Sakura no hana - 11. Watashinonamaeha hidesu

6. listopad 2013 | 12.00 |

 11. Část

,,Proč nespíš jako ostatní?" Zeptala jsem se jednou večer, když jsem vycítila pach Hirokiho.
 Povzdechl si, jak bych to od něj nečekala, a posadil se ke mně na schody před dům.
 ,,Nemůžu," zamumlal a podíval se na oblohu politou černou barvou s bílými kvítky růží. 
,,Já nemohu spát už několik týdnů," vzdychla jsem a měla při tom pocit, jako kdybych už nikdy nepotřebovala spát. Už jsem skoro nevěděla, co je spánek. 
Už jsem nezívala, už se mi nezavíraly oči únavou.
 ,,A proto se tu válíš?"
 ,,Ou." Pohlédla jsem na něj dotčeně. 
,,Mám na to právo, víš," ohradila jsem uraženě a zkřížila ruce na hrudi. Tiše se zasmál, avšak hned na to i rozkašlal.
 ,,Jak dlouho budeš tajit, že máš tuberkulózu?" Zeptala jsem se a snažila se ignorovat pach krve. Kašlal a při tom na mě zamračeně hleděl.
 ,,Jak o tom víš?" Zeptal se, když se uklidnil. Zněl naštvaně. Nechtěl, aby to někdo věděl.
 Jen jsem pokrčila rameny. Věděla jsem to již nějakou dobu.
 ,,Máš příznaky odpovídající té nemoci," zjednodušila jsem to a vynechala to, že jsem cítila vždy jeho krev. Už mu moc dlouho nezbývalo. Umíral. 
Tuberkulóza byla nemoc - nevyléčitelná, smrtící nemoc. A Hiroki jí měl.
 Cítila jsem se kvůli němu smutně. Byl to další, kdo umíral. Nemohla jsem mu nabídnout přeměnu, jelikož to nebylo správné. Cítila jsem z něj nenávist vůči mému druhu. Nemohla jsem ho obviňovat. Za vše jsem mohla jen já sama.
 Po chvíli mlčení mezi námi jsem k němu zvedla oči.
 ,,Pamatuješ, když jsem k vám přišla? Ohromilo mě, jak jsi proti mně vytasil meč. Tehdy jsem měla pocit, jako kdybych seděla proti Onimu. 
Ale nemyslím tím chladnokrevného, ale nesmírně talentovaného. Také si pamatuji, jak mi sám Kaito vyprávěl, že jsi byl lepší, než váš kapitán, 
když byla ještě vaše skupina." Tiše se uchechtl a radši si odkašlal.
 ,,Opravdu ti to Kaito vyprávěl? Ten starouš jeden," zamumlal otráveným tónem. 
,,Vyprávěl, že jsi byl v té době fajn člověk, co nevypadal jako stoletý strom." Teď uražen on vystrčil bradu. Tomu jsem se nedokázala nezasmát.
 ,,Je zábavné tě sledovat," přiznala jsem a cítila v očích slzy.
 ,,Tehdy to bylo radostnější, nežli teď. Tehdy jsme byly mladí, nepostiženi tolik tím, co se nám přihodilo potom." 
,,Prý vám umřel velitel." Přikývl se smutkem v očích. Náhle byla ta skvělá veselá atmosféra pryč jako všechny ty vzpomínky, jež se nedali změnit.
 ,,Jak zemřel?" Zeptala jsem se, když mlčel. Zavrtěl hlavou, opřel si ruce o skrčené nohy a podíval se na své boty.
 ,,Naše skupina měla sídlení v Kyou.

Tehdy se tam stala bitva mezi dvěma klany. Na velitele mířilo alespoň pět mužů s jejich velitelem. Koudou řekl, ať odtamtud zmizíme. Zůstal tam stejně jako já. Nechtěl jsem ho opustit. Než jsem stihl něco udělat, jejich velitel ho probodl katanou."

 Sklonila jsem hlavu a zavřela oči. Měla jsem tu scénu před sebou. Bylo mi ho líto, opravdu líto. Prožít si to.
 Byla jsem ráda, že mi to řekl. 
Alespoň tohle. 
Druhého dne jsem šla s Akiou a Kaitou ven se podívat na tržiště. Bylo překvapivé, že se k nám přidal i Kaito. Chtěla jsem se nejdříve podívat jen s Akiou, 
jelikož se v domě nudil, ale pak za námi přišel i Junguji a zeptal se, jestli by se k nám mohl přidat.
 Souhlasila jsem. Pořád jsem trochu váhala nad jeho stavem, a tak jsem chtěla vědět, jak reagoval na své okolí.
 Podívali jsme se všude kolem po rušném tržišti, avšak nedokázala jsem si sama sobě vybrat. Nakoupili jsme také nějaké zásoby a zasmáli se u stánku, 
kde si Akio z legrace vyzkoušel jeden z jejich šátků.
 ,,Víš Kaito, že by něco měl Hiroki za nemoc?" Zeptala jsem se Jungujiho, když jsme se pomalu vraceli domů. 
,,Nemoc? Hiroki? Snad ani ne. V poslední době ale dost kašle, to je všem však jasné. Utvrzuje mě, že je to jen lehká chřipka a nedovolí mi, abych ho zkontroloval," vysvětlil. Tak ještě nevěděl o tom, že jeho přítel měl tuberkulózu. Možná si Hiroki myslel, že by to mohl přejít nebo že někde umře ještě dříve, než na tu nemoc.
 ,,Aha, to jsem si myslela taky." Usmála se a měla pocit, že jsem musela Himmenovo tajemství uchovat v bezpečí. Ale proč to tak chtěl tajit? 
Měla jsem se ho na to zeptat. Tvářil se ustaraně, když jsem řekla jeho jistou diagnózu. Že by nechtěl, aby si o něj dělali starosti?
 Zastavila jsem se. Zaplavil mě divný pocit. Měla jsem teď hned nutkání běžet za Hirokim a zeptat se ho, proč to vše dělal.
 ,,Hanami?" Podivil se Akio s obavami doslova napsanými v očích.
 ,,Jsem v pořádku," ujistila jsem ho stále v myšlenkách.
 Dostali jsme se konečně k domu. Kei ležel před dveřmi. Spal. Měl zavřené oči a tiše oddychoval.
 ,,Je tuhej," zasmál se Akio a ignoroval spícího.
 ,,To není od tebe moc ohleduplné," utrousila jsem. 
,,Tohle není ohleduplné." Akio kopnul do lavičky, na které Kei spal. Vzbudil se, ale než stihl zareagovat, spadl na zem.
 ,,Ty idiote, co myslíš, že děláš?!" Zařval na něj naštvaně a hodil po něm hrst písku. Akio nečekaně máchl rukou a písek od sebe odmrštil svou mocí větrů.
 Najednou držel v ruce větrný ocelový meč.
 ,,Nemyslím, že proti větru můžeš použít písek, Katashi." 
,,Kdybych měl oheň, to bys koukal, co," zavrčel Kei a posadil se, nebo to tak alespoň vypadalo.
 Rozšířily se mi zorničky poznáním. Hned jsem byla u Keie a držela mu u krku svůj vlastní meč.
 ,,To chceš tak moc zemřít?!" Zeptala jsem se ho Onim. Propaloval mě skrz na skrz vztek na jeho slova. Mluvil tady o tom být sluhou Oniho.
 ,,To si tolik nevážíš svého života? To chceš vědět, jaké je to být propojen se svým pánem a bez své vůle ho chránit? Nebudeš svobodný - naopak. Budeš vězněm mé vůle, Katashi Keii." Říkala jsem to s bolestí, kterou nesla smrt Jungujia, Shingamiho a mé milované matky.
 Cítila jsem v očích ďábla slzy. Dlouho, opravdu dlouho jsem neplakala, ale také jsem nemohla přihlížet tomu, jak se Kei ochotně vzdával svého života.
 ,,Jsem samuraj, Hanami. Pokud budu muset čelit smrti, budiž. I kdybych byl tvým sluhou, či jen pouhým člověkem, chránil bych tě za cenu svého života stejně."
 Ztuhla jsem. To mi připomnělo, co mi řekl Akio. ,,Ale já tě chci chránit." Ta lidská marná slova, co neměla pro Oni žádný význam.
 Tiše jsem se pro sebe zasmála. Znovu mě ovládala ta má temná součást, jež se těmito věcmi jen bavila.
 ,,Jsi marný člověk. Věříš, že od člověka potřebuji pomoc? Ty vaše emoce opravdu někdy nechápu."
 Povzdechla jsem si a radši se uklidnila. Už bych dostala chuť ho tu na místě zabít.
 ,,Měl by sis života vážit, Katashi Keii. Neboť život je potvora a může ti zmizet mezi prsty jako voda." Otočila jsem se mu zády a schovala meč do pochvy.
 ,,Počítej s tím, že tvůj život je jako kamínek, nic neznamená. Pro mě tedy ne."
 Zamířila jsem od něj pryč a cítila při tom v sobě tolik emocí, že jsem si ani jednou z nich nebyla dostatečně jistá.
 Nechtěla jsem, aby si Kei přál smrt, ale také jsem to nemohla chtít. 
Bylo to sobecké a neměla bych nic takového cítit - ne, když jsem Oni.
Tichou nocí cvrčci hráli měsíci, ptactvo a zvířectvo spalo. Jen démon se plížil znovu ulicemi a lovil svou kořist. Predátor lovící to, co lovilo jeho.
 Držela jsem při tom v ruce svůj náklad ukradený z paláce v naději, že bych mohla mytický chrám někde najít.
 Ale už od mého odchodu od domu jsem cítila na sobě pohled Oniho.
 Podívala jsem se přes zeď, kde jsem se opřená schovávala. Proletěla mi těsně u hlavy kulka.
 Uhnula jsem a hned si připravila meč.
 ,,Měla bys vylézt, drobku," zasmál se hlas v temnotě. Ušklíbla jsem se tomu a nechala svou Oni mě prostoupit.
 ,,To myslíš vážně? Používáš na mě palebné zbraně a myslíš, že jen tak vylezu?" Zeptala jsem se ironicky.
 Samozřejmě, že čekal, že se zachovám jako pravý arogantní Oni. Tak se přece choval skoro každý.
 ,,Nemusíme se kvůli tomu hádat, ne? Ty také nejsi zrovna beze zbraní." 
,,To tedy ne." Vytasila jsem ještě druhý meč a svůj náklad si nasadila na rameno jako tašku.
 ,,Ať je tedy po tvém." Vylezla jsem z úkrytu a okamžitě mečem odrazila kulku.
 ,,To mi nedáš ani čas se objevit?" Otázala jsem se dotčeně. Uslyšela jsem smích a uviděla konečně toho, co proti mně používal tak nebezpečnou zbraň.
 Měl na sobě zvláštní oblečení, jako by z ciziny. I pleť měl tmavší, kterou bych tu nikde neviděla.
 ,,Měla jsi čekat útok už tehdy, když ses rozhodla objevit," řekl náhle další hlas. Zareagovala jsem ve zlomku sekundy na útok od toho, co právě promluvil.
 On zas od toho prvního vypadal jako Japonec.
 Odrazila jsem ho svým mečem a odstrčila ho od sebe.
 ,,Šikovná," pochválil mě arogantně. Měl bílé vlasy jako sníh, oči rudé jako Oni a bílou kůži připomínající mi křídu. Kimono měl bílé.
 Pořádně si mě prohlédl a nepatrně se zamračil.
 ,,Ty jsi Chiyo?" Překvapeně jsem ztuhla.
 ,,Jak to, že znáš mé jméno?" Podezřele jsem ho sledovala. Uvolnil trochu ruku, ve které držel meč.
 ,,Tak jsi to ty. Chiyo Syio, věčný Oni." Ohnula jsem se v pase a připravila meče k útoku.
 ,,Je mi fuk, jak jsi to poznal, ale budu ráda, až zemřeš," zavrčela jsem a nelidskou rychlostí proti němu zaútočila.
 Proběhlo to vše pomalu. Ten neznámí se vyhnul mému meči a uchopil mě za zápěstí. Druhou rukou mě uchopil kolem pasu a přitáhl blíže k sobě.
 Nakonec jsem mu jen hleděla do rudých očí Oni, jež jsem měla i já. Měl krásnou tvář. Takovou porcelánovou. 
Držel mě jemně, avšak i tak, abych mu snadno neutekla.
 ,,Jsi taková, jak se o tobě vypráví, princezno noci." Odmlčel se a naklonil se ke mně blíže.
 ,,Staň se mou ženou." Skousla jsem si spodní ret, abych nevybuchla smíchy. Bylo to tak směšné. Zaútočí na mě a potom si tu žádá o ruku.
 ,,Ale mně se nechce." Neodpustila jsem si trochu té ironie. Bylo to tak hloupé.
 ,,Tvůj jazyk je drzý tak, jak vypráví stará kniha Peretura." Zamračila jsem se a vzpomněla si na ten svazek, kde se ukrývala historie Oni a jejich nejslavnějších bytostí. Naneštěstí jméno Chiyo Syio se tam také nacházelo.
 ,,Promiň, ale já knihám starým přes sto let dvakrát nevěřím," opáčila jsem a kopla ho nohou do kolena, abych se odrazila a vyprostila se z jeho sevření.
 ,,To se ještě uvidí, drobku." Ten s tou zbraní zamířil na mě a zjevně nefandil tomu, co se psalo v nějaké knize.
 ,,Teď bys měla chcípnout, ty-" Kulka vystřelila, avšak místo toho, aby zasáhla mě, zasáhla Keie. Přišel přímo naproti kulce, i když já byla připravená na obranu.
 ,,Kei." Ohlédla jsem se a uviděla Shingamiho. Také tu byl Ougi, který už v ruce svíral meč.
 ,,Ouch, zasáhl jsem nějakého šílence. Škoda." Střelec schoval zbraň a ušklíbl se.
 ,,Nečekal jsem tu dalšího potížistu, ale co se dá dělat." Ten druhý se ke mně ještě otočil a zatvářil se upřímně otráveně.
 ,,Ještě se někdy uvidíme, princezno Chiyo." A zmizeli ve tmě. Neřešila jsem to, jelikož tu byl jeden zraněný.
 Došla jsem k nim a zamračila se na Keie.
 ,,Jsi opravdový pitomec, Katashi," řeklo mé Oni já a posadila jsem se k němu. Měl to v srdci. Brzo zemře.
 Povzdechla jsem si a zavřela oči. Ucítila jsem z něj něco mi připomínající plameny. On chtěl zemřít. Cítila jsem, jak neprosil o život, ale o moc. 
Chtěl být stejný jako Akio a Kaito. Vběhl tam, aby se zabil a já ho proměnila. ,,Kdybych měl oheň, to bys koukal, co..."
 Mé Oni já si připadalo zrazené stejně jako lidská část. Bohužel tu byly lidé, kteří chtěli Keie zpátky. 
Nechala jsem tedy, ať se naše duše spojí a já mohla provést proces.
 ,,Kdo jsi?" Zeptala jsem se v temnotě, černé a prázdné.
,,Mé jméno je oheň," ozvalo se z temnoty.
 ,,Oheň, šlehající jako bič, ničící vše, čeho se dotkne." Sevřela jsem v duchu jasné světlo.
 ,,Ne, jsi můj bojovník. Jsi mým ohněm spalující válečník." Pocítila jsem, jak se moc ohně neochotně přenesla do těla Katashiho Keie.
 Cítila jsem naše propojení.
 ,,Nezemřeš, dokud nezemřu já. Budeš mě chránit, abys přežil, ale abych hlavně přežila já." 
,,Zůstanu navždy," zaslechla jsem od něj odpověď. 
,,Zůstaň." Otevřel oči a skutečně jsem v nich uviděla rudé plameny.
 ,,Jsi Katashi Kei, samuraj ohně." Kulka mu vypadla z hrudi a rána se zahojila.
 ,,A ty?" Zeptal se mě. Zamračila jsem se a ukázala v ruce meč.
 ,,Já jsem Chiyo, paní věčných nocí."

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář