Čas plynul a já měla pocit, jako by se mé tělo měnilo. Nerostlo, nestárlo. Ale stávalo se Onim.
Už mi bylo lépe po tom, co jsem se napila Akiovi krve, avšak nedokázalo to i tak zničit Oni ve mně. Nikdo nepoznal v nás nic divného.
Akio dokázal skrýt svou moc a já už přestala konečně šílet z krve. Něco se však stalo. Kei nám vyprávěl, že si ostatní členové mysleli, že jsme spolu něco měli.
Docela mě to pobavilo, ba jsem se kvůli tomu málem i rozesmála. Bohužel jsme jim pravdu nemohli říct, a tak jsme to drželi prostě v tajnosti.
Konečně jsme přišli do Gifu.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale bylo to další stejné město jako ostatní. Co jsem také mohla čekat.
Rozhlížela jsem se kolem sebe a doufala, spíše si přála, abych narazila na nějakého Oniho. Oni se dali jen špatně poznat, pokud neukázali svou pravou podobu.
V každém městě byla rada Oni, kteří o městě i jeho okolí věděli vše a starali se o to, aby naše existence nebyla odhalena.
,,Tak jsme tady, ale co budeš dělat dál?" Zeptal se mě Kei. Otočila jsem se a usmála se na něj.
,,Tady se naše cesty ovšem rozdělí. Moje cesta už povede jinam, než ta vaše."
Vzala jsem si z Hideakiho zad své věci a podívala se zvířeti do očí.
,,Chceš se mnou i nadále cestovat, příteli? Nebo půjdeš s Hirokim a jeho společníky?" Zvíře přivřelo oči. Snad přemýšlelo, kam jít.
Ale se mnou by se jistě necítil v bezpečí tak jako s ostatními. Jistě by se mnou nezůstal, když jsem měla takový důležitý úkol, kterým byl navrácení meče bohům.
,,Snad chce být s námi všemi, Hanami," řekl Kaito, na kterého jsem si zvykla jako na lékaře nás všech.
,,Ne, musí si vybrat. Vy se můžete usadit zde, avšak já musím dál. Už dost jsem vám přidělávala jen starosti."
Otočila jsem se k odchodu, ale v tu chvíli mi cestu zatarasil překvapivě Ougi.
,,Ougi," vzdychla jsem překvapená jeho chováním. Nikdy moc nemluvil.
,,Budeme všichni rádi, když s námi zůstaneš."
,,Dobře řečeno, Akiro," slyšela jsem od Kei za sebou.
Sklonila jsem hlavu a zamyslela se nad tím. Ráda bych zůstala, bohužel jsem potřebovala jít svou cestou, abych mohla jít za Oni, aniž by o tomhle věděli.
Také tu byl Akio a jeho nový život. Pokud bych někde zemřela, zemřel by i on. Musel jít tedy se mnou, aby mě mohl chránit, ale musel by od svých přátel
a to by jistě nechtěl. Bylo to prostě složité. Ale jistě jsem s nimi zůstat nemohla. Již jsem začala dospívat do pravého Oni a to znamenalo ztrátu sama sebe jako člověka. Mohla bych klidně zabít ty čtyři, co ještě byly zcela lidmi. Hiroki, Junguji, Katashi, Ougi. I mé srdce bylo zmatené.
,,Tak s námi zůstaň ještě den, aby ses mohla rozhodnout." Přikývla jsem. Nemohla jsem nic namítat.
Ubytovali jsme se v jednom podniku, kde jsme se i najedli a odpočinuli od dlouhé cesty.
Posadila jsem se před hostinec, kde si malé děti hrály s kamínky a přidala se k nim. Hledat by teď bylo zřejmě zbytečné.
Kdyby mě chtěla městská rada Oni zaregistrovat v jejich městě, přišel by jejich posel.
,,Sestro, hraješ," zavolalo na mě jedno z dětí jménem Yuuki. Usmála jsem se na ní a hodila plochým kamínkem do kruhu udělaného v zemi.
,,Ha!" Zasmál se Mero, který se mnou byl v družstvu.
,,Vyhráli jsme."
V dáli jsem uviděla Jungujiho.
,,Copak to tu hrajete?" Zeptal se mile. Měl ledové oči, ale kterému mu hřáli jeho laskavostí. On byl jeden z nejlaskavějších lidí, které jsem kdy viděla.
Nikdy nikomu nepřál nic špatného a vše chtěl řešit bez boje, i když tomu se také nevyhýbal.
,,Kamínku hop," odpověděla Yuuki, dcera zdejšího prodejce látky, který zrovna včera přijel do města.
,,Tak tuhle hru neznám," přiznal se samuraj a prohrábl si vlasy.
,,Nevadí, naučítě to, Kaito." Usmála jsem se na něj. Jen přikývl a posadil se k nám na nízkou bedničku.
,,A vysvětlíte mi teda pravidla?" Děti hned rozzářeně souhlasily.
,,Chceš opravdu od nás odejít?" Zeptal se po chvíli a hodil kamínkem.
Zvrásčila jsem obočí.
,,Musím. Takhle je to lepší."
,,Opravdu? Zdá se, že si tě hoši oblíbili. I Ougi, který moc neřekne, řekl to, co si myslel."
Smutně jsem se dívala na naše hrací pole a skoro otupěle vnímala prázdnotu.
,,Je těžké to vysvětlit," řekla jsem nakonec a také hodila kamenem.
,,Život, smrt, bolest, samota, radost, štěstí... to je jako hra - ne, je to jako skládanka, co musíš poskládat a podle ní se řídit."
,,Kdyby se tím neřídilo, zemřeli bychom snad?"
,,Nejspíš," odpověděla jsem a vzpomněla si na matku. Ta zemřela, jelikož se neřídila pravidly. Zabili jí Oni. Její vlastní druh. Jejím prohřeškem jsem byla já.
Oni a při tom člověkem v jednom těle. Byla jsem vtěleným netvorem.
,,Všiml jsem si, že si tě oblíbil i Hiroki," promluvil náhle Kaito. Letmo jsem se usmála.
,,Slyšela jsem. Nikdy bych tomu ani asi nevěřila."
,,Hirokiho znám už od dětství a spolu jsme byly ve skupině Tangiko."
,,Tangiko?" Podivila jsem se. Na souhlas přikývl.
,,Oba jsme tehdy byly dost mladí, ale Hiroki byl i tehdy velmi talentovaný. Uměl mečem lépe než sám kapitán, to se muselo přiznat. Kapitána jsme měli všichni rádi,
ale když zemřel, propukl ve skupině chaos. Nakonec se skupina rozpustila a jediní, kteří zbyli, jsem já, Himmena, Ougi, Shingami a Katashi.
Akira, Akio a Kei k nám přišli do skupiny Tangiko až o pár let později. Také velmi šikovní, ale museli se tehdy dost učit," vzpomínal a díval se při tom do ulice na trhy. Viděla jsem mu v očích, že to byly věci, jež se nedali tak snadno zapomenout.
,,Chápu." Přivřela jsem oči a vlastně si uvědomila, že já takové zážitky nikdy neměla. Neměla jsem dříve přátele, se kterými bych dělala zážitky a ani jsem doopravdy neměla rodiče, kteří by mě brali jako své milované dítě. Měla jsem jen svou povinnost. Byla jsem vychovaná k životu zasvěcenému být Oni. Než jsem se vůbec narodila,
už mi psali budoucnost - budoucnost plnou věcí, které jsem již znala.
,,A byl Hiroki vždy takový mrzout?" Zeptala jsem se zvědavě, když jsem si na to zrovna vzpomněla.
,,Ne, dříve byl veselým. Když se začala rozpadat skupina - toho změnilo." To by dávalo možná smysl.
Nevěděla jsem, jaký předtím Hiroki byl, ale toužila jsem ho poznat.
Padla noc. Vše tiše spalo v tichu božském. Jen někdy štěkl něčí pes, když uviděl v temnotě se mihnout tmavou postavu. Ta osoba jsem byla já s podobou Oni.
Běžela jsem městem a hledala podle pachu radu Oni. Bylo to těžké, když tu bylo mnoho dalších pachů. Párkrát jsem dokonce zachytila pach krve, ale ten jsem potlačila, abych se mohla soustředit na svou práci. Musela jsem znovu tajně vyklouznout z pokoje, abych mohla vůbec jít sama. Poslední dobou se o mě starali překvapivě dost. Trochu jsem se začala sebe ptát, proč toho pro mě už tolik udělali, když jsem jim byla jen na obtíž.
Zastavila jsem se a podívala se na své drápy na rukách. Dneska jsem si připadala více sama sebou než obvykle, když jsem vypadala jako Oni.
Dnes také jsem nelačnila po krvi. Spíše mě žíral smutek a zmatenost toho všeho.
Náhle jsem mečem sekla za sebe a zastavila se na krku Hirokiho. Překvapeně jsme na sebe hleděli.
Díval se na mé krvavé oči a já na něj, jelikož jsem ho tu nečekala.
Rychle jsem nechala vše zmizet, i když jistě to už viděl.
Všimla jsem si i ostatních za ním.
,,Co tu děláte?!" Zavrčela jsem na ně naštvaně. Nečekala jsem, že by mě pronásledovali.
,,Snažil jsem se je zastavit, Hanami," ozval se vyčerpaně Akio.
,,Co se tu děje?" Zeptal se Hiroki jako led.
,,Chceš to skutečně vědět?" Zeptal se Oni ve mně a znovu mě posedl. Věděla jsem proč. Byl tu někde nepřítel.
Otočila jsem se a spatřila obrovského Oniho. Byl to chlap dvakrát větší než hoši za mnou.
,,Kdo to je, Hanami?" Zeptal se Akio a jistě poznal před sebou stejnou osobu jako já.
,,Ach ano, Oni." Hrozivě jsem se usmála. Slyšela jsem od malých dětí povídačky, že v noci bylo vycházení ven zakázáno. Prý venku chodili tvorové ani lidé, ani zvířata. Jeho to mysleli. Oni.
,,Nečekala jsem, že tu na někoho takového narazím," procedila jsem mezi zuby a nestarala se o obecenstvo skládané z lidí. Zostřily se mi drápy a vyrostli zuby.
,,Ale jestli mi budeš stát v cestě, budu tě muset zničit, příteli." Hluboce se zasmál jako medvěd.
,,Opravdu si tak věříš, prcku? Nemáš proti mně ani šanci."
,,To se ještě uvidí." Rychle jsem se podívala na Akiu.
,,Buď alespoň pro dnešek užitečný a použij svou moc." Máchl rukou, ve které se mu objevila vzdušná kuš.
,,Nebuď na mě taková, nechtěla jsi mě sama." Vystřelil větrný šíp, avšak ten udělal jen minimální škodu.
,,Cože?!"
Povzdechla jsem si a vytasila meč.
,,Myslela jsem, že lehké pošťouchnutí bude perfektně stačit," vzdychla jsem otráveně.
,,Hanami."
,,Ustupte! Tohle není boj pro obyčejné smrtelníky." Rychle jsem skočila do vzduchu a napřáhla meč nad sebe k velkému úderu.
Když jsem byla už u něj blízko, udeřil mě nečekaně do břicha svou masitou rukou. Zasáhla mě neskutečná bolest. Vyprskla mi z úst krev.
,,Sakra." Odhodil mě ke klukům.
,,Kruci, ty svině," zavrčel Akio a vrhl se na něj. Také dostal ránu, i když menší.
,,Nebojujte s ním." Stejně mě neposlechly. Tasili meče a šly proti tomu monstru.
Náhle se ozval bolestný křik.
,,Kaito!"
,,Junguji, ne!" Náhle jsem otevřela oči a byla hned na nohách.
,,Ty...!" Připravila jsem si drápy a využila své moci k běhu. Vrhla jsem se proti němu tentokrát odhodlaná ho zničit. Vedli mě lidské pocity, emoce.
Mé lidské já trpělo, že tamhle někde byl mrtvý Kaito. Bylo to neodpustitelné.
,,Táhni do pekla," vykřikla jsem a roztrhla všechnou silou obra vejpůl.
Dopadla jsem na nohy a rychle se rozhlédla po Jungujihovi. Ležel na zemi nedaleko mě. Všichni u něj seděli a snažily se ho udržet ještě při vědomí.
Akio ke mně zvedl hlavu.
,,Zachraň ho, prosím tě." Usmála jsem se ještě jako Oni.
,,Opravdu? Nějak mi nepřipadá, že by sis mohl dovolovat, zvířátko!" Přistoupila jsem k nim a podívala se na Akiu.
,,Jsi jen můj pes, Shingami Akio. Hanami je jen člověk, ale já jsem její temná stránka, která tě stvořila, nezapomeň na to."
Podívala jsem se ještě na Hirokiho a dotkla se jako u Akia jeho hrudi.
Usmála jsem se a zavřela oči. Znovu se to opakovalo. Nechala jsem, ať se naše duše spojí a já mohla provést stejný proces.
,,Kdo jsi?" Zeptala jsem se v temnotě své mysli.
,,Mé jméno je země," ozvalo se v temnotě.
,,Země, živel všeho počátku, svírající vše svými šlahouny." Sevřela jsem v duchu jasné světlo.
,,Ne, jsi můj bojovník. Jsi mým rozkvetlým válečníkem." Pocítila jsem, jak se moc země přenesla do těla Jungujiho Kaita.
Cítila jsem naše propojení.
,,Nezemřeš, dokud nezemřu já. Budeš mě chránit, abys přežil, ale abych hlavně přežila já."
,,Budu tu stále," zaslechla jsem od něj odpověď.
,,Buď." Otevřel oči a skutečně jsem v nich uviděla pučící květy.
,,Jsi Junguji Kaito, samuraj země." Kosti polámané od úderu obra se začali srovnávat a zacelovat.
,,A ty?" Zeptal se mě jako tehdy Akio. Usmála jsem se a prohrábla si vlasy.
,,Já jsem Chiyo, paní věčných nocí."
Čekali jsme, až se Kaito znovu probudí. Chlapi ho přemístili do našeho pokoje, kde jsem se posadila ke spícímu a vyčkávala.
,,Co jsi zač?" Zeptal se Kei.
Podívala jsem se na ně už jako člověk. Celou cestu sem byly potichu, ale teď přišel čas se odhalit.
,,Jsem Oni." Nemusela jsem jim číst ve tvářích. Byly překvapení.
,,Můžete mnou pohrdat, jestli je vám po chuti, avšak zachránila jsem Jungujihovi život, co by ztratil, kdybych ho tak nechala." Hiroki se zatvářil zachmuřeně.
Ougi stál klidně, i když v očích se mu zračilo překvapení jako všem ostatním kromě Akia.
,,Tak ty a Akio jste Oni?" Zeptal se Kei a odstoupil od svého kamaráda. Akio se široce usmál.
,,Jasně, že ne. Jen Hanami je Oni."
,,Přesně tak. Akio je jen můj sluha. Také ztratil život jako Kaito a dal ho mě. Neobviňujte z ničeho Akia. Já jsem jedině hříšník a za vše nesu vinu."
Hiroki se postavil a díval se na mě jako obvykle, zachmuřeně.
,,Ještě si o tom-" Uslyšela jsem skoro neslyšitelný stén.
Otočila jsem hlavu a usmála se na probouzejícího Kaita.