Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Sakura no hana - 1. Sakura no hananoyōni

Sakura no hana - 1. Sakura no hananoyōni

19. říjen 2013 | 21.56 |

 1. Část

Běžela jsem lesem. Temným, děsivým a tichým lesem, kde mě doháněl jen štěkot psů z hradu. Utíkala jsem dál a doufala, že mi bohové důvěřovali.
 Běžela jsem dál a tiskla si při tom k prsům tašku s cenným obsahem. Musela jsem utéct. Sandále mi pleskaly o chodidlo pokaždé, když jsem šlápla a málem mi spadla, když jsem s nohou moc prudce pohnula.
 Byla jsem unavená. Nebyla jsem zvyklá tolik běhat a určitě ne hustým lesem, kde na každém centimetru něco rostlo.
Psi mě doháněli.
 Nakonec jsem vytáhla meč a prudce se otočila, abych jednoho z těch velkých zvířat sekla přímo do krku.
 Zakňučel a jeho zraněné tělo spadlo do mechu. Další pes na mě skočil, ale rychle jsem se vyhnula a usekla mu kus ocasu. Zapískal, avšak hned na mě zaútočil.
 Udělala jsem to samé jako předtím a teď ho dokonce hluboko bodla do boku.
 ,,Pro všechny bez duše, tiše odpočívejte ve věčné prázdnotě," zašeptala jsem a rozhodla se už nadále tu nepostávat a čekat si na ostatní.
 Mí pronásledovatelé byly již blízko a rychle se blížily.
 Rychle jsem zamířila dál za svou svobodou a v jedné ruce svírala meč připravený k obraně, dokonce i budoucí smrtí mému nepříteli.
 ,,Princezno Hanami." Zastavila jsem se těsně před ostřím meče svého bývalého ochránce Isama.
 ,,Proč, princezno?" Zeptal se mě smutně. Byl mi věrný už od mala a byl mi věrným i teď.
 ,,Musím, Isame." Stiskla jsem pevně svůj náklad v ruce. Do tašky se mi nevešel.
 Můj ochránce se zamračil, ale ostří z mého krku složil.
 ,,Ale vy..."
 Přivřela jsem oči. Ano, měla jsem se chystat na davky. Otec, císař, mě chtěl dát jednomu velmi bohatému guvernérovi. 
Byl mladý, to jsem měla štěstí, avšak mé srdce pro něj i tak nebylo a měla jsem důležité poslání.
 ,,Nemohu, Isame." Chvíli na mě zůstal hledět.
 Nakonec mě pustil.
 ,,Děkuji ti, Isame," zašeptala jsem a prošla kolem něj. Bylo mi ho líto. Kdyby se otec dozvěděl, že mi pomohl, okamžitě by ho popravil.
 S bolestí v hrudi jsem běžela dál.
 Uviděla jsem už silnici mezi stromy a velký měsíc ležící na hvězdné obloze.
 ,,Princezno Hanami..." Ozvalo se naposled a já už byla venku.
 Běžela jsem po silnici a ignorovala překrásný pohled na jezero polité září luny. 
Druhého dne jsem se probrala na stromě sakury, kde jsem se skryla před svými pronásledovateli.
 Podívala jsem se do svých rukou, kde jsem pevně svírala předmět zabalený v látce. Musel být skryt, aby nemohl někomu uškodit.
 Vzala jsem ze svatyně velmi mocný předmět.
 Rozhlédla jsem se kolem sebe a usoudila, že bych měla vyrazit.

Opatrně jsem seskočila z vysokého stromu a už pomalým krokem vyrazila.

 Měla jsem hlad. Musela jsem najít nejbližší město, kde jsem si mohla nakoupit.
 Při tom jsem sledovala přírodu. Bohové nám dali vskutku krásný domov.
 Vylezla jsem na strmý kopec a uviděla pod sebou nějaké město.
 Podívala jsem se na sebe a rozhodla se, že by bylo vhodnější vypadat spíše jako chlapec, než dívka.
 Rozvázala jsem si kimono a obvázala hruď obvazy, abych jí udělala plochou.
 ,,To by mělo stačit," zamumlala jsem si, když jsem si znovu nasazovala oblečení. Oblečení vypadalo chlapecké, a tak jsem ho měnit nikde nemusela.
 Dnes po ránu bylo příjemné teplo, avšak hlad mě trápil neustále.
 Upravila jsem si vlasy, sundala spony a v převleku za chlapce vyrazila do města. Toto město bylo moc blízko k hradu, a tak jsem musela rychle si nakoupit 
a znovu vyrazit dál.
 Svůj poklad jsem držela pořád v ruce a napjatě se rozhlížela, jestli neuvidím stráže z hradu.
 Došla jsem k jednomu stánku v centru na ulici, kde paní prodávala s dítětem, asi pětiletou holčičkou, rýžové koule.
 ,,Dvě, prosím," požádala jsem si a zaplatila.
  ,,Moc děkujeme," usmála se holčička, když jsem jí nechala drobné. Jen jsem pokynula a vyrazila uličkou mezi dvěma podniky se saké. 
Všude jsem slyšela hluk měšťanů a smích dětí hrajících si s kamínky.
 Svižně jsem šla městem a snažila se uniknout pohledům stráží. Bylo nemožné, aby za tak krátkou dobu všichni věděli, že se princezna ztratila, 
avšak pod dohledem mého otce bylo vše možné.
  O dva bloky dál jsem se zastavila a konečně si odpočinula na jednom ze sudů, na kterém jsem si snědla půlku toho, co jsem si dnes koupila. 
Neměla jsem v úmyslu v tomto městě zůstat, a proto jsem potřebovala zásoby na cestu.
 Rozhlédla jsem se kolem sebe. Bylo to pěkné město. Moc jsem mezi lidi nechodila kvůli svému titulu.
 Teď jsem však byla obyčejný chlapec sedící na starém sudu ve městě, kde jsem nikdy nebyla. Jen díky tomu, co jsem se tu rychle naučila, 
jsem si vůbec mohla koupit jídlo a pokusit se přizpůsobit životu chudých.
 Když jsem dojedla, zamířila jsem k bráně z města. Tam stáli dva strážní, a tak jsem se musela trochu zahalit a zmizet v davu.
  Z města jsem se dostala rychle, ale dál jsem nevěděla, kam jít. Ztracený chrám Saisuko, jež už podle nějakých neexistoval, a já k němu mířila, 
měl být podle legendy někde u města Gifu.
 Narovnala jsem si na čele pásek a u pasu katanu a vyrazila dál po cestě. Možná jsem se někde při cestě mohla zeptat nějakého poustevníka na cestu do Gifu.
 Šla jsem. Nepočítala jsem čas stejně jako kroky, které jsem už ušla. Nepočítala jsem kapky potu tečící mi z čela stejně jako chvíle hladu a žízně.
 Nakonec mě mé vlastní nohy neudržely a já klesla do trávy.
 Ignorovala jsem, že jsem tu klidně mohla usnout nechráněná před bandity a bůhví jakými všiváky v okolí. Byla jsem vyčerpaná a slunce pomalu zapadalo.
 Lehla jsem si na záda a  představovala si, co bych tak asi dělala v paláci. Právě bych jistě seděla ve své komnatě a vyšívala na kapesníček lístky sakury. 
Hleděla bych z okna na zahradu a snila o velké lásce.
 Ne, teď jsem byla tady. Ležela jsem v trávě daleko od svého domova s něčím důležitějším, než byl můj život.
 Skryla jsem svou marnivost a rozhodla se alespoň ukrýt ve stromě nedaleko. Tentokrát to byl javor, silný a vysoký.
 Ještě unavená jsem vylezla a snědla zbytek jídla, co jsem měla.
 Svůj náklad jsem pověsila na jednu z nejbližších větví a znovu se chystala ke spánku, když tu najednou jsem uslyšela křik losa.
 Rychle jsem v dáli zahlédla losa běžícího mým směrem a v patách s nějakými lovci. Našla jsem si meč a připravila se na útok. Toho ubohého zvířete mi bylo líto. 
Skočila jsem ze stromu, až když zvíře bylo za mnou a já mohla stát přímo proti pronásledovatelům.
 ,,Kdo jsi, cizinče?" Zavrčel jeden z těch neurvalců.
 Ušklíbla jsem se a tasila meč.
 ,,Mé jméno znát nemusíš. Jen má slova slyš. To zvíře mé ochrany dostalo, a tak rychle zmiz." Jeden prskl jako naštvaný pes.
 ,,To myslíš vážně?! Je náš!" Tasily také proti mně meče a chystaly se tři proti mně.
 ,,Nedůstojný boj, avšak já ho vyhlásil, a tak to přijímám." Očekávaně na mě zaútočil jeden z nich a dostal ošklivou ránu mým mečem do ruky.
 ,,Zabiju tě, ty svině." Odrazila jsem útok ze zad a bodla do srdce útočníka mířícího zepředu.
 ,,Zajímavý boj," poznamenala jsem a ukončila životy i zbylým nepřátelům.
 ,,Ať váš příští život přivede k porozumění." Otřela jsem si meč potříštěný rudou krví. Takto by se asi jiná dívka nechovala. 
Naneštěstí jsem měla docela zvláštní výcvik v používání zbraní.
 ,,Hnusná zvěř," zamumlala jsem si pro sebe a hleděla na rudou kolem na čerstvé zelené trávě.
 Vzpomněla jsem si, že tu byl i los. Statné zvíře stálo opodál a hledělo na mě s očima jako korále. Usmála jsem se a meč ukryla do pouzdra.
 ,,Být takto ohrožen, nezdáš se mi na to." Pomalu jsem k němu došla a pár kroků od něj se uklonila.
 ,,Doufám, že i ze mne strach nemáš. Možná čistá duše nejsem, ale za to tvůj život mi je drahý." Zvíře zavětřilo a nastražilo uši.
 Natáhla jsem k němu ruku. Má matka mi vyprávěla, že ke zvířatům by se úcta měla přikládat. Zvířata byla stejně jako lidé spjatá s bohy.
 Trochu ostražitě i zvědavě zároveň k mé ruce natáhl svůj nos a nasál vůni mou.
 ,,Jen mi věř, zvíře laskavé," zašeptala jsem. Byla jsem ráda, že přežil. Smrt tak nevinného zvířete by mě trápila několik nocí a nenechala mě spát jen kvůli jeho očím. Pohlédl mi do očí, jako kdyby mi mohl snad rozumět a došel ke mně.
 Překvapilo mě to i potěšilo. Sklonil ke mně hlavu k úkloně.
 ,,Děkuji ti, příteli." Pohladila jsem ho po hřbetu a po silném krku.
 ,,Jak se však jmenuješ? Neříkej mi, že ti jméno musím vymyslet." Otočil jedno ucho ke mně a udělal zvuk znící jako souhlas.
 ,,Tak, co kdybys byl Hideaki - vynikající a skvělý?" Poplácala jsem ho po boku a prohlížela si ho v těch nočních hodinách.
 Odfrkl si a strčil hlavou do mě.
 ,,Co chceš, Hideaki?" Zeptala jsem se pobaveně a pohladila ho pod bradou.
 ,,Ale jsem dosti unavená, a tak si půjdeme odpočinout, ano?" A jako na potvrzení svých slov jsem zívla.
 ,,No vidíš to," zasmála jsem se a znovu se vrátila ke stromu.
 ,,Jestli chceš jít svou cestou, držet tě nebudu. Jen jsem ti chtěla dát šanci být mým společníkem."
 Vyhoupla jsem se na strom a letmo se podívala na své věci, jestli jsem měla vše.
 Hideaki zůstal.
 Přišel ke stromu, kde jsem právě byla, a lehl si u kmenu.
 ,,Dobrou noc," zívla jsem a zavřela konečně oči.
V noci mě však navštívil sen. Spíše osoba z něj. Byla to žena. Krásná, opravdu. Oči měla stříbrné a zářivé jako hvězdy, vlasy dlouhé hnědé jako vlákna, jako hedvábí. 
Měla na sobě výzbroj do boje.
 Otočila se ke mně od sakury a s mečem Irisem na mě pohlédla.
 Byla to Ayame, legendární držitelka meče ukovaného sluhy samotných bohů a požehnaným dvaceti pěti bohy a sedmi knězi.
 ,,I tisícimílová cesta začíná prvním krokem, Hanami. Ale svůj první krok už jsi udělala ve chvíli, kdy jsi vzala z paláce klenot pohřbený v pečetích a kouzlech," 
promluvila melodickým hlasem.
 ,,Jaká cesta?" Zeptala jsem se pokorně a pomalu přišla k ní po kamenné cestě. 
,,Cesta plná nástrah a plná tajemství. Cesta smrti i života, mé dítě." Meč se v jejích rukách najednou rozsypal v prach.
 Ohromeně, možná až překvapeně, jsem hleděla, jak prach pomalu mizel ve vánku.
 ,,Jen na tobě záleží, jak tvá cesta bude dlouhá a jak strmá bude. Jen si pamatuj... Život je dar - dar od bohů. Zavrhneš život, zavrhneš tím bohy, ale i sebe."
 A tu najednou mě to vtáhlo znovu do bdělosti, jako kdybych už neměla dovoleno vědět více.
  Otevřela jsem oči a pohlédla dolu na losa hledícího na mě už ve stoje.
 ,,Dobré..." Vzala jsem do ruky věci a seskočila ze stromu.
 ,,Zdál se mi opravdu divný sen," zamumlala jsem a zamžikala do jasného slunce. Dlouho jsem spala.
 Nasadila jsem si brašnu a trochu žíznivě si promnula hrdlo. Pohladila jsem Hideakiho po hřbetě a rozhlédla se kolem sebe.
 ,,Neznáš tu někde nějaké vody?" Zeptala jsem se a ještě si zkontrolovala vak na vodu, jestli tam alespoň kapka nezůstala. Nezůstala ani jedna.
 Povzdechla jsem si a pohlédla na nebe. Měla jsem i hlad, ale ten jsem mohla přežít o něco lépe, než žízeň.
 Vyrazily jsme po louce k lesu. V lesích bývali říčky a potůčky, kde jsem si mohla do vaku nalít trochu vody. Hideaki zavětřil a zamířil nějakým směrem.
 Šla jsem za ním. Také mi nic jiného nezbývalo. Zamířila jsem za ním a hleděla, jak si klidně skákal přede mnou po kamenech a vyvýšeninách.
 ,,Počkej, Hideaki." Zastavil se nakonec u řeky rozdělující les.
 Klekla jsem si do trávy u břehu a podívala se na svůj odraz ve vodě. Opravdu jsem měla tvář chlapce.
 Zamračila jsem se. Mé dlouhé tmavé vlasy mi padaly na záda a mé zářivé hnědé oči odrážely v sobě vodu stejně jako ona mě.
 ,,Ach, vodo čistá. Jen kdybys mi mohla poradit, kde najít smím domov klenotu Irisu," vzdychla jsem a prohrábla si vlasy.
 Naplnila jsem si vak na vodu a zamířila dál po řece. Nevyznala jsem se tu vůbec. Nevěděla jsem, jestli někde řeka ústila a nevěděla jsem vůbec, jak se jmenovala.
 Šla jsem dál. Možná, že někde bylo město, kde jsem se mohla konečně najíst.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 4 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář