Sakura no hana - 12. Watashinonamaeha mizudearu

11. listopad 2013 | 11.11 |

 12. Část

Upřímně jsem měla na Keie strašný vztek.
 Co ti to sakra o sobě myslel?! Chtít se zabít, to byl snad šílenec?!
 Seděla jsem na schodech před domem a snažila se uklidnit. Kei byl v domě pod dohledem Shingamiho a Jungujiho. Hned po probuzení ze své smrti byl jak veverka. Kdybych je neměla všechny ráda, spálila bych ho vlastním ohněm. Využil toho, že jsem to musela udělat, aby byl silný.
 Takový hajzl! Úplný sobec!
 Zaťala jsem čelisti, až mi málem zuby praskali. Tohle jsem mu opravdu nemohla odpustit.
 Najednou jsem uslyšela něčí kašel. Ohlédla jsem se a uviděla za domem Hirokiho. I v té tmě jsem uviděla, jak kašlal na zem a potom odešel.
 Chvíli jsem počkala a potom z bůhví z jakého důvodu jsem zamířila na místo, kde před tím byl. Už mě trochu přešel vztek na Katashiho.
 Podívala jsem se na zem a uviděla krev. Bylo jí hodně.
 ,,Už ti moc dlouho nezbývá," zamumlala jsem si lítostně. Počítala jsem mu tak pár týdnů, možná už ani ne.
 ,,Měla bych tě zachránit, Hiroki?" Zašeptala jsem a sevřela pěst na hrudi. On byl jediný, koho bych teď mohla přeměnit. On to potřeboval. Umíral. 
Nesnesla jsem jen hledět a čekat, až mu vyprší čas a on zemře.
 ,,Hanami?" Otočila jsem se a uviděla Kaitu.
 ,,Kaito," vzdychla jsem a nohou nenápadně zahrabala v písku krev. Měla jsem v úmyslu být ten, kdo ukončí Hirokimu život nebo ho zachránit před smrtí.
 ,,Jak je Keiovi?" Zeptala jsem se a znovu ve mně vyklíčilo semeno zlosti. 
,,O tom jsem s tebou chtěl mluvit." Zpozorněla jsem.
 ,,Chová se moc zdravě na to, že se probudil z něčeho... takového." Přikývla jsem. 
Když nabil vědomí, byl až moc živý. Hned se snažil stvořit nějaký plamen a snažil se najít rozdíly mezi lidským životem a životem sluhy.
 ,,Vím, chtěl totiž zemřít." 
,,Kei? To není možné," namítal ustaraně. Rozuměla jsem mu, avšak sám Kei řekl, že chtěl moc, i když to tak nemuselo pro nějaké vyznít.
 ,,Říkám pravdu. Když začnu proces, dostanu se do vaší nejhlubší části duše a slyším, co si nejvíce přejete. On si nepřál život, ale to, aby se mohl vyrovnat Akiovi. 
Chtěl být jako vy dva. Proto vběhl do střelného pole. Chtěl zemřít, aby měl moc." Dávalo to hlavně smysl. Proč by tak najednou vběhl do rány a potom tady skotačil, 
málem neskákal radostí do nebe? Bylo to jasné - chtěl moc. On, koho bych tak nikdy nebrala, chtěl moc. Takové lidi jsem nejvíce nenáviděla.
 ,,Radši ho ohlídej. Bůhví, co by mohl udělat hyperaktivní ne-člověk."
 Přisvědčil a radši se hned vrátil do domu.
 Také jsem to měla v úmyslu, když jsem tak uviděla v temnotě něčí siluetu.

 Podívala jsem se pozorněji a všimla si, že to byl Ougi.
 ,,Co chce dělat?" Zeptala jsem se sama sebe a zamířila za ním. Šla jsem samozřejmě tiše, jelikož jsem byla opravdu zvědavá. Měl v očích doslova nenávistný pohled. Nespouštěla jsem ho z dohledu, i když byl ode mne bezpečně několik metrů a byla temná noc.
 Cítila jsem v kostech nějakou špatnost. Cítila jsem v okolí pach Oni.
 Že by pronásledoval je?
 V tu chvíli mě něco napadlo. Nevšimla jsem si toho dříve, jelikož se mě držela stále zlost na Keie. Ougi se chtěl pomstít.
 Ten s tou střelnou zbraní přece zabil Keie, ne? Ougi teď byl zaslepen pomstou za smrt svého přítele. Asi si ani neuvědomil, že Kei tam vlezl sám z vlastní vůle 
a ten střelec ho trefil neúmyslně. Radši jsem vzdálenost mezi námi o něco zkrátila. Ougi byl jen člověk a ti dva Oni by ho lehce přemohli. Musela jsem Ougiho zastavit, nebo ho hned po tom oživovat.
 Cítila jsem, jak se znamení znovuzrozením Keie zas zvětšilo a pálily mě jeho konečky už i na krku a rameni. 
Měla jsem pocit, jako kdyby mi někdo přiložil na kůži rozpálené železo a nechal ho na mě.
 ,,Dobrý bože, ti lidé jsou čím dál více neuvěřitelní," vzdychla jsem, když jsme byly skoro u toho místa, kde Kei zemřel. 
Bylo zvláštní po té době mluvit o mém sluhovi jako o mrtvém. On byl technicky mrtvý, ale ve skutečnosti se nerozpadal a běhal až moc živě. 
Rozuměla jsem pocitům Ougiho, avšak tohle byl moc velký risk a přece tu Kei pořád byl, i když ne zrovna jako člověk.
 ,,Proč tu jsi, človíčku?" Rychle jsem se schovala a sledovala, jak se Ougi rozhlížel kolem sebe za hlasem.
 ,,To chceš snad tak moc zemřít?" Vystřelila kulka. Ougi se jí rychle vyhnul a připravil si meč.
 ,,To si nemyslím." Vyšel ze stínů ten, co mě chtěl za ženu. Docela mě překvapilo, že za jednu noc jsem ho viděla již podruhé.
 ,,Proč tu jsi?!" Sklonila jsem se a připravila si meč, kdybych musela zaútočit. Akira si připravil meč proti tomu s mečem.
 ,,Chci pomstít Katashiho." Povytáhla jsem nad jeho tónem hlasu obočí. Zlobil se, to bylo slyšet okamžitě.
 ,,Katashiho? To myslíš toho hlupáka, co mi vlezl do rány?" Zeptal se střelec, jež také vyšel ze stínů. Pěkně Ougiho podráždil.
 ,,Nemysli si, že ho dokážeš pomstít. To spíše princezna Chiyo by toho byla schopná se svou silou. Ty jsi jen pouhý smrtelník." 
,,Ale i pouhý smrtelník může bojovat proti zlu, jako jste vy," utrousil Akira. 
,,To by ses na to měl zeptat princezny, ne?" Ten s bílými vlasy otočil mým směrem pohled.
 ,,Nemyslel bych, že se princezna Oni bude zajímat o lidi." Příkře jsem se usmála a rozhodla se, že stejně jsem byla přistižena.
 ,,No, pokud žiješ tolik let jako člověk, trochu to od nich pochytíš." Vylezla jsem ze svého úkrytu a znovu se připravila na boj.
 ,,Určitě sis nerozmyslela mou nabídku, nemám pravdu?" 
,,Máte, ale také jistě není zdvořilé, když jste Vy ten jediný, kdo zná mé jméno. Jaké je Vaše?" 
,,Hanako Yutaka," odpověděl klidně. Připadalo mi zvláštní, že měl stále ty rudé oči. Já je měla stále lidské.
 ,,Tak Yutaka, ano? Pěkné jméno, ale asi nejsi dvakrát bohatý chytrostí, když se stavíš proti princezně věčné noci."
 Sundala jsem z ramen pochvu s posvátným mečem, který jsem měla donést do svatyně, kterou jsem tu všude hledala.
 ,,Myslela jsem, že ten meč asi nikdy nepoužiju," vzdychla jsem a oči mi konečně zazářily krvavě rudou. Vytáhla jsem stříbřitě lesknoucí se meč a ukázala jim na Oniho.
 ,,Teď myslím, že bys měl poznat, jaký tě čeká trest ode mne." Střelec nezaváhal a střelil na mě. Mečem jsem lehce kulku odrazila, při tom pomalými kroky k nim mířila.
 ,,Nemyslela jsem, že bych musela zachraňovat tebe, Ougi." 
,,Netoužím po tom," odpověděl odměřeně. 
,,Já vím," přisvědčila jsem a než si toho mohlo jeho lidské oko všimnout, byla jsem za ním a držela mu meč u krku.
 ,,Tenhle meč byl ukován sluhy samotných bohů a požehnaný dvaceti pěti bohy a sedmi knězi. Jestli toužíš po smrti, tento meč milerád prolije tvou krev," zašeptala jsem Akirovi jako Oni a při tom po očku hleděla na Hanaku, jestli se něco nechystal.
 Ušklíbl se.
 ,,Meč legendární držitelky Ayami? Nečekal bych, že bys něco takového měla. Ale je pravda, že krevní linie Ayame je rodiny Syio." 
,,Jsi dost informovaný," zamumlala jsem v nevýhodě. 
,,Samozřejmě."
 ,,Hanako," napomenul ho netrpělivě střelec. Yutaka se otočil na svého přítele.
 ,,Jistě, už bychom měli jít." Otočil se na nás a díky prudké síle svých větrů nás nečekaně odhodil do domu, do kterého jsme spadli.
 ,,Zatraceně," zapískala jsem, když jsem ucítila bolest v hrudi. Byla jsem napíchnutá na kus dřeva z domu jako na kůl.
 Ale i Akira byl zraněn. On byl zas zavalený kusy dřeva a kus mu trčel z těla.
 ,,Kruci," vzdychl bolestně.
 ,,Kde vzal takovou moc?" Vytrhla jsem se z dřeva, ovšem v té chvíli přistál kousek od nás kus hořícího dřeva.
 ,,Chce nás tu upálit?" Nadskočila jsem a rychle spěchala za Ougim.
 ,,Zatraceně, je to smrtelné." Měl ten kus dřeva vedle srdce, ale cítila jsem, jak pomalu umíral. Své vlastní zranění jsem necítila. 
Tekla ze mě modrá krev, ale skoro jsem to necítila.
 ,,Zůstaň vzhůru," říkala jsem mu a snažila se vymyslet, jak ho udržet naživu. 
,,Nech mě prostě zemřít," zašeptal bolestně.
 Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla všude kolem sebe plameny. Neuměla jsem pořádně používat svou moc, a tak jsem plameny nedokázala ještě od sebe odrazit.
  ,,Ostatní by mi to vyčítali." Opatrně jsem sevřela v prstech ten trčící kus dřeva a pomalu začala vytahovat.
 Slyšela jsem, jak se snažil potlačit křik, i když mu stejně trochu unikl.
 ,,Dostanu tě z toho, neboj."
 Ucítila jsem, jak jsem také pomalu slábla. Ještě jsem nebyla zcela Onim, abych vydržela větší útoky, a tak i pomalé krvácení z hrudi bylo smrtelné jako pro smrtelníka.
 Vytáhla jsem z jeho těla všechno dřevo a uvědomila si, že bez přeměny nepřežije. Už mu zbývalo jen málo času.
 ,,Proč jen všichni umíráte." Nechala jsem, ať se naše duše spojí a já mohla uskutečnit proces.
 ,,Kdo jsi?" Zeptala jsem se v temnotě své mysli.
,,Mé jméno je voda," ozval se hlas Ougiho v temnotě.
 ,,Voda, povodně bouřlivé, moře krutá." Sevřela jsem v duchu jasné světlo.
 ,,Ne, jsi můj bojovník. Jsi mým vodou posílen válečník." Pocítila jsem, jak se moc vod přenesla do těla Ougiho Akiry.
 Cítila jsem naše propojení.
 ,,Nezemřeš, dokud nezemřu já. Budeš mě chránit, abys přežil, ale abych hlavně přežila já." 
,,Budu bojovat," zaslechla jsem od něj odpověď. 
,,Bojuj." Otevřel oči jsem a skutečně v nich uviděla vodu.
 ,,Jsi Ougi Akira, samuraj vody." Díra v hrudi se mu začala okamžitě hojit.
 ,,A ty?" Zeptal se mě. Smutně jsem se usmála.
 ,,Já jsem Chiyo, paní věčných nocí."
 Najednou jsem ztratila všechnu svou sílu a padla na zem, i přesto, že všude hořelo.
 ,,Hanami." Ougi rychle uzdravený mě vzal do náruče a silou svých myšlenek okamžitě odehnal oheň svou vodou.
 Ztrácela jsem pomalu vědomí. Využila jsem až příliš energie na přeměnu a na to zůstat přitom při vědomí.
 ,,Vydrž, pokusím se ti pomoct." Vyběhl se mnou v náruči z domu a okamžitě zamířil k našemu domu. Úplně jsem slyšela, jak kapky modré krve dopadali na zem.
 ,,Polož mě, prosím. Můj pach by potom mohl ohrozit ostatní." Položil mě v úzké uličce, kde jsem se posadila a dotkla hrudi.
 ,,Ale potřebuješ to ovázat." Namáhavě jsem zavrtěla hlavou.
 ,,Ne, potřebuji jen krev." Pohlédla jsem na něj a ucítila znovu tu touhu po krvi.
 V této chvíli mi mohla pomoct pouze krev mého bojovníka.
 ,,Chceš mou krev?" Zeptal se a vypadal úplně jinak, než jsem ho obvykle znala. 
,,Ano." Opřela jsem se o něj a prstem se dotkla krku.
 ,,Tady bych se nejradši napila, Akiro," zachraptěla jsem unaveně.
 Opatrně mě objal a odhalil krk, abych se napila.
 ,,Děkuji ti." Ostrými tesáky jsem se mu zakousla do krku a začala okamžitě sát.
 Cítila jsem, jak jeho krev uzdravovala tu mou, a dával mi sílu, kterou jsem tak nutně potřebovala. Rána se mi pomalu zahojovala i má touha pomalu mizela. 
Přišel jen klid. Klid, jejž jsem neměla už hodně dávno.
 ,,Děkuji ti, Akiro." 

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář