásku mých devíti životů, moje první skutečné vědomí rodiny, mateřského pudu, vyvolala forma mimozemského života? Honem jsem si zakázala na to myslet.
"Nevím," odpověděla jsem. A pak, protože jsem řekla pravdu, jsem ještě dodala: "Doufám, že ne."
"Máš Melanii ráda stejně jako mě? A taky jsi ji dřív nenáviděla, jako ona tebe?"
"Mám ji ráda jinak než tebe. A já k ní vlastně nikdy necítila skutečnou nenávist, dokonce ani na začátku ne. Hrozně jsem se jí bála a zlobila jsem se na ni, protože její vinou jsem nemohla být stejná jako ostatní. Ale odjakživa jsem obdivovala její sílu; Melanie je ta nejsilnější bytost, jakou jsem kdy poznala."
Jamie vyprskl smíchy. "Ty ses bála Melanie?"
"Ty nevěříš, že z tvé sestry by mohl jít strach? Vzpomeň si, jak jsi v kaňonu zabloudil moc daleko, a když ses domů vrátil dávno po setmění, ztropila zuřivý výstup, a to rovnou před Jaredem?"
Jamie se při té vzpomínce rozesmál. Potěšilo mě to, protože jsem jeho pozornost odvedla od té první, bolestné otázky.
Byla jsem odhodlaná udržet se všemi svými novými druhy příměří, a to za každou cenu. Věřila jsem, že bych pro to byla schopná udělat první poslední, ať by to byla dřina, nebo nějaký odporný úkol, ale ukázalo se, že jsem se mýlila.
"Tak jsem přemýšlel," prohodil Jeb jednoho dne, asi tak dva týdny poté, co se všichni "zklidnili".
Tahle Jebova fráze mi začínala brnkat na nervy.
"Vzpomínáš, co jsem říkal? Že bys tu mohla kapku učit?"
Stroze jsem potvrdila: "Ano."
"No, a co na to říkáš?"
Nemusela jsem si to dlouho promýšlet. "Ne."
Při té odmítavé odpovědi mě nečekaně zaplavily výčitky svědomí. Ještě nikdy předtím jsem se Poslání nevzepřela. Bylo by to hrozně sobecké. Ovšem v tomhle případě šlo o něco jiného. Duše by po mně nikdy nežádaly něco tak jasně sebevražedného.
Zamračil se na mě, svraštil chlupaté obočí, až se navzájem dotýkalo.
"Jen si představ, jak by se to zamlouvalo Sharon?" namítla jsem rozvážně. Byl to jenom jeden z mých argumentů, i když zřejmě nejpádnější.
Pořád zamračeně zvažoval můj postoj.
"Všem by to prospělo," zahučel.
Odfrkla jsem si. "Prospělo by to všem? K tomu stačí mě zastřelit!"
"Wando, jednáš krátkozrace," namítal Jeb vážně, jako by moje odpověď stála za úvahu. "Zkrátka, nabízí se nám tady naprosto unikátní šance se vzdělávat. Bylo by škoda ji propást."
"Opravdu nevěřím, že by se ode mě chtěl někdo učit. Ráda vyprávím tobě nebo Jamiemu..."
"Ale na tom přece nesejde, jestli to chtějí nebo nechtějí," nedal se zviklat Jeb, "hlavně pokud je to pro ně dobré. Málokdo si dobrovolně vybere brokolici místo čokolády. Prostě, měli by o vesmíru vědět co nejvíc – o nových obyvatelích naší planety ani nemluvě."
"Ale k čemu jim to bude platné, Jebe? Myslíš snad, že znám tajemství, jak duše zničit? Jak odvrátit směr přílivu? Jebe, tohle už je dávno rozhodnuto."
"Nic není rozhodnuto, dokud jsme tady ještě my," zazubil se na mě a já poznala, že mě jenom škádlí. "Nečekám, že se z tebe vyklube zrádce a dáš nám k dispozici nějakou super zbraň. Jen by bylo správné, abychom všichni věděli víc o světě, ve kterém žijeme."
Při slově zrádce jsem sebou trhla. "Žádnou zbraň bych vám dát nemohla, i kdybych chtěla, Jebe. Nemáme žádnou výraznou slabinu, žádnou Achillovu patu. Ve vesmíru neexistují žádní naši odvěcí nepřátelé, co by vám mohli přiletět na pomoc, žádné viry, které by napadly jenom nás a vás ušetřily."
"Hlavně se uklidni." Jeb mě laškovně popleskal po paži. "Možná by ses divila. Už jsem ti říkal, že to je tady dost nudné. Lidi by o tvé historky mohli stát víc, než bys věřila."
Bylo mi jasné, že Jeb s tím nedá pokoj. Copak ten někdy dokáže uznat prohru? To těžko.
Při jídle jsem obvykle sedávala s Jebem a Jamiem, pokud ten nebyl ve škole nebo zaměstnaný něčím jiným. Ian pokaždé seděl někde poblíž, ale ne přímo s námi společně. Ještě jsem si tak docela nenavykla, že se jmenoval do role mého ochránce. Připadalo mi to až příliš krásné a právě z toho důvodu, aspoň podle logiky lidské filozofie, určitě nepravdivé.
Pár dní nato, co jsem odmítla Jebovu žádost učit lidi "protože by jim to prospělo", si ke mně u večeře přisedl Doktor.
Sharon zůstala, kde byla, v koutě co nejvíc vzdáleném od mého obvyklého místa. Dnes tu byla sama, bez matky. Když ke mně Doktor mířil, ani se po něm neohlédla. Zářivé vlasy měla vyčesané vysoko do uzlu, takže jsme viděla, že šíji drží strnule a k tomu prkenně, a nešťastně hrbí ramena. Při tom pohledu jsem dostala chuť okamžitě utéct, nečekat na Doktora, ať už mi chce říct cokoliv, jen aby mě nikdo nemohl podezírat, že jsme spiklenci.
Ale Jamie byl se mnou a sotva v mých očích zahlédl ten známý zpanikařený výraz, vzal mě za ruku. Postupně si vypěstoval neomylnou schopnost vytušit, kdy se začnu chovat divně. S povzdechem jsem zůstala sedět. Možná jsem si měla dělat větší starosti kvůli tomu, že ochotně otročím jeho dětským přáním.
"Jakpak se vede?" prohodil Doktor ležérně a přisedl si k pultu hned vedle mě.
Ian, sedící jen pár kroků od nás, se vsedě pootočil, aby to vypadalo, že patří k naší skupince.
Pokrčila jsem rameny.
"Dnes jsme vařili polívku!" oznámil Jamie. "Ještě teď mě štípou oči."
Doktor ukázal svítivě červené ruce. "Mýdlo."
Jamie se zasmál. "Vyhrál jsi."
Doktor se žertovně uklonil a pak se obrátil ke mně. "Wando, měl bych na tebe otázku..." Nedořekl.
Povytáhla jsem obočí.
"Zkrátka, zajímalo by mě... Ze všech různých planet, které jsi poznala, která rasa je fyzicky nejbližší lidstvu?"
Udivilo mě to. "Proč?"
"Prostě jsem normálně staromódně zvědavý. Asi to bude tím, že jsem přemýšlel nad vašimi Léčiteli... Kde vzali ty schopnosti a znalosti léčit, a ne jenom potlačit příznaky, jak jsi říkala?" Doktor mluvil hlasitěji, než bylo nezbytné, jeho mírný hlas se nesl dál než obvykle. Několik lidí vzhlédlo – Trudy a Geoffrey, Lily, Walter...
Objala jsem sama sebe zkříženými pažemi, abych zabírala co nejmíň místa. "Tohle jsou dvě různé otázky," zamumlala jsem.
Doktor jen s úsměvem mávl rukou na znamení, ať pokračuju.
Jamie mi stiskl prsty.
Povzdechla jsem si. "Nejspíš Medvědi na Mlžné planetě, myslím."
"Tam, co jsou Drápatci?" šeptl Jamie.
Přikývla jsem.
"V čem jsou podobní?" naléhal Doktor.
Zvedla jsem oči ke stropu, protože jsem v tom vytušila Jebův vliv, ale pokračovala jsem: "Savcům se podobají v mnoha směrech. Mají srst, jsou teplokrevní. Jejich krev není úplně totožná s tou vaší, ale v podstatě plní stejnou funkci. Cítí podobné emoce, stejnou potřebu společenských kontaktů a tvůrčích nápadů..."
"Tvůrčích?" Doktor se fascinovaně předklonil – nebo ten zájem předstíral? "Jak to?"
Podívala jsem se na Jamieho. "Ty to víš. Co kdybys to Doktorovi vysvětlil?"
"Třeba to popletu."
"Nepopleteš."
Ohlédl jsem se po Doktorovi, který přikývl.
"No, zkrátka, oni mají naprosto senzační ruce!" vychrlil James nadšeně, ani se nemusel rozmýšlet. "Něco jako dvojitý kloub – můžou je ohýbat oběma směry." Napjal prsty, jako by se je pokusil ohnout dozadu. "Jedna strana je měkká jako moje dlaň, ale druhá je jako žiletky! Vyřezávají z ledu – dělají ledové sochy! Budují města křišťálových hradů, které nikdy neroztajou! Je to nádhera, viď, Wando?" hledal u mě potvrzení.
Přikývla jsem. "Jsou schopni vnímat různá barevná spektra – led tvoří samé duhy. Na svoje města jsou patřičně hrdí a ustavičně se snaží je ještě zkrášlit. Znala jsem jednoho Medvěda, kterému jsme říkali... no, znamenalo to něco jako Třpytivý tkadlec, ale v tamním jazyce to zní líp, protože led jako by sám věděl, jak se má vytvarovat podle jeho snů. Jednou jsem se s ním setkala a prohlédla si jeho díla. Je to jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek."
"Oni mají sny?" vyptával se Ian mírně.
Suše jsem se usmála. "Ne tak živé jako lidé."
"Jak ale vaši Léčitelé získávají znalosti o fyziologii nového druhu? Na naši planetu přišli připraveni. Viděl jsem, jak to začalo – viděl jsem smrtelně nemocné pacienty, jak odcházejí z nemocnice úplně v pořádku..." Doktor svraštil čelo. Vetřelce nenáviděl jako všichni ostatní, ale na rozdíl od jiných jim i záviděl.
Nechtělo se mi odpovědět. Tou dobou už nás poslouchali všichni, a teď už nešlo o hezkou pohádku o Medvědech tesajících ledové sochy. Tohle byl příběh jejich porážky.
Doktor zachmuřeně vyčkával.
"Oni... brali vzorky," zamumlala jsem.
Ian se zazubil na důkaz, že rozumí. "Únosy mimozemšťany."
Nepodívala jsem se na něho.
Doktor našpulil rty. "To zní logicky."
Ticho v místnosti mi připomnělo mlčení, jaké jsem tu zažila poprvé.
"Odkud pochází tvoje rasa?" zajímal se Doktor. "Nezapomněla jsi to? Chci říct, víš, jak se vyvinul váš druh?"
"Planeta Zdroj," přikývla jsem. "Ještě pořád tam žijeme. Tam jsem se... narodila."
"Je to dost výjimečné," dodal Jamie. "Potkat někoho ze Zdroje je dost vzácnost, viď? Většina duší se tam snaží zůstat, nemám pravdu, Wando?" Ani nečekal na odpověď. Už jsem začala litovat, že každý večer tak důkladně odpovídám na jeho otázky. "Takže když se někdo odstěhuje, stane se z něho něco jako... skoro celebrita? Nebo jako člen královský rodiny."
Cítila jsem, jak mi zrudly tváře.
"Je to bezvadné místo," pokračoval Jamie. "Hodně mraků, poskládaných na sebe ze spousty pestrobarevných vrstev. Je to jediná planeta, kde duše může hodně dlouho přežít i mimo hostitele. A hostitelé na planetě Zdroj jsou fakt krásní, mají taková jako křídla a spoustu tykadel a obrovské stříbrné oči."
Doktor seděl v předklonu, obličej zabořený do dlaní. "Pamatují si, jak se vůbec vyvinul vztah mezi hostitelem a parazitem? Jak ta kolonizace vůbec začala?"
Jamie se po mně ohlédl a pokrčil rameny.
"Takoví jsme byli odjakživa," odpověděla jsem zvolna, pořád ještě neochotně. "Každopádně od dob, kdy jsme začali být dost inteligentní, abychom si sebe sami uvědomovali. Objevily nás jiné rasy – Supové, jak jsme je pojmenovali, ale spíš kvůli jejich povaze než vzhledu. Oni byli.... nelaskaví. Pak jsme zjistili, že do nich můžeme vniknout stejně jako do svých původních hostitelů. A jakmile jsme je ovládli, využili jsme jejich technologii. Nejdřív jsme obsadili jejich planetu a pak je následovali na Dračí planetu a na Letní svět; nádherná místa, kde se Supové nechovali hezky. Zahájili jsme kolonizaci, protože naši hostitelé se rozmnožovali mnohem pomaleji než my a žili jen po velmi krátkou dobu. Začali jsme s průzkumem vzdálenějšího vesmíru..."
Odmlčela jsem se; náhle mi došlo, že mi do tváře hledí mnoho očí. Jen Sharon se vytrvale dívala stranou.
"Vyprávíš o tom, skoro jako bys u toho byla," poznamenal Ian tiše. "Jak je to dlouho, co se to odehrálo?"
"Poté, co tady žili dinosauři, ale předtím, než jste se tady objevili vy. Já osobně u toho nebyla, ale pamatuju si, co mi ze svých vzpomínek vyprávěla matka matčiny matky."
"Jak jsi stará?" zajímal se Ian. Dychtivě se ke mně nakláněl s pronikavým pohledem v modrých očích.
"V pozemských rocích to nevím."
"Aspoň odhadem?" naléhal.
"Tisíce let, možná," pokrčila jsem rameny. "Během doby strávené v hibernaci jsem přestala roky počítat."
Ian se opět napřímil, ohromený.
"Páni, hodně stará!" vydechl Jamie.
"Ovšem když se to vezme reálně, jsem mladší než ty," zamumlala jsem na něho. "Není mi ani rok. Pořád si připadám jako dítě."
Koutky Jamieho úst se povytáhly nahoru. Líbila se mu představa, že je dospělejší než já.
"A jak je to s procesem stárnutí tvé vlastní rasy?" zajímal se Doktor. "S vaší přirozenou délkou života?"
"Žádná délka nás neomezuje," přiznala jsem. "Dokud máme zdravého hostitele, můžeme žít navěky."
Od stěn jeskyně se začalo odrážet tiché mumlání. Rozhněvané? Zhnusené? Těžko říct. Svitlo mi, že to nebyla moudrá odpověď. Pochopila jsem, co to pro ně znamená.
"Senzace!" To přidušené vzteklé slůvko zaznělo od Sharon, i když se neohlédla.
Jamie mi stiskl ruku, protože z očí mi opět vyčetl touhu utéct. Tentokrát jsem dlaň jemně uvolnila.
"Už nemám hlad," šeptla jsem, i když moje porce chleba ležela na pultě přede mnou téměř netknutá. Seskočila jsem se sedadla a těsně podél zdi jsem prchala pryč.
Jamie se mi držel těsně v patách. Dohonil mě v sále se zahradou a podal mi zbytek mého chleba.
"Bylo to hrozně zajímavé, čestně!" ujišťoval mě. "Myslím, že to fakt nikoho nerozhodilo."
"Jeb k tomu Doktora navedl, viď?"
"Vyprávíš pěkné příběhy. Jakmile to ostatní zjistí, budou tě chtít poslouchat. Stejně jako já a Jeb."
"A co když vyprávět nechci?"
Jamie svraštil čelo. "No, pak... bys to dělat neměla. Ale myslím, že vyprávět příběhy mně ti nevadí."
"To je něco jiného. Ty mě máš rád." Klidně jsem mohla říct na rovinu: Ty mě nechceš zabít, ale mohlo by ho to rozrušit.
"Jen co tě lidi poznají blíž, všichni tě budou mít taky rádi. Ian a Doktor už mají."
"Ian a Doktor mě rádi nemají, Jamie. Jsou jen morbidně zvědaví."
"Mají."
"Ugrrr!" zasténala jsem. Mezitím jsme došli do své ložnice. Odstrčila jsem zástěnu a vrhla se na matraci. Jamie se mnohem pomaleji spustil vedle mě a objal si pokrčená kolena.
"Nezlob se," zaprosil. "Jeb to myslí dobře."
Znovu jsem zavrčela.
"Nebude to tak hrozné."
"Doktor se mě bude vyptávat pokaždé, když se objevím v kuchyni, že mám pravdu?"
Jamie plaše přikývl. "Nebo Ian. Nebo Jeb."
"Nebo ty."
"Všichni to chceme vědět."
S povzdechem jsem se překulila na břicho. "A to si Jeb prosadí svou úplně pokaždé?"
Jamie se na okamžik zamyslel a pak přikývl. "Jo, tak nějak to bude."
Ukousla jsem si velký kus chleba. Když jsem ho rozžvýkala a spolkla, prohlásila jsem: "Myslím, že odteď budu jíst tady."
"Ian se tě bude zítra vyptávat, až budete spolu plít špenát. Jeb ho k tomu nenutí – on chce sám."
"No, to je úžasné."
"Ta jízlivost ti docela jde. Myslel jsem, že paraziti – chci říct, duše – nesnášejí negativní humor. Jen samé šťastné řečičky."
"Jo, hochu, duše se tady učí sakra rychle."
Jamie vyprskl smíchy a pak mě vzal za ruku. "Ale nehnusíš si to tady, viď? Nejsi utrápená, že ne?"
Z velkých čokoládových očí mu hleděly obavy.
Přitiskla jsem si jeho ruku k tváři. "Je mi dobře," řekla jsem a v tu chvíli to byla absolutní pravda.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře