28.kapitola

16. prosinec 2011 | 15.21 |
› 

 Temnota

V té absolutní tmě jsem se probudila dezorientovaná. Během posledních měsíců jsem si zvykla, že příchod rána mi ohlašuje slunce. Nejdřív jsem myslela, že je pořád noc, ale pak mi bolest v zádech a pálení na odřené tváři připomněly, kde ve skutečnosti jsem.
Vedle sebe jsem slyšela tichý, pravidelný dech. Nepolekal mě, protože to byl ten nejdůvěrněji známý zvuk tady. Vůbec mě nepřekvapilo, že Jamie se připlížil nazpátek a po mém boku prospal celou noc.
Možná ho probudil změněný rytmus mého dechu, nebo jsme byli vzájemně tak sladění, ale byl vzhůru jenom o pár vteřin později než já.
"Wando?" vyjekl polekaně.
"Jsem tady, neboj."
Úlevou si vydechl.
"Je tu děsná tma," postěžoval si.
"To je."
"Myslíš, že už je snídaně?"
"Nevím."
"Mám hlad. Pojď to omrknout."
Neodpověděla jsem mu.
Moje mlčení si vyložil naprosto správně. "Už se nemusíš schovávat, Wando," vysvětlil mi vážně po chvilce čekání. "Včera večer jsem si s Jaredem promluvil. Už se do tebe nebude navážet – slíbil mi to."
Skoro jsem se usmála. Navážet se do mě.
"Tak půjdeš se mnou?" nedal se odbýt Jamie. Nahmatal mou ruku.
"Opravdu o to stojíš?" zeptala jsem se přiškrceně.
"Jasně. Všechno bude jako dřív."
Mel? Je to dobře?
Nevím. Váhala. Nedokázala nic namítat, toužila vidět Jareda.
Je to šílené, víš.
Ne tak šílené, jako že ho chceš vidět i ty.
"Tak dobře, Jamie," souhlasila jsem. "Ale nesmíš se trápit, pokud to stejné nebude, ano? Pokud se to zvrtne... Zkrátka, nenech se tím zaskočit."
Dovolila jsem, aby mě za ruku vyvedl ze tmy. Do velkého zahradního sálu jsem vkročila se zaťatými zuby, připravená na nejhorší. Kdoví, co si domluvili, než jsem se probudila?
Ale zahrada byla prázdná, i když na ranní obloze zářilo slunce a oslepilo mě odrazem stovky zrcadel.
Jamieho prázdná jeskyně nezajímala. Podíval se na mě a sykl.
"Uch," ujelo mu. "Dá se to vydržet? Bolí to moc?"
Zlehka jsem se dotkla tváře. Kůži jsem měla zdrsnělou, jak se na krev nalepil prach. Při doteku to krutě zabolelo.
"Jsem v pohodě," šeptla jsem; z prázdné jeskyně na mě padala tíseň, nechtěla jsem mluvit moc hlasitě. "Kam všichni šli?"
Jamie pokrčil rameny a nespouštěl ze mě pohled. "Asi po práci," prohodil lhostejně, ani se nenamáhal ztišit hlas.
Připomnělo mi to včerejší večer, tajemství, které mi odmítl prozradit. Zamračila jsem se.
Co myslíš, že nám tají?
Víš tolik co já, Wando.
Jsi člověk. Neměla bys mít něco jako šestý smysl?
Haha! Můj šestý smysl mi napovídá, že tohle místo neznáme ani zdaleka tak dobře, jak jsme myslely, řekla Melanie.

Znělo to zlověstně.
Proto se mi téměř ulevilo, když ke mně z kuchyňské chodby dolehly běžné zvuky, které svědčily o tom, že tam všichni jedí. Nijak zvlášť jsem o společnost nestála – ano, toužila jsem vidět Jareda, samozřejmě – ale pusté chodby a jeskyně a vědomí, že všichni přede mnou něco tají, mne příšerně znervózňovaly.
Kuchyně nebyla zaplněná ani z poloviny, což v tuhle denní dobu bylo divné. Moc jsem si však toho nevšímala, protože vůně jídla mi přehlušila každou myšlenku.
"Áááách!" vyjekl Jamie. "Vajíčka!"
Jamie mě teď vlekl ještě rychleji a já už neváhala. S kručícími žaludky jsme se hnali k pultu vedle pece, kde Lucina, ta matka, stála s plastovou naběračkou v ruce. Obvykle si snídani servíroval každý sám, ovšem obvyklou snídani tvořily tuhé chlebové rolky.
Podívala se pouze na chlapce: "Před hodinou měla vejce lepší chuť."
"Určitě budou dobroučké i teď!" zářil Jamie nadšením. "Všichni už jedli?"
"Skoro všichni. Myslím, že tác odnesli i Doktorovi a ostatním..." Lucina nedořekla a poprvé zatěkala očima i ke mně; Jamie udělal totéž. Vůbec jsem nechápala ten výraz, který se na okamžik mihl v Lucinině obličeji, protože zmizel příliš rychle a nahradila ho jiná emoce; to jak si všimla mé zhmožděné tváře.
"Kolik toho zbylo?" zajímal se Jamie s dychtivostí, do níž se teď zřejmě trochu nutil.
Lucina se obrátila a shýbla se pro kovovou pánev, která ležela v peci na rozpálených kamenech. "Kolik si dáš, Jamie? Je toho spousta," řekla, aniž by se na něho obrátila.
"Představ si, že jsem Kyle," vyprskl smíchy.
"Tak tady máš porci jako pro Kylea," usmála se Lucina, ale z očí jí čišel smutek.
Vrchovatě naplnila polévkovou misku mírně zgumovatělými míchanými vejci, napřímila se a podala je Jamiemu.
Opět se podívala po mně a já pochopila, co ten pohled znamená.
"Pojď se posadit támhle, Jamie," odstrčila jsem chlapce od pultu.
Udiveně vykulil oči. "Copak ty nechceš taky?"
"Ne, já..." Chtěla jsem zalhat "nemám hlad", ale v žaludku mi vzpurně zakručelo.
"Wando?" Koukl na mě, pak zpátky na Lucinu, jež si založila paže na prsou.
"Vezmu si jen chleba," broukla jsem a zkusila Jamieho odtáhnout.
"Ne, Lucino, v čem je problém?" naléhal zvědavě, ale ani se nepohnul. "Jestli ti skončila směna, vezmu to za tebe," navrhl neústupně a stiskl rty do úzké čárky.
Lucina lhostejně odložila naběračku na pult a pomalu odešla, aniž by mi věnovala další pohled.
"Jamie," vyhrkla jsem naléhavě polohlasem. "Tohle jídlo není pro mě. Jared a ostatní neriskovali život, abych zrovna já mohla snídat vajíčka. Chleba mi stačí ažaž."
"Neplácej hlouposti, Wando," napomenul mě Jamie. "Žiješ teď tady jako každý z nás. Nikdo nemá námitky, když pereš jejich oblečení nebo pečeš jejich chleba. A kromě toho, takhle vejce už dlouho nevydrží. Pokud je nesníš, stejně skončí v odpadcích."
Cítila jsem, jak se mi do zad zavrtávaly všechny oči v kuchyni.
"Někteří by tomu dali přednost," namítla jsem tak tiše, že mě slyšel pouze Jamie.
"To pusť z hlavy," zavrčel, přistoupil k pultu a naplnil vajíčky další misku, kterou pak postrčil ke mně. "Sníš každé sousto!" poručil mi nesmlouvavě. Zadívala jsem se na misku. V ústech se mi sbíhaly sliny. Odsunula jsem misku pár centimetrů stranou a založila si paže na hrudi.
Jamie se zaškaredil. "Tak jo," broukl a svou misku odstrčil k té mé. "Když nejíš ty, já taky nebudu." Žaludek mu hlasitě zaprotestoval, ale chlapec napodobil můj vzdorný postoj.
Celé dvě minuty jsme se navzájem poměřovali pohledem a žaludky se nám zatím z vůně vajíček lačně svíjely. Tu a tam Jamie koutkem oka jukl na jídlo. A to mě přemohlo – ten toužebný výraz v jeho očích.
"Tak fajn," zahučela jsem. Postrčila jsem jeho misku zpátky k němu a popadla tu svou. Počkal, dokud si nedám do úst první sousto, a až potom se do jídla pustil i on. Bylo mi jasné, že studená gumová míchaná vajíčka nejsou to nejchutnější jídlo, jaké jsem kdy měla, ale chutnalo tak. Tohle tělo žilo pro přítomnost.
Jamie to cítil podobně. Házel si vajíčka do pusy takovým tempem, že neměl čas ani pořádně dýchat. Hlídala jsem ho z obavy, aby se nezadusil.
Já jedla pomaleji a doufala, že až skončí se svou porcí, přesvědčím ho, aby snědl část té mojí.
A teprve po tom, co proběhl náš spor a my oba se nasytili, jsem si všimla, jaká v kuchyni vládne atmosféra.
Vzhledem k výjimečné snídani, jež narušila mnohaměsíční monotónní chlebový jídelníček, bych čekala slavnostnější atmosféru, ale všichni se tvářili vážně a bavili se pouze šeptem. Je to snad důsledek scény ze včerejšího večera? Rozhlížela jsem se kolem sebe a snažila se to pochopit.
Lidé se po mně skutečně kradmo ohlíželi, mezi sebou se domlouvali vážným šeptem, a někteří mě zase ignorovali. Především se však nikdo z nich netvářil rozhněvaně, ani provinile, ani nervózně, i když jsem to logicky očekávala.
Kdepak, byli smutní. Z každé tváře, kterou jsem v kuchyni viděla, čišelo zoufalství.
Úplně nakonec jsem si všimla Sharon, která snídala v nejvzdálenějším koutě, sama jako obvykle. Nabírala sousta tak mechanicky a klidně, že zpočátku jsem vůbec nezaregistrovala, že po tvářích jí vytrvale kanou slzy. Skapávaly jí do jídla, ale ona jedla dál, jako by to vůbec nevnímala.
"Stalo se snad něco Doktorovi?" zeptala jsem se Jamieho vystrašeně šeptem. Nebyla jsem si jistá, zda netrpím paranoiou; co když to se mnou vůbec nesouvisí? Smutek v místnosti byl možná důsledkem jiné lidské tragédie, která se mnou nijak nesouvisela. Tak kvůli tomu byli všichni tak zaměstnaní? Došlo k nějaké nehodě?
Jamie se ohlédl po Sharon a povzdechl si. "Ne, Doktorovi nic není."
"Tak tetičce Maggie?"
Zavrtěl hlavou.
"Kde je Walter?" dotírala jsem pořád šeptem. Svírala mě úzkost, že by se někomu ze zdejších lidí mohlo stát něco zlého, třeba i těm, kdo mě nenávidí.
"Nevím, ale určitě je v pořádku."
Uvědomila jsem si, že Jamie je smutný stejně jako všichni kolem.
"Tak proč jste všichni tak utrápení, Jamie? Co se děje, proboha?"
Jamie civěl do misky, pomalu žvýkal, ale neodpověděl.
Mlčky jsem dojedla. Zkusila jsem mu kus své porce podstrčit, ale zamračil se tak příšerně, že jsem ji poslušně vyškrábala sama.
Odnesli jsme misky k ostatnímu špinavému nádobí v umělohmotném dřezu. Byl plný, tak jsem ho zvedla. Netušila jsem, co se dnes v jeskyních odehrává, ale mytí nádobí by měla být bezpečná činnost.
Jamie mě doprovázel a ostražitě se přitom rozhlížel. Nelíbilo se mi, že se pasoval na mého bodyguarda, ale zklidnila jsem se, když u velké zahrady se objevil můj skutečný strážce.
Ian byl špinavý; od hlavy k patě ho pokrývala vrstva světle hnědého prachu, ztmavlá v místech, kde ji prosákl pot. Ani hnědé pramínky potu a prachu v obličeji nemohly zamaskovat jeho vyčerpání. Neudivilo mě, že se tváří stejně zlomeně jako všichni kolem, ale zaujal mě ten prach. Nebyl tmavě rudý jako prach z jeskyní. Ian tedy musel dnes ráno být venku.
"Tady jste," zamumlal, když nás zahlédl. Šel chvatně, prkenně, jakoby svázaný úzkostí. Nezastavil se u mě, ale chytil mě za loket a spěšně mě táhl kupředu. "Pojď na moment sem stranou."
Zatáhl mě do úzkého ústí tunelu, vedoucího k jižnímu poli, kde už téměř dozrála kukuřice. Nezavedl mě daleko, jen do stínů, kam se z hlavního sálu nedalo dohlédnout. Za druhou paži mě zlehka držel Jamie.
Po půl minutě se hlavním sálem rozlehly hluboké hlasy. Nezněly svárlivě, spíš vážně a nešťastně; přesně stejné emoce jsem od rána viděla ve všech okolních tvářích. Hlasy nás minuly, přešly těsně kolem škvíry, v níž jsme se ukrývali, a Ianův stisk zesílil, prsty mi zarýval do modřiny nad loketní kostí. Poznala jsem, že to mluví Jared a Kyle. Melanie se ve mně vzpínala, jako bych sama nebyla nervózní až dost. Obě jsme toužily pohlédnout Jaredovi do tváře, ale Ian nás naštěstí udržel na místě.
"... nechápu, proč mu dovolíme dál to zkoušet. Už to skončilo, tak co," vykládal Jared.
"Ale on vážně věřil, že tentokrát na to kápl. Byl si tak jistý... No dobře. Jestli to vážně někdy vyřeší, tohle všechno by za to stálo," nesouhlasil Kyle.
"Jestli," ušklíbl se Jared pohrdavě. "Asi je dobře, že jsme našli tu brandy. Pokud Doktor pojede tímhle tempem dál, do večera sám zlikviduje celou přepravku."
"Jo, co nevidět úplně odpadne," potvrdil Kyle; jeho hlas mizel v dálce. "Jen škoda, že Sharon..." Víc se zaslechnout nedalo.
Ian počkal, dokud se hlasy úplně nevzdálily, ale paži mi uvolnil až po dalších několika minutách.
"Jared dal slib," pošeptal mu Jamie.
"Ano, ale Kyle ne," odpověděl Ian.
Vrátili se do osvětlené jeskyně. Vlekla jsem se za nimi a nebyla si jistá, co vlastně cítím.
Ian si poprvé všiml, co s sebou nesu. "Nádobí teď nech plavat," řekl mi. "Jen ať si ho umyjou sami. Jdeme."
Ráda bych se ho zeptala, proč je tak zamazaný, ale nejspíš by mi neodpověděl, stejně jako předtím Jamie. Váhavě jsem se zadívala na vchod do tunelu, kterým se chodilo do lázně.
Ian rozhněvaně sykl.
Polekaně jsem se k němu obrátila, a až potom mi svitlo, že se hněvá jen proto, že si poprvé všiml, v jakém stavu mám obličej.
Zvedl ruku, jako by mě chtěl uchopit za bradu, ale nakonec ji opět nechal klesnout.
"Zvedá se mi z toho žaludek!" štěkl a z hlasu se mu skutečně dala vyčíst až fyzická nevolnost. "A co hůř, je mi jasné, že kdyby mě tehdy Kyle s Jaredem nepředběhli, teď jsem to mohl být já, kdo by ti takhle..."
Zavrtěla jsem hlavou. "Nic to není, Iane."
"Tedy, já s tímhle nesouhlasím!" zamumlal a obrátil se k Jamiemu. "A vůbec, ty bys měl být ve škole. Bude lepší, když se všechno vrátí k normálu co nejrychleji, rozumíš?"
Jamie zakvílel: "Vyučování Sharon bude dneska hotový zlý sen."
Ian se zazubil. "Nejvyšší čas, abys netrhal partu s ostatními, kamaráde. Ale nezávidím ti."
James si povzdechl a kopl do hlíny. "Ohlídej Wandu."
"Spolehni se."
Jamie se pomalu odšoural a každou chvilku se po nás ještě ohlédl, než konečně zmizel v dalším tunelu.
"Ukaž, dej mi to," vybídl mě Ian a sebral mi mísu s nádobím dřív, než jsem stačila zareagovat.
Opět se zasmál. "Připadám si hloupě, když tu stojím s prázdnýma rukama a ty zatím táhneš takový náklad. Ber to jako projev galantnosti. A teď pojď – zašijeme se někde stranou, dokud nebude čistý vzduch."
Jeho slova mi vrtala hlavou. Mlčky jsem za ním klusala a nechápala, proč by měl být galantní zrovna ke mně.
Došli jsme až ke kukuřičnému poli a pak jsme mezi stvoly šli podél řádků doprostřed lánu, kde odložil mísu s nádobím a rozvalil se na hlíně.
"Uznávám, že tohle je hodně stranou," usadila jsem se vedle něho se zkříženýma nohama. "Ale neměli bychom správně pracovat?"
"Dřeš se až moc, Wando. Jako jediná si nikdy neuděláš volný den."
"Potřebuju se zaměstnávat," zamumlala jsem.
"Dnes mají volno všichni, tak proč ne i ty?"
Zvědavě jsem si ho prohlížela. Záře zrcadel na něho házela dvojí stín kukuřičných stvolů, takže byl pruhovaný jako zebra. Pod vrstvou prachu měl rysy povadlé únavou.
"Ale i ty vypadáš, že jsi pracoval hodně."
Přimhouřil oči. "Zato teď odpočívám."
"Jamie mi nechce prozradit, co se děje," postěžovala jsem si.
"Ne, a ani já ti to taky nepovím." Povzdechl si. "Radši to ani nechtěj vědět."
Zírala jsem do země na tu temně rudou a hnědou hlínu a žaludek se mi bouřil nervozitou. Neuměla jsem si představit nic horšího než nevědět, ale dost možná mi jenom chyběla představivost.
"Není to úplně fér," vyhrkl Ian po chvilce mlčení, "ale rád bych se tě na něco zeptal, i když já na tvou otázku neodpověděl."
Ale já jen vítala, že můžu myslet na něco jiného.
Nepromluvil hned, proto jsem k němu vzhlédla, abych zjistila příčinu jeho váhání. Díval se dolů, na prachem postříkané hřbety vlastních rukou.
"Vím, že nám nelžeš. Teď už to vím," pronesl tiše. "Budu ti věřit, ať odpovíš cokoliv."
Opět jsem tedy čekala, zatímco on si dál prohlížel vlastní ušpiněné ruce.
"Původně jsem tu Jebovu povídačku nebral, ale on i Doktor o tom vůbec nepochybují... Wando?" vzhlížel ke mně. "Je tam pořád s tebou? Ta dívka, v jejímž těle jsi?"
Tohle tajemství už nepatřilo pouze mně – Jamie i Jeb znali pravdu. Navíc na tomhle tajemství příliš nezáleželo. Na Iana jsem se mohla spolehnout, že to nepůjde vyžvanit někomu, kdo by mě pak kvůli tomu zabil. "Ano," přisvědčila jsem. "Melanie je pořád tady."
Pomalu přikývl. "Jaké to je? Pro tebe? Pro ni?"
"Je to... obě nás to frustruje. Zpočátku bych dala první poslední, aby zmizela, jak se od ní čekalo. Ale teď... už jsem si na ni zvykla." Suše jsem se usmála. "Občas je příjemné mít společnost. Pro ni to je těžší. V mnoha ohledech je vlastně vězeň. Zamčená v mé hlavě. Ale ona pořád dává přednost vězení před zmizením."
"Netušil jsem, že v tomhle případě je na vybranou."
"Původně to tak nebylo. Až když si vaše rasa uvědomila, co se vlastně děje, občas někdo začal vzdorovat. To je zřejmě ten klíč – vědomí, co se stane. Lidé, kterých se vetřelci zmocnili nečekaně, se nebránili."
"A co kdyby chytili mě?"
Chvilku jsem si prohlížela jeho nesmiřitelný výraz, planoucí jiskrné oči.
"Pochybuju, že zrovna ty bys zmizel. Ale pochop, věci se změnily. Když teď dopadnou dospělého člověka, už ho nenabízejí jako hostitele. Je s tím příliš mnoho problémů." Pousmála jsem se. "Problémů, jako se mnou. Že jsem změkla, začala s hostitelem soucítit, sešla ze správné cesty..."
Dlouze si to rovnal v hlavě, občas se podíval na mě, jindy na kukuřičné stvoly nebo jen tak do prázdna.
"A co by se mnou tedy udělali, kdyby mě dopadli právě teď?" nadhodil.
"Asi by stejně provedli implantaci, aspoň myslím. Snažili by se zjistit informace. Vložili by do tebe Hledače."
Otřásl se hnusem.
"Ale jako hostitel bys dlouho nesloužil. Ať už by ty informace dostali nebo ne, nakonec by tě... zrušili." To slovo mi nechtělo z úst. Z té představy se mi dělalo zle. Zvláštní – zle mi obvykle bývalo z lidských činů. Ovšem zatím jsem se ještě nikdy nepodívala na tuhle situaci z hlediska hostitele; na žádné planetě mě k tomu nic nenutilo. Tělo, které nefungovalo správně, čekala rychlá a bezbolestná likvidace, protože už nebylo k užitku, stejně jako rozbité auto. K čemu si ho schovávat? A navíc tělo dělaly nepotřebným i různé psychické stavy: nebezpečné závislosti, sklony ke zlu, to byly nezahojitelné problémy, jejichž vinou tělo nebylo bezpečné vůči ostatním. A, pochopitelně, i mysl natolik silná, že ji nebylo možné vymazat. To byla anomálie, s níž jsem se setkala výhradně na téhle planetě.
A ještě nikdy předtím jsem si tak jasně neuvědomila, jak je hnusné zacházet s nepokořitelným duchem jako s poraženým, jako když jsem teď hleděla do Ianových očí.
"A co když dopadnou tebe?" zajímal se.
"Pokud si uvědomí, kdo jsem... tedy, pokud mě pořád ještě hledají..." Při vzpomínce na svou Hledačku jsem se otřásla hrůzou. "Vyjmuli by mě a vložili do jiného hostitele. Do nějakého mladého, poddajného. A pak by doufali, že se opět změním na sebe sama. Možná by mě odsunuli na jinou planetu, aby mě dostali z dosahu zdejšího špatného vlivu."
"A stala by ses opět sama sebou?"
Pohlédla jsem mu do očí. "To jsem pořád. Melanie mě nepotlačila. Dokonce i jako Medvěd či Květina bych myslela a cítila stejně."
"Tebe by nezrušili?"
"S duší se to nedělá. Pro naši rasu nemáme žádný likvidační trest. Vlastně, vůbec žádný trest. Ať už by se mnou udělali cokoliv, cílem by byla moje záchrana. Dřív jsem věřila, že nic jiného ani není nutné, ale teď osobně sloužím jako důkaz, co tu teorii popírá. Zrušit mě by nejspíš bylo správné. Jsem přece zrádce, viď?"
Ian našpulil rty. "Podle mě spíš emigrant. Ty ses neobrátila proti nim, jen jsi odešla z jejich společenství."
Opět jsme zmlkli. Ráda bych věřila, že má pravdu. Dumala jsem nad významem slova emigrant a doufala, že nejsem nic horšího.
Ian vydechl tak hlasitě, až jsem leknutím nadskočila. "Až Doktor vystřízliví, necháme ti ošetřit tu tvář." Uchopil mě jemně za bradu; tentokrát jsem neucukla. Pootočil mou hlavou do strany, aby si ránu mohl pořádně prohlédnout.
"Není to nutné. Hádám, že to jen vypadá horší, než to je."
"Taky doufám, protože to vypadá šeredně." S dalším povzdechem se protáhl. "Tak mám dojem, že jsme se schovávali dost dlouho a že Kyle už je umytý a neví o světě. Mám ti pomoct s mytím toho nádobí?"
Ian nedovolil, abych nádobí jako obvykle umyla v té první jeskyni s proudícími řekami. Prosadil si, že ho opláchneme v koupacím jezírku, na jeho mělkém konci.
Když jsme skončili, doprovodil mě zpátky do ložnice, kam se začali lidé scházet k obědu. Na jídelníčku byly další lahůdky: krajíce měkkého bílého chleba, kusy štiplavého čedaru, kola sytě růžové boloňské šunky. Lidé ty dobroty hltali plnými ústy, i když pořád ještě měli nešťastně nahrbená ramena a chyběl tu obvyklý smích a žertování.
Jamie už na mě čekal u našeho pultu. Před ním ležely dva velké sendviče, ale Jamie nejedl. Čekal na mě se založenýma rukama. Ian se po něm zvědavě podíval, ale beze slova si šel obstarat jídlo.
Zvedla jsem oči ke stropu nad Jamieho tvrdohlavostí a ukousla si. Jakmile jsem začala žvýkat, Jamie se na svou porci doslova vrhl. Oběd byl tak dobrý, že nešlo ztrácet čas mluvením, ani ničím jiným, při čem bychom si nemohli ládovat pusu.
Skončila jsem po dvou sendvičích, ale Jamie a Ian se cpali tak dlouho, až nakonec jenom hekali a Ian málem usnul na místě. Měl co dělat, aby oči udržel dokořán.
"Utíkej do školy, chlapče," vybídl Jamieho.
Jamie zatrucoval: "Myslel jsem, že bych měl..."
"Běž do školy," připojila jsem se chvatně. Chtěla jsem, aby dnes Jamie byl ode mě v bezpečné vzdálenosti.
"Tak se uvidíme později, jo? A nedělej si starosti... s ničím."
"Jistě." Jednoslovná lež nebyla tak nápadná. Nebo že už bych se zase chovala jízlivě?
Sotva Jamie zmizel, obrátila jsem se k ospalému Ianovi. "Běž si zdřímnout. Budu v pohodě – schovám se na nějaké nenápadné místo. Třeba doprostřed kukuřičného pole, nebo tak někam."
"Kde jsi spala tuhle noc?" zeptal se s nečekaně pronikavým pohledem pod polospuštěnými víčky.
"Proč?"
"Protože tam teď můžu spát já a ty můžeš nenápadně ležet vedle mě, pak by nebyl problém."
Bavili jsme se sotva slyšitelným šeptem. Nikdo nám nevěnoval pozornost.
"Nemůžeš mě přece hlídat každou vteřinu."
"Chceš se vsadit?"
Pokrčila jsem rameny, vzdala jsem to. "Vrátila jsem se... k té díře. Kde mě věznili na začátku."
Ian se zamračil, nezamlouvalo se mu to. Přesto vstal a zamířil k chodbě se zásobami. Hlavní zahradní sál byl plný lidí; všichni se tvářili vážně a dívali se do země.
Sotva jsme později osaměli v černém tunelu, zkusila jsem s ním zase smlouvat.
"Iane, o co jde? Čím déle zůstanu naživu, tím víc to Jamieho bude bolet. Nebylo by pro něho lepší..."
"Takhle nikdy neuvažuj, Wando. Nejsme zvířata. Tvoje smrt není nevyhnutelná."
"Ale já vás za zvířata nepovažuju," namítla jsem tiše.
"Díky, já to nemyslel jako obvinění. Ani bych ti to neměl za zlé."
Tady náš hovor skončil, protože jsme zahlédli, že zpoza dalšího rohu vychází namodralý přísvit.
"Pšššt!" vydechl Ian. "Počkej tady."
Jemně mi stlačil rameno dolů, aby mě zastavil. Potom rázně vyrazil dopředu a v nejmenším se nesnažil ztišit kroky. Zmizel za rohem.
"Jarede?" zaslechla jsem, jak předstírá překvapení.
Srdce mi ztěžklo v hrudi; byl to víc strach než bolest.
"Vím, že je s tebou," odpověděl Jared a zesílil hlas, takže ho mohli slyšet i v hlavním sále. "Jen pojď, vylez, neschovávej se!" houkl tvrdě a výsměšně.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře