Šla jsem městem, jež se jmenovalo Nagano. Hideaki šel hned vedle mě a držel si co nejlépe odstup od ostatních.
Rozhlížela jsem se a hledala místo, kde přespat. Bylo odpoledne a já už pomalu dostávala hlad. Hledala jsem nějaký hostinec, kde by mě na noc nechali.
Už jsme ušly dost kilometrů a nohy mě držely snad jen taktak.
,,Jsem tak unavená," vzdychla jsem tiše. Trochu mě tlačily obvazy, které jsem si musela předtím ještě utáhnout, abych měla plochou hruď. Bylo dnes příšerné horko a
v kimonu to bylo ještě horší.
Otřela jsem si čelo a konečně si všimla docela slušného podniku. Nad dveřmi a po celém obvodu domu byl tyčící se plášť, a tak měl Hideaki místo, kde se skrýt před sluncem.
Zavázala jsem ho obyčejným provázek ke sloupu, aby bylo jasné, že si ho nikdo jen tak nemohl vzít.
,,Rychle se najím a půjdeme dál, ano?" Řekla jsem, když jsem si to s tím přespáním rozmyslela.
Jen si tiše odfrkl. Bez dalších slov jsem vešla do hostince, kde se posadila k jednomu stolu na rohož a tiše vyčkávala, až ke mně přijde slečna v překrásném kimonu
a obslouží mě.
Když nějaká přišla, objednala jsem si suši temaki. Odmítla jsem nabídku saké, jelikož jsem alkohol moc zvládat nedokázala a po tom mi bylo trochu nevolno.
Dala jsem se do jídla. Rýže nišiki byla velmi dobrá a než jsem si to uvědomila, bylo dojedeno.
Utřela jsem si ústa a konečně si také všimla, že na mě hleděl od jiného stolu jeden ze dvou mužů. Byl oblečen trochu válečně.
Byl hodně mladý, možná o pár let starší než já. Z dálky jsem ho moc neviděla, ale měl jistě trochu narezlé vlasy a zelené oči.
Smál se s tím druhým, jež měl piškotové vlasy, světle modré oči a zářivý úsměv.
Zvedla jsem se od stolu a zamířila zaplatit.
Když jsem konečně vycházela, už byla tma. Překvapilo mě to, ale také byla pravda, že jsem sem přišla už skoro na večeři.
Hideaki spal pod pláštěm u domu, ale po mých krocích zvedl uši a pohlédl na mě.
,,Zdravím, promiň, jestli mi to moc dlouho trvalo." Odvázala jsem ho a nechala, aby se postavil.
,,Už půjdeme, ano?" Přehodila jsem svou tašku přes jeho záda a položila si tam i svůj klenot, abych se mohla pak vyhoupnout na zvíře.
Ale překvapily mě ruce, které vzaly zabalený předmět.
,,Copak to je?" Zachraptěl za mnou cizí zkažený hlas.
Otočila jsem se a při tom vytáhla meč. Odskočil a s úšklebkem si prohlížel můj poklad. Byl to starý špinavec a vedle něj stál o něco mladší společník.
Ve větru byl cítit pach alkoholu.
,,No tak, kloučku. Co to je?" Zasmál se a zvážil si předmět v ruce.
,,Vrať mi to, špinavče nechutný. Klenot, co držíš, ti nepatří do tvých hnátů prohnilých." Oba se na sebe podívali, ale pak se zasmáli.
,,To jsi nějaký básník, nebo co?" Zařehtal jeden z nich. Zamračila jsem se na ně.
,,To znát nemusíš. Jen má slova slyš. Pokud mi můj majetek nepředáš, useknu ti hlavu a prsty, abys již jimi brát věci neměl." Připravila jsem si meč. Oba také.
,,Opravdu se chceš prát, chlapečku? Vypadáš spíše jak holka."
,,To se ukáže, kdo za dívku slabou bude," prohlásila jsem a chtěla se na ně vrhnout, ale to se přede mně postavil ten chlápek, kterého jsem viděla v restauraci.
Jednou rukou počínal na mém rameni a druhou držel ostří svého meče u muže, co měl mou věc. Jeho společník stál za muži, aby neměli možnost úniku.
,,Že by se tu konala nějaká veselice?" Zeptal se s úšklebkem a podíval se na muže proti mně.
,,Měly byste vrátit tomu chlapci jeho majetek," přidal se ten druhý za nimi. Měl trochu chladný hlas konstatující s jeho vzhledem, i když se předtím smál v té restauraci.
,,Kdo, sakra, jste?" Zeptal se rozčíleně jeden z těch lumpů.
,,To radši nevědět, příteli. Tady básničkář ztratil věc zabalenou v látce, neviděli jste to náhodou?" Napjala jsem se, když jsem uslyšela tu urážející přezdívku.
,,Našel jsem jí," zalhal ten, co mi to ukradl.
,,To určitě, ty pse! Hideaki to měl na hřbetě a ty jsi mu to vzal. Trest si zasloužíš, pitomče," zavrčela jsem a při tom držela svého zvířecího společníka stále za provaz, kterým jsem ho předtím uvázala ke sloupu.
,,Hideaki?" Ten držící mi rameno pohlédl na losa a tu rázem pochopil.
,,Vynikající a skvělý." Otočil se a široce se usmál.
,,I když básničkář použil trochu tvrdá slova, tak měl pravdu. Hiki, pokud to měl na svých zádech, to vlastní a jestli on patří básníkovi, máte se mnou problém."
Sledovala jsem celou situaci velmi napjatě. Vůbec jsem netušila, jak to dopadne. Nějací cizinci mi tu nabízeli pomoc a nazývali ,básníkem'.
Najednou Hideaki překvapivě zdivočel. Vytrhl se mi ze sevření a zaútočil na zloděje.
,,Hideaki!" Vykřikla jsem vyděšeně a jednoho muže sekla do ruky, když se chystal ublížit mému příteli.
,,Jen to zkus mu ublížit, a má zlost tě pohltí." Snažila jsem se znovu získat svůj poklad, avšak ten druhý utekl od těch cizinců a pokusil se mě zabít.
Hideaki někam zmizel. Místo starostí o něj jsem se starala o sebe. Ten poraněný bojoval s cizinci a na mě zbyl ten s ukradeným předmětem.
,,Tebe teda, panáčku, škoda nebude," zachraptěl a mečem zaútočil, načež jsem jeho útok odrazila.
,,Taková slova slyšet od někoho, jako jsi ty, mě jen znepokojuje." Udělala jsem krok zad a hned mě překvapilo, že tam byla zeď.
,,Sakra," zamumlala jsem si a sledovala, jak se ke mně blížil. Byla jsem v pasti.
,,Co kdybychom to ukončily?" Zeptal se a zvedl nad hlavu meč k poslednímu úderu. Neměla jsem šanci. Nemohla jsem to přežít.
Natáhla jsem ruce s mečem před sebe v naději, že to dokážu ještě zastavit.
Vše uběhlo rychle. Sledovala jsem, jak se čepel blížila a byly to jen vteřiny, než měly ukončit můj život, když v tom přišel přede mne ten veselý s poznámkou:
,,S radostí."
A bodl toho parchanta hluboko do břicha. Jen jsem sledovala, jak mu tekla z rány a z úst krev a jak se mu oči pomalu zavírali. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Sledovala jsem, jak se skácel. Cítila jsem při tom jen prázdnotu. Jako kdyby prostě ta smrt pro mě nic neznamenala. Také proč by.
Ze všech lidí mi zůstal otec, co mě zanedbával a Isam, co se o mě staral až moc a choval se ke mně jak k dítěti.
Necítila jsem smutek, avšak bylo mi trochu přece jen líto ztraceného života. Nikdy jsem moc nevěřila, že se může člověk narodit ještě jednou.
A kdybych tomu náhodou věřila, věděla jsem, že by byl úplně jiný. Neměl by vzpomínky. Po setkání s vámi by vás neoslovil jménem, ale zeptal se, kdo jste a vše by začalo od znovu. Něco takového jsem nemohla přijmout. Toužila jsem žít věčně, aby se to nestalo mně.
,,Jak se jmenuješ, chlapče?" Zeptal se mě ten druhý cizinec, který k nám přišel. Překvapena vytržením z transu jsem trochu zazmatkovala.
Nemohla jsem říct své jméno, i když znělo trochu klučičí.
,,Jun, Jun Kioshi," odpověděla jsem nakonec. Ten blízko u mě se široce usmál.
,,Já jsem, Juníku, Akio Shingami." Ten druhý si povzdechl.
,,Já Akira Ougi." K Akiovi podle mého sedělo jeho jméno. Akio měl význam ,zářící kluk'.
,,Moc vám děkuji za záchranu." Vděčně jsem se uklonila a měla v plánu si vzít svůj majetek, avšak Akio Shingami mě zastavil a Akira Ougi vzal do rukou z pod mrtvého těla zabalený předmět.
,,Co to je?" Zeptal se Shingami.
,,Radši to nevyndávej. Je to zakázaný předmět, co může jen vyvolený vidět kvůli moci, co se v tom skrývá." Pamatovala jsem si, že jsem sama ten předmět moc neviděla. Bylo nebezpečné na to vůbec pohlédnout. Kdyby to jen někde spadlo z té látky, mohla bych klidně oslepnout nebo přihodit svým blízkým smrt.
,,A proč to máš teda u sebe? To chceš svrhnout císaře, nebo co?" Zamračila jsem se nad tím. Byl to klenot, ne zbraň.
,,Tomu nemůžeš rozumět. Má to větší cenu, než můj vlastní život." Uviděla jsem v dáli Hideakiho.
,,Ne, to nemáš pravdu. Ničí život není nižší ceny, než nějaký předmět." Zavrtěla jsem hlavou. Hideaki ke mně došel a hlavou mě trochu strčil do ramene.
,,I Hiki si myslí, že tvůj život je důležitý," podotkl Akio.
,,Hiki?" Podívala jsem se na losa. Přivřela jsem oči a letmo se usmála, ale smutně.
,,Ne, můj život není důležitý." Podívala jsem se do rukou Ougiho.
,,Můžeš mi to, prosím, vrátit?" Natáhla jsem ruku. Ještě si to potěžkal v ruce, ale hned na to mi to vrátil.
,,Děkuji moc," poděkovala jsem vděčně a přitiskla si to k hrudi, ale v ruce ještě držela svůj meč.
,,Nikdy jsem vás tu neviděl, jste noví?" Zeptal se Ougi.
,,Ano, jen tu procházíme," odpověděla jsem a opatrně dala Hideakiovi na záda svůj poklad.
,,Opravdu? No je pravda, že los se tu nevidí moc často," opáčil druhý bojovník.
,,A máš vůbec, kde přespat?" Otázal se po chvíli, jako kdyby si až teď uvědomil, co jsem řekla.
,,Nechci být nevychovaný, ale není vaší starostí se ptát na mé spaní. Klidně bych spal i v díře s krysami, nebo v horách s tygry."
,,Ach, a to tedy můžeš jít s námi."
,,Shingami!" Akio se otočil na Ougiho a zářivě se na něj usmál.
,,Ale no tak. Tenhle chudák nemá vůbec kde spát a Hirokimu to jistě nebude vadit." Překvapeně jsem na něj hleděla. Opravdu byl zvláštní.
,,Jsi moc důvěřivý, Shingami. Nemůžeš vědět, jestli se s nimi nezapletl už dříve."
,,Nezapletl! Byla to jen čirá náhoda, že si vybrali mě." Schovala jsem meč a s rukama propletenými do sebe jsem se uklonila.
,,Nemusíte si dělat starosti o mě. Stejně musíme už jít." Chtěla jsem se po tom otočit, ale velká a silná ruka mě zastavila. Byl to samozřejmě ten Shingami.
Ougi stál opodál a díval se na mě připraven vždy vytasit meč a bojovat.
,,No tak, není snad neslušnost nepřijmout naší nabídku?" Mrzutě jsem na něj pohlédla. Měla jsem mravy.
Nakonec jsem souhlasila. Stejně jsem už byla unavená a neměla jsem sílu si hledat místo k přespání.
,,Tak pojď, Juníku."
,,Nejsem Juník!"
,,Jo, Jo."
Tak mě vzali k sobě. Došly jsme k docela velkému domu, kde u brány stál další podobně oblečený samuraj s pláštěm kolem ramen a kopí v ruce položenou.
,,Hej, Katashi," zavolal na svého přítele Akio. Muž asi o rok starší než já zvedl hlavu a odhalil krásně hnědé oči. Měl také vlasy stejné barvy jak oči.
,,Nazdar, Akio." Podíval se na mě a letmo se zamračil.
,,Koho to vedeš?" Zeptal se s pohledem upnutým na mě.
,,To je Kioshi Jun." Pokynula jsem na pozdrav hlavou.
,,Že by ses dal na muže? To mě překvapuje." Muž jménem Katashi se odlepil ode zdi u brány a došel k nám.
V jedné ruce držel lucernu a pozvedl jí, aby si mě prohlédl.
,,Na mladé, jo?" Akio ho praštil silně do břicha, natož se pak zasmál i s Katashim.
,,Ty debile. Jasně, že to není můj milenec. Našli jsme ho u toho fajn podniku, kde ti dají to skvělé saké."
,,Opravdu?" Hlídač si mě ještě jednou prohlédl trochu zamračeným výrazem.
,,No, jestli je to tak, ale stejně, co tu dělá? Víš, že Hirokimu to bude vadit," otázal se.
,,Ale no tak, Katashi. Nemohl jsem nechat tohohle zpěváčka někde na ulici. I Ougi souhlasil, že bychom ho sem měli vzít," přemlouval ho Shingami zvesela.
Ougi se postavil vedle mě a pohlédl na mě.
,,Abychom nebyli neslušní, tak toto je Katashi Kei," představil mi nového člověka.
,,A kdo je ten Hiroki?" Zeptala jsem se stejně tiše.
,,Hiroki?" Ozval se Akio.
,,To je náš šéf. Je tu ještě Kaito Junguji, který je zase jako jeho zástupce," vysvětlil s úsměvem Shingami.
,,Hiroki Himmena se stará o úřadování a nese zodpovědnost, když něco Shingami provede," přitakal Kei.
,,Hej!" Zaraženě se na něj ohradil Akio.
,,Nelži tu! I ty jsi za to vinen."
,,Opravdu? Od kdy? Vždy se muselo uklízet po tobě."
,,Neštvi mě, Katashi!" Zakryla jsem si ústa a tiše se zasmála. Byly zábavní. Překvapovalo mě, jak mě uměly pobavit.