Sakura no hana - 9. Uta no yoru

4. listopad 2013 | 12.00 |

 9. Část

Zůstala jsem s Akiou u Kaita a hlídali jsme ho. Vypadal ještě trochu mimo, to mě překvapilo. Akio se z toho zotavil rychleji, avšak možná šlo i o jiná zranění, 
co toto způsobilo. Vše jsme mu vysvětlily o tom, co to s ním je. Zůstal u nás Ougi na přání Hirokiho a hlídal nás. 
Byla jsem v klidu. Po boji a po přeměně dalšího člověka jsem byla již vyčerpaná a měla jsem chuť jít hned spát. Akio také vypadal docela vyčerpán.
 ,,Nemusíš na nás dohlížet, Akiro. Kdybychom chtěli utéct, udělali bychom to už dříve," řekla jsem a zívla si. Jen taktak jsem zůstávala vzhůru.
 Nic mi na to Ougi neodpověděl.
 ,,Je to zvláštní pocit být někým jiným," zamumlal Kaito.
 Zavrtěla jsem hlavou.
 ,,To je jen to, že jsi teď jiný. Zvykneš si na to. Nejsi až tak odlišný od ostatních." I Junguji vypadal unaveně, i když již spal.
 ,,Aha, chápu." Vzala jsem ho za ruku, kterou si pořád mnul spánky.
 ,,Kdyby se něco stalo, postaráme se o tebe. Jsi v tomhle ohledu nový a nemusí to být pro tebe lehké." Tohle byla jiná situace, než u Akii. 
Improvizovala jsem a doufala, že to alespoň trochu vyjde. Neznala jsem Jungujiho situaci a možná tu mohl zkolabovat. Musela jsem ho nechat co nejvíce se uklidnit, 
aby se takhle jeho přeměna ještě popřípadě dokončila.
 ,,Jestli mě budeš chtít ztrestat za mé hříchy, můžeš tedy prolít mou krev a zničit démona v sobě." Akio i Kaito nadskočily.
 ,,Ne, to nemůžeš myslet vážně, Hanami!" Zasmála jsem se a při tom se chytila za hruď, jelikož mě začala trochu bolet.
 ,,To byla slova z naší knihy Shinigami, Akio, Kaito," vysmála jsem se jim. 
,,Oni mají posvátnou knihu?" Zeptal se překvapeně Shingami. 
,,Samozřejmě. ,Bůh prolil mou krev, prolil jí i tobě?' Naše kniha se skládá z otázek, hádanek, říkanek, příběhů a mnoho dalších věcí. Shinigami - smrt, je naše kniha, 
kterou ctíme a občas se řídíme jejími slovy," vysvětlila jsem a znovu se řádně usadila. 
,,Budeš nám něco vyprávět?" Zeptal se zaujatě Junguji. 
,,Mohla bych," souhlasila jsem.
 Pohlédla jsem na Ougiho, ale pak začala vyprávět.
 ,,Nejsem jinak zvlášť šikovný vyprávěč, ale tento příběh znám velmi dobře." Odkašlala jsem si.
 ,,Pamatuji si příběh o muži, co patřil do šlechty Oni. Snad bohové si nás znemilovali, nebo jak, nicméně kdysi byly Oni jako lidé, měli emoce. Muž jménem Akara, 
přišel jedné noci do města, kde v nevěstincích hledal ženu, co by uspokojila jeho hlad. Našel takovou ženu - krásnou Eufii. Zamiloval se do ní, avšak jeho snoubenka Goudou vše sledovala a z nenávisti k němu na jeho milovanou poslala draky, své vojáky, jak tomu kdysi Oni říkali.

Ti Eufii zahubily, ale místo toho, 

aby se vrátily za svou paní, šly za Akarou a řekli mu o svých činech. Vyslyšel se a potom si také i on sám přál nežít. Tak zemřel i Akara. 
Goudou ze zlosti vyřkla vyčítavě bohům, že by bylo lepší, kdyby neměl ani jeden z nich city. Prostě by existovali bez lásky, bolestí a všech tak marnotratných pocitů. Bohové jí vyslyšeli a odebrali všem Onim jejich emoce, včetně lásky. Toužily jen po jednom, po krvi." 
,,Ale jak to, že nejsi stejná?" Zeptal se nechápavě Shingami. 
,,Já jsem dítě člověka a Oniho. Mám city jako člověk, ale také touhu po krvi. Vy naopak jste lidští i po přeměně, a tak je zbytečné vás střežit."
 Pohlédla jsem na Ougiho, aby to bylo jasné.
 ,,Tak ty jsi tedy poloviční Oni?"
 ,,Ano, tak by se to také dalo říci."
 Náhle se ozvaly dveře a v nich byli Hiroki a Kei. Oba na sobě měli obleky ze západu, který jsem nosila i já.
 Kei měl na sobě černou vestu se stříbrnými knoflíčky, dlouhé přiléhavé kalhoty, vysoké kožené boty, bílou košili a červený šátek na krku. 
Vlasy měl zavázané v malém drdolu a v puse měl slámku.
 Hiroki měl na sobě zas dlouhý kabát skoro až k patám, černou vestu, bílou košili, přiléhavé kalhoty, dlouhé kozačky.
 ,,Páni, vypadáte skvěle," žasl závistivě Akio a automaticky se zvedl.
 ,,To zíráš, co? Pro vás máme také." Kei hodil ostatním jejich oblečení a choval se, jako kdyby tu neměl Oniho a dva jeho sluhy.
 ,,To je teda super," zasmál se radostně jako dítě Akio a chtěl k nim jít, když v tom mu zabránil Ougi s mečem.
 Také jsem se postavila a pomohla trochu bledému Jungujihovi na nohy.
 ,,Jestli si děláte pořád starosti ohledně mé identity, tak jednoduše odejdu, jak jsem to měla již dávno v plánu. Akio i Kaito vám problémy jistě dělat nebudou 
a jestli by dělali, můžou jít se mnou," promluvila jsem vážně k všem lidem.
 Najednou jsem si uvědomila, že jsem se stala více Onim, než jsem byla dříve. Byla však pravda, že jsem své Oni já přijala také nedávno 
a má osobnost se klidně mohla změnit.
 Dívala jsem se hlavně na Hirokiho, který vždy měl poslední slovo. On měl rozhodnout, jestli jsem měla odejít nebo zůstat. Možná by se mě pokusili i zabít, ale sami viděli, co jsem udělala tomu Onimu. Byl silný, ale já mnohem silnější. Měla jsem to v genech.
 ,,Zemřít vaší rukou nehodlám a zůstat nepotřebuji. Bude výhodné, když odejdu. Ale Junguji a Shingami jsou, kromě své moci, zcela normální." 
,,Hanami," uslyšela jsem tiše promluvit Akiu.
 Himmena přivřel oči a zamyslel se nad tím. Prsty stiskl ke spánkům.
 ,,Dlouho jste to před námi tajily, že ano?" Zeptal se nakonec a podíval se na mě a na Akiu.
 Přikývla jsem. Byla to pravda. Dokázala jsem se ovládat před všemi stejně jako Akio potlačoval svou moc.
 ,,Je hloupé vás teď někam vyhánět, když jste se dokázali chovat docela normálně. Nicméně jestli se o něco pokusíte, i zabití, i zranění, nebudeme váhat vás zničit." 
S tím jsem mohla souhlasit. Stejně bodem Akia a Kaita jsem byla já. Hiroki by musel zabít mě, ale já bych se tak snadno nedala. 
Měla jsem přece jen svou pýchu a divokost Oni.
 Ougi konečně odložil svůj meč a dovolil jim se převléct do nového oblečení.
 Posadila jsem se do sedu a zavřela oči. Byla jsem tak unavená a hruď mě začala o trochu více bolet.
 Otočila jsem se zády k mužům a podívala se pod košili na svou hruď. Viděla jsem, jak vlákna pavučinek mířily z mých ňader dolu na ploché břicho.
 Narostlo to, ale až po tom, co jsem zachránila Kaita. Možná to rostlo díky tomu, že jsem si dělala nové sluhy.
 Možná to byla nějaká nemoc, napadla mě možná ta pravda, co přiměla i ptáky padat z oblak na jemná vlákna noci.
 Dotkla jsem se toho a ucítila na kůži teplo, hřející jako odpolední slunce a při tom i chladné jako mrazy v zimním počasí.
 Narovnala jsem si oblečení a zívla si. Už bylo jistě pozdě. Toužila jsem ulehnout ke spánku, ba dokonce spát celé dny.
 Naneštěstí jsem teď spát ještě nemohla.
,,Co myslíš?" Zeptal se Akio, když už se převlékl. 
,,Moc ti to sluší," odpověděla jsem a ještě jednou si ho radši prohlédla. Měl dlouhý kabát zapnutý zlatými knoflíčky provázkem zavazujícím je k sobě, rudou vestu, 
černou košili, černé kalhoty zdobené podobně jako ty mé, vysoké boty.
 Kaito měl kabát o něco kratší, bílou vestu, černou košili, černé kalhoty, boty se železnou patou. Vlasy si stáhl do dlouhého ohonu.
 Ougi měl zas skoro to samé jako ostatní. Všichni měli černou a trochu i té bílé. Všem to však velmi slušelo.
 Byla jsem ráda za Kaita i za Akia, že mohli zůstat ve své partě.
 Dotkla jsem se hrudi. To znamení bylo mým trestem za to, že jsem něco chtěla. Ale proč? Bylo snad hříchem si přát něčí život, i když jsem byla nestvůrou? 
Bylo snad špatné si přát, abych někoho neztratila? Byl to hřích, možná že ano, avšak každý nějakého hříchu se někdy dopustí, ne? Proč tedy já?
 Bylo tu mnoho otázek, ale nechápala jsem to. Prostě ne. Náhle začali všichni moc rychle umírat a já mohla jen čekat, až umře někdo další.
 Ani jsem nedokázala pomyslet na to, že by umřel jako další Ougi, nebo Kei, nebo možná i Hiroki. Všichni pro mě byli jako bratři, co se spolu dokázali smát a bavit. Kterým záleželo na tom druhém.
 Chtěla jsem s nimi být rodina. Poznat je více a smát se s nimi. Bohužel jsem věděla, kdo jsem byla a oni to teď také věděli. Věděli, že jsem Oni.
 ,,Už bychom měli jít spát," rozhodl Kaito a tím mě vyrušil z mého rozjímání.
 Pohlédla jsem na něj. Byla jsem ráda, že se nezměnil. Trpěla bych, kdyby ano.
 Zvedla jsem se na nohy a náhle se cítila mdlo.
 ,,Jsi v pořádku?" Polekal se Akio, když jsem klopýtla. Zmateně jsem na něj pohlédla, hned na to zavrtěla hlavou.
 ,,Nic, jen se mi trochu zamotala hlava."
 ,,Asi jsi unavená, Hanami," přisvědčil konejšivě Kaito. Přikývla jsem a cítila se hrozně za to, jak byl na mě ještě teď milý.
  Přešli jsme do jiné místnosti, kde jsem klekla k futanu a sundala ze sebe nějaké to oblečení.
 Ulehla jsem jako ostatní, ale spát jsem nedokázala. Poslední dobou jsem velmi trpěla nespavostí a teď druhý den po tom incidentu ani nevím, co dělat.
 Ano, rychle to uběhlo. Celý večer i den jsem se starala o Kaita a vysvětlovala, kdo vlastně jsem byla. Dnes jsem měla se rozhodnout, včera mi to řekli.
 Uvažovala jsem o tom celý den a rozhodla se, že už věděli mé tajemství, a tak už jsem před nimi nemusela nic skrývat.
 Zavřela jsem oči. Viděla jsem před sebou samou krev, rudou a lesknoucí se ve svitu mléčného měsíce ozařující pro mě noc jako den. 
Dělalo mi starosti, jak rychle jsem se stávala Onim. Po tolika letech jsem začala konečně růst, ale mé tělo to zřejmě tak dobře nepřijímalo, jak by se předpokládalo. 
 Také matka - ach, matka má, mi vyprávěla, že ve mně kolovala velmi silná krev. Matka mi o tom nic pořádného neřekla, jelikož nešťastně zemřela dříve, 
než to stihla vše vysvětlit. 
Ach, matka.
 Přemýšlela jsem, jestli mě opravdu někdy milovala, jak otec povídal. Přála jsem si to. Přála jsem si, abych někdy zjistila, jestli mě milovala. 
Přála jsem si, abych někdy slyšela pravdu.
 Byla jsem někdy vůbec milována? 
Ve stínech temných v noci jasné
krásná postava tiše seděla v bílé mračně.
Brousila si kopí, meč,
broukala si píseň o bitvě.
Přála si vroucí krev,
pláčící tvář vidět.
Přála si hlavu míti své obětí
ve svém tichém objetí.
Oči jako zlaté kameny,
vlasy jak jin-jang.
Poznáte ho snadně po očku,
nosí sebou totiž hnědou brašničku.
Díval se na oblohu a sledoval, jak měsíc občas zakrývaly mračna šedá, co unikla od bouře nedaleko.
 Usmíval se pro sebe a zpíval si tichou píseň, co se zpívala vždy, když byl na lovu. Samozřejmě nelovil zvířata, nýbrž lidi. Hlavně někoho hledal. 
Popisem to byla osoba s hnědýma očima jak hlína, jež měl pod sebou a vlasy stejné barvy dlouhými až asi tak k pasu. 
Už od narození byl připraven jedinou tuto osobu zabít. Neznal její jméno, avšak kdyby tu postavu viděl náhodně na ulici, okamžitě by jí poznal. 
 Byl připraven i zemřít proto, aby jí zabil. Byl to jeho úděl, jeho úkol. Byl připraven zabít někoho, koho nedokázal nikdy zabít. 
Až teď byl připraven.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář