27.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.21 |
› 

 Nerozhodnost

Poslepu jsem se doplížila do své původní vězeňské kobky.
Uběhly už dlouhé týdny od chvíle, kdy jsem vkročila do právě téhle chodby. Naposledy jsem tu byla toho rána, kdy Jared odešel na výpravu a Jeb mě osvobodil. Usoudila jsem, že dokud jsem naživu, tak teď po Jaredově návratu je moje místo tady.
Tentokrát mě tu nevítalo žádné kalné světlo, ale byla jsem si skoro jistá, že jsem jeskyňku našla správně; ty zatáčky a sklon podlahy mi byly povědomé. Levou dlaň jsem táhla po skalní stěně co nejníž, abych nahmatala otvor do kobky. Ještě jsem si nebyla jistá, že vlezu dovnitř, ale aspoň získám pevný bod; vrátím se k místu, kam patřím.
Nakonec však vyšlo najevo, že na obývání staré kobky stejně nemám šanci.
Ve stejné vteřině, kdy jsem prsty přejela po horní drsné hraně průlezu, jsem chodidlem narazila na překážku a upadla jsem. Honem jsem před sebe natáhla ruce, abych se ochránila, ale něco pod nimi s chrupnutím povolilo. Ležely tu předměty, které tu původně nebyly a neměly tady co pohledávat.
Ten zvuk mě polekal; co když jsem zahnula do nesprávné chodby, co když jsem zabloudila do něčí ložnice? Honem jsem si v duchu vybavila cestu ke kobce a dumala, kde jsem se mohla splést, a navíc jsem napínala sluch, jestli ten chrastivý zvuk někoho nepřivolal.
Neozvalo se nic – žádný pohyb, žádný zvuk, jen dusná a vlhká temnota a tak tichá, že jsem prostě musela být sama.
Opatrně, abych nezpůsobila další hluk, jsem začala prozkoumávat svoje okolí.
Rukou jsem zavadila o předmět. Objela jsem jeho obrysy – kartonová krabice, nahoře zakrytá tenkou plastovou fólií, již jsem při pádu protrhla. Sáhla jsem do krabice a uvnitř nahmatala řadu malých obdélníčků zabalených do šustivé fólie, které při doteku hlučně chrastily. Honem jsem rukou ucukla ze strachu, že k sobě upoutám pozornost.
Vzpomněla jsem si na otvor do jeskyně, a když jsem se natáhla dovnitř, zjistila jsem, že jsem si cestu nespletla, ano, byla to moje kobka, ale plná krabic a přepravek, jež stály vysoko vyrovnané i kolem plné jeskyně, do které se nyní nedalo vlézt.
Zaskočeně jsem si hmatem zkusila najít cestu na konec chodby, ale i ta byla zavalená tajemnými kartonovými krabicemi.
Pořád jsem nechápala, co to znamená, takže jsem ve tmě šátrala dál, a vedle hory krabic jsem objevila pytle ze zvláštní látky, jakoby z hrubé džínoviny, jež byly plné hmoty; když jsem do nich šťouchla, obsah se přesýpal s tichým sykotem. Prohnětla jsem pytel oběma rukama; pořád mi nebylo jasné, o co jde, ale ten syčivý zvuk mě mohl prozradit jen těžko.
A pak mi zčistajasna svitlo. Pomohl mi ten pach. Jak jsem mnula ten hrubozrnný obsah látkových pytlů, ovanula mě známá vůně. V duchu jsem se přenesla do své holé kuchyně v San Diegu, k nízké skříňce po levé straně dřezu. Vybavila jsem si sáček syrové rýže, odměrku, abych věděla, kolik jí dát do hrnce s vodou, a za ní řady konzerv.

..

A jakmile jsem si uvědomila, že ohmatávám pytel rýže, rázem jsem měla jasno. Přece jenom jsem byla na správném místě. Jeb se jednou zmínil, že kobku a chodbu před ní používají jako sklad. Všechny zásoby, které naši nájezdníci ukradli během týdnů své nepřítomnosti, tu byly uskladněny až do doby, než je zdejší komunita spotřebuje.
V hlavě se mi vařila změť myšlenek.
Nejprve jsem si uvědomila, že všude kolem mě jsou potraviny. Nejenom hrubý chleba a řídká cibulová polévka, ale potraviny. A někde v těch bednách bude nejspíš i burákové máslo, čokoládové sušenky, brambůrky. Sýrové křupky.
Sotva jsem si vybavila chuť těch dobrot, když jsem si představila, jak se jimi cpu poprvé od chvíle, co jsem opustila civilizaci, okamžitě jsem se zastyděla. Jared neriskoval život a nestrávil týdny života loupením a skrýváním se, abych se já mohla namlsat. Tohle jídlo bylo pro ostatní.
Současně jsem si začala dělat starosti, že tohle třeba není všechen lup. Co když sem přijdou uskladnit další krabice? Nemusela jsem se moc namáhat, abych si uměla vykreslit, co by pak následovalo.
Ale – copak tady nejsem přesně z toho důvodu? Copak přesně tohle jsem si nechtěla o samotě promyslet?
Přikrčila jsem se u stěny. Pytel s rýží mi posloužil jako obstojný polštář. Zavřela jsem oči, ačkoliv v té tmě to bylo zbytečné, a začala se radit.
Fajn, Mel. Co teď?
Potěšilo mě, že je pořád ještě vzhůru a čilá. Nebezpečí jí dodávalo sílu. Usínala a vytrácela se jen tehdy, když všechno klapalo v pohodě.
Priority, rozhodla. Co je teď pro nás důležitější? Zůstat naživu? Nebo Jamie?
Odpověď znala. Jamie, potvrdila jsem s hlasitým povzdechem. Můj dech se šeptavě odrážel od černých stěn.
Souhlasím. Pokud dovolíme Jebovi a Ianovi, aby nám pomohli, možná ještě nějaký čas vydržíme, ale copak mu to bude něco platné?
Možná bude. Ale bolelo by ho víc, kdybychom se jenom tak vzdali, nebo kdybychom to prodlužovali? Ten špatný konec je nevyhnutelný.
Nelíbilo se jí to. Cítila jsem, jak se vrtí a pátrá po řešení.
A co se pokusit o útěk? navrhla jsem.
Nepravděpodobné, odmávla můj návrh. Kromě toho, co bychom tam venku dělaly? Co bychom jim vykládaly?
Společně jsme si představily, jak vysvětluju měsíce své nepřítomnosti. Mohla bych lhát, vymyslet si nějakou pohádku, nebo tvrdit, že si na nic nevzpomínám. Ale pak jsem si vybavila Hledaččin skeptický výraz, vypouklé oči svítící podezřením, a přiznala jsem si, že moje naivní pokusy o lež by selhaly.
Mysleli by si, že jsem tě ovládla, potvrdila Melanie. Vyjmuli by tě a naimplantovali jinam.
Poposedla jsem, jako bych tak mohla té představě uniknout. Zamrazilo mě v zádech. A pak jsem dořekla, co ještě by to znamenalo. Pověděla by jim o zdejších jeskyních a sem by pak vpadli Hledači.
Obě jsme ztuhly hrůzou.
Správně, dodala jsem. Takže útěk nepřichází v úvahu.
Správně, zopakovala; přemíra citů jí rozmazala myšlenky.
Zbývá tedy rozhodnout jedno... rychle, nebo pomalu. Co Jamiemu ublíží možná míň?
Zdálo se mi, že dokud se soustředím na praktickou stránku věci, přinejmenším já zvládnu vést diskusi věcně. Melanie se mě v tom úsilí pokusila napodobit.
Nejsem si jistá. Logicky by se dalo soudit, že čím víc času my tři strávíme spolu, tím těžší pak pro něho bude... odloučení. Ale na druhou stranu, když nebudeme bojovat, když se rovnou vzdáme... to se mu taky nebude líbit. Pochopí to jako zradu.
Zvážila jsem obě stránky věci, jež předložila, a nutila se do racionálního přístupu.
Čili... rychle, ale přitom se ze všech sil snažit smrt odvrátit?
Zemřít v boji, potvrdila.
V boji. Nádhera. Zkusila jsem si to představit – jak násilím oplácím násilí. Jak zvedám ruku, abych někoho udeřila. Uměla jsem to popsat, ale mentální obraz mi unikal.
Dokážeš to, povzbuzovala mě. Pomůžu ti.
Díky, ale nemám zájem. Musí existovat jiné řešení.
Já tě nechápu, Wando. Definitivně ses zřekla své rasy, jsi ochotná zemřít kvůli mému bratrovi, jsi zamilovaná do muže, který se nás obě chystá zabít, a přesto se držíš zásad, které jsou tady naprosto nepraktické.
Jsem, jaká jsem, Mel. Tohle se nezmění, i když se jinak změní naprosto všechno. Ty se držíš svých zvyků, tak dovol, ať se já držím zas těch mých.
Ale pokud máme...
Dohadovala by se dál, ale něco nás vyrušilo. Odkudsi z konce chodby k nám dolehlo zašoupání podrážky o kámen.
Zkameněla jsem; v těle mi zamrzlo všechno kromě srdce, ale i to se mi zadrhlo. Napnula jsem sluch. Rychle jsem ztratila naději, že ten zvuk byl pouhé zdání. Během pár vteřin bylo jasné, že se ke mně blíží kroky.
Melanie zachovala klid, zato já zpanikařila.
Vstaň! poručila mi.
Proč?
Bojovat nechceš, ale utéct můžeš. Musíme něco zkusit – kvůli Jamiemu.
Opět jsem začala dýchat, tiše a mělce. Pomalu jsem se předklonila, a zhoupla se na bříška prstů u nohou. Do svalů mi vstříkl adrenalin, až se mi mrazivě rozechvěly. Uměla bych běžet rychleji než většina obyvatel jeskyně, ale kam bych měla utíkat?
"Wando?" zašeptal kdosi tiše. "Wando? Jsi tady? To jsem já."
Hlas se mu zlomil. Poznala jsem ho.
"Jamie!" zasípala jsem. "Co to vyvádíš? Řekla jsem ti, že potřebuju být sama."
Samou úlevou přestal šeptat. "Všichni tě hledají. Jako, víš, Trudy a Lily a Wes – tihle všichni. Ale nikdo se to nesmí dozvědět. Nikdo nesmí dostat podezření, že jsi zmizela. Jeb už zase chodí s puškou. Ian a Doktor se drží spolu. Jen co si Doktor vyšetří chvilku, promluví si s Jaredem a Kylem. Doktora tu všichni poslechnou. Fakt se nemusíš schovávat. Všichni mají moře práce a ty jsi určitě unavená..."
Během řeči se Jamie přiblížil až ke mně a prsty mi sjel po paži k ruce.
"Ale já se vlastně neschovávám, Jamie. Musím přemýšlet."
"Přece bys mohla přemýšlet i u Jeba, ne?"
"A kam se mám podle tebe vrátit? Zpátky do Jaredova pokoje? Tam bych normálně měla být."
"Už ne." Z hlasu mu zazněla známá trucovitost.
"Proč vlastně mají všichni teď tolik práce?" zkusila jsem zavést řeč jinam. "Co dělá Doktor?"
Snažila jsem se marně; neodpověděl.
Po chvilce vzájemného mlčení jsem mu přitiskla dlaň na tvář. "Poslyš, měl by ses držet u Jeba. Ostatním vyřiď, ať mě přestanou hledat. Chvíli tu zůstanu."
"Nemůžeš tady spát."
"Předtím jsem to taky vydržela."
Pod rukou jsem cítila, jak vrtí hlavou.
"Tak ti aspoň donesu rohož a polštáře."
"Stačí mi jeden."
"A u Jareda spát nebudu, dokud se nepřestane chovat jako cvok."
V duchu jsem zasténala. "Tak přespávej u Jeba a jeho chrápání. Patříš k nim, ne ke mně."
"Patřím tam, kam chci já."
Tížila mě představa, že mě tu objeví Kyle, ale kdybych se o tom zmínila, Jamie by cítil o to větší povinnost mě chránit.
"Dobrá, ale nejdřív ti to musí dovolit Jeb."
"Později. Dneska večer ho nechci vytočit."
"A co Jeb dělá?"
Jamie neodpověděl. Až teď jsem si uvědomila, že i na tu první otázku mi neodpověděl naschvál. Něco přece mnou tajil. Možná že ostatní měli plné ruce práce s pátráním po mně. Možná že Jaredův návrat domů v nich probudil původní mínění, jež o mně měli. Aspoň v kuchyni to tak vypadalo, když všichni klopili hlavu a jukali po mně s kradmou provinilostí.
"Co se to děje, Jamie?" naléhala jsem.
"Nesmím ti to říct," zamumlal. "A taky neřeknu." Pevně mě objal kolem pasu a obličejem se mi zaryl do ramene. "Všechno bude v pohodě," slíbil mi ochraptěle.
Popleskala jsem ho po zádech a prsty mu pročísla zknocenou hřívu. "Dobrá," souhlasila jsem s jeho mlčením. Koneckonců, i já jsem měla svá tajemství, ne? "Hlavně se netrap, Jamie. Určitě to nakonec dopadne, jak nejlíp to bude možné. Ty to zvládneš." Sama jsem doufala, že to bude pravda.
"Jenomže já nevím, co bych si měl přát," přiznal se šeptem.
Když jsem tak naprázdno civěla do tmy a snažila si domyslet, co mi Jamie nechce říct, na vzdáleném konci chodby jsem zahlédla matnou zář – skoro neviditelnou, ale v temné jeskyni každopádně podezřelou.
"Pšššt," vydechla jsem zděšeně. "Někdo sem jde. Honem, schovej se za krabice."
Jamie se prudce ohlédl po blížícím se žlutém světle. Napínala jsem sluch, zda uslyším kroky, ale v chodbě vládlo jen ticho.
"Já se neschovám!" vydechl. "Postav se za mě, Wando."
"Ne!"
"Jamie!" zahulákal Jared. "Vím, že jsi tady!"
Nohy mi zmrtvěly, ochrnuly. Proč jen to musí být Jared? Pro Jamieho by bylo snazší, kdyby mě zabil Kyle.
"Běž pryč!" křikl Jamie.
Žluté světlo zrychlilo tempo a změnilo se na kruh na vzdálené stěně.
Jared vyšel zpoza rohu; baterkou kmital po kamenné podlaze sem a tam. Byl už opět čistý a na sobě měl vyrudlou červenou košili, kterou jsem si pamatovala – visela v ložnici, kde jsem přespávala řadu týdnů, takže jsem si na ni navykla. I jeho obličej mi byl povědomý; ten výraz nosil hned od prvního okamžiku, co jsem se tady ukázala.
Paprsek baterky mi zavadil o tvář a oslepil mě. Věděla jsem, že světlo se zářivě odrazilo od stříbra v hloubi mých očí, protože jsem ucítila, jak Jamie sebou trhl – jen maličko, ale pak se zapřel nohama do země ještě pevněji než dřív.
"Padej od toho pryč!" zahulákal Jared.
"Hele, raději mlč!" zavřískl na něho Jamie. "Neznáš ji! Nech ji na pokoji!"
Přimkl se ke mně, i když jsem se snažila jeho ruce odtrhnout.
Jared se k nám řítil jako rozzuřený býk. Jednou rukou popadl Jamieho za košili a odhodil ho ode mě, načež s hochem zalomcoval a zblízka na něho řval.
"Chováš se jako idiot! Copak nechápeš, že tě jenom využívá?"
Instinktivně jsem se vmáčkla do škvíry mezi ně a dosáhla jsem toho, že Jared Jamieho pustil. Ale stalo se i to, co jsem nechtěla – ovanul mě důvěrně známý Jaredův pach, málem jsem omdlela při doteku křivky jeho hrudníku.
"Nech Jamieho v klidu!" vyštěkla jsem a zalitovala, že nedokážu být víc taková, jakou si mě přeje Melanie; abych měla pevnější ruce a ráznější hlas.
Jednou rukou mě chytil za zápěstí a prudkým trhnutím mnou mrštil na zeď. Ten náraz jsem nečekala, vyrazil mi dech. Podél stěny jsem se bezvládně svezla na podlahu a spadla do chrastících a praskajících krabic.
Chvíli jsem bezmocně ležela v šustícím celofánu a před očima se mi míhaly podivné jiskry.
"Zbabělče!" ječel Jamie na Jareda. "Neublížila by mi, ani kdyby si tím měla zachránit život. Proč se na ni nevykašleš?"
Krabice opět zachrastily, jak mě Jamie chytil za loket. "Wando? Nestalo se ti nic, Wando?"
"V pořádku," vyhekla jsem navzdory své třeštící hlavě. Jared zřejmě upustil baterku a v jejím svitu jsem rozeznala Jamieho vystrašenou tvář. "Teď bys měl jít, Jamie," šeptla jsem mu. "Utíkej."
Jamie zuřivě vrtěl hlavou.
"Koukej od toho mazat pryč!" řval Jared.
Viděla jsem, jak chytil Jamieho za ramena a prudce ho z dřepu vytáhl na nohy. Okolní krabice se na mě sesypaly jako malá lavina. Jedna těžká mě praštila mezi lopatky a já vyjekla bolestí.
"Přestaň jí ubližovat!" vyl Jamie a rozmáchl se.
Ozval se ostrý, praskavý zvuk a kdosi lapl po dechu.
Zoufale jsem se hrabala zpod krabic, omámeně se opřela o lokty.
Jared si jednou rukou přiklopil nos a přes rty se mu valila temná kapalina. Nevěřícně třeštil oči. Před ním stál Jamie s rukama zaťatýma a zuřivě zkrabacenými rysy.
Jared dál šokovaně zíral na Jamieho, ale ten se náhle začal tvářit ukřivděně a možná i zrazeně.
"Nejsi takový, za jakého jsem tě považoval," zasípal Jamie. Díval se na Jareda, jako by ten dospělý muž byl někde daleko, jako by je oddělovala vysoká zeď a Jamie stál na své straně úplně sám.
A pak se Jamiemu vlhce zaleskly oči a tak honem odvrátil hlavu, protože se před Jaredem za svou slabost styděl. Potom rychle, trhaně odešel.
Snažily jsme se, pomyslela si smutně Melanie. Srdce jí nad tím dítětem krvácelo, i když na druhou stranu toužila opět se podívat na její lásku. Vyhověla jsem jí.
Jared se na mě nedíval. Civěl do tmy směrem, kterým zmizel Jamie, a rukou si pořád svíral nos.
"Ále, k čertu!" zahulákal náhle. "Jamie! Vrať se!"
Žádná odpověď.
Jared se krátce ohlédl po mně; schoulila jsem se, ačkoliv vztek ho zřejmě přešel. Nakonec sebral baterku ze země a rozběhl se za Jamiem, přičemž cestou odkopl jednu z krabic.
"Omlouvám se, slyšíš? Nebreč, kamaráde!" řval spíš rozzlobeně než omluvně a mě nechal ležet ve tmě.
Nekonečně dlouhou dobu jsem dokázala jen oddechovat. Soustředila jsem se na vzduch proudící do plic a zase ven. Pak jsem se soustředila na to, abych se zvedla z podlahy. Pár vteřin jsem se musela rozpomínat, kde mám nohy, ale když jsem se opřela o stěnu, třásly se pode mnou, až jsem se skoro zhroutila. Nakonec jsem se zase svezla dolů a opřela se o pytel rýže a zkoumala, co všechno mi je či není.
Zlomeného jsem neměla nic – na rozdíl od Jareda, který to odnesl nosem. Pomalu jsem vrtěla hlavou. Ti dva by se neměli hádat, natož rvát. Zavinila jsem tolik zmatku a trápení! S povzdechem jsem dál sčítala své rány; velké, bolestivé místo uprostřed zad, ze strany na tváři jsem cítila lepkavou vlhkost od toho, jak jsem narazila do stěny. Při doteku to štípalo a na prstech mi zůstala vláha. Ale to bylo nejhorší zranění, ostatní byly jen modřiny a škrábance.
A pak mě zalila úleva.
Byla jsem naživu. Jared měl sto příležitostí mě zabít a nevyužil je. Místo toho se rozběhl za Jamiem, aby urovnal jejich spor. Ať už jsem vztah mezi nimi poškodila sebevíc, zřejmě to nebylo nenapravitelné.
Měla jsem za sebou dlouhý den; byl dlouhý ještě dávno předtím, než se objevil Jared se svým doprovodem, a od té doby jako by uběhla celá věčnost. Zavřela jsem oči a usnula na pytli s rýží.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře