Vzbudila jsem se s prapodivným pocitem prázdnoty. Jako kdyby mě někdo v noci ve snu volal, ale nemohla jsem se k němu dostat. Divný pocit, opravdu divný.
Přetočila jsem se na bok a unaveně vydechla. Znovu jsem se vzbudila dříve, než ostatní. Nic se mi nezdálo, avšak ten pocit stále přetrvával. Možná, že to byl prostě sen.
Rozrušeně jsem se posadila a dotkla se své hrudi. Měla jsem hlad a bolelo mě to znamení.
Rozhlédla jsem se kolem sebe ještě po spících lidech i nelidech. Pět mužů ještě tiše spící oddychovali a snily své sny. Neměla jsem důvod je budit.
Potichu jsem se zvedla a měla v úmyslu se jít posadit do jiné místnosti.
Prošla jsem kolem spících těl a konečně vešla do místnosti, kde nespal nikdo a byl tu klid. Posadila jsem se k nízkému stolku.
Najednou se mi udělalo znovu špatně jako včera a rozkašlala jsem se k tomu. Dralo mi to plíce, jako kdyby se mi do nich zabodli dýky.
Po chvíli jsem uklidnila a podívala se do své dlaně, kde hnízdila krev, jejž jsem vykašlala. Byla modrá jako pravá krev Oni. Byla barvy podobné, jakou mají modré růže. Byly tam ještě známky trochu rudé.
Vydechla jsem trochu úlevou. Pokud jsem měla ještě trochu lidské barvy krve, nebyla jsem zcela Onim. Netoužila jsem ztratit emoce jako kdysi Oni.
Emoce se museli chránit jako růže, ne je ničit v prach.
Ozval se další kašel, tentokrát jsem to však nebyla já.
Otočila jsem se a uviděla Hirokiho. Byl vcelku bledý a u úst si držel kapesníček.
Pohlédli jsme na sebe. On si schoval kapesníček a zůstal na mě hledět jako vždy se skoro nabručeným výrazem.
,,Dobré jitro," pozdravila jsem ho a utřela si ruku do kalhot, aby nemusel vidět mou krev.
,,Dobré," zamumlal a posadil se ke stolku jak já. Tmavé rozcuchané vlasy dlouhý už po uši mu padali do krásně tmavých zelených očí.
Obdivovala jsem, jak mu slušelo to nové oblečení.
Docela jsem si ho oblíbila, i když on mě asi dvakrát ne. Ještě dnes jsem si pamatovala, jak proti mně použil zbraň.
,,Ani ses nepohnul," řekl tehdy. To bylo naše první setkání a potom to na mě použil i druhý den ráno. Byl to zajímavý člověk.
Možná byl zajímavější než Ougiho častá nemluvnost, či Akiovo vtipkování a ochranitelské pudy.
Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Spíše jsem chtěla teď vědět, co mu bylo, že jsem cítila z jeho kapesníčku krev.
,,Krmíš se normálně krví, Hanami?" Zeptal se klidně a odkašlal si.
,,Ne. Ještě nejsem tak zcela Oni, ale už jí mohu pít." Chtěla jsem vědět, co si o mně myslel. Možná mě ještě pořád považoval za zrůdu.
Nechtěla jsem pro něj být zrůdou.
,,Nenávidíš mě? Ani bych se ti nedivila. Proč ne, že? Jsem zrůda, monstrum." Pohlédla jsem na něj a snažila se v jeho zelených očích najít odpovědi na své otázky. Možná... ne, to nebylo přeci možné. Nemohl se mě bát. Spíše by si dělal starosti o své muže.
,,Měl bych mít důvod tě nenávidět?" Zeptal se místo odpovědi. Tak nad tímhle jsem se zamyslela. Byla to dobrá otázka. Nenávidět někoho bez důvodu bylo hloupé,
ale s důvodem...
,,To je na tobě. Udělala jsem z tvých mužů to, co lidé považují za monstra místo toho, abych je nechala prostě zemřít. Také jsem bytost, které by se lidé měli bát
a snažit se jí zabít. Piju krev, zabíjím, Hiroki. To je moje podstata. Narodila jsem se jako Oni a Onim také zůstanu do konce života. Záleží jen na tobě,
jestli mě budeš nenávidět, nebo alespoň mě považovat trochu za svého přítele, anebo alespoň za spojence." Dívala jsem se mu do očí a přitom si přála,
abych v nich viděla pravdu. Byla jsem Oni. Byla jsem Onim a Onim jsem byla už navždy.
Mohl mě Hiroki nenávidět, měl k tomu jistě důvod a stejně jsem s tím nemohla nic dělat. Pokud měl pocit, že jsem nebyla jeho laskavosti hodna, ať mě klidně zavrhne.
,,Ne, že bych tě nenáviděl," ozval se po chvíli tiše jako vánek z hor.
,,Myslíš to vážně?" Zeptala jsem se provokativním hlasem. Založil si ruce na hrudi a zamračil se pro sebe.
,,Jsi Oni a to budu muset kvůli Shingamimu a Jungujimu respektovat. Nicméně mi budeš muset dát také důvod tě zabít, abych to mohl tak učinit."
Široce jsem se usmála.
,,To je jasná věc, ne? Mám Akia i Kaita ráda, a tak bych nerada dělala scény a kazila si tu šanci být s vámi bez všech těch problémů kolem mého pohlaví a mé rasy."
Vyskočila jsem na nohy, ale v tu chvíli se mi zamotala hlava a padla k zemi jako spadlý strom.
,,Hej, jsi v pořádku?" Zeptal se ustaraně Hiroki a klekl ke mně.
,,Co se děje?" Zeptal se náhle odněkud Akio a vycítila jsem i přítomnost ostatních.
,,Hanami," slyšela jsem hlas Jungujiho.
,,J-jsem v pořádku," zaskřehotala jsem s bolestí v hrudi. Přetočila jsem se na záda a rozepnula si knoflíky košile, abych se podívala na hruď.
,,Hana..." Uviděli to, co jsem skrývala už nějakou dobu.
,,Znamení?" Podivil se překvapeně Kei, který se také vyvalil z pokoje. Všichni ochromeně hleděli, jak nitky pavučinek se zdelšovali, a pálily mě na kůži.
,,Jak se ti to stalo?"
,,Co to je?" Valily se otázky od mých společníků, avšak já na žádnou nedokázala odpovědět.
Kaito se rychle probral, klekl ke mně a někomu přikázal, aby přinesl studenou vodu.
,,Kaito," zasténala jsem bolestně.
,,Cítím to. Najednou mě začala také bolet hruď. Ale jak vidím, byla to spíše ozvěna tvé bolesti."
Pohlédl na Hirokiho a něco mu řekl, i když jsem to v tu chvíli neslyšela kvůli znovu tepající bolesti. Himmena přikývl a posadil se za mě, tím si mě vzal na klín
a přinutil mě si o něj opřít hlavu.
,,Měla jsi tohle i dřív?" Zeptal se profesionálně Junguji a prohlížel si tetování.
,,Ano, ale jen až po Akiově přeměně," odpověděla jsem ztěžka. Bylo mi na zvracení a měla jsem pocit, jako kdyby se vše kolem mě až moc rychle pohybovalo.
Snad všechno se hýbalo a kroutilo.
,,Také jsem cítil tehdy, jak mě bolelo v žaludku, a trpěl jsem hroznou žízní, i když jsem nechápal proč." Přišel Akio a položil u nás misku s vodou.
,,V té době ti bylo opravdu špatně. Ale po mé krvi ses uklidnila, tak proč to začalo znovu?"
,,Snad za to může vaše přeměna," zamumlala jsem a ucítila větší úlevu, než předtím, když mi přiložil nějakou mokrou látku na hruď.
,,Snad. Ale jak to tedy léčit?" Otázal se Kaito.
Zavrtěla jsem se a podívala se jinam. Nechtěla jsem na to ani myslet. Nechtěla jsem přeměnit další lidi, ani jsem nechtěla pít něčí krev.
Oni ve mně však lačnil po krvi jako předtím. Bylo těžké odolávat vůni krve na kapesníčku Hirokiho, jež mě vábila jako siréna nebohého.
,,Tvoje oči," polekal se Akio při pohledu na mé znovu krvavé oči.
,,Mám žízeň." Zaťala jsem ruce v pěsti.
,,Vampyrismus," zamumlal si pro sebe Kaito a něco vytáhl z kapsy u svého kabátu.
,,Sněz to," vybídl mě a dal mi do úst nějaký list.
,,Co to je?" Zeptala jsem se.
,,Chrizanténa."
,,Není náhodou jedovatá?" Vyděsil se Kei.
,,Kaito!" Zavrčel naštvaně Akio.
,,Na vampyrismus platí chryzanténa. Je pravda, že je jedovatá, ale také účinná na takové případy."
Ale fungovalo to. List chryzantény mi ulevil od žízně a utlumil bolest v hrudi.
,,Je to jen dočasné, avšak prozatím bychom to mohli používat." Uviděla jsem, jak se Akio přesunul více k Hirokimu a položil mu opatrně ruku na rameno.
,,Vyměním se s tebou," nabídl mu. Měla jsem tvář trochu pod jeho krkem, ale i tak jsem jasně uviděla, jak jeho zelené oči trochu zazářily. Obdivovala jsem tu jiskru v nich. Pomalu jsem nevědomky zavírala oči a padala do spánku.
Uběhl den. Uzdravila jsem se a znovu mohla fungovat. Zjistila jsem, že tu nic nebylo. Rada ano, chrám nikoliv.
Hiroki rozhodl o tom, že náš domov bude v Gifu, a tak jsem měla možnost každý den chodit městem i mimo město a hledat chrám.
Nikomu jsem ještě pořád neřekla, co jsem tu přesně měla dělat, avšak věděla jsem, že věčně jsem to skrývat nemohla.
Došla jsem z cesty mimo město zpátky do města, kde jsem hned v centru na ulici uslyšela nějaký ruch.
Povytáhla jsem nad tím obočí a šla se podívat, co se tak asi děje.
Přes obecenstvo jsem uviděla na zemi ležet malou špinavou dívku a nad ní prodavače ryb.
,,To není nic pro tebe, ty špíno jedna mizerná," zavrčel holohlavec v lepších šatech, nežli ta dívka, avšak skoro v stejných.
Měl v úmyslu jí uhodit, ale než to tak mohl učinit, hodila jsem na jednu jeho rybu dýku s účelem ho rozptýlit.
,,Kdo se to...!" Vstoupila jsem do toho rukou opřenou o katany u pasu.
,,Koupím té dívce rybu, obchodníku. Vezmu tu, jež trefila dýka." Holohlavec se na mě zamračil jako na vetřelce. Nenechala jsem se odradit.
Bít slabší by nebylo správné i přesto, že mé Oni já by se na tu podívanou rádo podívalo.
Otočila jsem se k dívce a natáhla k ní ruku.
,,Zvedni se, dítě. Je zcela zbytečné, abys na zemi vířila prach." Vytáhla jsem jí na nohy a všimla si jejího křehkého tělíčka.
Připomněla mi mě, když jsem cestovala bez jídla, i když jsem peněz měla dost.
,,Jak se jmenuješ, slečno?" Optala jsem se a měla i teď v úmyslu předstírat chlapce.
,,Chiko," odpověděla slabým a při tom plachým hlasem. Vypadala na pět let možná i více.
,,Já jsem Jun."
Koupila jsem rybu a rozhodla se vzít na chvíli Chiko k nám.
,,Žiji s milými lidmi, kteří tě jistě na chvíli mohou nechat u sebe. Jsou jako květy sakur a hlasy růžových květů. Jemní a zároveň tvrdí jako jejich duše."
Vedla jsem jí ulicemi a rozhlížela se kolem sebe.
,,Proč se o mě staráte, pane June?" Zeptala se Chiko slabým hláskem.
,,Pane June? Říkej mi jen Jun, Chiko. A proč by také ne? Ten prodavač se mi zdál být špatným." Usmála jsem se na ní a vedla jí ruku v ruce k domu, kde jsem žila.
Nebyl tak krásný a velký jako v Naganu, avšak dalo se tu žít dobře.
Vešly jsme spolu do domu, kde jsem slyšela hádku mezi Akiou a Keiem. Jak se také od nich dalo čekat. Ti dva se hádali často, ale smáli se i a vtipkovali.
Byla jsem ráda, že jsem tu žila. I po těch problémech jsme zůstali při sobě. Byla jsem za to vděčná.
Vedla jsem Chiko dál po domě, až jsem se zastavila před posuvnými dveřmi, kde jsme sedávali všichni společně.
Otevřela jsem je a uviděla Jungujiho, Ougiho a Hirokiho.
Pokynula jsem jim hlavou a jemným postrčením pobídla Chiko, aby se posadila.
,,Koho jsi to přivedla?" Zeptal se s obavou Kaito a pohlédl na špinavou dívku.
,,To je Chiko. Měla incident s obchodníkem s rybami," vysvětlila jsem jim a obě jsme se posadily na sláiaměné podložky.
Vytáhla jsem z kapsy rybu zabalenou v látce a podala jí Chiko.
,,Sněz si to, jestli chceš," nabídla jsem jí. Ta si vzala do ruky rybu a chvíli jí zkoumala, potom si ukousla kus. Povytáhla obočí a potom se vrhla na zbytek.
Kaito se nad tím usmál a prohrábl si již delší vlasy.
,,Jak je vidět, tak jí to chutná." Všichni jsme se zasmáli.
Chiko se u nás najedla, umyla a dostala tajně ode mne pár zlatých.