Sakura no hana - 6. Oni

30. říjen 2013 | 00.00 |

 6. Část

Když se už Akio probudil, posadil se a podíval na mě jako na nějaký přízrak.
 ,,Hanami?" Prohlédl se a podíval se i na pravou ruku, kde měl mít popáleniny. Místo toho měl čistou novou kůži.
 ,,Co se to stalo?" Zeptal se. Už v lidské podobě jsem se usmála.
 ,,Nevím, jak ti to říci. Umřel jsi a já tě oživila," odpověděla jsem klidně. 
,,Jak?" Bylo vidět, že si nic nepamatoval. Tohle byla má první proměna z mrtvého na živého.
 ,,No, jsem oni a ten umí oživovat lidi." Uměla jsem udělat jen své sluhy. Cítila jsem pouto mezi námi. Jeho srdce bylo ve mně. Pokud bych zemřela, zemřel by i on. On sám zemřít nemohl.
 ,,Ale..." Díval se ještě na svou ruku.
 ,,Vím, nedá se to jen tak vysvětlit. Ale tobě musím. Oni, vy o nich mluvíte jako o nějakých nestvůrách, ale jsou to bytosti v lidských podobách. 
Zjednodušeně jsem jedna z nich a mou mocí je ti dát život stejně jako ti ho vzít." Třeštil na mě šokonavě oči. Ještě si nevzpomněl na ten rituál. Tam s tím souhlasil. Souhlasil žít. Ale na druhou to byla jeho duše, co si přála žít. On byl teď... prostě on. Nevěděl, co si přála jeho duše.
 ,,Tak ty jsi... oni?" Přikývla jsem. Nic na tom nebylo. Prostě jsem nebyla tak zcela člověk.
 ,,Nechápu to," řekl zmateně.
 Zvedla jsem se na nohy a rozhlédla se.
 ,,Odpovím ti na vše, až budeme zpátky doma. Ostatní tě hledají." Podala jsem mu pomocnou ruku. Zaváhal, jak jsem čekala.
 Lítostně jsem se na něj usmála.
 ,,Jsem pořád ta stejná tvá malá sestřička, co dnes přiznala, že je holka, ne kluk." Ještě si promnul oči, ale přijal mou ruku.
 ,,Dnes se toho stalo už dost, nemyslíš?" Zeptala jsem se, jako by nic. 
,,Hmm, jo," zasmál se jako normálně.
 ,,Už jsem se jako oni narodila, tak si prosím nemysli, že mě teď přepadl nějaký a dal mi svou moc." 
Moje matka mi vysvětlovala, než umřela, že mít krev oni je jako dostat dar od bohů. Měla jsem si toho vážit a rozvíjet svou moc. Já jsem jí však nikdy moc nechtěla. Nechtěla jsem patřit k běsům noci. O oni se vždy mluvilo nehezky a jako kdyby každý takový byl špatný. 
Naneštěstí jsem byla potomek člověka a oniho, a tak jsem měla v sobě nečistou krev, tudíž jsem také vnímala lidské city. Lásku, ochranitelské pudy, soucit. 
Nic takového jsem nemohla cítit, kdybych nebyla člověk. Akio byl teď poloviční oni, tudíž byl stále více člověkem.
 Zamířily jsme zpátky k našemu příbytku. Musela jsem vymyslet, jak všem říct historku, kde by nehrál roli oni. 
Prostě si museli myslet, že oni s tím neměl nic společného.
 ,,Tak o onim ani slovo, jo?" 
,,Ano, nechci, aby to o mně věděli.

,,Proč?" Zastavila jsem se a pohlédla na něj.
 ,,Víš, jak se k oni lidé stavují? Jako k monstrům. Možná jsem... ale nechci, aby mě tak viděli. Nechci, abyste mě kvůli tomu zavrhly." Posmutněla jsem. 
Nechtěla jsem v jejich očích vidět znechucení ze mě.
 Sklonila jsem hlavu.
 ,,Prosím, neříkej jim to. Vím, že jim nechceš lhát, ale já nechci, abych musela od vás pryč." Přikývl.
 ,,Je tvá noha v pořádku?" Zeptal se.
 Podívala jsem se na ní. Ani jsem si neuvědomila, že mě ani trochu už nebolela. Sundala jsem si obvaz a hleděla jen na hladkou kůži.
 ,,Je v pořádku," šeptla jsem. 
,,To jsem rád." 
,,Měl bys. Tvůj život teď závisí na tom, jestli budu žít já." Vzpomněla jsem si na ten rituál. Byl to tradiční rituál spojení u oni. Jejich zneuctění by znamenalo smrt. 
Možná to vypadalo k smíchu, ale tento rituál byl jeden z nejdůležitějších bodů k tomu, abych dospěla. 
Čím více jsem dokázala ovládat sílu oni, tím dříve jsem mohla dospět a stát se opravdovým oni. Já to použila pouze k tomu, abych zachránila život přítele. 
Jen to?
 Dotkla jsem se hrudi. Jako oni jsem cítila v sobě obrovskou moc. Možná jsem někde uvnitř chtěla být silnou - mocnou.
 Zavrtěla jsem hlavou. To byl nesmysl.
 Došly jsme s Akiou do domu. Narazily jsme zrovna do Keie, který na nás překvapeně vykulil oči.
 ,,Člověče, jak ses tak rychle uzdravil?" Zeptal se překvapeně Kei s pohledem připnutým na Akiovi. 
,,No," zasmál se Shingami.
 ,,Ani sám popravdě nevím. Odpadl jsem únavou někde na ulici, a když jsem se probudil, byl jsem takový." Kei si ho ještě chvíli prohlížel, ale pak se podíval na mě.
 ,,Hiroki tě určitě zabije. Když přišel sem, nenašel tě tu a potom tě šel hledat také. Asi si myslel, že jste oba milenci, nebo co." U toho posledního se Katashi zasmál.
To jsem chápala. Byl to nesmysl. Akio a já jsme milenci nebyly.
 ,,Ale bylo by to pěkné," podotkl Shingami.
 ,,Neměj takové řeči. Myslím, že tě má Hiroki rád, Hanami."
 Začervenala jsem se. Byla to automatická reakce na jeho slova. Nečekala bych, že by mě měl Hiroki rád.
 ,,Určitě si o tobě myslí, že jsi dost silná, když ses dostala tak daleko." 
,,Radši přestaň." Akio praštil z legrace Keie do ramene. 
,,Páni, máš dost páru." Ano, Akio byl teď silnější a měl moc, kterou normální smrtelník nemohl mít. Už ani tak nebyl člověkem.
 Sevřelo se mi srdce, když jsem jen na to pomyslela. Na druhou stranu jsem mu však tím vrátila život. Nebyla jiná možnost, musel se stát mým štítem. 
O pár minut později jsem seděla v kruhu, kde všichni také seděli. Hiroki vypadal jako kus ledu. Už jen u něj sedět bylo jako sedět u ledu. Ostatní se tvářily normálně. 
I Akio byl překvapivě klidný. Čekala jsem, že bude nervózní nebo tak, ale on si tu klidně seděl, jako kdybych ho nikdy neproměnila. Nechala jsem toho radši. 
Přemýšlet o tom byla jen ztráta času. Nic se s ním skoro nestalo. Prostě už nebyl tak úplně člověk, měl trochu moci větru a nemohl umřít.
 ,,Hanami," oslovil mě jako led Hiroki.
,,Ano?" Potlačila jsem trochu svou úzkost. Takové chvíle jsem opravdu neměla ráda.
 ,,Víš, čeho ses dopustila?" 
,,Ano." Věděla jsem to jasně. I přes jeho zákaz jsem šla ven hledat Akiu.
 Himmena si oddechl.
 ,,Už jsem ti toho toleroval dost, Hanami. Musím tě nějak potrestat."
 ,,Tak potrestej mě," ozval se náhle Akio.
 ,,Akio?" Překvapeně jsem na něj pohlédla. 
,,Já za to můžu. Je pochopitelné, že si dělá žena o muže starost, ne? Věděla, jak vážně jsem byl zraněn a jak mě to mučilo, že jsem byl vůbec zraněn. 
Prosím, dej takhle trest jenom mě." To hrál na ten nesmysl Keie? Ale Hiroki teď vypadal jinak.
 ,,Tobě také udělím trest, Shingami, a nebudu udělovat kompromisy. Hanami si svůj trest správně odpyká sama." To jsem správně stejně musela udělat já sama. 
Mohla jsem si za to a ani Akii obrana nemohla zastavit tuto skutečnost.
 ,,Přijmu jakýkoliv trest," řekla jsem sebejistě.
 Nakonec mi Hiroki dal jen to, abych při další cestě měla zavázané ruce provazem, který bude Ougi držet. 
Akio dostal taky něco takového, ale byly mu na tu cestu zabavené i zbraně. Ale už bylo dost pozdě, a tak jsme šli rychle všichni spát.
 Všichni jsme měli jen jednu společnou místnost, a tak tu bylo dost futanů, kam ulehlo pět mužů.
 Povzdechla jsem si a lehla si do té, která ležela kousek od Keie a Akii.
 Lehla jsem si na záda, ale nezavřela oči. Pořád mě bolela nějak hruď.
 Dotkla jsem se jí, ale skrz látku jsem nic necítila. Tak jsem tedy vklouzla rukou pod kimono a na kůži na hrudi, kde mělo být srdce, jsem cítila nějaké rýhy v kůži. 
Jako když máte jizvu.
 Přejela jsem si po tom a ucítila nějaké linie a to, že to nebylo moc malé, spíše naopak.
 Nakonec jsem se to rozhodla nechat být a konečně jsem šla spát. 
Druhého dne jsem stávala časně jen k tomu, abych se podívala na tu kůži.
 Trochu jsem si odhrnula kimono a uviděla na ňadru něco jako tetování pavučiny. Znovu jsem se toho dotkla. Nebolelo to. 
Ale netušila jsem, odkdy jsem to tam měla.
 Rozhlédla jsem se. Všichni ještě spali.
 Tiše jsem se zvedla a po špičkách chodila kolem futanů. Ani dušička se snad neprobudila.
 Vydechla jsem si až na chodbě a podívala se na své zničené kimono. Musela jsem to někde vyměnit.
 Našla jsem si v kapsičce měšec, kde jsem měla ještě dost jenů.
 Zamířila jsem do ulice, kde jsem se kolem sebe rozhlédla a snažila se najít obchod s oblečením. Našla jsem až takový malý krámek na konci ulice. 
Naštěstí už otevírali dříve, a tak i přes to, že byla tma, jsem mohla vejít. Našla jsem tu toho mnoho. Ale nejvíce se mi líbilo západní oblečení, které se u nás tak nenosilo. Skládala se z bílé košile, černé vesty šité ze zlaté nitě s manžetovými knoflíčky, dlouhého kabátu až někam pod kolena. Boty byly kožené a kalhoty černé trochu širší, než by se mi líbily.
 ,,Mohu toto?" Zeptala jsem se prodavače. Pozvedl nad mým výběrem obočí.
 ,,Západní oblečení? Ano jistě, ale máte na to?" Určitě narážel na to, jak jsem měla zničené kimono.
 ,,Mám." Vysypala jsem si do ruky pár jenů, aby mi uvěřil.
 ,,A chtěl bych i pár červených, zelených a modrých stuh," vyžádala jsem si dál. 
,,Jistě."
 Převlékla se do nového oblečení až doma, kde jsem si upravila i kalhoty podle svého. Pasovalo mi to opravdu dobře. 
Měli tam i šátky, co nosili bohatí muži, když byly u nás v paláci. Bylo to spíše klučicí oblečení, ale mé velikosti. 
 Také jsem cestou zpátky nakoupila i nějaké jídlo, a tak jsme měli ke snídani rybu.
 Dala jsem rybu smažit. Nebyly jsme v moc luxusním bytě, avšak usmažit rybu jsem tu mohla.
 ,,Hmm... co to tu voní?" Podívala jsem se na Akie. Měl trochu rozcuchané vlasy, avšak jinak vypadal jen trochu ospale. 
,,He? Ty sis koupila nové oblečení?" Překvapeně na mě hleděl.
 ,,Jistě," řekla jsem, jako kdyby to měla být samozřejmost.
 ,,A proč sis vybrala takové oblečení?" Podívala jsem se na svou bílou košili.
 ,,Protože se mi líbilo." 
,,Sluší ti to. Vypadáš jako opravdový chlap." Usmála jsem se na něj a uviděla za ním také ospalého Keie a Ougiho.
 ,,Páni," vyšlo z Keie.
 ,,Dobré ráno," pozdravila jsem je a konečně usmažené ryby připravila na talíře.
 ,,Nechte si chutnat," řekla jsem, když jsem jim to podala.
 Šly jsme společně do jiné místnosti, kde jsme se posadily. Posadila jsem se vedle Akii, avšak uvědomila si, že v tomto oblečení to bylo trochu obtížnější.
 ,,A ne, že budete dělat moc hluku," náhle se ozvalo ode dveří.
 Ohlédla jsem se za sebe a spatřila dva poslední členy. Hirokiho a Kaita.
 ,,Ach, dobré ráno, Hiroki," zasmál se Kei a při tom vyprskl trochu ryby z úst.
 ,,Dobré ráno, Hiroki, Kaito." Oba se na mě podívali. Kaito i přes své překvapení se na mě usmál.
 ,,Moc ti to sluší, Hanami. Proč jsi vyměnila oblečení?" Hiroki jen tiše usedl na své místo v čele.
 ,,Kimono jsem měla moc už zničené a špinavé." 
,,Pravda," zamumlal a usedl vedle mě.
 ,,A stejně asi ani neuškodí mít na sobě něco jiného, než kimono." Spíše byla pravda taková, že se mi toto oblečení moc líbilo.
 Už dlouho jsem toužila takové oblečení si zkusit.
 Podívala jsem se na své jídlo. Pořád jsem měla před očima krev. Samou krev. Nemohla jsem také zahnat ten skvělý pocit, když jsem bodala toho muže dýkou do hrudi. Připadala jsem si v té chvíli jako blázen nebo jako šílenec toužící po ukojení svého hladu.
 Vzdychla jsem. Asi jsem to nikdy neměla vytahovat na světlo. Ale ono to tak se mnou bojovalo. Mé oni já chtělo ven se konečně objevit. Matka mě nikdy nemilovala, 
kvůli tomu, že byla oni, ale otec mi říkal, že i když byla oni, milovala mě. Věřila jsem mu to. V každém z nás se ukrývalo něco, co mohlo být odporem toho, 
co jsme viděli na první pohled. Jako Akio a jeho touha po životě, i když se šel zabít. Já a mé druhé, nelidské, já.
 ,,Když spadne list, vítej nový život. Pokud spadne strom, plač pro ztracený život." Podívala jsem se na Akiu.
 ,,Co to znamená?" Zeptala jsem se. Jen pokrčil rameny.
 ,,Ani nevím. Najednou mě to napadlo. Asi to má znamenat, že malá zranění na lidském těle jsou nic, ale něco jako infarkt, zástava srdce a tak znamenají konec."
 S úsměvem jsem zavrtěla hlavou.
 ,,Ne, to znamená začátek a konec života, Shingami. Život nikdy nebyl dost dlouhý, aby ho člověk správně prožil a ani nebyl tak krátký, aby ho neprožil vůbec."
 Nabrala jsem si trochu suši do hůlek.
 ,,Proto je také život, ne?" A snědla své sousto.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář