Sakura no hana - 7. Akuma no koe

2. listopad 2013 | 12.00 |

 7. Část

Znovu jsme se vydali na cestu. Ruce jsem musela mít za trest spoutané a uvázané na provazu, který držel Ougi. Naneštěstí jsem s ním jen taktak udržela krok. 
Akiu držel i beze zbraní Hiroki. Hideaki nesl naše věci a Kei i Kaito šly nedaleko nás.
 ,,No, pěkně jste si to vy dva podělali," vysmál se nám Kei.
 Zamračila jsem se na něj. Kdybych chtěla, mohla jsem ty pouta roztrhnout.
 ,,Pořád tě můžu praštit, Keii," varoval ho Akio a zatvářil se kysele, když Hiroki zatáhl za provaz.
 ,,Možná si také koupím někde takové oblečení," řekl Katashi s pohledem upnutým na mém oblečení. 
,,Tobě by určitě nějaké slušelo," souhlasila jsem. Každému z nich by slušelo takové oblečení.
 ,,Odkud jsi vlastně, Hanami?" Zeptal se Akio zvědavě.
 Otočila jsem se na něj a vzpomněla si na překrásný palác. Už to bylo tak dlouho. Otec si jistě dělal starosti.
Jeho jediná dcera někam utekla a jeho vojáci jí nemohli najít.
 ,,Z Fukushimi." 
,,To je hodně daleko," podotkl Kaito.
 ,,To ano, ale jak jsem řekla, potřebuji se dostat do Gifu." Už dávno jsem zapomněla na ten luxus, co jsem znala. Odešla jsem od všeho, co pro mě bylo samozřejmostí 
a odevzdala se světu. Svému já oni. Už mě nikdo nechránil. Měla jsem svůj meč a odhodlání bojovat za sebe.
 Vykračovala jsem si a bylo mi téměř jedno, že jsem byla připoutaná jako pes na řetěz. Nepotřebovala jsem ani kapku vody, jelikož dneska bylo báječně. 
Už pomalu mizelo léto a přicházel podzim.
  ,,Odpočineme si," rozhodl nakonec Hiroki po delší cestě.
 Posadily jsme se do trávy. Nechali mi zavázané ruce, ale nevadilo mi to. Provazy mě neškrtily ani mi nervaly kůži.
 Dotkla jsem se znovu hrudi. Pořád mě to znamení velmi bolelo a začalo mi být samo o sobě už špatně.
 ,,Jsi v pořádku?" Zeptal se mě ustaraně Kaito. Zavrtěla jsem hlavou a usmála se.
 ,,Nic mi není." Narovnala jsem se a pocítila náhle bolest hlavy. Byla bodavá jako kopí Keie a ostrá jako meč Hirokiho.
 ,,Určitě jsi jen unavená. Moc jsme se nevyspali," napadlo Akieho, jako kdyby něco cítil. Možná mohl vnímat více než jen, kde jsem byla.
 Přikývla jsem. Byla jsem ještě trochu unavená i kvůli tomu. Oni nemusel spát, ale já byla z části člověk, a tak jsem musela i spát. 
Ale ani jsem se netěšila na svou dospělost. Má dospělost by znamenala být jako matka. Oni. Démon.
 ,,Až dorazíme do nějaké vesnice, můžeš se klidně vyspat," řekl Hiroki hledící do dáli jako dobrodruh. 
,,Dobře."
  Snědla jsem onigiri, napila se vody a už mi bylo o něco lépe.

Avšak měla jsem pocit, jako kdyby mi to vše stejně nestačilo. Potřebovala jsem něco více. 

Něco, co by mě uspokojilo. Ale co?
  Znovu jsme se vydali na cestu. Přemýšlela jsem, co mohlo být to, co jsem potřebovala. Neměla jsem na mysli žádné konkrétní jídlo či pití. 
Ani nový šat jsem nepotřebovala.
 ,,Můžu se zeptat?" Zvedla jsem hlavu a střetla se s pohledem Akiovím.
 ,,Jistě." Nadechl se. Určitě se to týkalo jeho stavu.
 ,,Jsem člověk nebo oni?" Zamyslela jsem se nad správnými slovy.
 ,,No, nejsi oni, ale ani tak zcela člověkem. Máš něco ze mne. Nesmrtelnost, odolnost a další takové věci. Ale ne krev, oči či něco podobného."
 Navždy už takto bude vypadat, pomyslela jsem si a byla za to i trochu ráda. Byl krásný a vrásky by tomu jistě nedopomohli.
 ,,A ty jsi Oni, správně?"
 Přisvědčila jsem.
 ,,Mám modrou krev, mám rudé oči, drápy a vše, co si můžeš představit. Ale jsem také dítě člověka, a tak mám i emoce, které by oni neměl." 
Kdybych byla jako oni, všichni zde by již byly mrtvý nebo mými oddanými. Jen má lidskost bránila šelmě ve mně bojovat.
 ,,A já jsem tvůj strážce, který tě musí chránit, abych přežil." Znovu správně. Bylo to docela jednoduché, když to člověk pochopil.
  Šly jsme lesem, když v tom jsem zareagovala rychle na meč letící přímo na mě.
 Uhnula jsem a sledovala očkem, jak škrábl o lano, které držel Ougi.
 ,,Banditi," zasyčela jsem a náhle měla znovu ten pocit. Snad jen adrenalin, ale silný.
 ,,Sakra," zaklel Hiroki a vytasil meč jako ostatní kromě mě a Akieho.
 ,,Akio." Hodila jsem mu svůj meč, který chytil a vytasil na lumpy, co šly v kruhu na nás. Cenily zuby, tiše se smáli. 
Oni se ve mně znovu probrala a znovu chtěla utrpení.
 Potlačila jsem to a vyndala si pro sebe dýku. Akio se tu nesměl prozradit. Neuměl používat ještě svou moc a stejně i tak neuměl jí potlačit či skrýt.
 Uviděla jsem, jak Hideaki byl znovu vyplašený. Zjevně si vzpomněl na ty chlápky, když nás napadli a poznali jsme Akio a Ougiho, nebo na ty, 
co ho lovily v lesích ještě dříve. Tak či tak, stejně ho vyděsily.
 Vystřelily znovu ze šípů. Akio odsekl lano, stoupl si přede mne a neuvěřitelnou rychlostí ode mne odrážel šípy.
 Naštěstí i ostatní se s nimi museli vypořádat, a tak nic nemohli vidět.
 ,,Používej jen meč, Akio." Otočil se na mě, když to polevilo.
 ,,Proč?" Zatvářil se nechápavě.
 ,,Nemůžeš větry použít, když jsou tady ostatní." 
,,Ale já tě chci chránit." To mě zasáhlo stejně jako šíp, co unikl mé i Akiově pozornosti a zabodl se mi do ramene.
 Tiše jsem zasyčela bolestí a křečovitě si držela rameno.
 ,,Hanami." Klekla jsem a uviděla trochu modré své krve.
 Vytáhla jsem surově šíp a odhodila ho pryč. Banditi se na nás vrhli i s meči.
 ,,Pozor!" Křikla jsem na Akiu, který na mě ustaraně hleděl a za kterým bylo pár chlápků.
 Otočil se a sekl je rychlostí větru. Někdo mě chňapl za mnou za bolavé rameno a přiložil mi dýku ke krku.
 ,,Koho to tu máme? Byl bys dobrý tak leda jako terč visící na stromě."
 Zašklebila jsem se, avšak neotálela a bodla nepřítele do krku dýkou. Vytryskla krev.
 Rozšířily se mi oči a napůl už ovládla oni. Krev, krev, to jsem měla pořád v mysli. Voňavá rudá krev.
 Otočila jsem se k němu čelem a zírala mu na krk. Na krev tečící jako med po špinavé kůži.
 ,,Chci víc," zašeptala jsem skoro mimo sebe. Táhla mě ta krev k sobě. Chtěla jsem jí ochutnat. Cítit zuby v kůži toho muže.
 Nenápadně jsem nás zahalila mezi stromy. Zavřela jsem oči a nasála tu vůni. Chtěl ještě dál bojovat. Vytáhl meč a chtěl mě seknout, avšak rychlostí, kterou nemohl vidět, jsem se vyhnula a kousla ho přímo do krku tak surově, že jsem mu mohla klidně prokousnout krk.
 Začala jsem sát. Oni pil krev, aby ukojil svůj hlad. Stačila k tomu i něčí smrt, ale proč ne z toho ještě něco nevytěžit, že?
 Nasála jsem dost krve, aby mi to zahojilo ránu po šípu a muži jedním švihnutím ruky oddělila hlavu od těla.
 Olízla jsem si rty. Docela mě to upokojilo.
 Podívala jsem se zpátky a automaticky se dotkla hrudi. Už moc nebolela.
 ,,Hmm... Mám se vrátit?" Zeptala jsem se stále onim. Pořád jsem tam měla svého sluhu Akieho.
 Ušklíbla jsem se a pomalým krokem se vracela zpět. Při tom jsem znovu nabrala své lidské podoby a doufala, že jsem nebyla nijak moc špinavá. 
Ani rameno na tom už tak špatně nebylo, ba naopak.
  Rychle jsme si s nimi poradily.
 ,,Hideaki," snažila jsem se uklidnit zvíře. Byl úplně divoký.
 ,,Už je po všem." Pohladila jsem ho po hřbetu a dívala se mu do korálkových očí. Odfrkl si a hlavou do mě strčil.
 ,,No ano, jsi moc hodný kluk," zasmála jsem se tiše a pohladila ho ještě po tlamě.
 ,,Nejsi zraněná?" Zeptal se Akio. Zavrtěla jsem hlavou.
 ,,Ne, jsem v pořádku," odpověděla jsem klidně a dotkla se nepatrně svého ramene. Na rukách jsem už neměla záhadně lana. Ani jsem si toho vůbec nevšimla. 
Náhle byly pryč, jako kdybych je vůbec předtím na rukách neměla.
 Promnula jsem si zápěstí pravé ruky a podívala se i na Akiovi ruce, které také nebyly v provazech.
 ,,Kam jsi předtím zmizela?" Kei se na mě trochu zachmuřeně díval.
 ,,Nesnáším boje, kde můžu mít někoho za zády a ten jeden chlápek mi utíkal pryč," vymlouvala jsem se.
 ,,Máš na krku trochu krve," zašeptal Shingami. Otřela jsem si krev a na prstech skutečně uviděla rudou krev.
 ,,Že bys..." 
,,Nepřeháněj. Zahojila jsem se, to je teď důležité."
 Podívala jsem se na Hideakiho záda. Díkybohu tu byly naše všechny věci.
  Znovu jsme vyrazily. Cesta byla dlouhá, avšak brzo jsme se dostali do malé vesničky ještě před stmíváním. Byl tu malý hotýlek na jednu noc, ale to nám stačilo.
 Unaveně jsem padla do futanu a povzdechla si. Dnes to byl znovu velmi unavující den.
 ,,To se už převlíkáš za kluka celý život, nebo ti to připadá prostě normální?" Zeptal se Kei a posadil se vedle do svého futanu. 
,,Mužské oblečení je pohodlné," odpověděla jsem jen.
 ,,No, je pravda, že v ženském oblečení se asi špatně bojuje," připustil Akio, který také jako poražený padl do svého futanu.
 ,,Jestli budete ještě žvanit, budete spát venku," varoval nás Hiroki a také se připravil ke spánku.
 ,,Nicméně je spíše důležité, kde se nakonec usadíme," přidal se Ougi. 
,,Hmm. Asi to bude ještě dlouho trvat, než se rozhodne," opáčil Kaito.
 ,,Pravda."
 Sfoukly jsme svíčku a šly konečně spát.
V noci se mi udělalo špatně.
 Probudila jsem se celá zpocená a s příšerně pálící hrudí.
 ,,Ach," zasténala jsem, zvedla se a doklopýtala se ke dveřím ven.
 Najednou jsem ztratila dech a měla pocit, jako kdyby mi hrudí projelo dvacet mečů. Jen jsem tiše zakňučela a šla dál. Motala se mi hlava. Klopýtla jsem a znovu.
 Venku již byla samozřejmě tma, ale všude jsem cítila kolem sebe moc vůní. Vůní krve.
 ,,Co se to, se mnou, děje?" Uviděla jsem jít vesničkou nějakého chlapa.
 Prodloužily se mi drápy a šílenství po krvi mě téměř ovládlo.
 Ušklíbla jsem se pro sebe a připravovala se na rychlý útok.
 Vytratila jsem se hlídači z očí, ale když se znovu otočil mým směrem, nevydržela jsem to a zakousla se do něj. Ucpala jsem mu pusu, aby sousedé neuslyšeli jeho řev. Cítila jsem znovu v ústech sladkou krev. Nebyla jsem ani upír, ani nějaký potulný démon. Byla jsem oni. Hladový démon toužící po krvi, ale více zvířetem, než člověkem.  Odtrhla jsem se od něj. Chytla jsem se za hlavu a ucítila v ní neuvěřitelnou bolest.
 Vyzvracela jsem všechnu krev vysátou za tu dobu na suchou zem.
 Schovala jsem se do uličky a posadila se u jednoho domu. 
 ,,Co to, sakra, je?" Vykašlala jsem další krev a měla pocit, jako kdybych měla každou chvíli umřít.
 ,,Hanami." Ani jsem si neuvědomila, že jsem byla chvíli bezvědomí.
 Otevřela jsem ztěžka oči a uviděla Akiu.
 ,,Akio," vzdychla jsem a znovu se rozkašlala.
 ,,Co se to s tebou děje?" Zeptal se vyděšeně a díval se na ruku od krve. 
,,Nevím. Je mi příšerně. Nemůžu přestat myslet na krev." Byl tak krásný. Jako anděl spásy.
 Dotkl se svou ledovou rukou mého čela a pohladil mě tam palcem.
 ,,Tak se napi ode mne," řekl.
 Zavrtěla jsem hlavou. Vzal mě oběma rukama za hlavu a přinutil mě se mu dívat do očí.
 ,,Ale to není návrh, Hanami. Nechci tě vidět takto trpět." Přivřela jsem únavou oči.
 ,,Jen nechceš zemřít, nemám pravdu?" Ve skutečnosti jsem neměla nikoho, kdo by mě měl moc rád. Císař možná trochu ano, Izam byl spíše jen můj ochránce a Akio 
a ostatní jsem znala jen málo času a poznali jen ode mne lži. Nevěřila jsem Akiovi, že by mě měl rád. Že by se více staral o mé zdraví, než o svůj život.
 ,,Napi se mé krve, Hanami," zopakoval to tak vážně, že mě to zahřálo i u srdce. 
,,Tak to musíme udělat tak, abys nebyl od krve," zašeptala jsem a než mohl něco udělat, kousla jsem ho do rtu a začala z něj sát krev. Měl jí úžasnou. 
To bylo to, co mě uklidnilo. Co uklidnilo oni.
 Rukama jsem svírala jeho krk a utěšovala oni krví svého sluhy.
 Akio, děkuji ti. Dal jsi mi něco, co jsem potřebovala. Děkuji ti, že jsi mi pomohl. Že jsi mě nezavrhl jako má matka. 
Snad nikdy nebudu schopná ti to splatit... protože... jsem vždy poslouchala jen hlas démonů v sobě.  

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář