Sakura no hana - 5. Watashinonamaeha kūkidear

23. říjen 2013 | 00.00 |

 5. Část

Po hodinách cesty jsme si odpočinuli u ovocných stromů.
 Hiroki mě položil ke stromu, kde jsem se unaveně opřela.
 Úlevně si vydechl. Byl dost silný, když mě mohl nést bez přestávky několik hodin.
 Podívala jsem se na poraněnou nohu a uvažovala, proč se mi tohle muselo stát. Akiovi pomohli Ougi a Katashi z Hideakiho.
 ,,Budu se muset podívat na vaše zranění," rozhodl Junguji a jako první přišel ke mně.
 ,,Budeš stejně potřebovat nové obvazy," opáčil a klekl si u mě. Ukázala jsem mu nohu a sledovala, jak rychle a šetrně ze mě sundal obvazy. Rána jistě vypadala lépe. Měla jsem rychlé hojení.
 ,,Hmm... neměl bys na to ještě pár dní chodit. Když jsem to uviděl poprvé, bylo tu málo masa a kost ti mohla také skoro prasknout." Zamyslel se nad tím. 
Byla pravda, že nemohl mít žádný člověk nohu jako při mírném popálení, když dříve vypadala jako škvarek.
 Jen jsem pokrčila rameny. To bylo moje tajemství.
 ,,Doufám, že nejsem zátěží?" Pohlédla jsem na Hirokiho. Ten zavrtěl hlavou.
 ,,Kdybys byl, už dávno bych tě zabil." Tak to jsem byla ráda, že nebyla.
 Kaito mi vyčistil nohu a potom se začal věnovat Akiovi.
 ,,Na." Hiroki mi podal onigiri zabalený v listu.
 ,,Děkuji." Posadil se vedle mě a opřel se o strom.
 ,,Myslím, že vám dlužím omluvu," začala jsem smutně, když jsem si vzpomněla na toho ninju. 
,,Za co? Nic jsi neudělal." Zatvářila jsem se ještě smutněji.
 ,,Ale ano. Jen kvůli mně shořel váš dům. Byl tam jeden člověk, co po mně šel a jen kvůli mně jste takhle dopadli."
 Najednou mě Hirokiho ruka praštila do hlavy. Překvapilo mě, že jsem na to nezareagovala včas.
 ,,Blbe. Není to tvoje vina. Nikdo ti to nevyčítá, a kdyby stejně ano, patří-li to jen mě. Já tě k nám nechal vejít," prohlásil vážně.
 Slabě jsem se usmála. Nevyčítal mi to, neobviňoval mě. Byla jsem ráda, že vůči mně necítil nenávist.
 ,,Děkuji, Hiroki." 
,,Ale nečekej, že tě budu nosit pořád. Jsem vůdce, ne tvůj koník." Zamračila jsem se na něj.
 ,,Ano, pane," řekla jsem ironicky. Zvedla se mi díky němu nálada. Neměl zrovna milou tvář a chování, ale za tím vším se skrývalo dobré srdce.
 Kousla jsem do onigiri a spokojeně se usmála.
 ,,Mňam!"
 Za chvíli to bylo už pryč.
 ,,Kioshi, kolik ti je?" Zeptal se najednou Hiroki sledující mě snad už věky. 
,,Sedmnáct," odpověděla jsem a snažila se zjistit, proč se tak najednou ptal. 
,,Sedmnáct? Jíš jak pětiletý." 
,,Háááá." Chtěla jsem se naštvaně zvednout, ale úplně jsem zapomněla na svou nohu a spadla znovu do trávy.

 ,,Pitomá noha," zamumlala jsem si dětinsky. Hiroki se tiše zasmál. Opravdu zasmál. Snad nikdy jsem neslyšela jeho smích.
 Po chvíli na mě pohlédl a zamračil se teď zas on.
 ,,Na co tak vyjeveně koukáš?" Překvapeně jsem zamrkala.
 ,,Na nic," odpověděla jsem spěšně.
 Po odpočinku jsme znovu vyrazili. Znovu si mě vzal Hiroki na záda a v rukách držel mé nohy. Rukama jsem se ho chytla kolem krku a hlavu si položila na jeho rameno. Měl široká ramena.
 ,,To je doprava, co?" Zasmál se Kei, který šel vedle nás. 
,,Jasně," zabrblala jsem. Bolelo mě za krkem a bála jsem se, aby mě Himmena nepustil.
 ,,A proč jsi chtěl vůbec do Gifu?" Zeptal se mě ještě.
 ,,Něco tam musím najít," řekla jsem prostě. Na takovou otázku jsem již odpovídala Hirokimu, když jsem k nim přišla.
 ,,A co?" 
,,Není to snad jedno?" Snažila jsem se to ukončit. Nechtěla jsem jim nic o tom říkat.
 Na chvíli jsem si zdřímla.
Stála jsem na vodě. Kolem byly potom jenom bílé mraky a jasná obloha.
 Rozhlédla jsem se kolem sebe. Měla jsem v pořádku nohu, ale úplně jiné oblečení. Bylo takové západní.
 Najednou jsem uviděla před sebou postavu. Byla to dívka stejného věku jako já.
 ,,Ahoj," řekla tiše jako vítr a pomalu s elegancí ke mně šla. 
,,Ahoj." Užasle jsem na ní hleděla.
 Zastavila se až u mě.
 ,,Víš, proč tu jsi?" Zeptala se dívka. 
,,Mám to vědět?" Oplatila jsem jí to. Měla krvavě rudé oči skoro jako zvíře. V ústech jsem jí uviděla dlouhé zvířecí zuby a na čelisti malý tetování šlahounů rostlin.
 ,,Jsi tu, protože ti začali tikat hodiny tvého lidství." 
,,Lidství?" Usmála se.
 ,,Ano. Vše se rozpohybovali a brzo nadejde čas a probudí se tvé pravé já." Zavrtěla jsem hlavou. Tak to nemělo být. Nechtěla jsem ztratit své já.
 ,,To nezměníš. Tvůj čas jako člověka brzo skončí."
 Spojila prsty se mnou a potom najednou jsem hleděla na sebe.
 Podívala jsem se na svou ruku, kde byly dlouhé černé drápy a také to tetování rostlin. Byla jsem to já. Ona byla já.
 Než jsem na sebe do zrcadla pohlédla, zničila jsem ho svou pěstí.
 ,,Já se nikdy neprobudím!" Zavrčela jsem. 
Krev mi tekla z rány - modrá byla. Byla jako smutná píseň, co mi kitsune lživě hrály.
Probudila jsem se a uvědomila si, že jsem ležela ve futaně.
 Posadila jsem se a uviděla v druhé futaně spát Akiu. Byla už noc.
 ,,Už ses probudil?" Zeptal se povědomý hlas.
 Zvedla jsem pohled a uviděla sedět ve dveřích na balkón Hirokiho.
 ,,Ano," odpověděla jsem a prohrábla si vlasy.
 Dotkla jsem se hrudi a uvědomila si, že obvazy byly pryč. Ne ty na zraněné noze, ale na hrudi.
 ,,Kde...?" Byly zcela pryč.
 ,,O tom jsem s tebou chtěl mluvit."
 Najednou jsem musela vytáhnout meč, abych se ubránila tomu jeho.
 ,,Sakryš! Člověk by si na to asi měl zvykat," promluvila jsem tiše a popravdě byla překvapená, že se Akio ještě neprobral. 
,,Nejdůležitější je, jak to, že jsi žena!" Překvapeně jsem zamrkala. Nevěděla jsem, co říct. Na něco takového jsem nebyla připravená.
 Slova se mi vytratila a jen jsem na něj hleděla. Také co se dalo jinak dělat, když bylo vaše tajemství odhaleno.
 ,,Vysvětlím to," vysoukala jsem ze sebe nakonec. 
,,To bys měl," zavrčel a konečně odložil meč. 
,,Tak asi začnu svým jménem. Mé skutečné jméno je Dai Hanami. Kioshi Jun jsem si jen na rychlo vymyslela. Jinak jsem taková, jakou jste mě znaly. 
Učila jsem se meč ovládat snad už od plenek a rozumím dobře věcem, které obvykle muži," shrnula jsem. Nebylo toho moc. 
Prostě jsem zatajila své jméno a pohlaví.
 ,,Hanami? To je neobvyklé jméno a jak to, že umíš používat meč? Ženy se toto obvykle neučí." 
,,Narodila jsem se na svátek Hanami a ovládat meč jsem se naučila kvůli takovým, jako byl ten ninja ve vašem domě," vysvětlila jsem. Zamyslel se nad tím. 
Přivřel překrásné oči. Zářily mu jako hvězdy. Snad nikdy předtím jsem to neviděla jako jeho smích.
 ,,Dai Hanami?" Přikývla jsem. Příjmení bylo mé matky, a tak ho nemohl znát. Císařovo jméno jsem radši nikdy nepoužívala.
 ,,A jak dlouho jsi plánovala to tajit?" Promluvil po chvíli.
 Pokrčila jsem rameny.
 ,,Nevím. Možná navždy. Ptáš se na něco, co ani já nevím." Posadila jsem se tureckého sedu, abych mohla narovnat záda. Cestování na Hirokim mi ničilo záda.
 ,,Zabijete mě?" Zeptala jsem se a skryla své obavy. Podíval se na mě a zamračil se.
 ,,O tom ještě popřemýšlíme." Sklonil se ke mně a vzal mě do náruče.
 ,,Co to..." Místo vysvětlení kopl na boku spícího Akiu do břicha.
 ,,Stávej!" Náhle se probudil a překvapeně na nás pohlédl.
 ,,Co je, zatraceně?!" Podíval se na mě a málem propadl smíchy.
 ,,Co to s ním děláš?" Zeptal se pobaveně. 
,,Na to nemáme čas. Musíme si promluvit."
 A tak jsme se všichni sešly v jedné místnosti. Samozřejmě se začalo řešit pokračování na cestě a potom i já. Jen Junguji a Hiroki věděli, že jsem dívka. 
Akio a Kei byly dost překvapení a Ougi měl nečitelný výraz, a tak jsem netušila, na co myslel.
 ,,Nezabijeme jí," rozhodlo se nakonec. Docela jsem si ulevila. Zřejmě usoudily, že dívka s mečem byla dosti vyčnívající a převlek za chlapce byl tedy pochopitelný.
 ,,Ale fakt jsem nečekal, že bys byl... tedy byla dívkou," promluvil potom Kei.
 Přivřela jsem oči.
 ,,To je pochopitelné," opáčila jsem.
 Zvedla jsem se, i když mě bolela noha.
 ,,Neměla by si na ní stát, Hanami," upozornil mě Junguji a podepřel mě. 
,,Budu v pořádku," ujišťovala jsem ho, i když jsem si nechala od něj pomoci.
 ,,Kde je Akio?" Rozhlédla jsem se kolem sebe. Vůbec tu nebyl. 
,,To je divné, byl tady přece," řekl Kei a také se rozhlédl.
 ,,Půjdeme ho hned najít," rozhodl Hiroki a zvedl se.
 ,,Půjdu pomoct." 
,,Ne." Hiroki mě chytl za rameno.
 ,,Ale já chci." 
,,Jsi zraněná." Posadily mě tu a sami si odešli.
 Jen jsem chvíli počkala a také zamířila najít Akiu. Musel utéct, aby mohl ukončit svůj život.
 ,,Hlupák," zamumlala jsem si a vzala si s sebou i meč. Ignorovala jsem bolest v noze, která už se zahojovala.
 Mladí muži byly velmi často dost impulzivní a jednali bez rozmyslu, tak mi to vysvětloval jednou Izam.
 Došla jsem až na cestu před dům, kde jsem se kolem sebe rozhlédla. Neviděla jsem ho. Logicky se moc daleko s tím vážným zraněním nemohl dostat. 
Mohl klidně i umřít. Nehojil se tak rychle jako já.
 Vběhla jsem do uličky, jelikož jsem zahlédla Keie. Bylo mi zle z toho, jak jsem musela hlídat, jestli mě někdo z nich neviděl.
 Běžela jsem dál. Občas jsem trochu kulhala, když mě začala o něco více bolet noha.
 Vyšla jsem po chvíli z nějaké uličky a uvědomila jsem si, že jsem se nacházela v oblasti, kde to nezářilo lucernami různých podniků a obchodů. Byla tu tma.
 Rozhlédla jsem se a radši si připravila meč. Vzadu na krku se mi zvedli chloupky varující mě, že tu bylo někde nebezpečí. Rozhodla jsem se jít už pomalu. 
Neměla jsem z tohohle vůbec dobrý pocit. Byla tu nějaká temná aura.
 Najednou jsem svým smyslem zaznamenala útok ze zadu.
 Otočila jsem se a svého protivníka rovnou probodla. Tělo padlo k zemi, ale v tu chvíli jsem zaznamenala další útok.
 ,,Pozor!" Něčí ruka mě odstrčila za sebe. Byl to Akio. Odrazil útok mečem, který mi vzal z ruky. Vzal to však tou poraněnou pravou rukou.
 ,,Kruci," zasyčel bolestí a odrazil útok samuraje. Samuraj celý v brnění znovu zaútočil, avšak teď Akiu zasáhl do břicha.
 ,,Akio," vykřikla jsem vyděšeně. Udělal bolestný zvuk a skácel se k zemi.
 ,,Tak a tohle byla poslední kapka," zavrčela jsem rozhněvaně a konečně po těch letech jsem odhalila svou podobu.
 ,,U všech květů sakur, u všech bohů světa. Já, čarodějnice všech živlů, Chiyo, probouzím svou sílu," řekla jsem zaříkadlo a cítila, jak jsem se stávala ničím jiným, 
než člověkem. Byla jsem oni. Byla jsem tím, co jsem viděla v tom zrcadle ve svém snu.
 Otevřela jsem oči, které jsem předtím zavřela a zlomyslně se na svého protivníka usmála.
 ,,Teď je to lepší," řekla jsem tvrdším hlasem a svým novým zrakem viděla ve tmě jako ve dne.
 ,,Co to...!" Opustil šokovaně meč.
 ,,Teď by ses měl bránit." Natáhla jsem k němu ruku a ze své dlaně mu poslala ohnivé šipky přímo skrz brnění do jeho hrudi. Bolestně zavřískal.
 ,,Chci víc," zašeptala jsem a obdivovala tu sílu, kterou jsem tak dlouho potlačovala. Chtěla jsem více síly. Chtěla jsem najednou i více jeho bolesti.
 Přistoupila jsem k němu a v ruce si vytvořila ohnivou dýku, kterou jsem ho probodla a znovu a znovu. 
,,Teď smíš chcípnout, červe." Konečně jsem ho bodla do srdce a tím ukončila jeho bezcenný život.
 Podívala jsem se na tělo Akia. Nehýbal se, byl už asi mrtvý.
 Přišla jsem k němu, klekla si k němu a otočila ho na záda. Měl hlubokou ránu v hrudi.
 ,,Mohla bych z tebe mít svého sluhu," zamumlala jsem si a cítila v sobě své lidství. Prosilo o jeho život. Volal mě hlas princezny Hanami.
 ,,Mám ti to splnit?" Zeptala jsem se sama sebe a dotkla se mužovi hrudi. Ze svého lidského života jsem věděla, že on byl silný a že jsem ho potřebovala.
 Usmála jsem se a zavřela oči. Nechala jsem, ať se naše duše spojí a já mohla provést ten proces.
 ,,Kdo jsi?" Zeptala jsem se v temnotě své mysli.
,,Jsem... Mé jméno je vzduch," ozvalo se v temnotě.
 ,,Vzduch, vítr ničící vše, mezi prsty ztrácející se." Sevřela jsem v duchu jasné světlo.
 ,,Ne, jsi můj bojovník. Jsi mým větrem ošlehaný válečník." Pocítila jsem, jak se moc větru přenesla do těla Shingamiho Akii.
 Cítila jsem naše propojení.
 ,,Nezemřeš, dokud nezemřu já. Budeš mě chránit, abys přežil, ale abych hlavně přežila já." 
,,Budu tu navždy," zaslechla jsem od něj odpověď. 
,,Buď." Otevřel oči a skutečně jsem v nich uviděla větry.
 ,,Jsi Shingami Akio, samuraj větru." Rány se na něm začaly hned hojit.
 ,,A ty?" Zeptal se mě. Usmála jsem se a při tom odhalila své tesáky.
 ,,Já jsem Chiyo, paní věčných nocí." 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář